Souostroví Špicberky (dříve Svalbard), trek v drsném kraji na okraji norské Arktidy

Tak trochu české Špicberky - trek v drsném kraji na okraji Arktidy

Návštěvník ostrovů "chladného pobřeží" (z původního norského názvu Svalbard) shrnul závěr svého pobytu následovně: "Když jsem se definitivně vznesl nad ostrovy, dost se mi ulevilo. Musím však říci, že toto místo zůstane navždy někde v mé paměti, coby záblesk jakési melancholie."

Kámen na kameni, bahno, podmáčená půda a teploty kolem bodu mrazu, v zimě klesající i na 20 stupňů pod nulou - to jsou Špicberky. Dříve především centrum těžby uhlí, dnes naopak na významu nabývající centrum výzkumná a turistická destinace.

Tato náročná krajina má i bez stromů a rostlin, bez šumu listí a zpěvu ptáků dozajista své nenapodobitelné kouzlo. Opuštěné doly, kde se zastavil čas a chaty po původních usedlících poskytují na cestě divočinou jediný útulek promrzlým a vyhladovělým turistům.

Čtěte také: Špicberky - brána Arktidy

Jak nasvědčují vzkazy v pamětních knihách, poznalo tuto tvář severu na vlastní kůži již mnoho Čechů - díky slavnému polárníkovi Miroslavu Jakešovi jsme snad i v národnostní převaze. Zatímco množství Skandinávců, Holanďanů, Australanů či Němců vyráží na okružní plavby lodí s veškerým potřebným zázemím, my Češi to prostě máme radši ve stylu pochodu "na těžko" se stanem a veškerými zásobami.

Je 28.8.2013. Také naše šestičlenná skupina suverénně minula pobočky turistických kanceláří a hotely, které v hlavním a jediném městě Longyearbyen rostou jako houby po dešti. Jediné, co si musíme skutečně obstarat je spolehlivá kulovnice. Polární medvědi jsou sice kouzelní, mimo jiné také vlivem tání ledovců a úbytkem přirozené potravy se však čas od času poflakují kolem lidských příbytků a několik obětí si již jejich návštěvy vyžádaly.

Potraviny proto musí zůstat mimo stan, k obraně slouží jako první signální puška na výstrahu, po ní přichází kulovnice s tříštivými náboji. Noc co noc se co dvě hodiny střídáme v hlídání tábora - protože je závěr léta, vládne ve skutečnosti celodenní světlo. Biorytmus místních organismů funguje zcela jinak a reaguje mnohem pružněji na změny teplot. K tomu je potřebná také dostatečná tuková zásoba, a tak jsme si tím i my výmluvně vysvětlovali vlastní všudypřítomnou chuť k jídlu.

Špicberky spadají pod norské království, na území však mají nárok všechny signatářské země dohody z roku 1925, včetně České republiky. Platí pro ně právo volného vstupu, obchodu, možností výzkumu. Mnoho Norů zde vlastní letní sídla a někteří sem dojíždějí za sezónní prací, neboť zde odvádějí poloviční daně.

Zajímavostí je, že se zde nikdo nenarodí, ani nezemře. Ve městě funguje pouze jedna menší nemocnice a těhotné ženy, stejně jako důchodci, odlétají zpátky na pevninu. Na Špicberkách jsou stále aktivní dva uhelné doly - norský Svea a ruský Barenstburg. Barentsburg je vesnice ve správě ruské společností Artikugol, čítající 400 ruských horníků, kteří zde zůstávají většinou na dva roky.

Početná komunita vědců a výzkumníků působí v rámci výzkumných polárních stanic a observatoří v Longyearbyenu a Ny Alesundu. Svalbard (z norštiny) totiž nabízí ideální podmínky pro výzkum arktického klimatu - teplý Golfský a severoatlantský proud přispívají ke snesitelnému počasí a teplotám.

Ale zpět k naší výpravě v závěru tohoto léta - zvolili jsme velmi tradiční trasu Longyearbyen - Barentsburg s cílem dokoupit zásoby a případně se posilnit pivem Krasnij Medved z místního pivovaru právě v této ruské vesnici.

Nakonec jsme trasu i pod vlivem rad místních pojali po svém. Na Špicberkách tomu ani jinak nejde - je zde zákaz značených tras kvůli riziku eroze a sesuvům půdy, takže si každý musí najít svou cestičku a doufat ve správný směr.

My jsme se z údolí Bjorndalen škrábali kolem vrcholu Häberget za výhledy, dále spadli do zátoky Colesbukta, kde nás čekal pro Špicberky tak typický průchod zátoky a podmáčené půdy. Když se pak zmrzlí a mokří doškrábete na jedinou blízkou chatu s vidinou teplého večera a klidné noci bez hlídek - chata je samozřejmě zrovna okupována partičkou z Moravy!

Klasickou cestou přes chatu polárníka Rusanova a původní důl Grumantbyen jsme se z Barenstburgu naopak vraceli. Volba naší trasy se nakonec ukázala jako správná - v opačném směru by trasa možná nebyla - po uzavření okruhu nás v údolí Bjorndalen již přivítal sníh a vrcholy, přes které jsme se předtím drápali, byly zamrzlé. I tak jsme měli celkově počasí velmi příznivé, zažili slunce, mlhu i typický mírný déšť.

Otužilci se na závěr pobytu dokonce vykoupali v severním ledovém moři (při teplotě vody 4 stupně a vzduchu 5 stupňů) a obdrželi certifikát "Naked Polar Bath". Medvěda jsme nakonec nepotkali, ale pro vlastní bezpečí se spokojili jen s těmi vycpanými na letišti, v hotelu Polární Medvěd, v kostele a dokonce i v supermarketu v Longyearbyenu.

Tak jako to již pojmenoval někdo před námi, Špicberky jsou drsný kraj, ale zanechají v nás navždy nesmazatelnou medvědí stopu.

Další související články: