Historie Ukrajiny - období rozpadu Československa

Historie Ukrajiny, Zakarpatská Ukrajina (6)

Při rozhodnutí Německa o likvidaci ČSR nechali Němci ve věci Karpatské Ukrajiny volnou ruku Maďarsku. V noci ze 13. na 14. března zahájila maďarská armáda své první vojenské operace v mukačevském okrese. Armádní generál Lev Prchala nařizuje zahájit protiútok.

Střety Čs. armády a Karpatské Síče

Premiér Vološyn vyhlašuje samostatnost (Zakarpatská Ukrajina byla vznikem fašistického Slovenského štátu izolována a v této situaci ji de facto ani nic jiného nezbývalo) a rozkazuje ozbrojit Karpatskou Síč. Té se to i přes odpor Čechů daří. Přímo v ulicích Chustu (v té době hlavního města) byly svedeny prudké boje naší armády s příslušníky Karpatské Síče a do večera bylo povstání zlikvidováno.

Výklad tohoto období se v literatuře různí, rusínští autoři uvádějí, že nešlo o povstání, ale za snahou ozbrojit Karpatskou Síč byla možnost se bránit očekávané maďarské invazi. Tuto úvahu lze brát jako dosti pravděpodobnou, neboť po vzniku samostatného Slovenska se tato země ocitla doslova v politickém vakuu a likvidace zbytku Československa byla otázkou několika hodin (dní)…

Čtěte také: Předchozí část článku o historii Zakarpatské Ukrajiny

Úspěšnější však byla Síč v okrese Volové. Asi 230 příslušníkům Finanční stráže a jejich rodinám se již nepodařilo evakuovat se (vyhlášením fašistického Slovenského štátu 14.3. byl znemožněn průchod přes Slovensko, evakuační vlaky přes Polsko již všechny odjely a do Rumunska se už dostat nestihli) a později byli zajati Maďary.

Útok maďarské armády

Do večera se Maďarům podařilo obsadit několik ukrajinských vesnic a druhého dne ráno (15.3.) napadla maďarská armáda Karpatskou Ukrajinu. Vološyn v této situaci vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny (14.3.1939 ve 20.00) a očekával německou podporu.

Té se mu však nedostalo a navíc mu bylo Hitlerem doporučeno podřídit se Maďarům. Ve stejný den byl svolán parlament, zvolen prezident (A. Vološyn) a symboly země - modrožlutá vlajka, trojzubec za státní znak a hymna Šče ne vmerla Ukrajina.

Evakuace československým jednotek do protektorátu

Velením nad československými jednotkami na Zakarpatí byl pověřen brigádní generál O. Svátek. Generál Lev Prchala se v doprovodu dvou obrněných vozidel vydal na Slovensko, odkud chtěl řídit pomoc. Ve Spišské Nové Vsi se však dozvěděl, že Maďaři mají od Němců svolení k obsazení Podkarpatské Rusi, proto zrušil příkaz k zahájení protiútoku proti Maďarům a nařídil ústup československých jednotek na Slovensko.

V řízeném ústupu asi 8 000 příslušníku SOS (Stráž obrany státu) měly pomoci pluky patřící do sestavy 12. divize stojící nečinně v Michalovcích. Výjimkou byla kombinovaná rota šesti tanků LT-35 a nákladních automobilů s protitankovými kanóny, která neuposlechla zákazu velitele Hlinkovy luďácké gardy a velícího slovenského důstojníka. Tato tanková jednotka pak velice úspěšně zasáhla do důležitých střetů s Maďary u Onokovců a Perečina.

Štáb generála Svátka rovněž využil stovky nákladních aut patřících Dopravnímu středisku v Prešově k evakuaci osob i movitého majetku. Avšak Slováci začali dělat problémy a auta zabavovat…

Nově vzniklá republika však neměla dlouhého trvání. Na Zakarpatí vtrhla vojska horthyovského Maďarska. Po pět dní probíhaly zoufalé boje o udržení samostatné nově vzniklé republiky. Po pouhých pěti dnech bylo ale dobojováno a Zakarpatí obsazeno.

Karpatská Síč, mobilizovaná fanatiky z generálního štábu Karpatské Síče (jenž mimo jiné prohlásil odstoupivšího Vološina za zrádce) o síle asi 12 000 mužů bránila zemi proti maďarskému útoku po pět dnů. Ale marně.

Po masakru na "krásném poli", při němž zahynula i většina studentů středních škol ze Sevljuše a Chustu zavlečených na bojiště, se zbytky Karpatské Síče daly na útěk. Při bojích zemřelo asi 6 tisíc jejích vojáků. 18. března 1939 v pozdních večerních hodinách ukončily maďarské jednotky obsazování Podkarpatské Rusi.

