Lišejníky (Lichenes) jsou mimořádně odolné symbiotické rostlinyLišejníky jsou symbiotické a odolné organismy kolonizující i extrémní prostředí1.2.2022 | Otakar Brandos
Lišejníky (Lichenes) jsou mimořádně odolné organismy, které osídlují i ty nejvíce nehostinné polohy na souši. S lišejníky se tak můžeme setkat nejen na mrazivých pláních Arktidy či Antarktidy, nalezneme je i vysoko v horách, kde teploty klesají i v létě hluboko pod bod mrazu. Mnohé lišejníky, které se řadí k rostlinám nižším (Thallobionta) odolávají i teplotám okolo -60 °C, rády ale rostou i na teplejších slunných místech. |
|
Lišejníky představují poměrně složitý organismus, kde pospolu žijí ve výhodné symbióze houby a řasy nebo sinice. Houby (mykobionta) tvořící přes 90 % hmoty lišejníku chrání řasy (fotobionta) před vysycháním a usnadňují jim příjem vody, anorganických látek a oxidu uhličitého. Naopak řasy poskytují houbě organické látky vzniklé fotosyntézou. Tělo lišejníku (stélka) se skládá z houby (obvykle z jednoho jedince) a z velkého množství řas a nebo sinic (fotosyntetických mikroorganismů) v tenké vrstvě pod korovou vrstvou na povrchu houby. Mohou to být i milióny jedinců. Podle tvaru stélky (thallus), vnějšího vzhledu se lišejníky dělí na korovité, lupenité, vláknité a nebo keříčkovité. Lišejníky rovněž zaujímají poměrně širokou paletu barev - od bílé a žluté, přes oranžovou, červenou až po hnědou. Mykobionta lišejníků tvoří obvykle vřeckovýtrusné houby (Ascomycota), jen vzácně stopkovýtrusné houby (Basidiomycota). Fytobionta tvoří nejčastěji jednobuněčné a nebo vláknité zelené řasy (Chlorophyta), jen asi u necelých 10 % druhů lišejníků sinice. U jednoho mykobionta se může kombinovat i více druhů fotobiontů, což může ovlivňovat celkovou strukturu i vývoj jedinců, což dělá "neplechu" v taxonomii, kde nepanuje shoda. Lišejníky bývají drobného vzrůstu, objevují se ale i druhy dorůstající délky i několika desítek centimetrů. Například lišejníky rodu provazovka (Usnea). Symbiotickou povahu lišejníků, tzv. lichenismus, prvně popsal Simon Schwendener v roce 1867. Avšak téměř století trvalo, než vědecká obec tuto skutečnost přijala bez výhrad. Dodnes bylo popsáno asi 17 000 druhů lišejníků, každoročně jsou ale popisovány nové a nové druhy. Česká jména byla tvořena často již v 19. století mnohdy neodpovídají dnešnímu zařazení v systému hub. Lišejníky kolonizují snad všechny povrchy. Objevují se na skalách (saxikolní), na kmenech a větvích stromů (epifyty) a nebo na půdě (terestrické). Rostou i na písku a dalších substrátech. Některé se objevují dokonce i ve vodě. Právem lze lišejníky označit jako pionýrské, tedy průkopnické rostliny. Podobně jako mechy. Mechanickým působením a chemickými produkty metabolismu mohou lišejníky rozrušovat povrch podkladu, na kterém rostou. Ten se postupně drolí a obohacen o rozkládající se těla lišejníků vzniká bohatší substrát, na kterém se mohou uchytit některé druhy cévnatých rostlin. Lišejníky dokáží velice dobře hospodařit s vodou. Podobně jako mechy. Přijímají jak kapalnou vodu, tak vodu v podobě vodních par. Vodu hromadí v dřeni uvnitř stélky, která je tvořena hustým pletivem z houbových vláken. Snesou ale i úplné vysušení. V takovém případě přecházejí do jakéhosi metabolického spánku (inhibice), kdy rostlina přeruší a nebo výrazně utlumí látkovou výměnu. Stejný jev mohou u lišejníků spustit ale například i kovy a některé další látky. Lišejníky jsou tak dobrým indikátorem čistoty prostředí. Lišejníky zpravidla rostou téměř celoročně, jejich růst je velice pomalý. Jak uvádí Wikipedie, povyroste např. lišejník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum) jen o 0,06 až 1 mm a dutohlávka sobí o 2,5 mm. Některé druhy lupenitých a keříčkovitých lišejníků mohou za rok povyrůst až o 15 mm. Stáří rostlin může dosahovat až 4 000 let, patří tak mezi ty nejvíce dlouhověké organismy na Zemi. Saxikolní druhy, které známe např. z našich hor, se dožívají běžně 200 až 400 let. Rozmnožování lišejníků probíhá především vegetativně tzv. izidiemi a sorediemi. Izidie jsou výrůstky stélky, které se po odloupnutí a přemístění vyvíjejí samostatně jako nová rostlina. Soredie představují jakýsi prášek vznikající na sorálech lišejníku. Tedy místech, kde stélka lišejníku není přikryta kůrou. Soredie jsou drobné, zpravidla pod 1 mm. Někdy také dochází k pohlavnímu rozmnožování samotné houby. Líbil se vám tento článek? |