Vyšebrodsko, velký vandr přes nejjižnější bod ČR, Lipno a Kleť do Českých Budějovic

Čtyřdenní vandr z Omlenice přes nejjižnější bod ČR

Okolí Malše a Vyššího Brodu. Pěkná krajina na pomezí Šumavy a Novohradských hor. Krajina poloopustěná s pastvinami a se zaniklými vesnicemi. Zavítal jsme sem už několikrát. Tentokrát jsem vyrazil sám. Bobule nemohla. Vandr jsem naplánoval s návštěvou kamarádů na osadě. Vymyslel jsem klikatou trasu s pořádnou porcí kilometrů.

Jako nástupní místo jsem zvolil vlakovou zastávku Omlenice na trati Budějice - Horní Dvořiště. V Omlenici jsem už jednou byl. Bylo to v roce 2007, také jsem tu začínal. Přešel jsem kopec nad vsí do údolí Zdíkovského potoka. V lese jsem si našel místo a šel spát.

Uvítal mě pěkný den kdy nebylo moc vedro. Po včerejších deštích země dýchala vlhkostí. Sešel jsem na okresní silnici a po ní šlapal do několik kilometrů vzdáleného Bujanova. Za vsí jsem přešel trať a sešel do údolí Hněvanovického potoka, podél kterého jsem došel až k Malši. V této části údolí nevedou žádné značené cesty. Na mapě to vypadá moc zajímavě.

Proti proudu říčky jsem procházel bezcestným lesem. Vody řeky Malše se postupně zklidňovaly a údolí se začalo rozšiřovat do luk. Od průzkumu tohoto údolí jsem si sliboval objev nějakých zajímavých plácků nebo osad. Ale nikde nic nebylo. Tedy aspoň ne na levém břehu, kudy jsem šel.

V další vyšší části toku má říčka v loukách meandrující charakter. Vrátil jsem se na silnici a ta mě dovedla do Dolního Dvořiště. Za ním jsem pokračoval podél hranice bývalou signální cestou železné opony. Z luk jsem vešel do lesů a přešel kopce, za kterýma bylo nádraží Horní Dvořiště. Do samotného městečka to byl ještě kousek cesty. Na náměstí jsem si u Vietnamce koupil čerstvé rohlíky a posvačil.

Po modré značce vedoucí pastvinama jsem došel k Větší Vltavici. Dál jsem chtěl jít po cestě vedoucí podél jejího toku. Jenže byla zarostlá vysokými kopřivami a tak jsem radši prolezl strání (taky plnou kopřiv) nahoru na pastviny. Zpátky jsem sešel po silničce, která mě dovedla k soutoku Vltavice a Mlýneckého potoka. Podél potoka vedla vydrolená asfaltová cesta. Lučinaté údolí bylo upraveno jako pastvina s velmi ledabylým elektrickým ohradníkem, různě pověšeným za provázky na větvích. Se divím, že jim ty krávy z toho neutečou.

Za osadou Mlýnce cesta opustila údolí a já se dostal do širokých luk lemovaných zalesněnými kopci. K hranici a nejjižnějšímu bodu ČR už nebylo daleko. Kousek od hranice jsem odbočil z cesty a došel na místo, kde jsme spali již na jaře. Pěkný plácek v rohu louky, kde je malé ohniště a v lese místo na spaní. Bylo pět hodin. Dnešních 32 km jsem ušel za 8 hodin.

Další den mě čekalo 43 km náročné trasy. Přede mnou byla cesta na západ přes Rakousko a pak na sever k obci Světlík. V Rakousku jsem se držel kousek od hranice. Šel jsem po stezce která mě zavedla na Sternstein, nejvyšší kopec v okolí. Zvláštní jak stačí přejít hranici a krajina je rázem úplně jiná: Krásná, udržovaná, obydlená. Tak nějak to muselo vypadat i u nás.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na naše území jsem se vrátil u rozcestí Hvězdná. Docházela mi voda a po delším úseku v bezvodém lese jsem došel na rozcestí u bývalé obce Kapličky. Přes toto místo jsme procházeli už na našem jarním vandru. Od Kapliček jsem se držel modré značky. Ta začala klesat a vedle cesty se konečně objevil drobný potůček. Nabral jsem si vodu a šel dál. Značka mě dovedla až k hrázi Lipenské přehrady. Zde už courala spousta lidí. Všichni se chtěli podívat na žulové skály Čertovo kopyto a Medvědí stěny.

Za přehradou jsem vystoupal zástavbou rekreačních rezidencí na druhou stranu údolí. Dal jsem odpočinek a svačinu. Byl jsem v půlce trasy a měl jsem toho dost. Večer jsem z nějakého neznámého důvodu nemohl usnout a do půlnoci se převaloval. Pouhých 6 hodin spánku bylo znát. Šlapání mi přestalo dělat radost a dál jsem šel se zaťatými zuby.

Mým dalším průvodcem se stala žlutá značka. Vedla v otevřené krajině po malé silničce. Většinou v loukách které spadaly do údolí k Vltavě. Pěkná malebná krajina, ale dost kopcovitá. Tak jsem došel do Malšína. Značka odbočila já pokračoval k severu. Z Malšína jsem sešel do dalšího údolí a pak zase začal stoupal. Malá asfaltka se pozvolna změnila v prašnou cestu. Na mapě byla vyznačena spousta míst kde stály dávné obce. U Dolní Světlé jsem odbočil do lesa. U lesního potůčku jsem si nabral vodu a odpočíval. Bylo opravdu vedro a měl jsem toho dost. Naštěstí dalších pár kilometrů vedlo po lesních cestách vinoucích se po úbočí.

