Prokletije, Peaks of the Balkans aneb úžasný horský trek v malebných horách na horkém Balkáně

Okružní trek v Prokletije (3); z Dobërdolu do Rëke e Allagës

Je ráno, 20. července 2016, a já vstávám ještě za šera. Dnes chceme s Kallem vyrazit dřív, protože máme v plánu dva vrcholy. Se Sonjou a Heinzem se sejdeme (jak v tuto chvíli alespoň doufáme) později. Vycházíme ještě před tím, než místní vyhánějí svůj dobytek na pastvu. Den začíná prudkým stoupáním na albánsko-černohorskou hranici, z které máme nádherný výhled zpět do Dobërdolu a na již poněkud vzdálený masiv Zlé Kolaty.

Po krátkém traverzu se ocitáme na černohorsko-kosovské hranici. Mám poněkud smíšené pocity, protože jsem nikdy netoužil po návštěvě nejmladšího evropského sátu, v kterém se ještě před několika lety bojovalo. Nakonec se ale nechávám unést nádhernou přírodou kolem a stoupám s Kallem po hřebeni na trojmeznou horu - 2 365 metrů vysokou Tromedu. Počasí je - podobně jako každé ráno - nádherné a my se zapisujeme do vrcholové knihy. Já navíc neodolávám pokušení, posadit se přímo na trojmezí.

Nyní pokračujeme po hranici mezi Kosovem a Černou Horou. Po necelé hodině si užíváme výhled a vydatně snídáme. Každý jsme v Dobërdolu dostali balíček s bílým chlebem, zeleninou, sýrem, olivami a výbornou domácí fíkovou marmeládou, kterou oba jíme poprvé. Za podobné (bio-)menu by se nemusel stydět žádný pension v Rakousku a jídla jsme navíc dostali tolik, že nám zbývá ještě na svačinu.

Čtěte také: Minulá část článku Peaks of the Balkans, okružní trek v Prokletije

Protože ale den bude dlouhý, vstáváme již po půl hodině a pokračujeme k našemu dnešnímu druhému horskému cíli, 2 530 m vysokému Marijashi, který je vidět na obzoru. O této hoře víme pouze to, že se jedná o jednu z nejvyšších v Kosovu a že existuje. Najít jakýkoliv popis výstupu se nám před trekem nepodařilo. I proto si připadáme jako opravdoví objevitelé.

Celý masiv nejprve pozorujeme z dálky a uvažujeme o možných výstupových trasách: Protože se nám přímý výstup po hřebeni zleva zdá nerealizovatelný, rozhodujeme se obejít skalní pás v první třetině hory zprava, poté traverzovat doleva až k výraznému žlebu, který z hřebene spadá vlevo od nejvyššího bodu, a nad ním po travnatých policích vylézt až na vrchol. Již za chvíli se ukáže, zda se jedná o "dobrý nápad".

Odkládáme tedy velké batohy v sedle Roshkodoli (2 258 m n. m.) a pouze s malým ruksakem, který měl Kalle s sebou, pokračujeme po travnatém a téměř rovném hřebeni k Marijashi (hora se podobně jako většina nejvyšších hor v okolí nenachází na hlavním hraničním hřebeni, nýbrž v boční rozsoše směrem do Kosova). Skalní pás v první třetině výstupu podle plánu podcházíme zprava. Travnatý svah je velmi prudký a my si uvědomujeme, jak snadno může pohled z dálky klamat (především, pokud člověk svah nevidí i z profilu).

Nyní bychom se rádi dostali nad skály a pokračovali po trávě doleva, nicméně narážíme na nečekané překvapení: To, co se při našem pozorování jevilo jako skalnatý práh, je ve skutečnosti rokle táhnoucí se horizontálně napříč svahem. Protože je travnatý svah po pravé straně a nad roklí velmi prudký, prostupujeme přímo po jejím dně doleva v naději, že se vyhneme plánovanému traverzu pod žleb vedoucí k vrcholovému hřebeni.

