Hornstrandir, skutečná perla islandských fjordů aneb osmidenní expedice na poloostrov

Sopky a fjordy Islandu - Hornstrandir

Island - tento nádherný ostrov v těsné blízkosti polárního kruhu a jeden z geologicky nejmladších ostrovů na světě skrývá velké přírodní bohatství jak živé tak i neživé přírody. Země lemovaná rozeklaným pobřežím rozbrázděným četnými fjordy v sobě skrývá obrovskou sílu přírodních živlů vycházející především z hlubin země.

Množství činných vulkánů a pestrá geologická minulost dává krajině Islandu zcela specifický ráz. Fjordy bičované větry a množstvím vláhy jsou osídlené odolnou vegetací, která musí čelit náročným povětrnostním podmínkám.

Počasí je zde velmi proměnlivé. Mořské větry přináší časté srážky v podobě deštů i bouřek, vnitrozemské ovzduší je naopak studené a suché. Bouře často dosahují rychloti orkánu a sviští přes pustou krajinu vnitrozemí zpět k moři. Polární kruh těsně míjí ostrov na jeho severním okraji, letní dny jsou dlouhé a slunce zapadá jen na pár hodin, zimní den je naopak velmi krátký, po tři měsíce v roce slunce stěží vyjde nad obzor.

Čtěte také: Islandské sopky (2), výstup na Kristínartindar, Hvannadalshnúkur a Snaefell

Na ostrově se nachází několik ledovců včetně největšího evropského ledovce - Vatnajökull. Z bílého povrchu sněhové pokrývky často vykukují nunataky - skalnaté vrcholky s ostrými štíty. Ve vnitrozemí lze nalézt i zajímavé kontrasty v podobě řeky pramenící v šedé písčité poušti a těsné sousedství pouště a ledovce. Ledovce napájí mohutné kalné řeky řítící se k pobřeží a tvořící monumentální vodopády jako např. Detifoss nebo Gullfoss.

Islandské sopky jsou proslulé svojí činností i v posledních letech, nicméně erupce provází celou historii ostrova včetně častého ničivého dopadu na jeho obyvatele i všechen život. Sopky mají reliéf spíše stratovulkánu, ploché vrcholky se zasněženými nebo ledovcem pokrytými hřebeny, typické vulkanické kužely zde nejsou příliš časté. Na několika místech vyvěrají horké prameny, někdy v mohutných gejzírech nebo jako kouř a vodní pára z fumarol a puklin.

Vegetace na Islandu je zastoupena především v pobřežních oblastech, kde je vlhké podnebí a příznivé podmínky. Množství bylin, trav, nízkých keřů a lišejníků pokrývá skalnaté vrcholky hor i říční údolí. Původní lesní porosty byly vykáceny osadníky nebo zničeny sopečnými erupcemi a dnes již poslední zbytky lze nalézt v rezervaci v Thorsmorku na jihu ostrova.

Nad pobřežím krouží nepřeberné množství mořských ptáků, zastoupeni jsou především rybáci, racci, alky a velmi typickým druhem jsou papuchalci. Vody Atlantského oceánu se hemží rybami, plejtváci jsou nejčastějším druhem velryb, při pobřeží žijí tuleni. Polární lišky se prohánějí po březích fjordů, velké množství ovcí je dáno jejich dovozem, na jednoho islandského obyvatele připadají 4 ovce. Polárním medvědům se na Islandu nikdy příliš nedařilo, občas sem nějaký zavítal z Grónska, ale brzy se stal obětí lovců a v současné době se na Islandu nevyskytuje.

Islandská populace je poměrně malá, pouhých 300 000 obyvatel je soustředěno především ve větších městech, skoro polovina v Reykjavíku a v Akureyri.

Historie islandského národa je velmi dlouhá, na ostrov pravděpodobně dorazili už Římané, většině obyvatel však koluje v žilách vikingská nebo keltská krev. Osadníci připlouvali především z Norska a Velké Británie, křesťanství přišlo na Island v podobě katolické víry již v 10. století. Island procházel dlouhými obdobími nadvlády cizích mocností, nejpreve Norska, pak Dánska a nakonec se stal definitivně nezávislým po druhé světové válce. Dnes je svrchovanou zemí, která si prošla svou hospodářskou krizí na začátku 21. století a jejíž následky nese spolu s ekonomickým útlumem.