Před Světlíkem jsem vyšel z lesa na silnici a došel do vsi. Trochu jsem si odpočinul a šel dál. Byl už večer a nebylo takové vedro. Ještě zbývaly dva kilometry k lesu a tam si najít místo na spaní. V údolíčku U svaté trojice byla spousta hmyzu a mokro. Vystoupal jsem tedy výše a našel vhodný les. Po celodenním pochodu ve vedru jsem byl celej ulepenej. Zašel jsem se k potůčku umejt takzvanou hrníčkovou koupelí, jež mě osvěžila. Dobře se pak usínalo.

Na následující den mě čekalo jen 30km. Bylo mokro, během noci se změnilo počasí a lehce pršelo. Přes zarostlou louku jsem se dostal na modrou značku u bývalých Pasovar. Stezka tu vedla po staré vydrolené asfaltce připomínající spíše polní cestu. Až do vsi Slavkov vedla po lučinatém hřbetě lemovaném lesy. Na cestě byla spousta kravinců a křovím vydupané stezky. Přitom jsem žádnou ohradu nepřelézal. Bylo to k neuvěření, ale i u nás se najdou místa kde se krávy chovají na volno, jak někde v Texasu. Přímo ve Slavkově na návsi se pásli dva ročci.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Za vsí modrá stezka pokračovala dále po hřebeni. Ten po kilometru končil a začal sestup lesem do údolí potoka Kaliště. Hned za vsí jsem se dostal do zarostlého úvozu. Přes něj byl záhy natažený ohradník. Dráty pod napětím byly natvrdo nataženy přes stezku a žádné madlo tam nebylo. Pomohly trekové hole s kterýma jsem drát stlačil trochu níže a mohl jsem překročit. (Pozor - pokud je napětí v ohradníku opravdu vysoké, tak můžete dostat ránu i přes rukojeti holí. O tom přesvědčili na Frýdlandsku). Vypadá to, že tu asi pocestní dráty nechávali shozené a krávy utíkaly. Tak je to tu natvrdo zadrátovaný a nějak si to přelezte. Sestup do údolí byl ve znamení trní a kopřiv, vše hezky mokré po dešti.

U osady Jezvinec jsem se napojil na žlutou a ta mě dovedla do širokého údolí říčky Polečnice a pak do městečka Kájov. V Jednotě jsem si nakoupil velkou svačinu a na lavičce pod lípou se najedl a odpočal. Počasí už se vylepšilo, svítilo slunce. Ale opar dával tušit, že přijde něco dalšího. Za Kájovem se terén začínal postupně zvedat.

Blížil jsem se k nejvyššímu kopci v okolí, Kleti (1 084 m). Za osadou Lazec jsem se vnořil do lesa a po stále strmějších cestách jsem vystoupal až k vrcholu. K výstupu jsem si vybral směr kudy se pravděpodobně moc nechodí, neboť jsem skoro nikoho nepotkal. To až nahoře bylo všude lidí, že si nebylo skoro ani kam stoupnout. Jak vidno nejvyšší kopec v okolí láká jako místo masové turistiky.

Na Kleti jsem se mnoho nezdržel, přešel jsem vrchol a začal sestupovat. Mířil jsem do Třísova, do obce na SV úpatí Kleti. Na spodním druhém konci vesnice, za železničním přejezdem začíná areál oppida Třísov. U řeky je hrad Dívčí kámen. Za tu dobu co sem jezdím návštěvnost tohoto místa značně vzrostla. U vlakové zastávky museli dokonce postavit parkoviště. To nebývalo.

Byl jsem skoro v cíli cesty. Stačilo už jen seběhnout pod stráň k řece a byl jsem na osadě Zlatá podkova. Už tam na mě čekali. Zase po nějaké době jsem se setkal s kamarády. Ač už slunko nesvítilo, tak jsem neodolal, svlékl jsem se a zanořil se do proudu Vltavy. Večer jsem si na břehu postavil přístřeší. Sice bych mohl spát ve srubu, ale tady je lépe slyšet, jak zpívá Vltava.

V noci se změnilo počasí a ráno poprchávalo. Na osadě ještě spali. Zabalil jsem si věci a vyrazil na poslední den vandru. Trasa cesty byla velmi jednoduchá, jít po červené, která stále sleduje levý břeh Vltavy, až do Boršova a dále do Budějic.

Na značku jsem se napojil u hradu Dívčí Kámen. Cesta vedla po úzkém břehu nad vysokými skalisky na nichž spočívá hrad. Pak se břeh rozšířil a objevily se louky a několik samot. V daší části už stezka vedla ve stráních nad údolím, kde kdysi byla vybudována turisty. Překonává tak místa kde nevedou jiné cesty. Pěkné zaříznuté údolí končí v Boršově. Údolí se rozšíří a začíná Budějická rovina.

V Boršově jsem mohl skončit a jet vlakem domů. Ale chtěl jsem dojít až do města. Cesta jižním předměstím po Lidické třídě však nebyla nic moc. Je to ulice se silným provozem a dost pršelo. V jednotě jsem si koupil větrník od Vltavotýnských lahůdek a šlo se trochu veseleji. Došel jsem až na náměstí k Samsonově kašně. Když jsem tu kdysi byl s tátou tak byla pod lešením, takže jsem ji viděl až dnes.

Od Samsona to už bylo na nádraží kousek. S radostí jsem vlezl do rychlíku a udělal si v kupé pohodlí. Venku za okny pršelo ještě víc. Skončil jsem v pravou chvíli. Za tyto čtyři dny jsem ušel 130 km.

Odkaz na všechny fotky: zde.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.