Skály a skalky Lysé hory, Moravskoslezské Beskydy a nenáročná horská turistika v pohoří

Liščí díry, Smrčina, skály na Mazáku a Medvědí skála v Beskydech

Z Ostravice míří naprostá většina lidí na Lysou horu. Protože ale ani trochu netoužíme motat se v nějakém průvodu, plánujeme s Aljošou a Dejvem, starými známými parťáky, něco co nebude příliš náročné, co bude pokud možno málo známé a především s minimem lidí. Z řady návrhů nakonec vítězí ten můj - skály na západním úbočí Lysé hory.

Mohlo by se zdát, že krom bufetu a davů lidí na vrcholu nemá Lysá hora co nabídnout. Opak, alespoň dle mého soudu, je pravdou. Nemusíte mířit přímo na vrchol, přesto si můžete užít krásných výhledů, hezkých a osamocených zákoutí. Nevěříte? Pak se vydejte spolu s námi po největších skalních útvarech Lysé hory, na které můžete narazit na západním úbočí nejvyššího vrchu Moravskoslezských Beskyd.

Využíváme posledního krásného počasí na konci listopadu. V Ostravě je mlha a větrno. Stejně jako v téměř celé republice. Jen na pomezí Valašska a Lašska to vypadá, že je hezky a slunečno. To potvrzují i kamery ČHMÚ na vrcholu Lysé hory, které pro sichr hned po ránu kontroluji. Valachy a Slovensko jsou pod čepicí inverzní oblačnosti, která se snaží ztéci hradbu beskydských vrchů, ale zdá se, že beskydská hradba je odolná a na severní straně zůstane hezky. Alespoň dnes.

A věru, již za Paskovem prosvítá sluníčko. Ve Frýdku-Místku je slunečno a stejně tak na Ostravici. Ale kus za hrází vodní nádrže Šance se válejí mraky. Stejně tak šedivá hradba hrozí zpoza hřebene vrchu Čupel (943 m). Vydrží? Nevydrží? Zatím je ale hezky.

Parkujeme nad Ostravicí u Opičárny. Dáváme si startovní štamprličku a valíme vzhůru po červené značce proti proudu Sepetného potoka mezi vrcholy Tribulka (697 m) a Smrčina (810 m). Před námi lidi, za námi lidi. Už aby se otevřely hospody a obchody, skončily "houmofisy" a lidí v horách ubylo. Letos je na Lysé hoře živo i koncem listopadu a uprostřed týdne. Dříve se zde stačilo vyhýbat víkendům.

Obloha je plechově modrá. Míjíme rozcestí Nekorančula (679 m) a Butořanka, kde turistickou značku opouštíme. Míříme k prvnímu dnešnímu cíli - na Liščí díry. Jedná se o menší skalky na jihovýchodním úbočí vrchu Smrčina, nejmenší ze skalních útvarů dnešního dne. Míjíme krásnou chatu, ke které právě přijíždí pan domácí s paní a statným loveckým hafanem. Ten se rád nechá podrbat pod krkem (hafan). Pohledy na Lysou horu (1 323 m) jsou odsud dosti nezvyklé.

O kus dále konečně přicházíme na liščí díry, drobnější, ale krásné skalky z pevného godulského pískovce s nezvyklým výhledem k Lysé hoře. Nečekal jsem, že tady někoho potkáme. Jeden fotograf se stativem "okupuje" nejvyšší bod skalek. Asi je také překvapen, že na tomto Bohem zapomenutém místě není sám… Prohodíme pár slov, pořídíme pár snímků Malého Smrku a Smrku, které jsou ale v hrozném protisvětle. Pod nohama nám pluje mračné moře, které zakrývá výhledy k jihu.

