Napříč Českým středohořím, přechod vskutku malebného pohoří sopečného původu

Nejen na Milešovku za dalekými výhledy

Bylo nebylo, k návštěvě Českého středohoří došlo následovně. Ve čtvrtek časně ráno jsem nasedl na autobus a posléze přesedlal na vlak, díky čemuž jsem s desátou hodinou dopolední vystoupil na nádraží v Libochovicích.

Pravda, Libochovice ještě k Českému středohoří nepatří (leží v Dolnooharské tabuli, pozn. red.), to ale vůbec není vadou na kráse. V městečku se nachází zámek s krásnými zahradami, proč se tedy nezastavit? Navíc k návštěvě láká nedaleký kopec se zříceninou hradu Hazmburk, který, ačkoliv hranice Českého středohoří leží ještě kousek dál, bývá k danému pohoří občas připočítáván.

Ze samotného města je to na hrad po červené značce přibližně 4,5 kilometrů. Zprvu se mašíruje po silnici a následně mezi poli, které posléze přejdou v sady s meruňkami, prudší výstup se koná až v samotném závěru. Čili, jak by řekl klasik, bude pohoda.

Čtěte také: České středohoří, túra za vyhlídkami a hrady

Zdání však občas klame. Zastihne-li člověka v poli uprostřed volného prostranství silný liják, tak si zrovna nehvízdá. Ba naopak. Zbaběle utíká pod nedaleké stromy a nadává Karasovi se Zákopčaníkem, kteří se zase jednou sekli, neboť slibovali pěkné počasí.

Navíc se k dešti připojí další problém. Zdejší, jinak úrodná půda se lepí za mokra na podrážky lépe jak vteřinové lepidlo, což má za následek, že boty těžknou a těžknou, až je jeden téměř nezvedne. I proto jsem nucen každou chvíli zastavovat a oklepávat podrážky. Ještě že na okolních stromech rostou meruňky, které, jak se následně dočítám na ceduli u odbočky na hrad, jsou hlídané a je zakázáno je trhat.

Hazmburk

To už ale přestalo pršet a já konečně přicházím na Hazmburk. Projdu branou a zaplatím vstupné, ve stánku lze koupit i občerstvení. Vrhněme se ale na prohlídku. Zřícenina se vyznačuje především dvěma věžemi (světlá a černá). Na jednu, tu výše položenou se dá i vylézt po schodech, ovšem ani ten, kdo tak neučiní, neprohloupí. I od úpatí věže je vynikající rozhled do okolí.

Nabízí se výhledy jak na České středohoří, které se přede mnou loupalo z mraků (déšť se odstěhoval naštěstí na východ), tak i do kraje. Do zdánlivě nekonečné dálky se táhnou pole a vesnice, rovině pak dominuje Říp. Ten jsem však, jak musím přiznat, vzhledem k přechodu nečekané fronty spatřil až po opuštění hradu.

Bezva turistické značení

Následoval přesun po červené do Třebenic spojený s několika zastávkami. Ty se soustředily většinou na rozhledy nebo k setřásání již zmiňovaného bláta z podrážek. V Třebenicích dávám s třetí hodinou odpolední pozdní oběd, načež je to už zdánlivě kousek na další zříceninu hradu Košťál. Ovšem pozor! Ukazatelem uváděná vzdálenost 1,5 kilometru zavání falší. Ne že bych se chtěl hádat, ale na hrad je podstatně dál, než uvádí rozcestník. A to nejen kvůli tomu, že zelená značka v průběhu cesty zmizí neznámo kam a musím se ubírat především podle intuice.

Jinak, když už zmiňuji turistické značky, tak hned nabonzuji i žlutou, po níž se ubírám následně z Koštálu. Skutečnost, že značka občas vede stezkami nestezkami, jde ještě skousnout, mnohem horší oříšek představují rozcestí.

První ukazatel, kam odbočit, se v nepřehledném terénu dost často vyskytne až po 200 metrech chůze, vrchol všeho pak tvoří značka u přechodu frekventované silnice. Je zakreslena na tyči dopravní značky něco málo přes pět centimetrů nad zemí, načež si kladu otázku, jestli si značitel nedělal z lidí srandu. Nebo snad příliš popil a neudržel se při malování na nohou?

