Houby vřeckovýtrusé a stopkovýtrusé, systematika hub - uspořádání do tříd, řádů a čeledí nebo rodů

Dnes přijímané rozdělení hub nalezneme například na stránkách Index Fungorum. Houby jsou dnes řazeny do čeledí na základě fylogenetické příbuznosti, na rozdíl od původního rozdělení, které bylo založeno na vnějších makroskopických znacích. Řada mykologů se však v systematice čeledí drží i částečně odlišných koncepcí. A zajisté nebudu prorokem tvrzením, že je pravděpodobné, že systematika hub dozná změn i v budoucnosti, která nemusí být ani příliš vzdálena.

V Česku je známo na 10 000 druhů hub, některé zdroje uvádějí až 20 000 druhů. Z toho je asi 5 000 druhů makromycetů (okem viditelných hub). Terénní výzkum však ještě zdaleka není ukončen, řada objevů určitě čeká na pilné a systematické objevitele i v herbářových sbírkách. Znalosti druhového bohatství hub u nás jsou tak pouze omezené, neúplné.

Makroskopické houby můžeme rozdělit do dvou kmenů - jsou to houby vřeckovýtrusé (Ascomycota) a houby stopkovýtrusé (Basidiomycota). Základní rozdíl mezi nimi spočívá ve tvaru orgánů, ve kterých vznikají výtrusy. Vřeckovýtrusé houby vytvářejí výtrusy uvnitř tzv. vřecek, kdežto stopkovýtrusé houby vytvářejí výtrusy na vrcholových výrůstcích velkých buněk, tzv. bazidiích.

Houby vřeckovýtrusé (Ascomycota)

K vřeckovýtrusým houbám patří asi 40 % dnes popsaných druhů hub. Odborníci ale předpokládají, že tento kmen hub je dominantní, ohromné množství druhů bezesporu teprve čeká na své objevení a popsání. Většina vřeckovýtrusých hub však patří mezi tzv. mikromycety, tedy mikroskopické, okem neviditelné houby.

Pouze malá část hub tohoto kmene má velikosti plodnic nad 50 mm, větší množství druhů dorůstá jen okolo 10 mm. Plodnice těchto hub mají převážně miskovitý nebo číškovitý tvar, méně časté jsou kyjovité a nebo kloboukaté plodnice, např. housenice velkovýtrusá (Elaphocordyceps longisegmentis), které mohou být viditelně rozděleny na sterilní třeň a vrcholovou část pokrytou hymeniem s vřecky a parafýzami (sterilními vlákny). Houby rostoucí pod povrchem půdy a nebo třeba pod vrstvou slehlého listí mívají zpravidla kulovitý nebo hlízovitý tvar.

"Podzemní" houby nemají vřecka na svrchní straně, nýbrž uvnitř v různých dutinách a chodbičkách v dužnině teřichu (glebu). Takovouto typickou houbou je například skrytka olivová (Pachyphloeus melanoxanthus). Velice zajímavým typem plodnic jsou tzv. perithecia (vřecnice), které známé hlavně u různých dřevnatek, například u velice fotogenické dřevnatky parohaté (Xylaria hypoxylon). Tady se plodnice nacházejí ve velice tuhém povrchovém pletivu neboli stromatu.

Každé takovéto perithecium je vlastně samostatnou plodnicí, v jednom stromatu, jakémsi "dřevnatém" obalu, jich mohou být desítky, u větších druhů hub dokonce stovky a nebo tisíce. Jejich průměrná velikost se však pohybuje jen okolo 0,5 mm.

Velice zvláštní skupinu vřeckovýtrusých hub představují tzv. lichenizované houby, které tvoří tělo lišejníků. K takovýmto lichenizovaným houbám patří asi třetina známých druhů vřeckovýtrusých hub. Tyto houby rostou v symbióze s řasami a nebo sinicemi a zajišťují si tak přísun potřebných uhlovodíků. Tyto houby se v přírodě samostatně neobjevují, protože bez svého fotobionta (řasy, sinice) by nepřežily.