Z rokle bohužel není vidět ven (ani dolů do krajiny, ani nahoru k naší další výstupové cestě). Proto pouze odhadujeme, kdy se nacházíme pod žlebem, kterým bychom chtěli projít. Vylézáme tedy sutí a po skalách ven z rokle, abychom zjistili, že jsme se dostali příliš doleva. Protože se nám svah po pravé straně stále zdá příliš prudký, rozhodujeme se zkusit výstup hřebenem, který dosahujeme bezprostředně nad skalním zubem přibližně v jeho polovině.

Na druhou stranu hora spadá prudkými skalnatými srázy a ani z naší strany není terén jednoduchý. Jedinou možností je postup přímo po hřebeni, který není lezecky vysloveně obtížný, ale exponovaný. Kalle po chvíli výstup vzdává, mně ale dává volnou ruku, abych pokračoval.

Postupuji tedy dál, hřeben se ale zužuje a já jsem nucen se v jednom místě posouvat dokonce obkročmo jako na koni. Obtížný úsek nicméně není dlouhý a po asi čtvrthodině se terén stává jednodušším a já stojím na předvrcholu. Přechod na hlavní vrchol již spadá do kategorie chodeckého terénu. Zde také vidím, že výstup z druhé strany, ze severovýchodu, by byl technicky výrazně jednodušší, pro nás ale nepraktický, protože bychom museli celou horu obejít a navíc by nás zde čekalo převýšení 1 400 m oproti necelým 300 m ze sedla Roshkodoli.

Obloha se - jako každý den - opět rychle zatahuje, a proto začínám hned sestupovat. Na ostrém hřebeni si natrhávám kalhoty v rozkroku, jinak ale v pořádku scházím ke Kallemu. Společně sestupujeme do rokle. Do traverzu pod ní se nám moc nechce, a proto pokračujeme doprava v naději, že skalní lezení nebude tak obtížné a my slezeme přímo na travnatý hřeben vedoucí do sedla Roshkodoli. K našemu údivu ale rokle přímo na travnatý hřeben ústí a my se znovu přesvědčujeme, jak pohled zdálky může klamat.

V sedle se máme sejít se Sonjou a Heinzem. Místo nich ale na našich batozích leží vzkaz, že pokračují dál, a že je někde na cestě určitě dojdeme - úvaha, která se na několik dalších dnů ukáže jako lichá. Pokračujeme ještě chvíli v blízkosti hranice až do sedla Zavoj, z kterého máme vynikající pohled zpět na Marijash a na hřeben, po kterém jsme před chvílí lezli. Zde opouštíme hranici a pokračujeme do kosovského vnitrozemí.

Počasí opět vypadá na pořádný déšť a dokonce spadne několik kapek. Přicházíme k prvním salaším v Roshkodolu. Podle mapy by zde měla doleva uhýbat cesta vedoucí traverzem až do Milishevce, cíli dnešní etapy. Tam snad také najdeme Sonju a Heinze.

Jak to ale bývá, člověk podle mapy míní a realita mění. Ze staré cesty vydlážděné kameny se po několika stovkách metrů stává pěšina a ta po nějaké době končí v těžko průchodném lese v příkrém svahu. Přelézáme tedy popadané kmeny a snažíme se držet směr, v kterém tušíme Milishevc. Již vážně uvažujeme o tom, že se vrátíme do Roshkodolu, když náhle narazíme na lesní cestu, která ovšem není zakreslená v mapě. Naštěstí po chvíli na levé straně stojí stavení, kde dostáváme cennou radu, že na další křižovatce lesních cest musíme jít doleva.

Přecházíme travnaté sedlo, v kterém se pasou krávy a po pravé straně pod námi vidíme shluk salaší. Jedná se o Milishevc? Podle mapy poloha neodpovídá, ale také v ní nejsou zakreslena žádná jiná stavení ani vesnice. Navíc je již hodně pozdě a nejpozději za hodinu bude tma. Sestupuji tedy mezi domy a snažím se zjistit, zda jsem v Milishevci, protože však neumím kromě pozdravu, poděkování, ano a ne ani slovo albánsky (a také nevím, jak se Milishevc správně vyslovuje) a místní neumí ani slovo jiným jazykem, je domluva prakticky nemožná.

