Besso (3 669 m n. m.) a Bishorn (4 153 m n. m.), výstup na zaledněné hory ve Walliských Alpách

Výstup na dvojčata ve Walliských Alpách - Besso a Bishorn

Besso znamená v místním nářečí Dvojče a Bishorn je v překladu Dvojroh. Besso ční dominantně do výšky 3 667 m nad údolím a tvarem připomíná čertovy rohy. Je to jediný černý skalní vrchol v širokém okolí, na rozdíl od bílého ledového Bishornu a dalších čtyřtisícovek, které jej obklopují. Výchozím místem na oba kopce je osada Zinal na konci nádherného a méně známého údolí d´Anniviers ve Walliských Alpách.

Besso mě uhranulo poprvé před šesti léty, když jsem spolu se dvěma kamarády emigranty vyjel lanovku na Sorebois a špacírovali jsme tříhodinovým traversem na chatu Petit Mountet. Pohled z travnaté louky na šest čtyřtisícovek se nezapomíná. Podruhé jsem Besso viděl v roce 2008, ale k jeho zdolání jsem se odhodlal až letos. Jak se lze dočíst v originálním švýcarském průvodci: na Besso nevedou žádné turistické cesty. My jsme zvolili výstup jižní stěnou a JV hřebenem.

Nekonečné stoupání na chatu Grand Mountet

Po aklimatizaci na Corne de Sorebois odchází naše devítičlenná skupina 1. srpna za krásného počasí z Zinalu. Kolem řeky Navisence přes salaš La Vichiesso na chatu Grand Mountet. Je to opravdu vysilující šestihodinová štrapáce, ale za námahu jsme odměněni krásnou scenérií: Obergabelhorn, Point de Zinal, Dent Blanche a Grand Cornier máme jako na dlani.

Čtěte také: Bishorn, Walliské Alpy - výstupy na čtyřtisícovky

Po povzbuzující zeleninové polévce a čaji ubytování v matrazenlageru za 21 sfr (na průkazy AV) a zasloužený odpočinek. Večer "tahám rozumy" z chataře stran naší zítřejší cesty. Upozorňuje mě důrazně, že na zasněžené, a ráno určitě i ledové, rampě v horní části stěny "crampons and ice-axe are necessary". Pokyvuji hlavou, že je mi to jasné, a ještě si nechám nakreslit linii výstupu do fotografie jižní stěny.

Klíčová chyba při výstupu na Besso

Nazítří ráno vyrážíme už za světla z chaty. Je nás "jen" sedm - dva kamarády skolil kašel a nedůvěra ve vlastní síly. Zpočátku jdeme nazpět po značené cestě, kterou jsme přišli včera, až k místu zvanému La Mammout. Zde červená šipka na balvanu velí odbočit vpravo do suťovito-balvanitého svahu, který je zprvu mírný, později strmější a asi po dvou hodinách nás dovede k vlastnímu nástupu do skal.

Leze se zprvu netěžkým komínem a kuloárem na plošinku u velkého "mužika". Vpravo nad námi již zdálky vidíme rampu, kterou musíme prostoupit a v ní malý pramínek sněhu. Zdá se nám nevýznamný a proto se rozhodujeme ponechat mačky i cepíny na místě pod balvanem a dále pokračovat bez nich. Jak se později ukázalo, byla to školácká, ale klíčová chyba!

Po dosažení rampy jsme zjistili, že "úzký proužek sněhu" je v reálu 3 m široká zaledněná strmá rampa, bez maček a cepínu nelezitelná. Navíc, že na obou stranách této rampy jsou nepříjemné obráceně vrstvené plotny s drobným štěrkem a nevalnou možností jištění. Teď už nám bylo jasné, proč je v průvodci uváděna jako jediná správná cesta po rampě. Ale pozdě bycha honit!

Na morálu to nepřidá, ale pokoušíme se jednotlivě a bez jištění popolézt výš. Petrovi a Liborovi se daří dostat se znovu na rampu již jen 50 m pod JV hřebenem, odkud už je to jen kousek na vrchol. GPS ukazuje výšku 3 560 m, to znamená, že jsme 107 výškových metrů pod vrcholem Bessa. Vzájemně na sebe nevidíme a komunikace křikem vázne.

S těžkým srdcem se rozhodujeme pro návrat

Čas pokročil a dosavadní sólové lezení po plotnách bez zajištění nahlodalo naši psychiku tak, že se rozhodujeme s těžkým srdcem pro návrat. Málokdy se mi stalo, že jsem obracel za krásného počasí, ale tady možná zvítězil rozum nad euforií. Posledních padesát metrů po ledové rampě bez maček by byl velký hazard a to jsme ještě nevěděli, co nás může čekat za hřebenem. Zajímavé bylo, že ten den jižní stěnou nebo JZ hřebenem na Besso nikdo kromě nás nevylezl, ani se o to nepokoušel.