16. března, proběhla evakuace velké části čs. jednotek do Rumunska přes most v Tjačevě, odkud je evakuační vlaky odvezly přes Jugoslávii a Rakousko do protektorátu Čechy a Morava.

Těsně před půlnocí z 16. na 17. března přejel tento most pod ochranou čs. jednotek i Augustin Vološyn, který s řadou dalších činitelů odjel do Německa (protektorátu Čechy a Morava). Rumunsko byl jediný stát, který se k Čechům zachoval v dané situaci vstřícně a naše jednotky se zde setkaly se širokou a vřelou podporou obyvatelstva, i když oficiální postoje rumunské vlády byly často vlažné a dvojaké.

Masové útěky a gulagy

Maďarsko rychle řešily otázky samosprávy, objevily se první protižidovské zákony. Po zhroucení Polska na podzim 1939 se území Podkarpatské Rusi (Kárpátalja) ocitla v bezprostředním sousedství Sovětského svazu. To nastartovalo vlnu masových útěků do "země zaslíbené".

Místo srdečného přivítání však Rusíny čekalo zatčení, vězení a po rychlém soudu deportace do gulagů za polárním kruhem… Z asi 25 000 uprchlíků této vlny přežila gulagy asi jen čtvrtina! A to ještě jen díky tomu, že po roce 1942 byli přijímání do vznikajících československých jednotek. Z asi 30 000 Rusínů, kteří bojovali v Rusku ve formované čs. armádě jich padlo na 3 500.

Deportace židů

Zvláštní zmínku si zaslouží tragický osud židů, kterých na Zakarpatsku žilo před válkou asi 102 tisíce. Po válce se jich vrátilo jen pár desítek! Deportace podkarpatského židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů přitom začaly až v dubnu 1944, kdy o nich rozhodl maďarský ministr vnitra Jarosz.

Přestože rudá armáda i československý armádní sbor tehdy stály v severním podhůří Karpat, nebylo jim dovoleno zasáhnout. Jde o další z obrovských stalinských zločinů. Sovětský vůdce měl totiž se Zakarpatím docela jiné plány, chtěl je pro sebe a svou bolševickou říši.

Pro sovětské mocenské špičky by bylo krajně nepříjemné, kdyby se Rusíni, kteří bojovali v řadách československého zahraničního vojska vrátili domů a mohli zde vykládat o zločinech, kterých se na nich Rusové dopustili. Vždyť velká řada z nich nepřežila kruté zacházení v gulazích (koncentračních táborech), do kterých byli po útěku z Maďarskem okupovaného Zakarpatí uvězněni. Z lásky k bolševické vlasti byli tímto "vřelým přijetí" zcela určitě vyléčení a toto prozření by mohli tlumočit doma…

Byla tak zcela zničena osobitá židovská kultura, jako by se po ni slehla zem. Dnes na Zakarpatsku nenaleznete jediný památník připomínající jejich oběti, židovské hřbitovy jsou obvykle v rozvalinách a bývalé synagogy slouží jiným účelům a církvím…

Maďary střídá NKVD…

Československo tak za svou svobodu zaplatilo téměř půlmiliónem obětí, ne 350 tisíci, jak hovoří oficiální čísla. Ani dnes, po více než 76 letech se výklad historie nenarovnal a stále se "zapomíná" na bývalé občany prvního Československa - Rusíny a podkarpatské Židy povražděné ve vyhlazovacích táborech.

Za druhé světové války okupovalo území Karpatské Ukrajiny Maďarsko. Přes hřebeny Karpat se převalila fronta až při tzv. Východokarpatské operaci, která navazovala bezprostředně na tu Dukelskou probíhající na území Slovenska. Pozůstatkem na tyto boje je například opevněná linie Arpád v okolí Siněviru aj. místech.

Po osvobození zde okamžitě začala fungovat československá správa, jak deklarovala spojenecká smlouva mezi ČSR a SSSR podepsaná prezidentem Benešem, a která stanovovala obnovení Československa v původních hranicích. Avšak tato činnost byla všemožně narušována sovětským vojskem a agenty NKVD (pozdější KGB), nechvalně známé tajné služby.

Ovlivňovány byly jak volby do národních výborů, kdy byla povolena jen Komunistická strana, tak i podpora manifestu požadujícího připojení k sovětské Ukrajině z 26. listopadu 1944.

NKVD začala likvidovat především rusínskou inteligenci. Prvního předsedu autonomní vlády A. Brodyho zastřelili, druhý předseda Vološyn skončil v sovětském kriminále.

