České středohoří, pohodové putování přes skalní vyhlídky a skalní hrady

Putování za vyhlídkami a skalními hrady, turistické trasy

Již dlouho mě lákala neobyčejně malebná krajina Českého středohoří. Mnohokrát jsem pozorovala vzdálené oblé i špičaté sopečné kužele z okolních, často mnohem vyšších pohoří, a přitom jsem toužila rozhlédnout se jednou po okolí právě odtud. Sice občas trasy našich vandrů zamířily i sem, ale dosud se vytrvale vyhýbaly centrální části rozlehlé chráněné krajinné oblasti.

A přitom právě zde se zvedají nejhezčí sopečné vršky, které nabízí neomezené letecké rozhledy, na strmých skalách dosud stojí početné zříceniny středověkých hradů a svahy a údolí skrývají nejednu botanickou či geologickou zajímavost. Výrazná výšková členitost slibuje i náročnější turistické putování, přitom do nejbližší obce stačí většinou jen seběhnout pod kopec.

Čtěte také: Kletečná a Lipská hora, České středohoří

Víkendové putování začíná v pátek večer na vlakové zastávce v Opárně, která leží na lokální trati z Lovosic. Je sice teprve polovina března, takové mlhavé a šedivé předjaří, ale tady je příroda trošku napřed a je již cítit jaro. Pod stromy na vyhřátých svazích vykvétají jaterníky a violky a ve vlhkých dolinách se bělají sasanky.

Opárenské údolí a Lovoš

Po modré značce stoupám potmě z hlubokého Opárenského údolí vzhůru ke zřícenině hrádku Opárno, kde plánuji nocleh. Noc je jasná a mrazivá, ale před jinovatkou a větrem mě dobře chrání hradní sklep. Ráno vstávám s východem slunce a konečně si mohu prohlédnout samotnou zříceninu. Z hradu, opuštěném po roce 1520, se dochovaly kromě klenutého sklepa i částečně obvodové hradby, zbytky vstupního paláce a příkopy. Z hradeb jsou výhledy do Opárenského údolí, na Milešovku s meteorologickou stanicí a rozhlednou nebo na její sousedící dvojče Kletečnou.

Po modré značce stoupám přes vesnici Opárno vzhůru k mohutnému sopečnému kuželu Lovoše. Cestu sleduje i naučná stezka, která upozorňuje například na to, že se v okolí Opárna těžily mlýnské kameny zvané žernovy a s jejich těžbou tu začali již Keltové. Archeologové dokonce objevili jejich pravěký sklad.

Poblíž křižovatky modré značky se žlutou chci schovat batoh, neboť se sem stejně budu z Lovoše vracet. Nesu ho k hromadě chvojí ve vysoké trávě a náhle se odtud ze vzdálenosti asi 30 m vyřítilo divoké prase. Poodběhlo o kus výš do roští a tam se zastavilo.

Vyndávám z batohu věci, které si vezmu s sebou na Lovoš a přitom mě vyrušily zvláštní zvuky z druhé strany hromady. Jsou tu schovaná malá pruhovaná selátka, stará nejvýše několik dnů, a zvědavě si mě prohlíží. Batoh opatrně odnáším na jiné místo, abych je nerušila a matka se k nim mohla vrátit.

Pokračuji k vrcholku Lovoše, doporučuji ale nevynechat odbočku na Kybičku (489 m). Na jejím vrcholku je znělcové skalisko a odtud pěkný pohled do hlubokého údolí Labe a na Lovosice. Ke skalám na Kybičce se váže pověst o třech zkamenělých sestrách, které proklela jejich matka, když se včas nevrátily z jahod domů.

Další přestávku si dopřávám na vrcholku čedičového Lovoše (570 m n. m.), kde funguje turistická chata. Z vyhlídkové terasy nad chatou mám před sebou celé České středohoří jako z letadla, však je zdejší výhled považován za jeden z nejdokonalejších. Z mlhavého oparu vystupují Milešovka, Kletečná, Sutomský vrch, Boreč, Ovčín, Košťálov, Házmburk, Radobýl, Říp… Sluníčko se opírá do jižních svahů, kde již žlutě rozkvetl chráněný dřín, daří se tu i teplomilnému dubu šípáku.

Boreč

Vracím se pro batoh na rozcestí pod Lovošem a po žluté značce mířím přes Režný Újezd pod severní úpatí chráněného kopce Boreč (449 m), kde začíná naučný okruh. Také tato hora je tvořena vyvřelinou znělcem, který utuhnul v třetihorách těsně pod povrchem jako tzv. lakolit. Zvětrávání v pozdějších dobách postupně odhalilo vyvřelé těleso, které se postupně rozpadalo. Výsledkem jsou rozsáhlé sutě pokrývající svahy kopce.

