Rakouské Ennstalské Alpy, Hochschwab a Schneealpe - přechod hřebenů pohoří v rakouských Alpách

Přechod několika alpských pohoří v Rakousku (2)

Pauzu dáváme u chaty Kulman (1 400 m), kde k naší lítosti nemají v nabídce tradiční jablečný nápoj, který se ředí vodou, objednáváme si tedy jakousi šťávu. Poté opět odhodlaně vyrážíme do terénu, přestože jsme se posilnili očividně méně než pár holek, které u objektu také zastavily - panáčky s kořalkou jim očividně zvedly náladu, neb jsme jejich veselý smích slyšeli ještě notnou chvíli.

Stoupáme přes louku s pasoucími se kravami a naposledy otáčíme hlavy ke skalnímu masivu, v němž je v podobě malé tečky vidět jeskyni Frauenmauerhöhle. Pohlcuje nás převážně smrkový les. Pěšina se všelijak klikatí a občas přecházíme travnatou pláň; někdy na ní stojí pár stavení (např. usedlost Hörndlalm). V poledne se vynoříme u chaty Sonnschienhütte. Zastavujeme na polévku, pivo a chleba, jenž bývá nabízen se sýrem, masem či klobásou, stačí si pouze vybrat.

Jak sedíme v suchu, venku se dočasně rozprší; déšť očividně zaskočí skupinku, která se rozhodla odejít o chvíli dřív. Dotyční nejistě postávají u vchodu a čekají, až přestanou padat kapky; ne že bychom jim chtěli radit, ale špatně si načasovali, kdy se zvednou od stolu.

Hochschwab

My takovou chybu neučiníme a vyrazíme až po dešti, pokračujeme v přechodu pohoří Hochschwab, jehož rozloha činí 1 050 km² a nejvyšší vrchol se nazývá úplně stejně jako celý masiv, čili Hochschwab (2 277 m). Podloží tvoří vápenec a najdeme zde vysoké štíty, alpské louky, několikasetmetrové strmé skalní stěny i propastné doliny. Území je na severu odděleno od Ybbstálských Alp údolím s řekou Salza, západní hranici představuje potok Vordenberg Bach, na jihu teče Mur a na východě se valí říčka Thörlbach.

Netrvá dlouho a dostáváme se k odbočce, jež vede k jezeru Sackwiesensee. Shazujeme z ramen batohy a vydáváme se k vodní ploše nalehko; u břehu se ocitáme dřív, než by jeden řekl švec. Nebudu tajit, že jsme nadšeni. Jezero vypadá jako vystřižené z pohádky. Průzračná hladina, rákosí a kachny, ani na mžik nepochybujeme, že se tady za slušného počasí radostně smočí pár lidí - jestli zde žijí rusalky, musí jim ostatní kolegyně toto apartní bydliště strašlivě závidět.

Od jezera nás vyhání přeprška. Naštěstí brzy ustane, pokračujeme v túře. Stoupáme a dostáváme se na slušnější cestu, kde nás předjede několik aut, dostihujeme je u následující usedlosti. Kdosi tady pořádá sešlost. Necháváme účastníky na pokoji a postupujeme k chatě Häuslalm Hütte. Neposedíme v ní chvilku? Nikoliv. Z důvodu nemoci mají zavřeno, a tak se dovnitř nedostaneme; venkovní lavičky jsou pro změnu mokré.

Dobíráme aspoň u venkovního pramene vodu a znovu šplháme do výšin. Procházíme klečí a míjíme pár protijdoucích turistů; nechtěli bychom zažít jejich zklamání, až zjistí, že je chata Häuslalm Hütte uzavřena. Obklopují nás vápencové skalky, škrapy a závrty, zvažujeme, že pod zemským povrchem musí být ukryto nesčetně jeskyní.

Párkrát drobně sprchne; naštěstí nikdy necedí tolik, abychom tahali ponča. Posléze nás pohlcují mraky. Dostáváme se na travnaté plochy a zahlédneme na obzoru kamzíky, mnohem větší představení nám přichystají kozorožci. Narážíme na celé stádo. To se pase kousíček od cesty a nijak ho netrápí, že z něj máme pomyslné Vánoce. Nadšeně fotografujeme a posléze usedáme opodál. Pozorujeme sudokopytníky (Capra ibex), kteří váží až sto kilogramů, obdiv vyvolávají hlavně mohutné rohy. Jsou zahnuté a bývají až patnáct kilogramů těžké; napadá nás, že kdyby se zvířata rychle rozeběhla a trkla jimi do nás, procvičíme se v kosmonautice a odletíme pěkných pár metrů. Naštěstí horské kozy žádné lotroviny neplánují a zachovávají dekorum.

