Treking > Treky, turistika > Dvě tváře Hekly, výstup na stále činnou a divokou sopku Hekla na dalekém Islandu
Dvě tváře Hekly, výstup na stále činnou a divokou sopku Hekla na dalekém IslanduVýstup na divokou islandskou sopku na druhý pokus22.1.2021 | Miloslav Růžička, ilustrační foto archiv redakce
Celý den prší nebo pro změnu jemně mží. Letošní Island nám na konci srpna ukazuje svoji skutečnou tvář. I v tomto počasí má však tato ostrovní země své kouzlo a dnešní den nám v jižní části Islandu, kde se nyní pohybujeme, příjemně uběhl. Po zastávkách u impozantního závoje vodopádu Seljalandsfoss a brodění úzkou soutěskou k tajemnému vodopádu Glúfrafoss jsme si odpoledne vyhřáli klouby v jednom z nesčetných islandských koupališť vyhřívaných termálními zdroji. Po delším přejezdu stavíme naše stany na chráněných místech v blízkosti říčky Ytri-Ranga, abychom se zítra pokusili o výstup na bájnou sopku Hekla, jejíž mohutný masív, známý pouze z fotografií, tušíme někde v mracích před sebou. Déšť ustal a vůbec nefouká proslulý islandský vítr, který způsobuje, že prší vodorovně, a dokáže špatně zakotvený stan v okamžiku přeměnit v nepotřebnou hromádku. Že by se počasí začalo umoudřovat a Hekla nám zítra ukázala svoji laskavou tvář? V podvečer se potulujeme kolem říčky, vybíráme mezi kamínky lesknoucí se černé obsidiány různých tvarů a velikostí a pokukujeme, zda se nám Hekla odhalí. Přestože se počasí zjevně vylepšuje, naše sopka nám ukazuje jen svoje spodní partie. Noc proběhla v klidu a když mi před šestou ráno začnou pípat hodinky, nedočkavě rozepínám zdrhovadlo vchodu a vyhlížím. Nemůžu věřit svým očím. "Královnu islandských sopek" mám před sebou jako na pohlednici, jen s tradičním obláčkem u vrcholu. Tato 1 491m vysoká sopka viditelná z moře má pohnutou historii a pokaždé, když se vážně rozzlobila, mělo to pro obyvatele Islandu fatální následky. Záznamy o erupcích najdeme již v době osidlování země v devátém století a do současnosti se počet zaznamenaných větších výbuchů blíží k dvacítce. Ve středověkých cestopisech z Islandu se tvrdilo, že Hekla je bránou do pekla, obloha kolem hory je temná, krouží kolem ní supové a havrani a z nitra je slyšet sténání a křik nešťastníků odsouzených k pekelným mukám. Jeden z největších výbuchů trvající 13 měsíců se odehrál v roce 1947 po předchozích 100 letech spánku. Oblak popele se zdvihl až do výšky 27 km, byl zaznamenán až v severním Rusku a všechny farmy v širokém okolí sopky byly zničeny. Teď mám Heklu před sebou a představuji si, jak to tady asi vypadá, když hora začne zlobit. Ten pohled však netrvá ani 10 minut a vrchní část se postupně odívá do mraků. Počasí však vypadá celkem slušně, a tak se rozhodujeme, že se o výstup na vrchol pokusíme. Rychle vaříme čaj na cestu, zabalíme věci nezbytné pro výstup. Naše stany necháváme stát, pečlivě je zakotvujeme, abychom měli připravené zázemí po návratu z kopce. Přejíždíme po silnici č. 26 ke křižovatce s cestou č. 225 kousek od pramene řeky Ytri-Ranga, odkud hodláme výstup zahájit. Silnice č.225 je vnitrozemskou pistou, která vede do nádherné oblasti Landmannalaugar. Po této silnici se dá dostat mnohem blíže k úpatí hlavního hřebene Hekly, ale nechceme vystavovat náš bus riziku poškození, protože cesta není v nejlepším stavu, je značně nerovná s velkými kameny. V osm hodin konečně vyrážíme. Cestou musíme překonávat různě stará lávová pole rozdílných barev, ta nejmladší, tmavě černá je možné jedině obejít, protože ostré hrany čediče jsou jako nože. Cesta se zdá nekonečná, a díky obtížnému terénu i dost únavná, navíc se obloha začíná zatahovat, drobně prší a zvedá se vítr. Přesto se obdivujeme neskutečným tvarům a barvám lávy, které dokázala zdejší příroda vymodelovat. Celá pustá krajina kolem na nás působí přímo mysticky, k čemuž přispívá také impozantní oblouk duhy vyrůstající jakoby z nitra země. Po třech úporných hodinách se konečně dostáváme k barevnému kráteru Raudaskál. Tady se teprve začíná stoupat po úbočí Hekly. Počasí se prudce zhoršuje, ochlazuje se, vítr zesiluje, déšť se mísí se sněhovými vločkami, značně se zhoršuje i viditelnost. Jsme v nadmořské výšce pouhých 450 m, ještě dobrá tisícovka je však před námi. Bojujeme o každý krok, vítr a déšť nás nemilosrdně bičuje a za chvíli jsme prochladlí a promočení až na kost. Zhruba v 600 m nám rozum velí otočit se a vzdát se naděje, že se nám dnes podaří vystoupit na vrchol. Větrné poryvy nás přímo sráží dolů z úbočí. Pokračovat nahoru by znamenalo nesmyslné a zbytečné