Jeden pastevec mně vede k dřevěnému domu, který otevírá a ukazuje místnost, v které bychom mohli přespat. My však chceme najít Sonju s Heinzem, ukazuji tedy na pusu a snažím se vysvětlit, že bych rád koupil něco k jídlu. Nakonec mně prodají dva bochníky chleba a sýr a v podstatě naslepo pokračujeme ve směru, v kterém tušíme Milishevc.

Přicházíme do dalšího sedla, v kterém je pomník příslušníků UÇK (Kosovské osvobozenecké armády), a protože se již začíná šeřit, rozhodujeme se rozložit tábor. Není zde signál a my nemáme o Sonje a Heinzovi žádné informace; pouze doufáme, že jsou v pořádku. Rychle nabíráme vodu z blízkého potůčku (pramen jsme v okolí žádný nenašli), a protože potřebujeme trochu usušit navlhlé boty, rozděláváme oheň.

Ráno přemýšlíme, co budeme dělat dál. Budeme hledat salaše Milishevc a v nich Sonju s Heinzem, a nebo budeme stoupat směrem na horský masiv Bjeshka Lumbardhit, který je dalším plánovaným cílem? Poměrně dlouho sušíme stany od rosy a já také fotím, když v tom spatříme vysoko ve svahu nad sebou Sonju s Heinzem jak pokračují v další etapě.

Křičíme a máváme na ně a oni odpovídají. Doufáme, že je tedy dojdeme nahoře. Výstup hned z kraje dne je výživný. V pozadí máme Marijash, na který jsme lezli včera, a oba se shodujeme, že z této strany by byl určitě jednodušší. Také si uvědomujeme, jak výrazným klimatickým předělem Prokletije je. Zatímco na začátku treku jsme kolem sebe měli pro nás exotickou středomořskou flóru a les byl především v nižších partiích výlučně listnatý, ve Valboně již byly vidět i smrky a zde je dokonce kleč (která v západních částech Prokletije vůbec nebyla).

I srážkový úhrn je na opačných stranách pohoří diametrálně odlišný: Zatímco návětrná strana kolem Tethu patří k nejdeštivějším místům Evropy a spodní patra lesů jsou porostlá bujnou vegetací (např. již zmíněným několikametrovým kapradím), zde les připomíná střední Evropu a kdyby mně někdo nyní řekl, že se nacházím v rakouském Raxu, uvěřil bych mu.

Přehoupneme se přes hranu náhorní plošiny a před námi se rozprostírá neuvěřitelně malebná krajina připomínající již zmíněný Rax a nebo Hochschwab. Heinz a Sonja ale nikde. Jdeme tedy po loukách mezi ostrůvky kleče a kolem se tyčí až 2 500 metrů vysoké štíty. Rád bych na Bjeshka Lumbardhit zůstal déle a prozkoumal jednotlivá zákoutí tohoto malebného pohoří, naše cesta se ale náhorní planiny pouze dotýká a nás čeká 1 100 m prudkého sestupu do Rugovské soutěsky. Mám strach o svá kolena, a proto je raději zpevňuji pružným obinadlem. Nejprve jdeme žlabem, později podél potoka a nakonec prudkým listnatým lesem, v kterém několikrát ztrácíme stabilitu a popojíždíme po zadku dolů. Vůbec tedy nelituji, když docházíme do údolí a sestup máme za sebou.

Rugovská soutěska patří k nejhlubším v Evropě. Řeka zda na 25 kilometrech vyhloubila až úctyhodných 1 000 m hluboké koryto v okolním terénu a vytvořila tak impozantní scenerii. Krasové podloží navíc zapříčinilo vznik mnoha jeskyní a menších bočních soutěsek s vodopády. Údolím také vedla stará obchodní stezka spojující Kosovské Pejë s Plavem a dále se Skadarem a Podgoricí. Dnes zde narazíme na silnici místy vytesanou do skalních stěn.