Pokračujeme po hřebeni a chvilkami se zdá, že se mraky konečně roztrhají. Občas krátce vykoukne sluníčko a obloha na nepatrný mžik ukáže tyrkysovou modř, pokaždé se ale v podobě nesmlouvavého bumerangu vrátí šedivá clona, která se za žádnou cenu nemíní vzdát svého panování. Přesto se nezadržitelně přibližujeme k nejvyššímu vrcholu pohoří, nahoru nepolezeme. Zhruba v sedm hodin večer se před námi vynoří nouzový bivak (Fleischer-Biwak - 2 130 m), rozhodneme se v něm přenocovat.

Pravda, nemáme v nohách za tento den ani dvacet kilometrů, nahradíme je ale celkem značným převýšením. K setrvávání nás navíc vybízí i další podněty. Kvůli šedivým mračnům bychom seshora nic neviděli, dosti citelně se i ochladilo. Poslední půlhodinu studeně fouká, a tak celkem rádi zalezeme do závětří; též nevíme, jak dlouho bychom se trmáceli přes vrchol na druhou stranu masivu k chatě Schliestlhaus. Neradi bychom tam dopajdali za hluboké tmy.

Vnikáme do malé budky, v níž by se pohodlně vyspali i tři lidé, a z vlastních zdrojů vaříme večeři i čaj. Posléze zalézáme do spacáků a přikrýváme se i dekami, které jsou kromě několika jiných předmětů v přístřešku volně k dispozici. Nejedná se sice o žádnou nádheru a čistota dostává pořádně na frak, v noci se ale nepříjemně ochladí. Teplota klesá kamsi k nule; vypadá to, že se na obhlídku svého panství dostavila Ledová královna a poddaní se ji snaží utvrdit ve víře, že na ně může být právem pyšná. Vší silou se nám zkouší zasít pod kůži mráz, podaří se jim to až k ránu.

Přestože už hodnou chvíli přesvědčujeme sami sebe, že není záhodno vylézat předčasně z teplého pelechu, vidí to naše močové měchýře úplně jinak, a tak nám nezbývá, než na chvilku opustit bivak. Jasně že neběží o výhru v loterii. Venku nechutně fučí a stále nás obklopují šedá mračna, rázem klepeme kosu. Po návratu a hupnutí do spacáku mi nepomáhá ani pořádný hlt mandlovice; chvíli potrvá, než se trochu zahřeji a přestanu třást jako ratlík.

Následně se shodujeme - od úst nám jde pořád pára - že snídani uvaříme na podlaze a nebudeme při činnosti vylézat z pelechů; záměr uskutečníme. Hned je příjemněji; při jídle nás na lepší tóninu naladí i venkovní dění. Slyšíme, že už tolik nefouká, navíc za okny mizí šedivá clona a zjevuje se modř. Že by bohové vyslyšeli naše přání a vyjasnilo se?

K naší neskonalé radosti se tak doopravdy stalo. Když vylezeme ven, svítí na obloze sluníčko. Sice je pořád poněkud chladněji, leč nevadí, na rozdíl od předchozího dne panují vynikající výhledy. Od blízkého kříže shlížíme do nížin, kde se mezi nižšími kopci převalují chuchvalce bílých mlh, nad námi se ukazuje vršek nejvyšší hory Hochschwab (2 277 m).

Bez zbytečného otálení balíme a vyrážíme na uvedenou kótu, výstup zvládáme celkem rychle. Ocitáme se u vrcholového kříže a nadšeně obhlížíme okolí, je to paráda. Protože se každým okamžikem lepší dohlednost, předeme spokojeností, zamrzí jen jedno. Vrcholová růžice zmiňuje i poměrně vzdálený Grossglockner (3 797 m), což je nejvyšší hora Rakouska i Východních Alp, nebylo by od věci ho zahlédnout. Daným směrem se bohužel pořád zvedají mraky, máme smůlu.

Vrcholek, jako bychom se nemohli do sytosti nabažit parádních výhledů, obkroužíme rovnou dvakrát, poté sestupujeme. Cestou míjíme turisty, kteří šlapají nahoru z opačné strany, zřejmě měli pozdější budíček. Zanedlouho přicházíme k chatě Schliestlhaus (2 150 m), odkud dotyční vyráželi, bez okolků vnikáme dovnitř. Nutně totiž potřebujeme dobrat vodu, jelikož na další zdroj narazíme až večer a neradi bychom se do té doby prali se zrádnou dehydratací.

Hned za vchodem se zouvají boty, v restauraci si objednáváme čaj. Usedáme ke stolu a rozhlížíme se, vnitřní prostor působí na rozdíl od venkovního vzezření velmi útulně. Tady by se přečkávala zima mnohem pohodlněji než v nouzovém bivaku, stěžovat si ale nebudeme. Nocležiště jsme si vybrali dobrovolně.