Zřícenina Košťál a Lovoš

Vraťme se ale k cestě. Úspěšně zdolávám Košťál. Jedná se o zříceninu malého hrádku, z něhož zůstaly pouze obvodové zdi s okny. Ale co, hlavně že mám pěkný rozhled. Jen namátkou uvedu Říp, Hazmburk, věž hradu Skalky, Milešovku, Lovoš.

Učiním pár fotek a pokračuji dál. Podél vrchu Boreč (podle mapy ho má obcházet naučný chodník, k jehož začátku opět není žádná upoutávka, a tak ho míjím) směřuji k Lovoši. K vysokému a výraznému kopci, který, promiňte mi to věčné opakování, zase skýtá mimořádné výhledy.

Z terasy, jež se nachází se na střeše vrcholové chaty, se kochám okolní nádherou - za vše tentokrát uvedu pouze dosud nejmenované Kletečnou, Hrádek neboli Oltářík, Kubačku či Radobýl, hluboko pode mnou se pak u břehů Labe rozkládá město Lovosice. Viděné má nakonec na svědomí, že se na chatě (patří KČT) rozhodnu zůstat přes noc. Sice se nevyspím pod širákem a zadarmo, leč nevadí.

Všechno má svoje plus. Krátce po setmění mi totiž majitelka objektu půjčí dalekohled a já se dozvídám, co všechno svítí v dáli - např. Mělník, Roudnice nad Labem či v Praze blikající žižkovská věž.

Oparenské údolí a Oparno

Ráno se probouzím s pátou a vybíhám ven na východ slunce. Ten se bohužel kvůli mrakům plně nevydařil. Z Lovoše odcházím okolo sedmé. Sestupuji do Oparenského údolí, kde konstatuji, že údolí Plakánek v Českém ráji vypadá mnohem lépe. Navíc při minutí dětského tábora závidím dětem bazén. Zdejší oblast totiž nijak neoplývá přírodními ani umělými koupališti, kde by se dalo smočit.

Krátce zastavuji na zřícenině Oparno (obvodové zdi a zapáchající sklepení - já tam potřebu nevykonal), přes stejnojmennou obec a posléze po silnici si zkracuji cestu zpátky pod Lovoš. Kousek túry spojím se včerejším putováním a potvrzuji si, že žlutá značka u hlavní silnice je vskutku těsně nad zemí, odbočuji po modré na vrch Ostrý. A že ostrý je!

Do závěrečného, špatně schůdného krpálu se jde i po čedičových sutích, o to víc mě následně šokuje, když se nahoru vydrápou i dva cyklisté. Nejsou to blázni? Možná ano, nebudu to rozebírat. Radši se vrátím k hoře. Ať se tomu chce věřit nebo ne, i zde se nacházel hrad. Dnes bohužel zbyla pouze poničená zeď obsahující vstupní bránu. Proto se tradičně soustředím na výhledy.

Zírám do kraje a nakonec se nejméně půl hodiny zdržím. Ostatně proč ne? Mám čas. Navíc se úplně vyjasnilo a nastal mimořádný pařák, vyzývající k odpočinku. Nejspíš i proto vyliji si v rámci osvěžení na hlavu něco vody, kterou nesu k pití.

Milešovka (837 m)

Toho následně lituji v Milešově, kam vedou mé další kroky. Není totiž otevřena ani jedna ze dvou hospod a stejné je to se smíšeným zbožím. Otevírací doba je od 7 do 10 a následně od 14 do 17, přičemž já dorazil zhruba v půl jedné. Pár minut váhám, co dál. Navzdory zdrcujícímu horku vyrážím kolem zdejšího zámku (pro veřejnost je uzavřen, neboť uvnitř zřídili léčebnu) na nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku (837 metrů). Tam, jak doufám, najdu občerstvení.

Prudce stoupám, přičemž začínám chápat, proč Milešovka představuje královnou celého pohoří. Je to krpál. Současně kladně kvituji, že je stezka z větší části zastíněna porostem, neboť se zdá, že slunce praží čím dál víc.