Samotný vrchol je sice bez výhledu, rozhlédnout se však můžeme z vyhlídky v jeho úbočí nad suťovým polem. Na vrcholku mě už ale čeká největší záhada Boreče. Vyúsťuje tu totiž systém úzkých, nepřístupných skalních puklin, kterými proudí nitrem hory vzduch. V zimních měsících odtud uniká vzduch o teplotě 9 až 16 stupňů Celsia, navíc nasycený vodní parou, která se hned sráží v podobě mlžných sloupců. Zvlášť za silných mrazů je tento jev výrazný a sloup páry je pozorovatelný až z úpatí kopce.

Původně si to lidé vysvětlovali jako dohasínající sopečnou činnost nebo dávali tento úkaz do souvislosti s termálním zdrojem v podzemí. Pak se ale přišlo na to, že v létě průduchy na temeni kopce vzduch naopak nasávají a byl odhalen jednoduchý princip, který funguje i v ledových jeskyních či v obyčejném komíně. V zimě je nitro hory teplejší než okolní ovzduší, teplý vzduch uniká otvory na vrcholku a na jeho místo je do nitra hory nasáván puklinami při úpatí kopce chladný vzduch, který se postupně také prohřívá a uniká. V létě proudí vzduch opačným směrem, v nitru kopce se ochlazuje a uniká průduchy při úpatí.

Jelikož jsem přišla na Boreč sice za teplého slunečného dne, ale ještě v chladném ročním období, vanul ze skalních puklin vlahý teplý průvan a rozechvíval zavěšené sklíčko nad otvorem jako kyvadlo. Také jsem si všimla nápadně zelené vegetace v okolí průduchů, rostliny tu mohou růst vlastně celoročně. Botanici tu dokonce objevili vzácný středomořský druh játrovky (druh mechorostu), který roste na našem území pouze zde. Jmenuje se borečka vzácná.

Košťálov

Po žluté pokračuji na Košťálov, značka vede přes obec Boreč, kde stojí zchátralý zámek. Výhružná cedule upozorňuje, že jde o soukromý objekt a vstup je přísně zakázán. Kdo zde bude přistižen, bude muset odpracovat za trest osm hodin na opravách. Zajímavá vyhláška, beztak tu toho moc k vidění není. Za návštěvu ale rozhodně stojí vyhlídkový Holý vrch (458 m) nad sedlem mezi Košťálovem a Sutomským vrchem. Naprosto holý a kulatý vršek poskytuje parádní kruhový rozhled na jižní část Českého středohoří.

Protože se sem budu z Košťálova vracet, schovávám v sedle batoh. Hned se mi jde lépe a brzy již vidím zříceninu hradu Košťálova na vrcholku stejnojmenného kopce (481 m). Dochoval se především zbytek obdélníkového paláce a hradeb. Palác byl původně třípatrový a tak musela vysoká stavba na špičatém kopci fungovat jako hromosvod. Však tu také v roce 1372 spálil blesk purkrabímu Aleši ze Slavětína špičky tehdejších módních špičatých střevíců.

Z čedičových skal je nádherný rozhled do rovin České tabule s Řípem a Házmburkem, do údolí Labe a na okolní sopečné kužele - na Oltářík, Lipskou horu, Lovoš nebo na městečko Třebenice, v jehož okolí se nachází naleziště českých granátů. Moc se mi tu líbí a to mě dnes ještě čekají další hrady.

Ze sedla mezi Košťálovem a Sutomským vrchem už zase s batohem mířím do vesnice Vlastislav, ve které se tyčí jako veliká dominanta vysoká válcová kamenná věž hradu Skalka. K malebné zřícenině se stoupá okolo zchátralého barokního zámku. Do věže hradu se bohužel nelze dostat, neboť vstup je ve výšce prvního patra a chybí tu žebřík. Věž prý sloužila ještě v 17. století jako vězení a uvnitř se dokonce dochovaly z této doby nápisy. Další hradní stavby se nedochovaly, zmizely při stavbě barokního zámku.

Oltářík

Další zříceninou na mé trase bude hrádek Oltářík. Proplétám se po červené značce mezi Třešňovkou a Plešivcem do obce Děkovka. Oba kopce jsou věrné svému jménu, svahy Třešňovky porůstají třešňové sady a Plešivec má holý vrcholek. K zbytkům hrádku Oltáříku na kopci Hrádek (565 m) stoupám po modré značce. Na vrcholovém čedičovém skalisku se dosud dochovaly části zdí, zbytek hradní brány a obytné věže. Také odtud se nabízí bezkonkurenční výhled.