Vřeckovýtrusé houby většinou rostou saprofyticky, tedy na odumřelých zbytcích rostlin a nebo živočichů, mnohé rostou paraziticky a jen malá část těchto hub roste v mykorhize s dřevinami a nebo bylinami. Zpravidla se jedná o podzemní druhy hub. Mezi těmito houbami je i řada jedlých druhů, především mezi smržovitými, např. smrž chutný (Morchella deliciosa), které rostou brzy na jaře, tedy v době, kdy je jiných jedlých hub v naší přírodě spíše poskrovnu.

Stopkovýtrusé houby (Basidiomycota)

Mezi stopkovýtrusé houby patří většina druhů hub, které uvidíme v košíku běžného houbaře. Patří sem tak pravé houby lidově zvané praváky, například hřib smrkový (Boletus edulis), ale i holubinky a ryzce, kuřátka, choroše, pečárky apod. Plodnice těchto hub mají různé tvary a podoby. Mohou být rozlité, kyjovité, kloboukaté, miskovité, jazykovité, keříčkovité aj.

Přestože většina stopkovýtrusých hub má mikroskopické rozměry, okem jsou tudíž neviditelné, nacházejí se tady ale i houby doslova olbřímích rozměrů. Zatímco mezi vřeckovýtrusými houbami jen těžko nacházíme plodnice o velikosti 50 mm, u stopkovýtrusých hub docela často nacházíme plodnice o velikostech ne 50 mm, ale 100 až 300 mm a nebo dokonce i nad 500 mm, přičemž hmotnost těch největších plodnic může dosahovat 5 až 10 kg a nebo více.

Výtrusy stopkovýtrusých hub se utvářejí vně bazidií na tzv. sterigmatech (stopečkách). Bazidie mají nejčastěji kyjovitý tvar, obvykle jsou seskupeny a vytvářejí vrstvu zvanou výtrusné rouško (hymenium). Tato výtrusorodá vrstva pokrývá svrchní stranu plodnic (rozlité a kyjovité houby), např. rourkovec střapatý (Tubulicrinis calothrix), vnitřní stranu rourek (chorošovité a hřibovité houby), ohňovec obecný (Phellinus igniarius) či křemenáč osikový (Leccinum rufum), a nebo povrch lupenů a či podobných nosičů zvaných hymenofor, jako je tomu u kržatky otrubičnaté (Tubaria furfuracea), hlívy holubí (Pleurotus columbinus) či holubinky slanečkové (Russula graveolens).

Zralé výtrusy stopkovýtrusých hub se uvolňují ze sterigmat, u pýchavek a řady dalších břichatkovitých hub jsou bazidie ukryty pod okrovkou, vnějším obalem, v chodbičkách a nebo dutinách teřichu (gleby), jako je tomu např. u prášivky letní (Bovista aetivalis) či žaludice lysé (Disciseda candida).

Stopkovýtrusé houby rostou často v mykorhize s bylinami a nebo dřevinami, některé druhy jsou vázány na jeden konkrétní druh a nebo jen několik málo druhů rostliny, např. křemenáč březový (Leccinum versipelle) či hřib borový (Boletus pinophilus), jiné rostou v mykorhize i s desítkami druhů. Některé houby parazitují na dřevinách i bylinách, jiné rostou saprofyticky a podílejí se na rozkladu organických látek a udržování jejich koloběhu v přírodě. Mezi stopkovýtrusými houbami je většina jedlých hub, které nacházíme na našich jídelníčcích, ale také množství jedovatých hub, dokonce i ty druhy nejjedovatější, jako je např. muchomůrka zelená (Amanita phalloides), muchomůrka jarní (Amanita verna) a další.

Kvasinky

Kvasinky jsou jednobuněčné houby, které se rozmnožují pučením, tedy dělením. Většina kvasinek patří do třídy vřeckovýtrusných hub, menší část pak do třídy hub stopkovýtrusných. Kvasinky představují asi 1 % známých druhů hub.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.