Černá Hora, trek přes pohoří Mokra planina aneb slunečné balkánské hory

Černá Hora 2017 (1), Mokra planina

Po několika rocích letního vandrování po méně navštěvovaných slovenských horách a kopcích jsme se letos rozhodli vyrazit někam dál. Zapátral jsem po námětech na tomto webu i jinde a vybíral zajímavé cíle převážně na Balkáně. Nemusíme jezdit do vysokých a známých hor, raději chodíme na pohodu a čím méně potkáme turistů, tím lépe.

Hned na třech různých webech jsem narazil na oblast výběžku Černé Hory sevřeného mezi Kosovem a Albánií. Když jsem se pak od kamaráda dozvěděl, že zrovna tam na vandru také byl, rozhodl jsem se zaměřit svou pozornost právě sem. Po porovnání několik variant jsme vybrali přechod z Rožaje do Plavu. A protože cesta do Černé Hory je dlouhá, rozhodli jsme se přidat ještě Visitor a Zeletin a dojít až do Andrijevice, čímž jsme vandr i se započetím odpočinku a cest tam a zpět protáhli na dva týdny. Tady jsou naše zážitky.

Část první - cesta do Černé Hory a přechod do Plavu

Sobota 24. června - den ve vlacích

Ráno jsme po menší krizi trochu nestíhali a trolejbus museli dobíhat. Dopadlo to ale dobře a vlak jsme stihli a do Prahy dorazili včas. Počkali jsme na Davida, zašli na oběd do nádražní Šalandy (průměrná kvalita za dost peněz, ale lepší než Burger king), dali si zmrzku a nastoupili do vlaku, který mezitím přijel z Hamburku se spoustou odpadků okolo našich míst.

Čtěte také: Bjelasica, Komovi a Kučka krajina: Hory Montenegro neboli hory Černé…

Nenechali jsme se tím ale rozhodit, počkali na Míšu a Gimliho a bez problémů dojeli do Budapešti jen s dvacetiminutovým zpožděním. Tam jsme si za pár set forintů zbylých z jarní návštěvy Maďarska koupili pizzu a pivko a čas do odjezdu nočního vlaku do Bělehradu nám rychle utekl. Na našem lehátkovém vagónu bylo na první pohled poznat, že patří srbským železnicím - postranní i zadní dveře jištěné proti samovolnému otevření řetězem, rozbitá svítidla a další vybavení apod., ale spát se tam dalo.

Neděle 25. června - Bělehrad a Rožaje

Do Bělehradu nás vlak dovezl jen s půlhodinovým zpožděním a jízdenky na autobus do Rožaje se nám podařilo koupit celkem rychle, a tak před odjezdem stíháme ještě krátkou procházku po městě pro jednu kešku. Pak v parku potkáváme zajímavého cestovatele, který projíždí Evropou na kole, které může v případě potřeby letecké přepravy složit do kufru vezeného jako vozík za kolem.

Po návratu na autobusové nádraží jsme pochopili, k čemu potřebujeme ty drobné mince, které jsme dostali spolu s jízdenkami. Na srbských autobusových nádražích je totiž prostor pro autobusy oddělen od okolí zábradlím a pro nástup je třeba projít turniketem, za což je třeba zvlášť zaplatit. U turniketu navíc stojí hlídač, asi aby nikdo zábradlí nepřelézal, což by se jinak v Srbsku nejspíš stávalo. Snad příjem z poplatků pokryje alespoň mzdy hlídačů.

Sedmihodinová cesta do Rožaje klimatizovaným autobusem utekla i díky několika přestávkám celkem rychle. Na všech autobusových nádražích, kde jsme stavěli, jsme zaregistrovali praxi s turnikety, takže to nebyla jen nějaká bělehradská specialita. S blížící se hranicí s Černou Horou přibývalo na silnici zatáček a okolní krajina byla stále hornatější.

Zdržení na hraničním přechodu bylo jen asi půlhodinové, žádné vystupování nebo prohledávání věcí se nekonalo. Celníci jen prošli autobus, vybrali průkazy totožnosti a na chvíli s nimi zmizeli do celnice. Po vrácení průkazů do autobusu je druhý řidič, respektive nějaká jeho známá, rozdali cestujícím. Líbil se nám místní zvyk, že při tom používají křestní jména.