Z Liščích děr, aniž bychom potkali jednu jedinou lišku, pokračujeme k dalším drobným skalkám na hřebeni vrchu Smrčina a pak i na samotný vrchol Smrčiny. Cestou si užijeme hezkých výhledů na Ondřejník (964 m), nejvyšší horu Podbeskydské pahorkatiny. Dohlédneme až k Velkému Javorníku, za kterým se černá temná hradba oblačnosti. No máme neuvěřitelné štěstí. Je slunečno a docela teplo. Alespoň na konec listopadu. Jak říkám, blbí mají štěstí…

Z vrcholu hory Smrčina (810 m), který je označen jen malou dřevěnou tabulkou upevněnou na stromě, výhledy nejsou. Těch jsme se ale dostatečně užili na úbočí. Z vrchu scházíme po zarostlé lesní cestě nazpět ke staré známé chatě a míříme přes Butořanku (722 m) k dalšímu cíli - skalám na Mazáku.

Na Butořance je skrumáž lidí, takže přidávám do kroku řka směrem k Dejvovi a Aljošovi, že se potkáme na Mazáku. Že na skalkách na ně počkám. Sedím si na sluníčku, kochám se výhledy. A začíná mi být zima. Fix, kde jsou? Vždyť by tu už museli být hnedle třikrát. Obcházím tedy skalky, kouknu k chatě Tatranka, která patří horolezcům. Udělám kupu fotek a mí společníci stále nikde. To je divné!

No, ještě že máme ty mobily. Dejv to s Aljošou minuli. Sice to nechápu, protože skály i chata s nápadnou červenohnědou střechou (dříve zelenou) jsou vidět z cesty a Aljoša tvrdil, že tu již byl, ale minuli. Nemohu si odpustit poznámku o známých bludišťácích… Nu což, parťáci minuli snad největší skály Moravskoslezských Beskyd. Skály na Mazáku (také Mazácké skály) nad údolím potoka Mazák dosahují výšky k deseti metrům. Není proto divu, že si Horní skály na Mazáku vyhlédli ke svým radovánkám horolezci z širokého okolí. Je zde řada zajištěných cest obtížnosti II až VI. O kus níže stojí za zmínku i Dolní skály na Mazáku.

Mazácké skály se nacházejí v Přírodní rezervaci Mazák. Její výměra činí asi devadesát tři hektarů. Vyhlášena byla již v roce 1956 a rozšířena v roce 2000. Předmětem ochrany jsou původní bukové a smrkové porosty na strmých sutích a balvanovitých půdách jihozápadního svahu nejvyšší hory v Moravskoslezských Beskydech.

Paďoury dojdu až nad chatami, kde opět opouštíme značku a po úboční lesní cestě se přehoupneme na Staškov (755 m). Hezké výhledy, bezvětří a nepotkali jsme ani nohu. Máme sice krátké cukání kouknout k Veličkům a případně k vodopádům Satiny, od toho ale rychle upouštíme. Kolem zavřeného Zbuja sejdeme na další rozcestí, ze kterého pokračujeme k poslednímu dnešními cíli - k Medvědí skále. Cestou naposledy máváme Lysé hoře, která se nám ukazuje v celé své velkoleposti.

Medvědí skála (680 m) se nachází na jižním táhlém hřebeni Ostré hory (783 m). Prochází tudy místní okruh, tzv. Medvědí stezka a hezky prošlápnutý chodník. Je poznat, že vrchol asi sedm metrů vysoké skalky z pevného hrubozrnného godulského pískovce je častým cílem návštěvníků Beskyd. Výhled ke Kunčicím pod Ondřejníkem a k Veřovickým vrchům i na protější mohutný Smrk (1 278 m) je velkolepý. A do toho to sluníčko. To opravdu nemá chybu.

Sedělo by se dobře, ale musíme dolů a na chatu, podívat se na tatu. Ne, ne, pouze přečkat noc a nabrat síly k výletu, který plánujeme na další den. Scházíme proto po úzké strmé pěšině mezi vzrostlými lesními velikány, kteří mohou mít snad 150 až 200 let dolů na zpevněnou cestou. Mrkneme k našemu oddílovému srubu a vracíme se nazpět k autu, které trpělivě vyčkává u Opičárny. Tam tento povedený asi 12kilometrový okruh (s převýšením sotva 500 metrů) končíme.

• Trasa (orientační) na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.