Treking > Treky, turistika > Prokletije, Peaks of the Balkans je úžasný trek v divokých horách v balkánské Černé Hoře
Prokletije, Peaks of the Balkans je úžasný trek v divokých horách v balkánské Černé HořePeaks of the Balkans, okružní trek v Prokletije (2): Z Valbony do Dobërdolu12.5.2017 | Rostislav Staněk
Dnešním (18. července 2016) cílem je přechod Zlé Kolaty, nejvyšší hory Černé Hory (2 534 m n. m.). Heinz se Sonjou chtějí celý masiv obejít a sraz je domluvený v jednom bezejmenném sedle na hranici s Černou Horou, kam se chtějí dostat přes vesnici Çaremi. Vyrážíme tedy s Kallem kolem 6:00 a vracíme se směrem do Valbony. Již cedule na začátku výstupu ukazuje, že dnešek bude náročný - máme před sebou minimálně 1 500 m převýšení. Vrcholky hor jsou bohužel v mracích, my však ještě doufáme, že se rozplynou. Po asi hodině výstupu se ale počasí nelepší a navíc Kalle se necítí být v dobré kondici. Proto otáčíme, abychom akorát ještě stihli snídani s Heinzem a Sonjou. Čtěte také: Minulá část článku Peaks of the Balkans Vyrážíme tedy podruhé, tentokrát po silnici opačným směrem po proudu řeky až do místa, kde se odděluje údolí (v těchto místech spíš kaňon), kterým bychom měli přijít do Çaremi. Samozřejmě se nabízí štěrková cesta po pravé (orograficky levé) straně soutěsky, my ale narážíme na malý ukazatel, kterým se necháme zlákat k výstupu po druhé straně. Pěšina je sice sotva znatelná, naštěstí ale pokračuje stále dál. Procházíme (občas se spíš prodíráme) nádherným pralesem. Nacházíme se zde v nejnižším bodu našeho treku, a proto je i vegetace jiná; les je téměř výhradně listnatý a ve spodních patrech prorostlý bujnou vegetací mající rozměry na naše středoevropské podmínky nevídané - např. kapradí v některých místech dosahuje výšky přes dva metry. Po několika hodinách se krajina jako mávnutím kouzelného proutku mění. Vycházíme ze sevření vápencového kaňonu a před námi se otevírá široké údolí s malými políčky a pastvinami. I celkový dojem z krajiny je zcela odlišný od Valbony - rozeklané vápencové štíty necháváme za sebou a ocitáme se uprostřed oblých, nádhernými lesy porostlých zelených hor. Po náročném výstupu hledáme občerstvení a především možnost doplnit zásoby. Proto neodmítáme pozvání zprostředkované malým klukem, který umí několik málo slov anglicky, a vychutnáváme silnou kávu a někteří i něco tvrdšího. Nakonec každý za pár eur dostáváme balíček se zeleninou, chlebem a sýrem s sebou. Opět stoupáme pěkným listnatým lesem a později po louce a za námi se otevírají výhledy na soutěsku, kterou jsme dopoledne prošli. Já vychutnávám výhled a vařím čaj. Asi ještě nikdy jsem neviděl tak rozkvetlé louky jako v albánském Prokletije. Jejich vůně je natolik omamná, že si člověk připadá jako pod vlivem nějaké drogy. Nejprve mě napadá, že se jedná o důsledek čistšího prostředí, s odstupem času si ale myslím, že příčinou spíš bude vápencový podklad. A ve srovnání se střední Evropu vlhčí a především teplejší klima. Na radu jednoho místního, který mluvil poměrně slušně anglicky, se rozhodujeme, že rozložíme tábor přímo v hraničním sedle s Černou Horou ve výšce necelých 1 500 m n. m. (prý by měl být v blízkosti pramen). Stoupáme tedy dál a když se otočíme, vidíme Zlou Kolatu v mracích, které nevěstí nic dobrého. Jsem teď rád, že jsme se s Kallem ráno otočili. Hledání neznačené cesty v rozlehlém vápencovém masivu v mlze (popř. v bouřce) není to, po čem bych toužil (vím, jak snadno se v podobném zkrasovělém terénu zabloudí i za pěkného počasí). Docházíme do sedla a rozbalujeme roztroušený