Je větrno, od západu se nasunuje oblačnost a hrozí déšť. Doufám, že budu mít štěstí a najdu k přenocování nějaké závětrné a kryté místo. Podle mapy jsem si vyhlédla nocleh v opuštěném lomu na úpatí Dlouhého vrchu. Je tu odstavený, uzamčený železniční vagón a plechový přístřešek, pod kterým jsou schované školní lavice a také koženkové lehátko, jaké bývá v lékařských ordinacích, což je naprosto nevídaný luxus. V lomu nechybí ani upravené ohniště, někdo tu má opravdu romantické tábořiště.

Než zapadne Slunce, jdu se ještě podívat na zalesněný Blešenský vrch. Je dost nedostupný, samá suť, křoví a žádná cesta, ale nahoře prý stával středověký hrádek, po kterém zůstaly jen terénní stopy.

V noci skutečně prší a vítr lomcuje korunami stromů, ale do mého úkrytu ani nefoukne. Ráno je obloha po přechodu fronty vymetená, ale stále fouká. Sleduji opět červenou značku až do sedla pod Lipskou horou (689 m), na kterou stoupá jen neznačená pěšina. Odměnou za namáhavý výstup je fantastický výhled nejen na plastickou krajinu Českého středohoří, ale i na okolní horstva, například na Krušné hory, Brdy, Rakovnickou pahorkatinu a také na povrchové uhelné lomy na Teplicku, které krajinu neskutečně hyzdí. Krásně naopak vypadá krajina v lounské části Českého středohoří s jednotlivými osamocenými sopečnými kužely Raná, Oblík, Srdov…

Ostrý a Milešovka

Dalším vrcholem mého vandru bude Ostrý. Jeho svahy pokrývá rozsáhlé kamenné moře a cestou se nabízí vyhlídka na Milešov a mohutnou Milešovku. Vlastní vrchol Ostrého (553 m n. m.) je zalesněný a ukrývá pěknou zříceninu stejnojmenného hradu. Nejvíce mě ale zaujala sloupcovitá odlučnost čedičové skály, na které hrad stojí a která vznikla odlámáním kamene při stavbě hradu.

Z Ostrého sestupuji do Milešova, který se tulí k úpatí pravidelného kužele nejvyšší hory celého středohoří - Milešovky (837 m). Za zmínku stojí opravený barokní zámek, který nahradil původní gotický hrad. K vrcholku Milešovky je to odtud 467 výškových metrů a to dává tušit,že výstup bude samá serpentina, ale nakonec to nebyla taková hrůza. S výškou se mění typ lesa a dokonce se objevily i zbytky sněhu.

Na vrcholku funguje od roku 1904 meteorologická stanice, je tu i přístupná rozhledna a turistická chata. Na rozhlednu se vstupuje z půdy meteorologické stanice. Na vyhlídkové plošině rozhledny fouká tak silný vítr, že jen stěží mohu stát rovně. Podle zdejších měření je Milešovka největrnějším místem v republice a hravě překonává i stanici na Lomnickém štítě. Prý tu fouká silný vítr 280 dní v roce a jen 7 dní panuje bezvětří.

Německý název Donnersberg = Hromová hora dokládá, že zde také často řádí bouře. Rekordem je pět úderů blesku do budovy stanice během 15 minut. Odměnou za ledový vítr je dnešní dokonalá dohlednost, snadno rozeznávám nejen Krušné hory, ale vidět jsou i Lužické hory a Jizerské hory i vzdálené Krkonoše, Šumava, Brdy, Český les a Doupovské hory.

Hrad Kostomlaty

Z Milešovky mířím po modré značce směrem k rozsáhlé zřícenině hradu Kostomlaty, její zbytky byly dokonce vidět z rozhledny. Dochovaly se tu dvě válcové věže a palác, část opevnění, brána, parkán a prostorné sklepení. Hrad je známý i pod jménem Sukoslav. Jedna z věží v minulosti sloužila jako rozhledna, dnes je však nepřístupná.

Z hradu scházím do Kostomlat pod Milešovkou na autobus. Jenže žádný nejede, proto musím pořádný kus pěšky na železniční zastávku Hradiště v Čechách. Je nádherné počasí a před sebou mám zasněžený hřeben Krušných hor, tak mi to vůbec nevadí. Tečkou za vydařeným putováním Českým středohořím je projížďka motorákem po romantické trati do Lovosic s pěknými pohledy na Milešovku i malebné Opárenské údolí.

K návštěvě popisovaného území doporučuji díky snadné dostupnosti jakékoliv roční období, krajina má vždy své zvláštní kouzlo a určitě nezapomeňte dalekohled. Vlastní trasu najdete na turistické mapě KČT č.10, České středohoří západ.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.