Mezitím jsme pokračovali krásným údolím řeky Ibar. Za jednou ze zatáček však jeho krásu narušuje obludná skládka - odpad zde evidentně sypou ze silnice na prudkou stráň nad řekou a halda sahá až k hladině vody. Jelikož tohle není naše první návštěva Balkánu, nijak nás to nepřekvapuje - je to spíš drobná vada na jeho kráse.

Vystupujeme na poněkud opuštěně vypadajícím autobusovém nádraží., dáváme si pozdní oběd a přemýšlíme, co dál. Před odjezdem jsme se dočetli (www.cernahora.net), že "Cizinec musí do 24 hodin ohlásit svůj pobyt na místně příslušném oddělení policie. Potvrzení o přihlášení k pobytu vyžadují hlídky pořádkové a dopravní policie a příležitostně i pasová kontrola při výstupu ze země." Ačkoliv jsme se tam dočetli i o dalších omezeních, z nichž třeba zákaz nocování ve volné přírodě jsme byli předem rozhodnuti ignorovat, přihlašovací povinnost se rozhodujeme respektovat.

Podle navigace se policejní stanice nachází necelých 200 metrů od nás, vydáváme se tedy tím směrem. Když přijdeme ke kýžené budově a přemýšlíme, co dál, zrovna se blíží příslušník černohorské policie. Máme štěstí - mluví anglicky, a tak mu vysvětlujeme, proč jsme přišli. Moc nám to ale nepomůže, protože evidentně o žádné přihlašovací povinnosti neví. "No co, Balkán," říkáme si a odcházíme od policejní stanice bez přihlášení.

Cestou přes Rožaje si všímáme, že opuštěných budov je tu víc a že kdybychom do Černé Hory přijeli kvůli urbexu, mohli bychom několik dní strávit hned v Rožaje. My jsme ale přijeli kvůli horám, a tak si opuštěné objekty prohlížíme jen zvenku.

Ještě před opuštěním Rožaje jdeme kolem otevřeného supermarketu. Nepočítali jsme, že bychom v neděli měli kde nakoupit, a tak jsme přijeli zásobeni na celý první týden vandru, kupujeme si ale aspoň nanuky a vteřinové lepidlo na opravu brýlí, které se Rádě cestou rozpadly. Vodu nekupujeme - jako obvykle se chystáme požádat o ni až u někoho na kraji obce. To nám málem hatí plán ještě dnes někam dojít, neboť při doplňování vody se stáváme oběťmi muslimské pohostinnosti. Než jsme stihli natočit našich 10 lahví, na stolku na zahradě se objevilo ovoce a sladkosti a paní, která nás tam předtím vidouc naše prázdné lahve pozvala, nás vybízí k usednutí.

Po krátkém ostychu začneme ochutnávat a naše hostitelka přináší další občerstvení. Přemýšlíme, co můžeme nabídnout na oplátku my, a volba padne na část perníku, který Ráďa upekla na několik prvních snídaní. Chtělo to trochu snahy, ale podařilo se nám paní přesvědčit, aby si jej vzala. Aspoň měla něco pro návštěvu, která přišla chvíli po nás, a pro kterou nejspíš bylo původně určeno občerstvení, které jsme jedli.

Rožaje opouštíme až někdy před šestou a vyrážíme proti proudu řeky Ibar. Po pár kilometrech nacházíme místo pro stany pár metrů od říčky. Teče v ní dostatek vody na to, abychom se vleže celí ponořili. Po dlouhé cestě s radostí využíváme této možnosti se umýt. Kdo ví, kdy potkáme další.

Pondělí 26. června - přes sedlo Murgaš na Mokrou planinu

Protože jsme se potřebovali prospat a jsme na pohodovém vandru, vyrážíme na cestu až okolo půl desáté. Mírně stoupáme po celkem nudné zpevněné cestě, kterou zpestřují pouze lesní jahody a občasný déšť. Pod cestou vede vodovod nejspíš zásobující Rožaje. Na jednom místě je evidentně prasklý, protože voda vytéká na cestu. Okolo druhé přicházíme k jezeru Košutina lokva, kde obědváme. Na koupání voda moc neláká, doufali jsme v čistější.