Protože od války průjezd do Černé Hory není možný, narážíme zde pouze na minimální provoz a to přesto, že se jedná o turisticky asi nejvíce navštěvovanou lokalitu v Kosovu (pokud odhlédneme od kulturních památek a zaměříme se na přírodu).

S Kallem se rozhodujeme pro pořádný oběd v stylovém hotelu Rugova Camp. Trochu nás znejistí nezvykle luxusní prostředí krásných dřevěnými střechami zastřešených teras, perfektní obsluhy a rybích sádek, které podnik vlastní. Kolik bude oběd stát? Můžeme si takový luxus vůbec dovolit? Pohled do jídelního lístku ale rozptýlí všechny naše obavy: Za výborný oběd se salátem, zákuskem, kávou a čajem platíme pouze pár eur. Obsluha perfektní a prostředí příjemné. Poprvé v životě si připadám jako šejk, který si může dovolit vše a nemusí myslet na to, kolik to bude stát.

Pokračujeme nyní jedním z bočních údolí Rugovského údolí směrem na vesnici Rekë a Allagës (tj. směrem na druhou stranu než z které jsme do kaňonu sestoupili). Heinze a Sonju jsme na náhorní plošině Bjeshka Lumbardhit pro nás nepochopitelným způsobem minuli a nyní dostáváme SMS, že zabloudili při sestupu do údolí. Domlouváme se, že se sejdeme večer.

Jdeme kolem krásných peřejí a občas padají ze stran do údolí vodopády. Pod jedním takovým se myjeme jako ve sprše (první po třech dnech). Pro mě se jedná o zážitek, o kterém jsem dřív jenom snil - stojíme v nádherném hustém lese pod mechem porostlým skalním převisem, z kterého teče průzračná voda. Všude kolem je kapradí, vzduch neuvěřitelně voní. Podle toho, kam si člověk stoupne, může mít proud silnější a nebo slabší, a tak se jedná i o příjemnou masáž zad.

Po nutné očistě pokračujeme ve směru Rekë a Allagës. Po chvíli zleva do údolí přitéká potok, kolem kterého vede pěšina. V mapě podél potoka sice žádná cesta zakreslená není, ale směr by měl být správný. Rozhodujeme se proto pro neplánovanou zkratku. Procházíme nádherným, do okolního terénu zaříznutým, kaňonem s velmi bujnou vegetací. Cesta, po které jdeme, byla očividně kdysi vyskládaná z kamenů a my se navzájem uklidňujeme, že určitě vede k našemu cíli.

Míjíme nádherný vodopád a po chvilce docházíme k dalšímu výrazně většímu. Kdekoliv ve střední Evropě by byl v podobné soutěsce vybudovaný dřevěný chodník, za který by se platil vstup, ze kterého by se nesmělo sestoupit, a po kterém by šel dav turistů jako po Karlově mostě. Krajina kolem nás si ničím nezadá s alpskými soutěskami a nebo se Slovenským rájem. Zde ale můžeme sami vychutnávat neporušenou přírodu a když se zastavíme, neslyšíme nic jiného než hučící vodu.

Pokračujeme dál, cesta ale postupně mizí a nakonec lezeme částečně i po čtyřech. Narážíme na další vodopády. Kdybychom neměli těžké batohy a kdyby se již neblížil večer, určitě bychom celý kaňon prozkoumali víc. Nyní se ale rozhodujeme k návratu. I tak ale naší "zkratky" nelitujeme. Heinz se Sonjou nám píší, že našli ubytování v nějakém místě, které není v naší mapě zakreslené, budeme tedy nuceni ještě jednou nocovat odděleně. Kousek pod Rekë a Allagës nacházíme stranou cesty vhodné místo pro stany a již za šera vaříme večeři. Snad se nám podaří najít Heinze a Sonju zítra…

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.