Grónsko a ledový trek ve stopách významného norského polárního badatele Fridtjofa Nansena

Trek napříč bílou pustinou ve stopách F. Nansena

Moře pod naším malým dopravním letadlem se zničehonic změnilo ve změť ledových ker a spouště fotoaparátů začaly cvakat jako o závod. Tváře šťastlivců, co seděli u okének, se přilepily na studená skla. Přinejmenším teď už nebylo pochyb - byli jsme na cestě k východnímu pobřeží Grónska, odkud jsme se na lyžích chtěli vydat na cestu napříč celým ostrovem …

Jak všechno vlastně začalo

Grónsko mi leželo v hlavě už hodně dlouho. Před několika lety jsem se tam vypravil sám, přešel jsem západní pobřeží, které je bez ledu, a došel i ke kontinentálnímu ledovci, abych se mu podíval tváří v tvář a slíbil mu, že se určitě vrátím. Vrátil jsem se a nebyl jsem sám – ve dvou jsme naplánovali a zorganizovali finančně i časově náročnou expedici s cílem přejít grónský ledovec, který pokrývá asi 85% celkové plochy tohoto největšího ostrova na světě.

Naším výchozím bodem bylo městečko Tasiilaq na východním pobřeží Grónska, kde jsme měli zajištěnou helikoptéru, která nás přenesla přes obtížný úsek hor a ledovcových splazů plných nebezpečných a zrádných trhlin. Potom nás měl čekal pochod dlouhý asi 600 km napříč nedozírnou bílou pustinou grónského ledovce až na západní pobřeží. Šli jsme na lyžích a veškeré vybavení jsme táhli za sebou ve speciálních saních.

Na severu se nespěchá

Přes pobíhající děti, nejrůznější zavazadla a hloučky postávajících cestujících jsme se pracně protlačili k přepážce zdejší letecké společnosti: "Dvě letenky do Tasiilaqu, prosím". Odpovědí nám byl úsměv, který nás poslal na konec těžko rozeznatelné fronty a odsoudil nás k nervóznímu čekání.

Letištní hala na mezinárodním letišti Kulusuk v Grónsku, která velikostí připomínala spíš čekárnu na nádraží okresního města někde v Čechách, byla přeplněná zdejšími obyvateli a turisty. U jediné odbavující přepážky se činily dvě domorodé zaměstnankyně, ale nepohnulo se vůbec nic. Protože Kulusuk funguje téměř výhradně jako "pouhá" přestupní stanice na cestě do vnitrozemí, nezbývá než se helikoptérou nechat dopravit do dalších míst, v našem případě do osady Tasiilaq.

Po nějaké době se hala pomalu vylidnila a ztichla, na stolcích zbyly jen zmačkané plechovky od coca coly a obaly od sladkostí, helikoptéra v pravidelných intervalech odvážela vždy stejný počet cestujících a my jen potichu záviděli všem ostatním, pro něž se našlo místo. "Máte číslo deset", usmál se na nás charakteristicky kulatý obličej černovlasé dívky za pultíkem, "to je poslední helikoptéra, která dnes letí do Tasiilaqu."

Expedice začíná

Prvního dubna nebyl pohled z okna našeho pronajatého pokojíku právě nejradostnější. Tasiilaq se topil v mlze a hustých mracích, lezavá zima proniká až na kůži a sněží téměř celý den. Brzy nám bylo jasné, že za takovýchto podmínek žádná helikoptéra na ledovec nepoletí – nezbývá než opět čekat. Nikdo ovšem nedokáže přesně říci, jak dlouho. Prošli jsme městečko, uvědomili místní policii o naší expedici, udělali pár snímků a připravili naše saně na transport vrtulníkem.

Ať vezmete do ruky jakýkoliv prospekt o Grónsku, zazáří na vás až neskutečně krásné scenérie hor topících se ve slunečních paprscích a temně modré hladiny mořských fjordů s plovoucími horami ledu. Kýč a lákadlo na turisty, řeknete si zkušeně a jen se tomu pousmějete. Jenže přesně jako v prospektu na křídovém papíře to vypadalo druhého dubna, kdy jsme s veškerým úsilím naložili dvoje stokilové saně do helikoptéry, vsoukali se k nim a vznesli se nad první štíty hor na pobřeží.

