Historie Ukrajiny - Halič jako specifický region

Historie Ukrajiny (7), Banderovci

Halič je historickým regionem, který se dnes rozkládá na území jihovýchodního Polska a západní Ukrajiny. Halič se rozkládá v severním předhůří Karpat zhruba mezi toky řek horní Visla na západě a horní Prut na východě.

Halič je rozdělena řekou San na zhruba dvě stejně velké části - západní s městem Krakov a východní s městem Lvov. Prvně se jméno Halič - Galicia (či Lodomeria) objevuje ve 13. století za vlády krále Andrewa II. Šlo o zlatinizování slovanského pojmenování Halych a Volodymyr. Avšak původ ukrajinského jména Halič je nejistý. Někteří historici soudí, že má původ v keltském jazyce, jiní ji přisuzují slovanský původ od slova galitsa, neboli holý kopec.

Bílé Chorvatsko

Území Haliče bylo zhruba od 5. století našeho letopočtu osídlováno Slovany, objevují se Bílí Chorvaté, jejichž původ je nejasný. Bílí Chorvaté ovládají poměrně velké území na teritoriích dnešního Polsko, Slovenska, České republiky a zejména Ukrajiny.

Čtěte také: Předchozí část článku o historii Ukrajiny

Bílé Chorvatsko se rozkládalo především severně od Karpat. Jejich stát, jenž měl existovat zhruba v časovém rozmezí 666 až 890 n.l. je prvně podrobněji popsán Vikingy Sigurdem, Ochterem a Vulfstanem jako království Krovatland (Chorvatská země) a později v letopisech byzantského císaře a vzdělance Konstantina Porfirogeneta (905 - 959).

Prachorvaté, kteří podle některých pramenů byli iránského původu, byli za Karpaty vytlačeni nájezdy Hunů. Nejprve z oblasti Krymu a později z území dnešního Bulharska. Ani Bílí Chorvaté neuniknou pokřtění a začlenění do území Kyjevské Rusi.

Na území dnešního Chorvatska (Dalmácie) se Bílí Chorvaté přesídlují teprve později a postupně. Pravděpodobně od roku 614 na popud byzantského císaře Heraklia, který chtěl využít služeb Bílých Chorvatů k ochraně před útoky výbojných Avarů.

Bílí Chorvaté byli po určitou dobu rovněž sousedy Velkomoravské říše, která se rozkládala převážně na jih od Karpat. První protochorvatský stát na území Dalmácie formuje až kníže Trpimír (845 - 864). Popis historie státu Bílých Chorvatů se však v literatuře velice různí a zdroje se v popisech tohoto státu velice rozcházejí, proto jej nebudu podrobněji popisovat.

Buď jak buď, dnes je v nářečích obyvatel obývajících severní svahy Karpat v jižních částech Lvovské a Ivanofrankovské oblasti spousta stejných slovíček, se kterými jsem se setkal na území dnešního Chorvatska…

Polské knížectví a Kyjevská Rus

V 10. století se stala tato oblast součástí polského knížectví (západní část) a Kyjevské Rusi (východní část). Některé prameny uvádějí, že ještě před tím byla část Haliče po poměrně krátkou dobu součástí Velkomoravské říše.

Po rozpadu jednotného Kyjevského státu v polovině 12. století se haličské knížectví osamostatnilo pod vládou místní rurikovské dynastie. V roce 1199 dochází ke spojení Haliče a Volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199 - 1205).

Knížectví byla v úzkém kontaktu se sousedním Polskem, Uhrami i Litevským knížectvím, jejimž územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy dále na východ, později pod tlakem Polovců sem byly rovněž přesunuty obchodní cesty spojující severské země s Byzancí.

O významu knížectví svědčí mimo jiné skutečnost, že R. Mstislavič získal v roce 1203 Kyjev a že se jej pokoušel papež Inocenc III. získat pro katolickou víru. Avšak marně.

Na přelomu 12. a 13. století se Halič dostává do popředí zájmů uherských Arpádovců, kteří se tady marně snažili založit svou další provincii. Uherský král Ondřej II. (1205 - 1235) sem podnikl celkem sedmnáct válečných tažení.

Po smrti Romana Mstislaviče se knížectví propadlo do hluboké krize, čehož se snažili využít sousedé (viz výše). Vleklou krizi ukončil až syn R. Mstislaviče Daniil (1238 - 1264) v roce 1238. Avšak vzápětí na to zemi zpustošil ničivý tatarský vpád.

Z pohromy se však Halič dokázala vzpamatovat. Po roce 1246 se Daniil ve spolupráci s uherským králem Bélou IV. pokusil zformovat protitatarskou koalici, do které chtěl zapojit panovníky západních zemí. Proto byl ochoten přistoupit na církevní unii, o čemž jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy.

Papež nechal v roce 1254 Daniila korunovat haličským králem, avšak zapomněl vyslat slíbenou vojenskou pomoc. Proto Daniil přerušil styky s věrolomným Římem a podřídil se tatarskému chánovi.

Vláda Tatarů byla v haličsko-volyňské oblasti poměrně mírná, pročež sem začali přicházet četní uprchlíci. To mělo další příznivý vliv na rozvoj této oblasti. Avšak postupně hvězda Haliče hasne vedle sílících a ambiciózních sousedů - Polska a Litvy.

