Vrchol Kněhyně (1 257 m n. m.) a zimní turistika v Moravskoslezských Beskydech

Kněhyně: Válení se po beskydské Kněhyni, Moravskoslezské Beskydy

Sloveso váleti má řadu významů, čeština je na synonyma štědrá. Je možno váleti se za pecí, když Sparta "válí", tak jí to jde a dává góly, ale je možno i "válet sudy", což bývá oblíbená kratochvíle skotačících dětí. Kuchařky taky občas válí těsto. Ale válet se s prošedivělou hlavou po Kněhyni?

Bylo to tak. Na lednovou neděli 11.1.2004 s přítelem Jardou plánujeme navštívit jeden z mnohých hřebenů blízkých Beskyd v sedle mezi horami Tanečnicí (1 084 m n. m.) a Čertovým mlýnem (1 205 m n.m.) a odtud za vyhovujících sněhových podmínek vylézt na dominantní Kněhyni (1 257 m n. m.), pyšnou homoli, která odvážně vyrůstá mezi Malou (1 009 m n. m.) a Velkou Stolovou (1 046 m n. m.).

Okruh z Kunčic pod Ondřejníkem okrajem Trojanovic přes uvedené vrcholky měří asi šestnáct kilometrů a za letního počasí je nenáročnou túrou s převýšením asi osm set padesát metrů. Cílem je tentokrát záměrně ignorovat přelidněné, leč za určitých okolností půvabné Pustevny, které však díky příjezdové komunikaci pro auta a autobusy, včetně lanovky, praskají ve švech a připomínají veselé a radostné 1. máje za dob minulých. Tedy, co do počtu návštěvníků. Prapory chybí.

Čtěte také: Kněhyně (1 257 m), Moravskoslezské Beskydy

Tak jsme plánovali, leč Jarda v sedle pod Tanečnicí (1 005 m n. m.), po konzumaci ještě teplých domácích jelit, gulášovky z termosky a horkého čaje se slivovicí od Vizovic, chytře odmítá další chůzi v neprošláplém terénu a zbaběle ustupuje mezi stovky návštěvníků na Pustevny. Později přiznává, že tolik lidí ještě na horách pohromadě neviděl a to není žádný novic. Asi to bylo tím, že se tam onu neděli obdivovaly sněhové a ledové sochy.

Po rozloučení vyrážím na "Čerťák", za mnou funí tři mladí sympatičtí běžkaři, kteří na mou připomínku, že tento výstup není pro běžky ideální, odtuší, že milují prudký sjezd na Martiňák lesem a táží se logicky na oplátku, proč tam lezu já, když sníh je místy nad kolena. Protože rozumná odpověď neexistuje, nabízím jim nahoře u rozcestníku mok ze švestek a navzájem si přejeme dobrodružství se šťastným koncem.

Název Čertův mlýn má na svědomí kamenný žleb na vrcholu, o kterém pověst praví, že si zde čert stavěl mlýn. Nyní jsou však kameny pod vysokou vrstvou sněhu.

Chce to zkrátka po včerejší sobotní poklidné manželské projížďce na běžkách ve stopě z Třebovic, podél řek Opavy a Odry přes hůrku Landek do Koblova, poněkud oživit stárnoucí organismus. Při sestupu na Kněhyňskou louku, odkud je odbočka na vrchol zákeřné hory (nyní je již odbočka na vrchol uzavřena a chodník zrušený, pozn. red.), potkávám další dva, po kolena se bořící horaly, kteří mi šťastně sdělují, že byli na vrcholu a sněhu je místy po ohanbí… Nicméně zpráva dobrá, když oni, tak proč ne já, starý zkušený ošlehaný horal!

Již na Kněhyňské louce u památníku partyzánů je však prošlapaná stopa jako po ojedinělých výbuších granátu a místy se to boří tak, že se jen obtížně vylézá ven. Pod stromem těsně za odbočkou na vrchol si další odvážný alpinista chystá záhadnou krmi. Má prošedivělou bradku a tváří se spokojeně a šťastně. Asi proto, že ho taky čeká výstup k vrcholové mohyle ve výši 1 257 m nad hladinou moře. Tedy nic moc.

Moje chůze připomíná klasické Leninovo dílo - "Krok vpřed, dva kroky vzad", protože hluboké závěje příliš nedávají šanci na rasantní postup. Pár stromů přes cestu, které podlehly v souboji s horskou vichřicí, ještě znásobují výživnost podivného pohybu vpřed.