Vrtulník se rozburácel a nám se naskytl pohled, na jaký se nezapomíná. O hodinu později už nám umrzlý sníh skřípal pod skluznicemi lyží a my jsme plni nadšení a optimismu vyrazili směrem na západ. Jen těžko se tomu všemu dalo uvěřit. Helikoptéra zmizela za vrcholky hor, vál svižný vítr a my jsme se ocitli v ledové pustině odkázáni jen na to, co si vezeme na saních.

Vichřice a finský přízrak

Už třetí den jsme leželi ve stanu a stále se k nám jako neodbytná ozvěna vracelo varování Roberta Peroniho, který se v Grónsku před pětadvaceti lety usadil a dnes kromě jiného i pomáhá organizovat expedice v této části Grónska: "Hlavně si dávejte pozor na sněhové bouře, před dvěma lety tu zahynuli dva Finové. V bouři vyšli ze stanu a už se jim nikdy nepodařilo se tam vrátit."

Vichřice venku zuří, jako by neměla nikdy přestat, stan se otřásá pod poryvy větru a každá minuta má délku hodiny. Hlavně nemyslet na Finy! Jenže tomu se dá sotva zabránit, když není možné vylézt ze stanu ani abychom si došli na záchod. Jednou jsme se o to pokusili a stálo nás to málem život. Během několika minut nám masky chránící naše obličeje přimrzly na tváře, lyžařské brýle zaslepil vířící sníh a na nohou jsme se udrželi jen s vypětím všech sil.

Sever zkoušel míru naší trpělivosti a odhodlanosti hodně nevybíravým způsobem. Protože první a nejhorší bouře nás zastihla už po prvních 18 kilometrech, nebyli jsme na ni ještě dostatečně připraveni, nepočítali jsme s tím, že nás uvězní ve stanu na tak dlouhou dobu. Podobné vichřice se potom v téměř pravidelných intervalech opakovaly ještě třikrát a připravily nás tak především o drahocenný čas. Každý den strávený ve stanu znamenal zpoždění vůči původnímu plánu přechodu zhruba o 20 kilometrů.

Špatné počasí nás provázelo neustále

Náš postup nestěžoval jen silný vítr, ale i občasné vydatné sněžení a mléčná, neproniknutelná mlha. Táhnout saně hlubokým sněhem bylo téměř nad naše síly, bylo to jako bychom je vlekli po smirkovém papíře. Jindy byla zase tak hustá mlha, že pohltila všechny obrysy a stíny, prostorové rozměry přestaly existovat a my jsme se točili v kruzích jako opilí, neschopni udržet správný směr pochodu.

Nebyl tu jediný orientační bod, jen zdánlivě nekonečná plochá masa ledu a sněhu, na níž jsme si připadali jako dvě nepatrné tečky. Stejně jednotvárné jako tahle sněhová poušť byly i naše dny strávené tady. Jeden den začínal i končil jako druhý - deset hodin pochodu, po devadesáti minutách vždy krátká přestávka, večer stavba stanu a sněhové zdi proti větru. Vyčerpávající dřina, při níž jsme sotva prohodili slovo.

Vracíme se

Zase jsme seděli nebo spíš leželi ve stanu a nebylo ani pomyšlení na to, že bychom mohli pokračovat v cestě. Počasí bylo velmi nepříznivé a předpověď o nic lepší. Začali jsme vážně přemýšlet o ústupu. Věděli jsme už, že s Grónskem není radno si zahrávat. Jedna chyba, jeden špatný krok a vše mohlo skončit tragicky. V extrémních podmínkách se život a životní potřeby zredukují na nezbytné minimum, je to doslova boj o přežití. Pud sebezáchovy a logická úvaha nás nakonec dovedly k jednoznačnému závěru: za stávajících podmínek je správné jediné rozhodnutí - vrátit se…

Byli jsme dvanáctý den na cestě a už teď měli zpoždění zhruba 100 kilometrů. Pokračovat v cestě by znamenalo riskovat – nemusely by nám stačit potraviny, vypršelo by možná pojištění expedice a kdo ví, kolik bouří na nás ještě možná čekalo. Rozhodování nikterak lehké, vezmeme-li v úvahu finanční náklady na expedici, několikaletou přípravu a také i určitou odpovědnost vůči sponzorům a všem, kdo nás podporovali a pomáhali nám expedici uskutečnit.

Cesta zpět

Jestliže nás cestou směrem na západ provázelo téměř výlučně špatné počasí, pak cesta zpět byl pravý opak! Teprve nyní se nám tato ledová krajina, která ještě před několika dny byla tak pustá a nehostinná, začala zjevovat v plné kráse. Přes satelitní telefon jsme byli ve stálém spojení s Robertem Peronim a ten nám pomáhal najít správnou cestu z ledovce.