Zakládání velkých měst

V roce 1387 připadá Halič polskému království - králi Kazimíru III. Po nástupu polské vlády z oblasti Haliče utíká velké množství Rusů a Židů. Byly vystavěny četné hrady a založena velká města. Jmenujme pro příklad dnešní Ivano-Frankovsk (Stanislawow).

Rakouska korunní země

Po velkém dělení Polska se v letech 1772 - 1918 stala Halič rakouskou korunní zemí. Za Marie Terezie získává oficiální název Království Halič a Lodomeria s vévodstvími Auschwitz a Zator. Přestože byla hlavní centra po rakouském záboru ovládána polskou aristokracií, daří se novým vládcům spolu s do úřadu nasazenými Rakušany a germanizovanými Čechy zemi kontrolovat.

Po Vídeňském kongresu v roce 1815 byla pozměněna hranice mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. V roce 1846 propuká proti vídeňské vládě neúspěšné povstání. Velká část poddaných se jej odmítla zúčastnit, zůstali loajální Vídni. Povstání se tak omezilo jen na západní, především polskou, část Haliče.

Po roce 1859, kdy po porážce Rakouska v Itálii došlo k oslabení centrální vlády, se Halič dočkala určité samosprávy v rámci federalizace říše. Ještě větší samosprávy se Halič dočkala po roce 1866, kdy se Rakousko propadalo do krize po porážkách v Prusko-Rakouské válce (především po neslavné bitvě u Sadové v blízkosti Hradce Králové na území dnešní ČR).

I. světová válka

Po vypuknutí první světové války již 3.8.1914 ustanovili ukrajinští politici z Haliče společný orgán - Všeobecnou ukrajinskou radu v čele s Kostoum Levyckým, která bojovala za ústavní Rakousko proti absolutistickému Rusku jako nejúpornějšímu nepříteli Ukrajinců.

Až do konce války se snažili o upevnění a demokratizaci Rakousko-Uherska jako soustátí a upevnění jeho mezinárodní autority. Spoluvítězství Ruska ve válce považovali za katastrofu nejen pro sebe, ale pro všechny Ukrajince. Stejně tak jako odstředivé tlaky polských nacionalistů.

V roce 1918 přešla Halič zpět pod vládu Polska, avšak v roce 1939 byla opět rozdělena. Tentokráte mezi tehdejší Sovětský svaz a Německo. Samostatnou kapitolku si pak zasluhuje těsně poválečné období, kdy proti ruským "osvoboditelům" bojovali Banderovci.

Banderovci proti všem

S postupem sovětských vojsk směrem na západ na konci války došlo k zatlačení Ukrajinské osvobozenecké armády (UPA) do oblasti jihovýchodního Polska a ukrajinské Haliče - do oblasti Bieszczad, kde žily početné ukrajinské a rusínské menšiny - Lemkové a Bojkové.

UPA bojovala již od počátku 20. let za nezávislost Ukrajiny. Nejdříve proti Sovětskému svazu a zpočátku ve spolupráci s Němci, později však i proti nim, což se jí stalo v podstatě (s ohledem na poválečný vývoj) osudným.

Podle jejího vůdce Stěpana Bandery byla UPA nazývaná též "Banderovci" (v ideologicky zmanipulované historii jim byl přidělen statut škůdců komunismu a nepřátel Sovětského svazu), marný byl i jejich poválečný přechod přes naše území do zajetí západních spojenců.

Jejich boj za nezávislost Ukrajiny se stal v běhu válečných událostí beznadějný a nakonec se z toho stal boj proti všem - proti jedné i druhé vojenské velmoci, boj o vlastní holý život.

Zjednodušeně řečeno, právě záminka k likvidaci vojsk UPA na tomto území v roce 1947 vedla také k zahájení mohutné vysídlovací akce Wisla (nebo možná lépe a výstižněji řečeno odsunu) zdejších především ukrajinských menšin do nově zabraných polských území po Němcích na západě země a do přímořských oblastí v Pobaltí.

Zdejší vesnice byly v rámci akce Wisla vysídlovány, pleněny a likvidovány nejen polskou a Rudou armádou, které vesnice srovnávaly se zemí aby se její původní obyvatelé neměli kam vracet, ale i skupinkami "banderovců", kteří neměli již ve svém beznadějném boji "proti všem" co ztratit a vyháněli nově "dosídlené" obyvatele a drancovali jejich obydlí.

Výsledkem byla naprostá "buldozerizace" většiny vesnic, přibližně v podhorském pásu podél hranic od Dukelského průsmyku až k nově vytýčené tehdejší polsko-sovětské (dnes ukrajinské) hranici v roce 1951, tedy až 6 let po válce, kdy se z tohoto území postupně stáhla sovětská vojska.

V této době byla zničena většina kulturních a historických památek této oblasti a celkem bylo vysídleno na 135 tisíc obyvatel. Celé území bylo až do roku 1951 uzavřeno a vedeno jako vojenský prostor.

V 70. letech byl beznadějně vysídlený kraj uměle osídlován, do hor byli přemisťováni mnohdy nejen politicky nepohodlní občané PLR, ale i kriminálníci na těžkou práci v lesích - díky tomu zde stále žije mnoho "vykořeněných" lidí bez vztahu k tomuto území.

• Dokončení článku: Quo vadis Ukrajino?

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.