Island má jedinečné postavení v rámci Evropy, které spočívá v jeho izolovanosti a zeměpisné poloze. Dnes už se těžko hledá na evropském kontinentu skutečná, málo dotčená divoká země. Severozápadní výspa - poloostrov Hornstrandir je přírodní rezervací, která přesně splňuje tato kriteria. Oblast byla v minulosti několikrát krátkodobě osídlena, ale severská příroda vždy rychle zahladila stopy po civilizaci. V dnešní době zde pobývá několik málo obyvatel, a to pouze v letní sezóně.

Vysoké útesy, písečné zálivy, bujné říčky a louky poseté květinami tvoří pestrou mozaiku živlů a života umocněnou nehostinným podnebím a velmi proměnlivým počasím. Trvalé osady zde nejsou, do nejbližšího města se jede hodinu lodí přes široký fjord, několik nouzových chat je umístěno podél pobřeží, signál na mobilní telefon zde prakticky nikde není…

Doprava na poloostrov Hornstrandir

Osmidenní expedici na poloostrov Hornstrandir začínáme v Isafjorduru, malém městě na severozápadním pobřeží ostrova. V přístavu nasedáme do lodi a přes záliv Jökullfirdir míříme do bývalé osady Hesteyri. Rychle kloužeme lehkým člunem po studených vodách širokého fjordu a pomalu pronikáme mezi útesy a zátoky Hornstrandiru. Objevují se malé fjordy lemované vrcholky se sněhovými čepicemi, ostré suťové nebo skalnaté srázy prudce se svažující do moře.

Přistáváme v Hesteyri a gumový motorový člun nás převáží na břeh. Máme na počasí mimořádné štěstí, takže obloha je skoro jasná jen s pár malými řasami na severozápadě. Bývalou osadu dnes tvoří už jen pár domků obydlených jen v sezoně, která zde trvá od června do půli září.

Vykládáme batohy s vybavením a proviantem a pomalu vyrážíme na sever přes hřeben. Po úzké pěšině pomalu stoupáme vzhůru a opouštíme zátoku a osadu. Země je pokrytá svěží trávou a množstvím barevných květin, které v ostrém severském slunci vytváří obraz pohádkové jarní louky. Fialový kakost, žluté pryskyřníky, růžové květy drobných orchidejí zdobí zelenou záplavu šichy a vřesu.

Opouštíme pěšinu a vydáváme příčně přes skalnatý hřeben. Překračujeme potoky a bystřiny, míjíme drobná jezírka a pomalu opouštíme přímořský vegetační pás. Najednou se ocitáme v krajině plné suti, balvanů a menších kamenů, přecházíme několik sněhových polí. Obracíme cestu přímo k severu a rozsáhlým polem rozměklého sněhu míříme na sever. Odtátý sníh se nám boří pod nohama a postupně se ocitáme na široké sněhové přikrývce na vrcholu hřebene.

Přede mnou se pohupuje postava s červeným batohem, který určitě nemá nikdo z naší výpravy. Postupně se přibližuji k červené skvrně na bílém poli přede mnou a už seznamuji se s americkým turistou v džínách a polobotkách. Z rozhovoru odtuším, že moc neví, kam směřuje, a tak se přidává k nám. Nicméně brzy se opět ztrácí a my pokračujeme dále.

Zátoka Fljótsvatn

Otvírá se nám pohled do zátoky Fljótsvatn lemované hřbety pětisetmetrových kopců a srázů. Překonáváme kamenité srázy a prudce klesáme k zátoce. První den jsou batohy znát, a tak krátce odpočíváme ve svahu u potoka. Shora je jasné, že jsme se poněkud odchýlili od původní trasy, ale přeje nám počasí a viditelnost je tak perfektní. Údolí před námi se rozprostírá jako zelený pruh táhnoucí se až k mořské hladině na západě.

Traversujeme svah trochu výše a postupně sestupujeme dolů. Ve spodní části přehazujeme batohy přes potok a přeskakujeme úzký, ale hluboký tok. Přestože slunce je ještě vysoko, stavíme stany na rovné plošince na břehu potoka. Slunce je na Islandu touto roční dobou nad obzorem dlouho do noci a jen nakrátko zapadá za horizont, ale tma není nikdy a polární den se pouze na pár hodin zahalí šerem.