Na sestupu nás čeká ještě několikeré slanění založené do starých skob a smyček, takže raději někde dáváme za balvan svoje důvěryhodné smyčky a pomalu se posouváme dolů. V šest večer otevíráme dveře chaty. Každopádně z toho plyne poučení, že je určitě lepší brát si veškerou výbavu sebou a nepotřebovat ji, než ji nutně potřebovat a nemít! Holt, za blbost se platí!

Po noclehu na chatě sestupujeme postupně do Zinalu, na závěr v dešti, a sjíždíme auty dolů do našeho kempu Anniviers ve Vissoie. Dle plánu nás čeká ještě Bishorn, jedna z lehkých walliských čtyřtisícovek. Jedná se o ryze ledovcový výstup, dle průvodce bez trhlin. No, uvidíme.

Výstup na chatu Tracuit

Nazítří se v poklidu všichni společně - pět seniorů a čtyři junioři - přesouváme opět do Zinalu. Zde na infocentru konzultujeme vývoj počasí, ze kterého vyplývá, že zítra odpoledne mají přijít bouřky. To znamená "hýbnout zadkem" a být do poledne zpátky na chatě. Předtím ovšem ještě maličkost: takřka pětihodinový výstup s převýšením 1 600 m na chatu Tracuit (3 256 m). Ale je hezky, tak si to užíváme.

V serpentinách a po loukách k romantické salaši Combautanna s krásnými výhledy, pak po žebru a strměji po skále zajištěné lanem na sedlo a krátce po hřebínku k chatě. Dostalo se nám varování, že výstup je nekonečný a vysilující, ale ve srovnání s předchozím na chatu Grand Mountet se mi tento zdál jako procházka zámeckou zahradou. Navíc chata Tracuit je brzy odspodu vidět, což je motivující. Chatu Mountet uvidíte až po pěti hodinách chůze, když už si myslíte, že žádná neexistuje.

Ve tři odpoledne končí naše anabáze a jdeme se napít čaje do chaty. Zde obsluhuje nepříjemný správce, a kdyby to nebylo ve Švýcarsku, myslel bych si, že je Čech. Trapně nás ošulí na horké vodě na čaj, když místo zaplaceného litru dává půllitrovou konvici. Asi mu vadilo, že jsme nechtěli polopenzi, ale jen nocleh. To stejné zopakoval ráno. Zkrátka: "business is business".

Brzy, už v osm hodin, zaleháváme na určené postele a snažíme se usnout. U mne to není až takový problém: usínám do minuty, ale chudáci ti druzí. Jsem totiž přeborníkem v chrápání a budím se až trefou do černého: polštářem do mé hlavy. To se několikrát opakuje s patřičně výhrůžným německým komentářem. Asi jsou chlapci málo unavení…

Trasa výstupu na Bishorn

Naštěstí je budíček už ve čtyři ráno a to mě možná zachránilo od fyzického napadení. Po snídani a nakšírování do úvazků vyrážíme v 5:20 z chaty po moréně k ledovci. Už je vidět, čelovky nejsou potřeba. Za půl hodiny připínáme mačky, vážeme se na lano a hurá na ledovec. Jdeme ve dvou družstvech, jako nejstarší prďola vedu seniory.

Jít první má své výhody: volíte si tempo i frekvenci zastávek. Poslední je na tom nejhůř, protože v momentě kdy družstvo dojde, první zavelí: "Tak jsme si odpočali a jdeme!" Ale zase nespadne do trhliny. Tento adrenalin je výsadou prvního člena družstva. V průvodci je napsáno, že trhliny na trase nejsou, ale to bohužel není pravda. Překračovali jsme jich minimálně šest a některé, zvláště při sestupu, byly docela výživné.

Cestou musíme nadvakrát řešit problém s uvolněnou mačkou a pod vrcholem zase s dýcháním, i když už bychom měli být po Bessu aklimatizováni. Naštěstí je pěkně a nikam nespěcháme. Po závěrečném strmém a mírně exponovaném sněhovém výšvihu jsme v 9:40 na vrcholu Bishornu, kde se kocháme nádhernými kruhovými výhledy a tradičně fotíme s českou vlajkou.

Dolů už to jde podstatně rychleji, hlubším sněhem, těsně vedle vyšlapané stopy a tak jsme za dvě hodiny zpátky u morény a před 13 hodinou opět na chatě. Mladí na nás seniory solidárně počkali a tak po nezbytném kafíčku scházíme jednotlivě do Zinalu.

V kempu pak u láhve červeného proběhne malá oslava zlezeného vrcholu a hlavně šťastného návratu. Tak zase někdy příště…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.