tábor. Bohužel fouká silný vítr a nám se nedaří najít vhodné místo v závětří. Já stavím stan přímo na státní hranici vedle hraničního kamene - hlavu tak budu mít v Černé Hoře a zbytek těla v Albánii (mám na to povolení, proč ho tedy nevyužít). Po krátké večeři venku, kdy na sobě máme všechny vrstvy oblečení, uléháme ke spánku. Můj spacák je příjemně teplý a brzy usínám. Po pár hodinách mě probouzí zvuk motoru a za chvíli i světla automobilu svítící přímo do mého stanu. Kde se tady mohlo auto vzít? Co tady dělá? Přestože z Albánie do sedla vede lesní cesta, na černohorské straně hranice je pouze louka. Uvědomuji si, že se pravděpodobně jedná o pašeráky a přemýšlím, jak se zachovat. Pokud nás budou chtít zabít, nikdo jim v tom nezabrání. Nakonec se rozhoduji raději ležet a dělat, že spím. Nevím, jak dlouho vše trvalo, ale po chvíli auto stranou objíždí naše stany a mizí směrem do Černé Hory. Ještě nějakou dobu raději nehnutě ležím a po chvíli se mně daří znovu usnout. Neuplyne však ani hodina a jsem probuzen znovu. Tentokrát přijíždí z obou stran hranice motocykly a zastavují vedle sebe přímo u mého stanu. V duchu si říkám, že teď je skutečně konec. Řidiči se spolu nějakou dobu dohadují v albánštině a já nemám tušení o čem. Opět nehnutě ležím a doufám, že si pouze přátelsky povídají. Nakonec odjedou, každý na opačnou stranu hranice, než z které přijeli. Dlouho nemohu usnout a do rána pouze podřimuji v polospánku. K ránu je všude kolem tolik světla, že si myslím, že již vychází Slunce. Vylezu tedy ze stanu a vidím, že září Měsíc, který je dva dny před úplňkem. Všude kolem je stříbrem zalitá příroda, která svojí krásou bere dech. Ve mně se konečně rozlévá klid a já ještě na dvě hodiny usínám. V 7:00 definitivně vstávám a k mému překvapení v sedle opět nejsme sami - z Černé Hory přichází pěšky postarší muž s holí a flintou přes rameno. Kde se tady vzal? Do nejbližší vesnice v Černé Hoře je to několik hodin cesty. Byl snad obhlížet stádo ovcí? A nebo další pašerák? Již nemohu předstírat, že spím, a tak na něj volám mirëdita (albánský pozdrav). Mluví na mě, já však nerozumím ani slovo. Po chvíli mě táhne stranou a ukazuje mi pramen asi 20 m od našeho tábořiště. Včera jsme museli kvůli vodě sestupovat kus do údolí do Černé Hory a malého pramínku hned poblíž stanů jsme si nevšimli. A já si říkám, že můj prvotní strach z něj byl zbytečný. Je nádherné ráno a proto poměrně dlouze snídáme a sušíme rosou navlhlé stany. Pokračujeme nyní po černohorské straně hranice zprvu nádherným pralesem s mnoha jedlemi a později po loukách na travnatý hřbet s nádherným výhledem. Já s Kallem vystupujeme na horu po levé straně s kótou 1 852 m n. m. a cestou si dopřáváme borůvky a lesní jahody po hrstech. Především lesní jahody se nám zdají větší, než ty, které známe z Rakouska. Po posilnění následuje úsek téměř po rovině, na kterém procházím lesem tak pohádkovým, že lze stěží popsat. Dýchá na mě atmosféra několikasetletých borovic černých a kdyby mezi nimi pobíhali skřítkové, a nebo víly, nedivil bych se. Také se ve mně rozprostírá neuvěřitelný klid a spokojenost. Především mezi Thethem a Valbonou člověk stále narážel na turisty, zde ale mohl panenskou krajinu vnímat sám. Připočteme-li k tomu, že jsme krátce za Valbonou definitivně ztratili mobilní signál, je odloučení od dnešního uspěchaného světa dokonalé. Přicházíme opět na černohorsko-albánskou hranici, na které se pase několik krav. Za chvíli narážíme i na místní, kteří nás zvou na kávu. Protože je již poledne, pozvání přijímáme a společně s našimi hostiteli jdeme částečně po loukách a částečně borovým lesem do shluku salaší Blaqin. Kromě kávy nakonec dostáváme ještě oběd v podobě těstovin, po kterém se pouze těžko zvedáme k dalšímu pochodu. Počasí opět (jako každý den) vypadá na déšť a chvílemi dokonce poprchává. Naše skupina se rozděluje - vpředu jde Heinz, za ním v odstupu já a teprve na konci jde Sonja s Kallem. Najednou začínám opět pociťovat nepopsatelný vnitřní klid, a proto se rozhoduji zastavit na louce, uvařit si celý hrnec černého čaje a jednoduše vychutnávat klidnou atmosféru, která mně tak často chybí, a kterou nekazí ani zatažená obloha. Bohužel mám před sebou ještě dlouhou cestu, takže se asi za hodinu zvedám a pokračuji příjemným lesním traverzem s četnými výhledy. Pod Dobërdolem se všichni scházíme. Po krátkém výšvihu se před námi otevírá široké údolí obklopené travnatými kopci, na jehož dně leží roztroušené salaše. Hned na začátku jsme odchyceni asi 11tiletou slečnou, která ovládá alespoň základy angličtiny a nabízí nám ubytování v rodinném "Hotelu Turistik". Jedná se sice pouze o jednoduchou dřevěnou stavbu (připomínající spíš kůlnu) s hliněnou podlahou a kavalci, našim potřebám ale plně odpovídá. Navíc je "v ceně" večeře, snídaně a také borůvky na uvítanou. Po odložení věcí se já s Kallem ještě vydáváme prozkoumat horní část údolí, v kterém by se mělo ukrývat několik jezer (m.j. Liqeni i Ljiocil a větší Liqeni i Dashit). Procházíme mezi salašemi dál do nitra doliny. Všude kolem se pasou koně, krávy, ovce a kozy a my si připadáme jako v zemi Škipetarů, kterou v 19. století popisoval Karl May. Pouze počasí opět vypadá na pořádný déšť, krajina tak ale na druhou stranu dostává svoji zvláštní atmosféru. Také si uvědomujeme, že se změnilo podloží - hory kolem nás jsou krystalického původu a připomínají spíš Roháče. Bohužel se opět ukazuje nepřesnost našich map, a poroto po chvíli začneme pochybovat, zda velké Liqeni i Dashit vůbec existuje. Otáčíme tedy a scházíme přímou cestou do vesnice. Z okolních svahů mezitím pastevci shánějí svoje stáda a vše se připravuje na nadcházející noc. Venku je opět kosa (odhadem do 10 stupňů), takže se po vydatné večeři sestávající z polévky a rýže jdeme na chvíli zahřát ke kamnům do domu našich hostitelů. Jedná se o kamennou stavbu obdélníkového půdorysu bez oken, do které se vchází prostředkem podélné strany. Levá část slouží jako jedna velká postel pro celou rodinu, vpravo je pak kuchyně. Naproti dveřím stojí kamna, kolem kterých sedí naši hostitelé - muž, jeho žena, tři dcery a ještě několik dalších osob v nejasném příbuzenském vztahu. Překvapuje mě, že ač rodilé Albánky, jsou dvě dcery blonďaté. Dostávám čaj, který je očividně dělaný z bylinek nasbíraných po okolí. Zde také potkáváme milý pár mladých turistů, kteří chtějí - podobně jako my - obejít celý trek Peaks of the Balkans, a s kterými strávíme ještě několik příjemných večerů. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Prokletije - bílé štíty klidu; soutěžní článek č. 7, Treking s Tilakem 2009+ Hřebenovka Šar planiny: Poznávání života v Makedonii, trek přes Šar planinu + Via Monte Negro! soutěžní článek č. 6, Treking s Tilakem 2008 + Karadžica, hory patřící ovcím; hory Makedonie + Pelister - hora dvou tváří + Albánske Alpy, cesta do tajomných hor + Horské vesničky v pohoří Bjelašnica; Bosna a Hercegovina + Nejhlubší kaňon Evropy + Pirin - bulharský klenot + Přechod rilského hřebene, Bulharsko + Svítání na střeše Balkánu + Turistické cíle v okolí Sarajeva; Skakavac, Romanija, Novakova pecina + Stará Planina – Balkán |
|