Vraceli jsme se dalších dvanáct dní a poslední dny jsme procházeli pobřežními horami, kde byl často tak neprostupný a strmý terén, že bylo nutné saně jednotlivě spouštět po laně. Brodili jsme se přitom po pás v mokrém sněhu a tíha saní a námaha spojená s jejich dopravou mezi skalami nás stála poslední zbytky energie.

V předem dohodnutý den na nás čekal uprostřed zamrzlého mořského fjordu domorodý lovec s malým psím spřežením. Nemluvil, jenom nám ukázal dva prsty a přidal: "Two?" To se rozumí, že jsme tady jenom my! Vzápětí jsme vyrazili přes mořskou hladinu a mírně zvlněné pobřeží do neznáma. Čtyři psi zapřažení před saněmi sklonili hlavu, nahrbili se a už nebyli k zastavení. Bylo teplo a za chvíli jsme se začali potit.

Odpoledne, když jsme přejížděli další z nesčetných fjordů, jsme náhle dorazili k místu, kde led prostě najednou končil a před námi se otvíralo volné moře. Tedy alespoň zpočátku. Jakoby odnikud vynořila se mezi krami malá loďka a s ní další lovec. Během chvíle bylo všechno ve člunu a nás čekala další etapa.

Už brzy ovšem začalo zapadat Slunce a teplota klesala. Ve člunu bylo tak málo místa, že jsme se mohli sotva pohnout a zásobní oblečení jsme měli uložené v saních. Z ničeho nic starší z obou Eskymáků, který převzal řízení lodi, vypnul motor a upřeně se zahleděl kamsi na hladinu. Pomalu uchopil pušku a začal zlehka pohvizdovat … Rána z pušky a za chvíli už nám visel přes okraj lodě první tuleň.

Moře začalo být neprůjezdné. Nemohli jsme pochopit, jak je možné se v této spleti ker vůbec orientovat. Pozdě večer jsme jako zázrakem dorazili do chráněného přístavu jakési osady. Teprve o několik dní později jsme na mapě zjistili, že se jednalo o osadu Tiniteqilaq… Přistáli jsme - jak jinak - opět na ledu a naši eskymáčtí průvodci uvázali člun a zmizeli v osadě bez jediného slova vysvětlení nebo náznaku pozdravu. Postavili jsme tedy rychle stan, navečeřeli se a usnuli s napětím, jaké překvapení asi přinese další den …

Návrat ztracených synů

Probudili jsme se do nádherného dne zalitého sluncem. Podle shonu v osadě jsme pochopili, že se něco velkého chystá … Najednou stál před vchodem do stanu Eskymák a snažil se nám pomocí posunků vysvětlit, že během hodiny odjíždíme do Tassilaqu. Rychle jsme sbalili všechny věci, každý z nás byl "přidělen" jednomu psovodovi se psím spřežením a už jsme si to uháněli přes zasněžené hory a táhlá údolí k cíli naší expedice.

A jízda to byla skutečně dobrodružná! Tažní psi mají neobyčejnou sílu a velké spřežení se jen těžko ovládá. Navečer jsme přes poslední zamrzlý fjord dosáhli skutečně našeho výchozího bodu, městečka Tassilaq, a po více než měsíc dlouhých útrapách jsme se tak ocitli opět v relativním bezpečí poslední výspy evropské civilizace. Expedice byla u konce, ale v hlavách už se nám rodily plány na expedici další…

• Grónsko, největší ostrov světa
• Rozloha 2 175 600 km², asi 80% území je zaledněno
• Rozloha pevninského ledovce 1 755 600 km², dosahuje tloušťky až 3 000 m
• Nejvyšší vrchol Gunnbjorns Fjeld 3 693 m (některé prameny uvádějí až 3 734 m)

Původními obyvateli jsou Inuité (u nás nesprávně zváni Eskymáci), kteří sem migrovali někdy od 4. tisíciletí př. n. l. V 10. století sem připlouvají norští Vikingové a zakládají tady dvě kolonie. V roce 1776 získává Dánsko monopol na obchod s Grónskem, které se stalo dánskou kolonií. Teprve v roce 1953 se statut mění a Grónsko se stává součástí Dánského království. Od roku 1979 má grónsko rozsáhlou vnitřní samosprávu. Přesto zahraniční politiku řídí Dánsko a místní obyvatelé jsou nadále dánskými občany.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.