Konečně vylézám na vrchol a k vlastní radosti se dostavuje zasloužená odměna. Před zrádnou dehydratací, plížící se za mnou mílovými kroky, mě zachraňuje pivo. Zkrátka nádhera! Jelikož jsem se ale nedrápal vzhůru kvůli chmelovému nápoji, byť jistě představoval důležitou položku, prozraďme si něco o Milešovce.

Většinu budov na vrcholu představují bývalé vojenské objekty. K mé lítosti potom nebyla v provozu ani rozhledna. Přesto, jak je nutné přiznat, zde nalezneme slušné výhledy, byť, a to je čistě můj subjektivní názor, mi pohledy z Lovoše připadaly mnohem lepší. A to i přes skutečnost, že Lovoš vypadá z Milešovky nějak malinký. Holt, 267 metrů výškového rozdílu musí být znát.

Loupežníci Paška a Pole

Následoval sešup dolů a pokračování na Paškopole. Dneska zde vede rušná silnice a mě napadá, že v minulosti tomu asi nebylo jinak. Těžko by zde totiž v opačném případě kdysi nebohé kupce přepadávali loupežníci Paška a Pole (odtud vznikl ten zvláštní název), kteří prý sídlili na hradu Košťál.

Dál putuji loukami, lesy i přes malé osady bez možnosti se občerstvení či dokoupení zásob, výjimku představovalo pouze vlakové nádražíčko nedaleko obce Radejčín. Šlo se napít z kohoutku a opláchnout studenou vodou, přiznejme si na rovinu, není nad to se čas od času přeměnit při máchání ve vodníka.

To už ale přicházím k Labi. Zastavuji na Doerellově vyhlídce. Dole pode mnou se klikatí řeka a kromě domků ji lemuje hlavní silnice a na obou březích železnice, den končím v Dubicích. V místní hospodě si dávám jídlo a pití, abych něco po setmění zalezl do spacáku na vyhlídce nacházející se hned vedle kostela u zavřeného penzionu Sv. Barbory.

Vrkoč

Ráno vyrážím víceméně na sever a dosahuji Vrkoče. Jedná se o zajímavou přírodní lokalitu, k níž se vyplatí zahnout. Z vysoké skály ukryté v lese padá vodopád a z vyhlídky (těch je mimochodem cestou víc) je vidět nejenom České středohoří na opačném břehu Labe, ale i hrad Střekov či Ústí nad Labem. Pravda, počasí se proti včerejšku rapidně zhoršilo a výhledy nejsou nic moc, hlavně že neprší.

Střekov

Následuje sestup k řece a přechod zdymadel T.G. Masaryka, jež byly prohlášeny za památku a jednomu se na nich tají dech. Pohled z lávky dolů pod sebe, kde hučí protékající voda, je vskutku ohromující. Stavba zkrátka vyvolává obdiv. Vytkl bych snad jenom jedno. Zdymadly zrovna neprojížděla žádná loď. Ale co, promíjím nedostatek, každý den není posvícení.

Po zastávce v potravinách a snídani těsně před desátou vystupuji na hrad Střekov. Prý kráčí o nejzachovalejší zříceninu v Čechách, možná proto se platí do objektu vstupné.

Prohlídka je s průvodcem, ten by však, alespoň dle mého mínění, nemusel být. Vykládá totiž necelou čtvrthodinu, načež si návštěvníci vylezou na věž a dojdou na vyhlídku po vlastní ose. Navíc se po objektu vyskytují informační cedule, které říkají v podstatě totéž. Jinak je z vrcholu výhled jak na Labe a okolní kopce, tak i na Ústí nad Labem a Masarykova zdymadla, jež se nachází přímo pod skaliskem.

Střekov opouštím s jedenáctou a vyrážím do vrchů východně od řeky. Stoupám vzhůru zalesněným úbočím a lituji, že červená značka postrádá výhledy zpět. S polednem zavítám na okraj obce Nová Ves. Jelikož zdejší hospoda otvírá až za půl hodiny a navíc jsem nedávno snídal, usoudím, že se najím až dál.

Což o to, myšlenka je to chvályhodná, jak si však můžeme s předstihem přiznat, zakoupení oběda v některé z následujících obcí (Malečov, Čeřeniště, Hlinná) představuje čirou utopii. A to i přes okolnost, že se u nich na mapě vyskytuje zakreslená značka restaurace či jiného občerstvovacího zařízení. Tím nechci říct, že třeba v Malečově hospoda není, mají však zavřeno. Proto mi následně nezbude než poobědvat z vlastních zásob.