Vaříme večeři a z otevřených stanů pozorujeme překrásné odstíny barev a měnící se tóny slunečního svitu, který se odráží na šedých svazích hor a jiskří na sněhu. Modrá obloha nad celým divadlem nám nabízí hned první den téměř to nejhezčí z tohoto koutu Islandu.

Další den ráno pokračujeme za jasného počasí v traversu přes zelený svah. Překračujeme a teď i brodíme bystřiny a malou říčku a pokračujeme na západ. Sluneční paprsky zde příliš nehřejí, ale již po prvním dnu máme na kůži stopy po ostrém svitu.

Sestupujeme do zúžené rokle zakončené strmým skalnatým svahem, který mízí v sedle mezi dvěma vrcholy. Stezka zde žádná není, takže se rozhoduji pro přímý výstup po skalách. Kámen se mi drolí pod rukama i nohama, ale po zdolání strmého úseku celkem bez potíží postupujeme svahem vzhůru.

V sedle po krátké pauze fotíme a obdivujeme prudké srázy a útesy padající kolmo do moře. Po stezce přes travnatou pláň přecházíme k dalšímu sedlu a sestupujeme na pláž k moři. Malé skalky po cestě do sedel nejsou vysoké, ale erozí zvětralá hornina ujíždí pod botou a drolí se v rukách. Po několika hodinách cesty staneme na písčité pláži na severním pobřeží.

Citelně se ochladilo

Citelně se ochladilo a na obloze se objevují mraky. Od moře fouká čerstvý vítr a přináší tak typickou vůni mořské vody a pach rybiny. Hranice pláže a porostu je lemována množstvím naplaveného dříví vyběleného mořskou solí. Občas nacházíme i přílivem vyvrženou bójku z neznámého konce světa a nebo třeba plastový kanystr.

Podél vysokých skal z černého čediče na pobřeží šlapeme po pláži a boříme se do písku. Po kládách přeskakujeme tok řeky přehrazený širokými bílými kmeny. Snažíme se opatrně přejít z jedné klády na druhou, ale i tak noha občas nepříjemně sklouzne do škvíry. Po dlouhé pláži nás čeká písčitý brod přes řeku při jejím ústí. Zouváme tedy opět pohorky a naboso brodíme ledovou řeku.

Hned za brodem je nádherné místo přímo u pláže, takže pro dnešek shazujeme batohy a vaříme večeři. Obloha se zatáhla a začíná lehce mrholit. Tohle je přece jen typické počasí pro Island a pomalu mě opouští pocit idyly z předchozího dne. Nicméně počasí je velmi proměnlivé a sprška se brzy přežene. Posedáváme u ohýnku z naplaveného dříví a chaluh a dlouhý polární den nám zatím brání ve spánku. Nepřetržitému dennímu světlu většinou přivykám po pár dnech, kolem půlnoci už ale zalézáme do stanů a snažíme se usnout.

Ráno vyrážíme dále směrem do sedla na východní straně zálivu. Po stezce stoupáme klikatě vzhůru a ohlížíme se na naše tábořiště u zálivu. Opouštíme tedy další z četných malých fjordů. Za sedlem scházíme hustým porotem šichy k řece, kterou brodíme a přes nízký hřeben začínáme klesat k moři.

Slunce se nám opírá do zad, rychlým pochodem přicházíme k malé pláži. Na okraji se válí množství vyběleného dříví a také obratel nějakého mořského živočicha, odhadujeme to na tuleně. Vyschlé chaluhy nám křupou pod nohama a kolem krásných solitérních skal podél pobřeží přelézáme strmé skalisko tyčící se nad hladinou. Nádherné místo, divoké, na chůzi s batohem ne úplně lehké.

Zátoka Hornvík, chata a tábořiště

V duchu si promítám své představy o Islandu a porovnávám se skutečností a je mi jasné, že některé zážitky a scenerie si člověk prostě nemůže představit. Po pláži docházíme k chatě v zátoce Hornvík. V nejnavštěvovanější části Hornstrandiru je malá chata a tábořiště, kde občas turisté přespávají a vydávají se odsud na výlet na Hornbjarg, nejkrásnější útes na poloostrově.