Následuje cesta po hřebeni. U rozcestníku Rotgangboden odbočujeme z trasy, jež vede k další chatě, sestupujeme do táhlého údolí. Ačkoliv se ubíráme hlavně po travnatých pláních, máme na dohled strmé skalní stěny a rozeklané štíty, obklopují nás i škrapová pole a krasové závrty. Sem tam se v povzdálí mihnou kamzíci a kozorožci.

Z údolí stoupáme po hraně vrcholu Hutkogel (2 035 m) a dostáváme se na okraj hory Ringkarwand (2 041 m). Traverzujeme ji a opět zdravíme stádo kozorožců, zvířata se pasou kousíček od cesty. Pokud vynecháme tři pištící mláďata, která bázlivě poodbíhají, mají nás ostatní jedinci zdánlivě na háku; možná se řídí heslem, že oni jsou tady doma a my turisté představujeme pouhé hosty.

V jedné z mnoha propadlin vaříme z vlastních zásob oběd, po posilnění pokračujeme po travnatých pláních kolem vrcholů Brandlmauer (2 020 m) a Krautgartenkogel (1 988 m). Stále nás uchvacují pohledy na strmé skalní stěny, za pozornost stojí i vzdálenější masiv před námi. Zvažujeme, jestli se nejedná o horu Hohe Veitsch, kam chceme vylézt následující den - později odhalíme, že tomu tak skutečně je. Zapomínat nesmím ani na vzdalující se vrchol Hochschwab, jejž jsme nechali za zády, nejednou k němu otočíme hlavy. Ze zvířecí říše se přidá i svišť.

Potkáváme i turisty, kteří se ubírají především v protisměru, vyskytuje se mezi nimi i několik Čechů. Prohodíme pár slov a zjišťujeme, že plánují nocleh na chatě Schliestlhaus (několik našinců jsme potkali i tam), čestnou výjimku představuje jistá dvojice. Chtějí stejně jako my přespat v nouzovém bivaku; docela by mne zajímalo, jestli tam opravdu došli. Měli před sebou ještě notný kus cesty a nevypadali jako sprinteři, kteří bujaře šlápnou do pedálů a rozlétnou se v podobě větrných draků, navíc oproti ostatním vyrazili do terénu se značným zpožděním.

Těsně před horou Seeleiten klesáme prudce dolů. Štrikujeme v prudkých serpentinách a téměř po hodině se dostáváme na obrovité parkoviště Seebergsattel, kde stojí plno aut - lidé odtud vyráží do hor a klidně i po vícedenní túře se sem spokojeně vrací. Tajně doufáme, že by tady mohl stát občerstvovací stánek, máme smůlu. Truchlit ale nemíníme.

Veitschké Alpy

Značky - právě jsme opustili pohoří Hochschwab - pokračují k chatě Seebergalm (1 150 m), věříme, že tam narazíme na dobré jídlo i pivo. Bohužel nám není přáno, mají tento den uzavírku. Co teď? Rozhodneme se pokračovat. V usedlosti Göriacher Alm se má nacházet další občerstvovna, dojdeme až tam.

Cestou spatříme pár skalek i malé jezírko; čtveřice lidí jdoucích v protisměru žasne, že se do hor vydáváme až v pozdní hodinu. Mine nás i auto jedoucí do nížin, zahýbáme z pěkné cesty do prudkého svahu. Ihned z nás teče pot a chuťové pohárky touží čím dál víc po pivu, náhle se proti nám vyloupne postarší pán. Ani on nechápe, že lezeme do výšin, protože chata dle jeho vyjádření zavřela a majitelé odjeli - nejednalo se o vozidlo, které jsme prve minuli? Také se dušuje, že nikde nahoře nenajdeme vodu, a zaskočí nás i prohlášením, že mu vůbec nic neříká hora Hohe Veitsch, kam chceme pokračovat příští den.

Nasadí nám trochu brouka do hlavy; konečně vylézáme z lesa u usedlosti Göriacher Alm (1 430 m). Na nádherné výhledové louce stojí několik budov, zbývá určit, kam zahneme. Volíme dvě obydlí stojící vedle sebe, neboť u jednoho parkuje automobil. Majitelé opravují střechu a po příchodu blíž je patrné, že v žádném případě neprovozují občerstvovací podnik; přesto sklízíme úspěch. U vedlejšího stavení mají za plotem venkovní studánku, a tak v ní obratem dobíráme vodu. No vida, zvedá se nám sebevědomí, stařík se šeredně spletl. Třeba, doufáme, se zmýlil i v případě hospůdky; a vůbec, nezaspal dobu, když mu nic neříkají ani Veitschké Alpy?