Tisíce v té době ještě československých občanů byly odvlečeny do koncentračních táborů, z nichž se většina již nikdy nevrátila. Po vyvraždění veškerého židovského a velké části cikánského obyvatelstva země v nacistických lágrech (spolu asi 150 000 lidí) to byla další rána nevelké zakarpatské populaci.

Odstoupení Zakarpatí Sovětskému svazu

Na nátlak vedení SSSR a KSČ byla 29. června 1945 podepsána smlouva o odstoupení nejvýchodnější země ČSR a části východního Slovenska s městy Čop a Velký Berezný (Velikij Bereznyj) Sovětskému Svazu.

Lidé žijící na Podkarpatské Rusi měli právo opce, rozhodnout se pro čs. nebo sovětské občanství a v případě stěhování právo vzít si s sebou majetek a za nemovitosti dostat náhradu.

Ve skutečnosti sovětská správa žádnou náhradu nevyplácela a právo na stěhování do Československa měli jen Češi a Slováci. Rusínům a Ukrajincům bylo toto právo oběma stranami odepřeno. Dnes žije v ČR větší komunita Rusínů na Ostravsku (sem přišli většinou už za 1. ČSR za prací) a v Praze.

Po rozpadu SSSR zůstala Zakarpatská oblast v Ukrajinské republice. V prosinci 1991 proběhlo na Zakarpatí referendum, v němž se 78 % vyslovilo pro autonomii oblasti. Centrální vláda to ovšem dodnes nevzala na vědomí, navíc Rusíny nepovažuje za samostatnou národnostní menšinu, ale za Ukrajince. Narozdíl od zakarpatských Maďarů či Rumunů, kteří status menšin mají. Rozdělení čs. federace roku 1993 zmařilo veškeré snahy podkarpatských představitelů na anulování smlouvy z roku 1945 a opětovné připojení Podkarpatské Rusi k Československu.

Pozn. 1: Náhledy na historii i její popisy se neliší jen národ od národa (vždyť v muzeích na Ukrajině je Československo uváděno vedle Polska a Maďarska jako okupant, zcela se zapomíná na dobrovolné připojení k 1. ČSR, nebo lépe řečeno při "historickém" výkladu ukrajinskými historiky se ignoruje), ale i autor od autora.

Zejména doba 19. a 20. století je vnímána mnohdy naprosto odlišně. Nejen v předlistopadové literatuře, ale i v literatuře posledních let. Objevuje se mnoho polopravd či dokonce manipulací, osobních a mnohdy alibistických pohledů. Na nezaujatý a pravdivý pohled na vývoj tohoto regionu ještě asi neuzrál čas, proto berte historickou literaturu vždy trochu s rezervou a obvykle jako jednostranný a někdy značně překroucený pohled na tuto problematiku.

To se bohužel týká i knih některých Rusínů, kteří žijí v České republice. Jako příklad uvádím knihu V. Jovbaka "Podkarpatská Rusj - Zakarpatská Ukrajina," ve které je spousta nepřesností, polopravd či omylů, z některých pasáží dýchá duch doby komunistických impérií, kdy vše bylo "skvělé" a hlavně na "věčné časy a nikdy jinak". Tyto problémy se dotýkají i dalších publikací, takže neočekávejte dobrání se "absolutní pravdy" o historickém vývoji této země, vždy se vám podaří jen lehce poodhalit roušku jejího tajemství.

Pozn. 2: Na druhou stranu je nutno přiznat, že ani za první ČSR nebylo na Zakarpatí vše ideální. Velkým prohřeškem československé vlády bylo neposkytnutí autonomie (k tomu došlo až v říjnu 1938, kdy již bylo pozdě), čeští úředníci byli všelijak zvýhodňování, což u chudého rusínského obyvatelstva muselo vyvolávat značné tenze a závist.

Občas československá policie střílela do demonstrantů, děly se i další nepravosti, zejména v období, kdy sílil rusínský nacionalismus. Přesto ve srovnání s jinými obdobími, alespoň podle zde žijících pamětníků, se kterými jsem se ještě měl možnost setkat na Zakarpatí v 90. letech minulého století, a kteří si ještě pamatovali češtinu, šlo o dobré období jejich existence.

Pozn. 3: Dnes mají Češi (zatím) na Zakarpatí velice dobré jméno. To zejména proto, že velká část zdejších obyvatel pracovala a nebo pracuje v České republice. Přesto se raději do hodnocení historie této země nepouštějte, mohli byste tvrdě narazit, navíc cílem turisty není poučování domorodců, ale poznávání kultury, prostého života místních obyvatel a krajiny.

• Pokračování článku

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.