Laugavegur a Fimmvörduháls na Islandu je řazen mezi nejkrásnější treky na světě

Krása střídá nádheru v horách na Islandu

Nejznámější islandský trek Laugavegur eventuálně prodloužený o trasu Fimmvörduháls je právem řazen mezi nejkrásnější treky na světě. Nevyniká délkou ani fyzickou náročností, ale rozmanitými výhledy v krajině, která se neustále mění od duhových hor dýchajících síru přes ledovce, lávové pouště i les po neuvěřitelnou sérii vodopádů.

Červnové počasí a rychlé plánování

Cesta na Island byla ve skutečnosti plánem B, když na plánovaný týden v Alpách slibovala předpověď samý déšť. S takovou bychom toho moc nevylezli. Po rychlé kontrole akčních letenek vyhrává přímá linka Praha Reykjavík. Island se jako destinace v kategorii "někdy" rázem dostává do "za tři dny letíme".

Trasa treku Laugavegur se dá sehnat na internetu i do GPS navigace, což se může hodit v horách, když přijde mlha, že by se dala krájet. Jinak je celý přechod značený dřevěnými kolíky s obarveným koncem, zapíchanými do země nebo do kamenných mohylek, a pokud zrovna čerstvě nenasněžilo, dá se sledovat vyšlapaná stezka.

Čtěte také: Výstup na Kristínartindar, Hvannadalshnúkur a Snaefell, islandské sopky (2)

Jméno Laugavegur nese 55 kilometrový přechod mezi vnitrozemskými termálními "lázněmi" Landmannalaugar a lokalitou Thorsmork, což znamená Thórův les. Pětadvacetikilometrové pokračování směrem k pobřeží do Skógaru se jmenuje Fimmvörduháls podle prostoru sedla mezi horskými ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Celá trasa bývá v průvodcích rozepsána až na 6 dní, což odpovídá krátkému rozestupu turistických chat. Bez jakéhokoliv spěchu jsme jí zvládli za tři dny. Jen nekončící denní světlo severského léta trochu mate a člověk by nejraději ani nestavěl stan, aby toho viděl co nejvíc.

Vnitrozemské silnice se na Islandu otevírají během června. Horské chaty podél treku (a tedy i trek samotný) jsou v době naší návštěvy otevřené teprve týden. Nocleh na chatách je poměrně drahý a bez předchozí rezervace není moc šance urvat postel. Místa pro stany je ale všude dost a není potřeba ho zamlouvat dopředu. Jídlem je lepší se zásobit dopředu, v kempech mají maximálně nějakou tu sušenku nebo čínské nudle. Kromě toho se také dost hodí trekové hůlky, které pomůžou držet stabilitu na promrzlých nohách při brodění řek. Sice jsem to takhle na začátku sezóny čekala dramatičtější, ale i tak je to velká opora.

Cesta do vnitrozemí

Z logistických důvodů se rozhodujeme pro častěji chozenou variantu treku z vnitrozemí na pobřeží. Z Reykjavíku jedou denně autobusy do Landmannalaugaru, Thorsmorku i do Skogaru. Dá se případně i stopovat, ale je potřeba počítat s řídkým provozem a s tím, že terénní vnitrozemské silnice neprojede každé autíčko.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cestou na začátek treku projíždíme lávovou měsíční krajinu porostlou koberci fialově kvetoucí lupiny. Ta sem byla zavlečena z Aljašky původně kvůli zpevnění narušené půdy. Místní jí milují pro její krásnou barvu a současně nenávidí pro její agresivitu. Projíždíme kolem známé sopky Hekla. Tady odbočuje zkratka do Landmannalaugaru.

Cedule směřující do prašné cesty lávovou pouští říká padesát kilometrů. Technik silniční správy, natahující řetěz přes cestu říká, že se tam rozlilo jezero a jediná cesta vede oklikou. I ta je dostatečně divoká na to, aby řidič autobusu na vysokém podvozku nemohl být zrovna začátečník. Přes závěrečný brod se dostáváme do rušného kempu Landmannalaugar.

Duhové hory, síra a sníh

Landmannalaugar je velmi oblíbeným a navštěvovaným místem v islandském vnitrozemí. Chata patří Islandskému turistickému spolku a pojme 75 nocležníků. Místa pro stany je na kamenité pláni nepočítaně. Hlavním lákadlem je koupání v termálních pramenech. V místě, kde se horká říčka potkává se studeným přítokem se v mělké vodě vyvalují turisti všech národností i věkových skupin. Dá to ale chvilku práce najít polohu tak, aby člověk neměl jedu nohu opařenou a druhou zmrzlou.