Asi po čtyřiceti minutách boření se, hrabání se sněhem, místy i lezení, je tady konečně vrcholová kamenná mohyla a rovněž dochází ke změně počasí. Mlha se trhá, jako v pohádce se objevují okolní kopce a hůrky, Ondřejník se Skalkou (964 m n. m.) a Solárkou (890 m n. m.), obě Stolové, Prašivá (843 m n. m.), Travný (1203 m n. m.), Kykulka (996 m n. m.) s Ivančenou a ještě z honících se oblaků vykukuje stožár vysílače na Lysé hoře (1 323 m n. m.), jejíž vrchol se zatím cudně skrývá v bílém mléku.

Kněhyně, turistická mapa

V inverzním počasí bývají vidět na východě Vysoké Tatry, obě Fatry, Strážovské vrchy i výjimečně vysílač na Velké Javorině v Bílých Karpatech. Taky někdy Vršatec i Inovec. A na severu majestátní Praděd s výraznými Petrovými kameny.

Objevují se okolní vesnice v nížinách, za nimi Frýdlant a Frýdek a je to konečně za odměnu. Širokoúhlé divadlo, kde dnes režíruje počasí a příroda, aktéry této scény jsou bílé hory, stráně, údolí a osamocení poutníci. Přichází sympatický borec s bradkou, vytahuje foťák s tím, že udělá se samospouští fotografii nás obou. Rád mu vyhovím a máme na to dvanáct sekund. Pak meditujeme o naší další cestě. On se vrací (po rozloučení a slibu zaslání fotky na mou nadiktovanou adresu), v našich stopách zpět na Kněhyňskou louku a dále na Pustevny, odkud se musí dopravit do Hranic na Moravě.

Mne však lákají téměř neznatelné zasněžené stopy severní části vrcholové partie hory, kterou jsem již takto několikrát absolvoval bez značky se střídavou obtížností dle podmínek. Po dalším občerstvení a výměně rukavic, trika a zcela "sněhové" čepice za náhradní, se vydávám do náznaků stop.

Prvých sto metrů je v pohodě, sníh je sice místy pod kolena, ale jde to. V místě, kde se vrchol začíná pokorně klanět beskydským vesnicím - Čeladné a Kunčicím, však vyrostly mohutné sněhové závěje, které mě ponořují do svých útrob a další chůze je nemožná. Říkám si - hlavně klid, zpátky to už nejde, ale dolů se nějak dostat musíš! I když je to nyní horší než klasické ledovce v Alpách, kde pomáhají mačky.

Vzpomínám, jak to dělají znalci v horolezeckých knihách a zkouším sjíždět po zadku, odrážeje se teleskopickou hůlkou, která se dnes ukazuje jako neocenitelný pomocník. Leč sníh je příliš měkký, není vůbec umrzlý a vždy po několika metrech se zadek zaboří jako do peřin. Tedy - tudy soudruzi cesta opět nevede!

Až jsem na to přišel. Zasouvám si triko po vysypání sněhu z oblasti bederní páteře do mokrých trenek a podvlíkaček, stahuji čepicí, přitahuji baťoh a skládám tyčku. Budu se válet, hurá! Čeká mě "válení sudů", abych klesl ještě o dalších sto padesát metrů a dosáhl traverz kolem vrcholku. Kde, to je mi šuma fuk. Tato akce však končí po několika překuleních vždy stejně - čuňou ryju závěje pod zasněženými smrčky. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by se zbláznil radostí, že takový blbec může existovat. Bohužel existuje.

Zanechávám po sobě stopu, která připomíná divoké hrátky roztoužených kanců a bachyň. Ale ve svahu? Tato činnost trvá asi padesát minut, konečně jsem na vytouženém traverzu a asi tři sta metrů západním směrem mi chybí k červené značce do Horní Čeladné.

Vůbec nevadí, že stopa není prošláplá, je to balzám chodit po rovině. Po totálním přestrojení všeho, co jsem měl náhradní, již následuje pohodový lehký sestupový poklus do zahulené "Koliby pod Stolovou" po žluté značce. Rum, čaj, pivo a zase pivo a kolem dřevěného kostelíka ze Zakarpatské Ukrajiny na vlak do Kunčic pod Ondřejníkem.

Kruh se konečně zdárně uzavřel. Okolo osmé večer volá Jarda alias Šulejkin z Frýdku do Ostravy, jak jsem dopadl. Tak jsem mu to, zrádci jednomu, povyprávěl. Potěšil jsem ho.

V pondělí jsem to vylíčil v práci svému kamarádovi Pavlovi alias Šéďovi, který je zkušený horolezec. Nevzrušeně odtušil, že se to tak dělá vždycky a je to normální způsob sestupu v hlubokém sněhu. Jinak, že to snad ani nejde. A já jsem si myslel, bůhvíco jsem neobjevil. Ale možná, že co se týče válení, byla Kněhyně ještě panna. Aspoň pro mne v padesáti sedmi letech ano! Jinak by se určitě tak nebránila…. Ale mělo to náboj!