Místo je dobře dostupné lodí, takže množství přijíždějících turistů není úplně malé a na nejbližším okolí chaty už je to znát. Občas člověk narazí na plastovou láhev nebo jiný podobný výdobytek civilizace. My ale pokračujeme po travnaté rovince, boříme se do písku a po pár stech metrech už brodíme řeku Hafnarós. U samého ústí je docela hluboká, a tak se máčíme až po stehna v ledové vodě.

Po pár kilometrech rozbíjíme tábor v roklině malého potoka. Na březích pokrytých barevnými květinami stavíme stany. Kolem stanů nám brousí dvě polární lišky a zvědavě okukují dění kolem stanů. V letním hávu vypadají trochu ošuntělě, zato zimní kožich je vzorem elegance.

Zjišťuji, že v posledním brodu jsem zřejmě utopil sandál připevněný na batoh, a tak se vydávám zpět po pobřeží k řece. Chmurnou náladu ze ztráty boty a vlastní nedbalosti mi vylepšuje nádherný výhled do zátoky zalité večerním sluncem. Barvy tu hrají svou modrozelenou píseň s temně žlutým refrénem.

Chůze po pláži v samotě a naprostém tichu rušeném jen šuměním moře mě přenáší do jiných světů. Nicméně po hodinovém marném hledání se loučím s částí své obuvi a tiše doufám, že v dalších brodech ji nebudu potřebovat nebo si poradím bez ní.

Útesy Hornbjarg

Probouzíme se do zamračeného rána a vyrážíme vzhůru na útesy Hornbjargu. Na hraně skal padajících kolmo do moře obdivujeme ocelovou modrošedou vodní spoustu pod námi z výšky skoro 500 metrů. Kolem nás krouží a pokřikují rybáci, racci, buřňáci a spousta dalších mořských ptáků. Travnaté svahy na na vnitřní části útesů kypí bujnou vegetací, spousta vláhy zde umožňuje růst mechům, bylinám a lišejníkům v nebývalém množství. Skalnaté stěny se vypínají do mraků jako hradby středověkých hradů.

Maják u Látravíku

Sestupujeme kolem jezera dolů a s batohy míříme dále k majáku u Látravíku. Přecházíme nízký hřeben a podél pobřeží sestupujeme k vodopádům u ostrůvků Fjalir. Voda z potoků zde padá rovnou do moře z vysokých útesů. Při poryvech větru se voda tříští a obrací svůj směr vzhůru, takže mění chvílemi i v jakýsi vodotrysk. Pozorujeme, jak voda padá nahoru a posloucháme křik rybáků nad našimi hlavami. Ostrý vítr čechrá trávu na pobřeží a sviští kolem skal.

Za 300 metrů vysokým hřebenem za majákem brodíme řeku po kládě s nataženým lanem. Tyhle pomůcky se nám při jejich použití jeví spíše jako nevýhoda, kláda je kluzká a lano se prohýbá. Čekáme ještě na asi dvacetičlennou skupinu postarších cestovatelů, než jeden po druhém překonají řeku. Jejich přítomnost poněkud ruší atmosféru, ale těžko lze očekávat, že takový kout země by se nedal v 21. století navštívit lodí s malým batůžkem na půldenní procházku.

Brzy ale již putujeme opět sami. Cestou málem šlapeme do liščích nor a setkáváme se s množstvím ptačích koster jako pozůstatků po liščím hodování. Navečer táboříme u vodopádu řítícího se ze skály přímo do moře. Místo je nádherné, u koruny vodopádu na travnatém plácku kotvíme stany všemi kolíky, aby nám je vítr neodnesl. Přesto přicházíme o jednu karimatku, ale to jsou detaily a nutné ztráty při cestě po Hornstrandiru. Na severní obloze vítr čaruje v mracích a čechrá je do pravidelných oblaků spojených drobnými řasami prosvícenými ostrým sluncem.

Bolungarvík, Furufjordur

Ráno se kazí počasí, a tak v mlze a mrholení pokračujeme směrem k Bolungarvíku. Přecházíme hřeben Skardsfjall a brodíme několik mělkých řek. Mrholení přechází v déšť, Island nám ukazuje typičtější variantu počasí v těchto končinách.

Po velmi kamenitém pobřeží postupujeme k Furufjorduru. Obdivujeme několik tuleňů, kteří plavou při pobřeží a nebo odpočívají na kamenech. Večer přicházíme k malé nouzové chatě. Stále prší, stavíme stany kolem chaty a sušíme promočenou výstroj. Po krátké večeři uléháme a těšíme se na další den.