hazardování. Sestupujeme a klopýtáme zpět. Po cestě se několikrát otáčíme, ale sopka je skryta v těžkých mracích. Teprve těsně před třetí hodinou se ocitáme u našeho busu, jako mávnutím proutku přestává pršet a my vychutnáváme horkou čokoládu i povzbuzující kalíšky moravské slivovice. Stále zahalená paní Hekla nám dnes dala jasně najevo, že tady vládne ona a jen ona rozhodne o tom, komu a kdy dovolí vystoupat až nahoru. Tvář druháJe začátek srpna, máme za sebou deset nádherných dnů na Islandu a jako třešničku na dortu chceme navíc přidat i pohlednici z vrcholu Hekly. Počasí je letos neskutečně teplé, stabilní a my jen doufáme, že nám bude přát i při zítřejším výstupu. Přijíždíme do kempu v Leirubbaki, a těsně před setměním během stavění stanů ještě v dáli chviličku pozorujeme známý masív Hekly. Od správce kempu se dozvídáme, že by mělo být zítra hezky, i když u Hekly prý není nikdy nic jistého. Pozdě večer ještě využíváme vyhřívané bazénky v kempu k příjemné relaxaci. Časně ráno se budíme do krásného dne. Rychlá snídaně, sbalení a už nedočkavě vyrážíme. Po loňských zkušenostech a vzhledem k velmi dobrému stavu silnice č. 225 najíždíme naším busem blíže k úbočí Hekly a výrazně si tak zkracujeme namáhavou cestu přes lávová pole. V 7.45 hodin zahajujeme samotný výstup. Obrovský masiv sopky máme před sebou jako na dlani, velká sněhová pole v kombinaci s tmavou lávou a popelem vyvolávají představu obrovské kosatky, která se na okamžik vynořila z moře. Pohled, který Hekla poskytuje jen zřídka! Zpočátku kráčíme ještě kousek po cestě, která je sjízdná pro terénní čtyřkolky, až dorážíme k malé ploše pro parkování v nadmořské výšce okolo 450 m, odkud vede do sedla již jen úzká pěšina v lávovém písku značená bíločervenými kolíky. Přestože výstup v sypkém lávovém popelu je namáhavý, stoupáme poměrně rychle a pravidelně. V sedle se nám otvírá nádherný pohled na okolní bizarní krajinu. Tady také končí značená cesta a dál už pokračujeme mnohem příkřejším svahem přes lávová a později také sněhová pole za pomoci mapy a buzoly, i když v některých místech je výstupová trasa dobře patrná. Nová láva je ostrá a člověk musí být při jejím překonávání velmi opatrný, protože každý pád může znamenat nepříjemné zranění. Na sněhových polích je zase třeba dávat pozor na sněhové výdutě , do nichž by se nebylo vůbec příjemné propadnout. Počasí nám přeje, a tak rychle pokračujeme vzhůru. Kolem desáté se však začíná objevovat mlha, která nám komplikuje poslední část výstupu. Spoléháme na buzolu a konečně těsně před jedenáctou po chvíli tápání v mlze dosahujeme vrcholového značení. V rozhledech nám však brání mlha, která se nechce roztrhat. Oblékáme další vrstvy, protože zde nahoře je poměrně hodně chladno, navzájem se fotíme a čekáme postupně na ostatní členy výpravy. Většina však po necelé půl hodině pobytu na vrcholu zahajuje sestup. Ve dvojici ještě nahoře vyčkáváme v naději, že se mlha roztrhá. A skutečně, po více jak hodině se konečně dočkáme. Mlha postupně rozkrývá a neskutečné výhledy na samotný obrovský kráter a opuštěné lávové plochy široko kolem Hekly. V dálce rozeznáváme barevné hory v oblasti Landmannalaugar, přímo před námi vystupuje výrazná hora Búrfell. Všude kolem nás stoupá ze země pára a když se dotkneme země, je teplá. Jakoby sopka tiše dýchala. Připadáme si jako v ďáblově kuchyni. Máme velkou radost, že jsme vydrželi a paní Hekla se nám za to bohatě odvděčila. Zdá se, že se počasí postupně ještě vylepšuje, objevuje se sluníčko, ale nezbývá než vyrazit dolů, už jsme na vrcholu více jak hodinu a půl. Sestup je poměrně rychlý a za dvě hodinky se setkáváme s ostatními členy výpravy, sdělujeme si čerstvé dojmy a připíjíme si na úspěšný výstup. Odpoledne brzy po návratu do kempu v Leirubbaki nás lehce překvapí hodinu trvající průtrž mračen, po které se však ihned vrací sluníčko. Takový je Island. Podvečer již trávíme naloženi v horkých bazénech s nádhernými výhledy na její veličenstvo paní Heklu, která jakoby se s námi ani nechtěla rozloučit. Jaká to proměna proti loňskému roku! A zítra nás čeká další islandský zázrak, krajina duhových hor Landmannalaugar. Hekla (1 491 m), mystická a asi nejznámější islandská sopka
v jižní části ostrova, většinu roku zahalená v mracích. Každá větší erupce Hekly znamenala
pro obyvatele Islandu katastrofu. První erupce byly popisovány v 9. století. V roce 1104
výbuch zničil vše v okolí 50 km. Poslední zaznamenané silné výbuchy byly v roce 1947, 1970,
1991 a v roce 2000. Líbil se vám tento článek? |
|