Trek začínáme po upraveném štěrkovém chodníčku. Turistická oblíbenost si tu vybírá svou daň. Procházíme měsíční krajinou mechem porostlé polštářové lávy a kdybychom se tuhle roční dobu mohli dočkat soumraku, určitě by si v těch roztodivných tvarech fantazie našla troly, trpaslíky i bájná zvířata. Svahy liparitových hor, nazývaných právem Duhové, hrají pod slunečními paprsky skutečně všemi barvami.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Stoupáme po svazích hory Brennisteinsalda. Země ukazuje svojí sílu. Kolem pěšiny syčí fumaroly a sírou načichlý kouř odnáší vítr. Začátek treku je prakticky dlouhé stoupání až k dalšímu záchytnému bodu, horské chatě Hrafntinnusker. Jak nabíráme výšku, přibývá sněhových polí. Dokonce i mezi pahorky na rozsáhlé sněhové pláni cítíme páru páchnoucí po čertech.

Sníh je relativně tvrdý a jde se dobře. Sopečný popel na botách těch, co šli před námi, vyznačil naši trasu sněhovými pláněmi. Dřevěné kolíky jsou zapíchané do hromádek lesklého černého obsidiánu. Zatahuje se a než se dostaneme k chatě v tisíci metrech, dostihne nás hustý mrak. To se tu prý stává velmi často a mapa, GPS navigace nebo oboje patří mezi doporučenou výbavu. Sice nevidíme o moc dál, než na špičky pohorek, ale šlápoty ve sněhu nás pohodlně vedou přes další bílé horizonty náhorní plošiny.

Nezapomenutelné výhledy a pořádný průvan

Každý další horizont se zdálky tváří jako ten poslední. Z děr v zemi mezi sněhem a ledem syčí další pára, jako by celé tyhle hory seděly na jednom zkaženém vajíčku. Ještě něco nastoupáme a pak se otevře nová krajina. Široké zelené údolí brázdí koryta řek a kolem dokola ho brání kopce s černými skalami a zbytky bílého sněhu. Uprostřed toho všeho se leskne hladina jezera Alftavatn. Jeho hladinu čeří vítr a na břehu se krčí několik chatek a barevné stany stejnojmenného tábořiště. Než se k němu dostaneme, čeká nás dlouhý sestup kamenitými koryty a později po louce. Koryta potůčků lemuje jedovatě zelený mech.

Je tu první brod. Řeka sahá sotva po kolena a není moc široká. Tech pár kroků v ledové vodě pořádně osvěží. Po dalších dvou kilometrech přicházíme do kempu Alftavatn. Vedou odsud dvě cesty. Přes kopec a tábořiště Hvangill nebo alternativa podél jezera. Tu nám správce kvůli rozvodněné řece nedoporučuje. Na jeho domečku visí cedulka "Pokud chcete méně větrné stanoviště, pokračujte dalších 5 km do Hvangill", což také uděláme.

Brzy brodíme další řeku. Je výrazně širší, ale podobně hluboká jako ta první a proud je snesitelný. Za mírným travnatým kopečkem scházíme do tábořiště Hvangill, kde si užíváme poslední vegetace před další částí cesty.

Přes černé pláně a řeky do lesa

Pár set metrů za kempem nás čekají dvě řeky. První se divoce valí čedičovou soutěskou. Přímo pod malým vodopádem jí přecházíme po dřevěné lávce. Druhá je nejhlubším brodem našeho putování. Podél břehu obchází skupinky trekařů a zejména ti bez hůlek nejspíš čekají na zázrak. Kalhoty dolů a hurá do vody. Voda sahá lehce nad kolena, ale proud není nijak extrémní.

Po černých planinách sleduje trasa treku prašnou silnici. Za sucha a silného větru bychom tu snadno mohli potkat písečnou bouři, ale nic takového se naštěstí nekoná. Stezka odbočuje nalevo a mezi okolními pahorky míří k dalším krásným výhledům. Cestou přeskakujeme několik potůčků, ze kterých můžeme nabrat vodu.

Znovu se přibližujeme k silnici a za horizontem nás čeká nová krajina. Řeka Emstruá si vyhloubila cestu zelenými pláněmi a vytvořila nádherný kaňon. Barevná převislá skála na jeho pravém břehu odklonila naší cestu nalevo do místa, kde bylo možné divokou soutěsku přemostit. Cestou míjíme tábořiště Emstrur s chatou Botnar. Za ním přecházíme říčku Botnaá po kusu prkna, abychom za další suťovou planinou prudce klesali do kaňonu řeky Emstruá. Těsně nad mostem si přes mokrou klouzavou skálu pomáháme po řetězu. Stabilní prkenný most nás dostane přes hučící proud kalné ledovcové řeky.

Stoupáme na hranu rokle a vracíme se do původního směru paralelního s velkou řekou. Čeká nás louka červené barvy, dvě krásné soutěsky s pitnou vodou, sloupci čedičové horniny a zvědaví ptáci. Naše kroky po dlouhé pláni hlídá hora ve tvaru vikingské rohaté čepice.