Nový den nás vítá modrou oblohou. V blízkém malém kostelíku dokonce pracuje islandský správce na jeho obnově. Furufjordur už není dávno obydlen, ale nebylo tomu tak vždy. U kostelíka je malý hřbitov, který dokazuje, že ještě v padesátých letech minulého století zde žilo několik rodin. Zarážející je velmi nízký věk zde pohřbených lidí. Tento fakt jen potvrzuje, jak těžké tu bylo získat živobytí a přežít.

Bláfell

Po stezce vyrážíme podél meandrující říčky. Prošlapáváme si cestu měkkou podmáčenou půdou a kolem překrásného jezera Skorarvatn sestupujeme opět k moři. Táboříme u samotného konce fjordu obklopeném stěnami skal.

Na východě se tyčí mohutná stěna Bláfellu se sněhovou pokrývkou, obloukovitá půlkruhová skalní stěna připomínající americký Mount Rushmore. My se vydáváme opačným směrem a roklí Sólheimadalur šplháme na skálu na západní straně. Odměnou je výhled na Bláfell, ledovec Drangajökull a celý fjord Jökullfjirdir. Táboříme na břehu fjordu, voda mezitím při odlivu ustoupila a odkryla část chaluhami pokrytého dna. Z jasného večerního světla uléháme do spacáků.

Naše další cesta již míří podél pobřeží k Leirufjörduru. Stezka se vine střídavě po kamenité pláži a po travnatém břehu. Brodíme a přeskakujeme spoustu drobných potoků a říček, prodíráme se porosty angeliky.

Po pár hodinách staneme v bývalé vesnici Kjós, kde jsou patrné ještě zbytky zdiva několika stavení. Za dalším hřebínkem se nám již otvírá pohled na Leirufjordur. Voda v asi 1,5 km širokém fjordu je při odlivu opět na ústupu, přesto je dno protkáno množstvím přitékajících řek.

Brodíme postupně jednu za druhou, nohy nám omývá ledová kalná voda z ledovce, po několika brodech nebo spíše jednom nepřetržitém si ale nohy zvykají na chlad. Vzhledem k předchozí ztrátě sandály volím přechod zcela bez bot a zdá se, že to bez úhony na zdraví nohou půjde. Dno je převážně písčité nebo jemně kamenité, takže se dá přejít.

Na západním břehu stavíme stany a užíváme si opět fantastické scenerie kolem. Slunce se pomalu sklání za severní obzor a proměňuje barvy ledovce z jasně bílé až na jemně růžovou. Okolní hory a vegetace dostává nekonečné množství odstínů a nebývalé divadlo bere dech. Esence severu a krása divočiny v její ještě téměř ryzí podobě.

Zátoka Grunavík

V našem posledním dni na Hornstrandiru směřujeme do zátoky Grunavík, kde má naše pouť skončit. Po břehu fjordu pokračujeme až na smluvené místo. V zátoce je opravený a zachovalý kostelík se hřbitovem a také dvě usedlosti sloužící jako jakýsi letní byt pro Islanďany. Bydlí tu asi dvě rodiny, náplní času je převážně rybaření v zálivu, opravy na domcích zkoušených větrem a nepřízní podnebí a také večerním alkoholovým radovánkám.

Večer čekáme na loď a pozorujeme místní muže, jak v 8 stupních v tričkách nosí dříví a vydatně se zahřívají alkoholem. Sociální kontakt se omezuje pouze na krátký pozdrav a pak už si každý hledíme svého. Sedíme na molu a vyhlížíme loď. Nakonec jí vyhlížíme ještě 5 hodin, ale zpoždění nás nijak nestresuje, není kam spěchat, i když u severských národů nejsme na takové věci zvyklí.

Na zádi plující lodi pozorujeme mizející svět fjordů a hor na samém okraji Islandu a já se nemůžu zbavit pocitu, že je třeba se sem vrátit, protože tento kus země ve mně zanechal hlubokou stopu. V civilizovaném světě západní Evropy už není mnoho míst tak málo dotčených lidskou přítomností s tak zachovalým a stabilním ekosystémem. Nezbývá než si přát, aby tomu tak bylo i nadále a aby tato země zůstala i přes rostoucí návštěvnost ukázkou nefalšované severské divočiny.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.