Vracíme se k níže položeným domečkům a u jednoho nás upoutává veliké pivní logo, není právě toto ono gastronomické zařízení? Vcházíme skrze branku na oplocený pozemek a zjišťujeme, že jsme správně. Na vývěsní ceduli mají vypsán jídelníček a u dveří stojí půllitr a prázdná láhev od piva; potíž spočívá v tom, že mají skutečně zavřeno. Sice nás trochu navnadí nápis, že se jedná o samoobsluhu; když ale pátráme, jestli odněkud nejde vytáhnout flašku s chmelovým mokem, za níž by se platilo do kasičky, neuspějeme.

Přesto nepropadneme trudomyslnosti, ačkoliv s sebou netáhneme komický převlek a míč, jak v jedné z patnácti her Járy Cimrmana učinili odvážní polárníci. Usedáme ke stolu a kuchtíme večeři z vlastních zásob, vaříme i čaj. Zbývá pouze rozseknout, kde se rozložíme na noc, nakonec za nás rozhodnou krávy, které se vrátily odněkud z pastvy. Obchází usedlosti a nechápavě na nás čumí; protože nemůžou vlézt za plot, rozhodujeme se zůstat. Rozhazujeme spacáky pod krytou pergolou a uspává nás zvonění zvířecích zvonců, o lepší ukolébavce se nám nesnilo.

Ráno vaříme snídani; než se vypakujeme, předběhnou nás dvě turistické skupinky - dotyční museli vyjít z údolí s časným kuropěním. Doplňujeme u pramene prázdné lahve a vyrážíme jim v patách, předhoníme je u usedlosti Alpengasthof Turnauer Alm. Není divu. Dotyční se rozložili u chaty, jež má tento den zavřeno, my na delší dobu zastavujeme až u nádherné chaty Rotsohlalm (1 410 m). Protože nás čeká strmý výstup, dáváme si jablečný mošt; to by bylo, aby nás nápoj nenakopl - jen klid, nepoběžíme po něm někam do křoví.

Zase stoupáme. Zpočátku pozvolně a poté hodně prudce; pěšina se nejprve klikatí mezi smrky, poté klečí a nakonec travinami. Namáhané nohy úpí, žadoní o odpočinek a teče z nás pot, přesto se ocitáme na vrcholové hraně masivu poměrně rychle. Samotné nás to překvapuje a žasneme, jak jsme hbití.

Sundáváme batohy, odpočíváme a rozhlížíme se, je to nádhera. Výhledy působí, jako by je vystřihli z pohádky, která naštěstí nemá vůbec nic společného s hororovými příběhy Hanse Christiana Andersena. I proto navzdory původnímu předsevzetí nezamíříme nejprve k chatě Graf-Meran-Haus, jejíž střechu máme na dohled. Pokračujeme ve výšlapu a vylézáme až na Hohe Veitsch (1 981 m), což je nejvyšší hora Veitschkých Alp, které horopisně spadají pod Mürzstegské Alpy. I tady převládá vápencové podloží, k němuž se přidávají dolomity; vrcholem se táhne náhorní plošina.

Zastavujeme u vrcholového kříže, kocháme se. Na dohled máme pohoří Hochschwab, jež jsme přešli, okolo se zvedají další hory. Jelikož nastala vynikající viditelnost, zvažujeme, jestli nezahlédneme i Grossglockner, neuspějeme. Očividně ho zakrývají vyšší štíty. I proto malinko litujeme, že nyní nestojíme na Hochschwabu, odtamtud bychom horu jistě spatřili.

Teprve po zacházce na Hohe Veitsch scházíme k turistické chatě, venkovní stoly jsou plně obsazeny. Nevadí, zalézáme dovnitř. Beztak si užíváme sluníčka plnou měrou a včera jsme se dokonce mírně přismažili, trocha stínu neuškodí. Objednáváme si polévku, obložený chléb a pivko, zdržíme se dobře hodinu.

Po obědě pokračujeme po hřebeni. Obklopují nás travnaté louky, vápencové škrapy a parádní výhledy; jestli nás něco překvapí, tak skutečnost, že tento úsek není na rozdíl od chaty a nejvyššího vrcholu nijak zvlášť navštěvován. Většina lidí odbočí jiným směrem. Cestou do Neubergu an de Mürz proto potkáme pouze dvě dvojice a jednoho samostatného chodce; kdo touží po pustině (možná je tomu o víkendu jinak), má vyhráno.

Chvilku klesáme a následně stoupáme, stejně jako včera předeme spokojeností. Přímo před námi se v plné parádě předvádí horské celky Schneealpe, Raxalpe i Schneeberg, k nimž směřujeme. Ačkoli jsme druhé dva masivy v minulosti již navštívili, nemůžeme se na ně vynadívat a s předstihem vítáme, že si návštěvu jednoho z nich zakrátko zopakujeme.

• První část článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.