Varhošť

Vraťme se ale k putování. Míjím kopec Vysoký Ostrý (očividně slušný krpál vynechávám, neboť mne začíná bolet noha) a se čtvrtou dosahuji vrchu Varhošť. Zde je rozhledna železné konstrukce, z níž jsou zajisté vynikající výhledy. Bohužel, jak jsem už dříve zkonstatoval, počasí dneska za moc nestojí.

Okolí splývá v šedi a fouká vítr, což má za následek, že se příliš nezdržím. Přes již dříve zmíněnou obec Hlinná pokračuji ke kopci Plešivec, přičemž, jelikož zákony schválnosti fungují skvěle, se postupně trhají mraky a pomalu se začíná vyjasňovat. Škoda.

Na úbočí Plešivce stojí kaple Sv. Jana z roku 1660. Dovnitř lze nahlédnou průzorem ve dveřích a spatřit obraz světce, pokračuji do obce Kamýk.

V osadě se přímo mezi staveními tyčí na čedičovém ostrohu zřícenina stejnojmenného hradu. Je sice malá, leč nevadí. Kvůli tomu ji přece nevynechám. Jsou od ní výhledy především k jihu, neboť západním směrem kryje rozhled vyšší Plešivec, kdo má zájem, může se i vydrápat na věž. Ovšem pozor! Chybí schody či držadla a škrábe se po nepříliš pevně držících kamenech. Proto lezeme opatrně.

Výborná večeře za hubičku

V obci Kamýk následně, ačkoliv jsem už předpokládal, že povečeřím z vlastních zásob, natrefím hospodu. Sice neoplývá přílišným výběrem (jenom jedno teplé jídlo), ovšem výborná polívka za dvanáct korun a stejně dobrá játra s rýží za třicet dva korun nelze odmítnout.

Noc pak strávím nedaleko obce u autobusové zastávky, kde občas v noci někdo šmajdá. Nejprve zvažuji, jestli tady nějaký dobrák nepořádá noční pochod, rozsvítí se mi až při opileckém zpěvu. Místní omladina zřejmě vyrazila do některého většího místa za zábavou.

Radobýl

Poslední den putování vyrážím se sedmou. Částečně po turistických značkách a zbytkem podle mapy po silnicích dosahuji vršku Radobýl. Jedná se o čedičový kopec z něhož je, a může za to i vrátivší se nádherné počasí, fantastický výhled. Až mi poklesává čelist a děkuji, že mě bolavá noha donutila k jisté změně původního plánu, který mne zavál do těchto končin.

Nemohouce se vynadívat na tu krásu, rozhodím karimatku a zdržím se víc jak hodinu. S úžasem sleduji, jakou trasu jsem během těchto dní absolvoval. Zdá se to až neuvěřitelné. Daleko po levé ruce se tyčí Hazmburk, vyrůstající ze zdánlivě nekonečné roviny, napravo od něho roste České středohoří.

Vidím ať už mnou navštívený Košťál, Lovoš, Milešovku či Plešivec s Kamýkem, tak i třeba Kletečnou, Kubačku s obrovitým lomem nebo Deblík. Mezi tím se v podobě klikatícího se hada plazí Labe. Přitéká úrodnými rovinami přes města Litoměřice, které mám pod sebou za zády, a Lovosice, když už jsem u toho rozplývání, nesmím zapomenout ani na Žernošecké jezero, typickým tvarem nezaměnitelný Říp a v dálce se tyčící Bezděz. K tomu je pak samozřejmě nutno připočíst další kopce a nesčetně obcí, na jejichž jmenování nemám sil.

Nic ale netrvá věčně. Naposledy se pokochám Českým středohořím a zamířím do Litoměřic. Přestože městem v podstatě pouze projdu, zanechává ve mně stará část velmi příznivý dojem. Pěkné náměstí, kostely a radnice, k tomu i dobré pečivo a chutná zmrzlina. To už ale těsně před polednem nasedám na vlak a vyrážím k domovu s vědomím, že to stálo za to. A jestli někdo tvrdí, že ne, tak se šeredně plete.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.