Treking > Treky, turistika > Výšlap přes Žalostinskou pahorkatinu, turistika v západokarpatském pohoří Bílé Karpaty
Výšlap přes Žalostinskou pahorkatinu, turistika v západokarpatském pohoří Bílé KarpatyTúra z Vrbovců do Sudoměřic8.2.2022 | Pavel Čupr
Z vlaku vystupuji v bělokarpatských Vrbovcích. Čeká mě cca 29 km přes kopce Bílých Karpat. Přijel jsem po trati, která byla postavena začátkem třicátých let minulého století jako jedna z železničních spojnic Moravy a Slovenska, stavěných mladou Československou republikou. Vlak, kterým jsem přijel z Moravy, tady končí. |
|
Železniční stanice Vrbovce je pohraniční přechodová stanice. Nádraží, postavené původně na území Moravy, bylo direktivním rozhodnutím ministra Rumla z Havlovy vlády, při rozpadu republiky k 1.1. 1993, přičleněno ke Slovensku. A to včetně blízkých rodinných domů. Názor místních nikoho nezajímal a vneslo to tohoto koutu naší vlasti hodně hořkosti. Dnes se na tuto událost , jenž pro některé byla křivdou, ale některým asi vyhovovala, zapomíná. Slovenským přípojem dál nepokračuji. I když i tam by to bylo zajímavé. Třeba hned kousek za Vrboveckým nádražím je tunel pod bělokarpatskou Polanou. Trať tady překonává hřeben Bílých Karpat tunelem Generála Milana Rastislava Štefánika. V době výstavby, ve třicátých letech minulého století, to byl nejdelší tunel v Československu. Památník této stavby je na opačném konci tunelu, ve stanici, Brestovec, kde jsou uvedeny i jména dělníků tzv. barabů, kteří při výstavbě tunelu zahynuli. Ale tento pomník já dnes neuvidím. Chci jít přes Bílé Karpaty do Skalice. Této části Bílých Karpat se říká Žalostinská pahorkatina, ale třeba ve slovenské Skalici "ríkávajů" této části Karpat "Skalické hory". A ve zdejších moravských dědinách, jenom "hory". No nebojte se, nemějte strach z nebetyčných hor, kopce to pěkné ale jsou. Na vrboveckém nádraží, stejně jako i na ostatních stanicích této trati, si můžu všimnout zajímavé "lidové" architektury, ve které jsou stavěny zdejší staniční a drážní budovy. Drážní budovy, na celé této trati, od Veselí nad Moravou až po Nové Mesto nad Váhom, architektonicky řešil ateliér "chýrneho"architekta Dušana Jurkoviče, rodáka z nedaleké Brezové pod Bradlom. Dnes je spousta drážních budov přestavěna, ale na některých ještě jurkovičovská krása jde vidět. Na nástupišti, na stěně vedle dopravní kanceláře, je vzpomínková deska na mladou hrdinnou odbojářku Marušku Kudeříkovou. Rodačka ze Vnorov v těchto místech, převáděla v dobách okupace německými nacisty naše odbojáře. Její otec byl v té době zaměstnancem na této železniční stanici. Němci byla ve svých 22 letech popravena. Na téma života Marušky Kudeříkové byl kdysi natočen film "A pozdravuji vlaštovky" s Magdou Vaššaryovou v hlavní roli. Tak až tam budete, tak se zastavte u této desky a vzpomeňte mladého děvčete, které zemřelo za naši svobodu. Osadě, která je u žel.stanice Vrbovce, se říká Šance. Kdo zná Karpaty jistě si všiml, že Šance jsou, i v Květné, i pod Lopeníkem a i jinde na moravsko slovenských hranicích. Tento název pochází z francouzštiny a znamená opevnění, pevnost. Označuje místo, kde před třemi sty lety bývaly pohraniční opevnění Moravy proti vpádům z Uher. Takto to bylo i zde ve Vrboveckém průsmyku. Hradba dřevozemních pevnůstek, tzv. šancí se táhla přes celou dolinu, kterou takto uzavírala . Dnes už jsou v terénu jen místy špatně viditelné jejich zbytky. Třeba na louce nad žel. stanicí. Pokud budete pozorní, uvidíte v terénu téměř zaniklé okopy těchto šancí. U stanice je pomník slovenským povstalcům z r. 1848. Ti tudy táhli, pod velením národovců Štúra a Francisciho v tehdejším revolučním roce, bojovat proti maďarskému útlaku. Na staré moravsko slovenské hranici, u silnice na Myjavu, u studánky, cca 2 km od žel. stanice měli přísahu. A tam je i původní starý pomník. Tak trochu zapomenutý. Naproti železniční stanici Vrbovce je pomalu ožívající budova bývalého školícího střediska ČSD. Dnes tu vzniká svobodná škola, konají se tu výstavy a přednášky. Je také možné se tu ubytovat v pokoji s hliněnými omítkami. Škola patří k nedalekému táboru. Ten je vzdálen od nádraží deset minut pěšky nádhernou cestou přes louky a dubový háj. Tábor hlídá mocný bača z Turca se smečkou psů a třemi osly. No neberte to… Přes léto se v táboře pořádají