Odpoledne pokračujeme po sporadicky značené červené do sedla Murgaš, pod kterým má být podle OSM pramen. Skutečně jej tam nacházíme a doplňujeme vodu. Ještě se jdeme podívat na nedaleké místo označené v mapě jako jeskyně Snježara. Je tam hluboká díra, ze které táhne zima. Slézt dolů ale bez lana nejde.

Pro další postup volíme místo značené trasy lákavější cestu po hraničním hřebeni. Na mapě nakreslená cesta je sice ve skutečnosti jen pěšinou, která ještě často zaniká, ale postupu po krásně rozkvetlých loukách to nebrání. V podvečerním světle se navíc krásně fotí. Chvíli jsme v Černé Hoře, chvíli v Kosovu a zdoláváme jeden drobný vršek za druhým.

Drobné komplikace nastávají až pod vrchem Mečkin krš, kde vcházíme do lesa a cesty v terénu vedou trochu jinak než na mapě. Nenecháváme se tím ale zmást a vystoupáme do sedla pod vrcholem Cundeve, kde nacházíme krásné místo pro přespání, jen několik metrů od hranice. Těch pár posledních kilometrů bylo jedním z nejhezčích úseků celého vandru.

Úterý 27. června - Mokrá planina zalitá sluncem

Ráno tolik nevyspáváme a vyrážíme tak o víc než hodinu dříve než v pondělí. Vydáváme se po jasně patrné pěšině na západ s cílem připojit se na červeně značenou trasu. To se nám brzy daří a můžeme pokračovat na salaš Glođija. Tam je v mapě vyznačený pramen, ale vody máme v lahvích zatím dost, tak jej ani nehledáme. Nedaleko má navíc být další a to přímo na cestě.

Pokračujeme tak dál po červené. Tedy, značku vidíme jednou za uherák, ale navigace říká, že jdeme správně. Stoupáme suchým údolím do stále strmějšího kopce a stezka je čím dál zarostlejší. Nejspíš při obcházení neprůchodného úseku se tak v místě, kde se údolí dělí, vydáváme špatným směrem. Díky navigaci si ale chyby brzy všímáme a přes malý hřeben přecházíme na správnou cestu. Tam nacházíme i očekávaný pramen, ale vyhodnocujeme ho jako nepříliš čistý a raději pokračujeme bez doplnění zásob vody.

Vystoupáme 100 výškových metrů do sedla pod vrchem Velika Glođija, odkud už je to kousek k dalšímu prameni. Když se k němu přiblížíme, zjistíme, že se nachází celkem nízko pod hřebenem. Nechceme ale riskovat, že nám dojde voda, a tak se část z nás vydává s lahvemi a navigací po stráni dolů.

Na souřadnicích nacházíme poněkud nelákavě vypadající napajedlo pro ovce, kde se i přítok zdá být znečištěný. Vedle leží na zemi černá hadice sloužící nejspíš jako přívod vody do níže položené salaše. Odkud do ní teče voda, se nám však nedaří odhalit, protože je částečně zahrabaná. Zkoušíme tedy štěstí po proudu.

Po chvíli narazíme na další napajedlo, které ale není pro doplnění vody o nic lepší než to první. Zrovna však přichází bača se psy a stádem ovcí, a když vidí naše prázdné lahve, ukazuje nám, ať ho následujeme. Jde přitom k prvnímu napajedlu a to nás nenaplňuje optimismem. Na místě nás však překvapí, když sáhne pro hadici a rozpojí ji, abychom si z ní mohli nabrat výbornou a krásně studenou vodu.

Po návratu k ostatním se naobědváme a pokračujeme dál, nacházíme první černohorskou kešku vandru a opět se rozdělujeme. Jedna skupinka vyráží přes Usovište, druhá to bere traverzem. Již po široké cestě pokračujeme společně až na Groc, kde se chystáme odbočit na Kukajski vrh, na kterém by se měla nacházet zřícenina označovaná na mapě jako Nizamska kula.

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.