Úzká lávka přechází řeku před stoupáním na travnatý vršek Kápa. Z něho už máme výhled na Thorsmork a široký rozliv řeky na mnoho proudů ve štěrkovém korytě, který se nám v mapě jevil jako jezero. Ještě zbývá přebrodit řeku Prongá, levý přítok velké řeky, která se dál jmenuje Markarfljót.

Přechodem šedého štěrkového koryta se dostáváme do jiného světa. Do lesa. Thórova lesa. Nízké pokroucené vrby a břízy na nás najednou působí jako džungle. Rozcestník nám dává na výběr. Vpravo dole je chata Húsadalur, termální lázně a autobus. Tady někteří končí svou túru, ale to by byla velká škoda. Doleva je chata Básar a pokračování po trase jménem Fimmvörduháls. Po kolena v hustém porostu fialové lupiny hledíme na šedomodré ledovce na druhé straně údolí. Scházíme k širokému korytu řeky Krossá.

Terénní auta i autobusy kodrcají po kamenitém břehu a brodí několik proudů. Řeka si tu razí cestu jak se jí zachce. I na to jsou tu připraveni a dva nejširší proudy přecházíme po mobilních lávkách s pneumatikami. Korytem se nejde zrovna příjemně, tak jsme rádi, když máma dva kilometry na chatku Basar za sebou. Až sem se dokáže dostat autobus.

Mezi ledovci a podél vodopádů

Na dalších pětadvaceti kilometrech už nás žádný brod nečeká. Stoupáme z údolí na úzký hřebínek. Stromy řídnou a napravo i nalevo se otevírá výhled do neuvěřitelně členitých skalnatých soutěsek. Černé skalní formace kryje ostře zelený mech a celou scenérii zpestřují barevné květiny. Ostrý hřebínek přechází do travnaté pláně, ze které stezka prudce stoupá dál.

Vystrčíme hlavu přes hranu stoupání. Vegetace mizí jak mávnutím kouzelného proutku. Od stoupání mezi majestátné ledovce nás dělí dokonale rovná kamenitá pláň. Přidáváme do kroku a po sněhových polích skoro vybíháme do sedla, protože z údolí za námi se žene bouřka. Naštěstí schytáme jen pár zafouknutých kapek.

Dostáváme se na sněhem pokryté pláně širokého plochého sedla mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Mapa na informační ceduli znázorňuje rozsah nové lávy, která se vylila při nedávných erupcích sopky Eyjafjallajökull. To je ta, která v roce 2010 zastavila letecký provoz v polovině Evropy a nad jejímž krkolomným názvem se zapotil nejeden televizní reportér. Takový kopeček napravo od nás.

Černé skály ostře kontrastují s bílým sněhem. Proužek modré oblohy jako kdyby ani nepatřil do černobílého světa kolem nás. Tím spíš se sem nehodíme my ve svých barevných nepromokavých oblečcích. Náhorní plošina je ve skutečnosti několik terénních vln, které přecházíme v rozbředlém sněhu. Turistická chata Fimmvörduskáli se tyčí na skalnatém hřebínku asi půl kilometru západně od hlavní stezky. O kilometr dál míjíme bivakovou chatku Baldvínskáli ve tvaru velkého stanu s lesklou plechovou střechou.

Mraky se na chvíli rozestoupí, abychom viděli na moře, než znovu dostaneme malou spršku. Až sem vede kamenitá silnice, po které scházíme následujících 5 km k mostu přes řeku Skogá, která se k nám přidá zleva. Silnice řeku brodí nad malým vodopádem, pro nás je tu naštěstí dřevěná lávka. Jsme kousek nad soutokem s druhou říčkou, přitékající po druhé straně od Baldvínskáli a Fimmvörduskáli. Do Skógaru, cíle naší cesty zbývá 8 km stezkou po levém břehu řeky Skógá.

Travnatou krajinu protíná skalnatá soutěska plná skalních stupňů. Černá sopečná skála, zelený mech a divoká voda. Jeden vodopád za druhým rozptyluje kolem sebe obláček vodní mlhy, ve kterém krouží bílí rackové. V dálce pod námi vidíme ostrou linii mezi černým pobřežím a tyrkysovým oceánem. Z louky nás zdraví ovce. Je tu až podezřele moc černých. Pobřežní silnice se přibližuje a už rozlišujeme domy.

Na závěr velkolepé podívané přichází největší vodopád z celé kaskády. Nad ním by se říčka dala skoro přebrodit. Pak se s rachotem vrhá ze šedesátimetrové výšky a s rachotem dopadá na louku u kempu a parkoviště. Tím přichází říčka o svou energii a nenápadně se rozlévá na pobřeží. Z parkoviště to vypadá skoro jako kdyby byl největší vodopád naschvál tak blízko hlavní silnice.

Na vyhlídku u horního zlomu řeky vede několik set plechových schodů, po kterých se proti nám valí skupiny z turistických autobusů. Tím pro nás končí procházka neuvěřitelně krásnou a proměnlivou islandskou přírodou.