dětské tábory se spolkem Green Life, Prales dětem, občas se tu koná nějaký malý nezávislý festival, přednášky, setkání různého druhu, domorodé obřady a spousta dalších věcí, které přináší zdejší živelné společenství lidí. Více na www.taborpolana.cz. Ale my jdeme dnes směrem opačným než je tábor, směrem na Žalostinnou. Od stanice můžu jít v mém plánovaném směru po červené značce , ale já chci jít ještě k další zajímavosti - ke Kuželovskému větrnému mlýnu. Vracím se tedy asi dva kilometry po asfaltce zpět k Javorníku, kde je odbočka na Kuželov. U odbočky je pomník postříleným myslivcům z roku 1944. Došli o život neuváženým, téměř kuriozním činem. Byla válka. Americké stíhací letouny, tzv. "kotláři", nalétávali na železniční tratě. Jejich primárním cílem bylo likvidovat zásahy do kotlů parních lokomotiv dopravu na území okupovaných Němci. 10.11.1944 zde měli hon, pod německou kontrolou, místní myslivci se svými pozvanými přáteli z Hluku. Každý nafasoval určitý počet brokových nábojů, snad 10 kusů a večer museli patrony a nábojnice, ať vystřelené, či nevystřílené vrátit. Když nad nimi letěli, v přízemním letu, američtí "kotláři", zřejmě letouny P 51 Mustang, jeden z myslivců svačících na mezi, řekl "strelíme si po nich, co udělajů", a tak i se svou brokovnicí učinil. Letoun kterému "zabubnovali" broky na kabině, se otočil a vidíce pod sebou skupinu lidí v zeleném, začal je honit po poli. Někteří se schovali do propustku pod tratí , ale tři myslivci tento zbrklý čin zaplatili životem. Jejich jména jsou dnes na pomníku na rozcestí směrem na Kuželov. Na tomto rozcestí odbočuji doleva, ke Kuželovu . Už z dálky vidím siluetu větrného mlýna z roku 1842, zdejší historické památky. Mlýn holandského typu byl používán do II. světové války. Poslední mlynář byl pan Bedřich Kašík a poslední mletí v něm bylo v r. 1946. Od šedesátých let je mlýn ve správě Technického muzea v Brně. Jedná se o nejlépe zachovalý větrný mlýn holandského typu v ČR. Jeho atraktivitu doplňuje expozice větrného mlynářství a muzeum horňáckého bydlení na přelomu 19. a 20. století. Vedle mlýna je busta jedinečného místního hudebníka primáše Jožky Kubíka a vypravěče Vaška Mlýnka. Kopec nad mlýnem, přes který vede zelená značka do Velké, se jmenuje Bojiště. Tady, v dnes zapomenuté bitvě, roku 1599, moravská vojenská hotovost porazila turecko tatarské vojsko, které vpadlo na Moravu. Ale my jdeme na opačnou stranu než je Bojiště, směrem ku Trom kameňom. Cca 500 metrů od mlýna cesta přechází potok, značka za potokem vede po asfaltce doprava. Kdybychom zde odbočili doleva a asi po sto metrech opustili potok a šli podle kraje lesa dalších cca půl kilometru, dojdeme k památníku knížete Jana II z Liechtensteina, bývalého majitele tohoto panství. Pomník zde byl postaven v roce 1898, stejně jako na ostatních jeho panstvích, k 40 výročí jeho panování. V té době mu bylo ovšem již 58 let. Od pomníku se vrátíme zpět na tur. značku a po asfaltu dojdeme k zmiňovanému sedlu U tří kameňů. Od minulého roku je od mlýna do tohoto sedla, a dále na Slovensko, do Vrbovců, postavena nová asfaltová cyklostezka. Je sice pohodlnější než stará cesta, ale zase zde asi zmizí ten klid co zde býval. Do sedla U tří kameňů přichází také červená turistická značka od nádraží Vrbovce. Cestě se říká "Cesta Marušky Kudeříkové", po výše zmíněné odbojářce popravené Němci. Sedlo je turisticky oblíbené a navštěvované. Jsou zde historické hraniční kameny Mágnisova strážnického panství, panství Liechtensteinů, jímž patřil nedaleký Javorník a Uherského království. Je zde ohniště a odpočinkový altán. Podle místních pověstí se v těchto místech ukrývali místní zbojníci. Velel jim zběhlý voják Martin Polčák, který byl v potyčce s husary 21.5.1710 se svými druhy zabit. Pokračujeme dále po červené značce do kopce, směrem k vrcholu Kobyla. Přes louky se mě otvírají pohledy na Vrbovce a nad nimi kopaničářské osady, ve svazích 621 m vysoké Žalostinné, podle níž se jmenuje tato část Bílých Karpat Žalostinská pahorkatina. Na Kobylu přijdeme lesem a otevřou se nám výhledy na západ na malebné lesostepní Vojšické louky zvané též Čertoryje. Za nimi jde vidět vrchol Travičné s rozhlednou. V údolí Vojšického potoka bývala osada, která zanikla za moravsko uherských válek v patnáctém století. Zůstala po ní jen vyvýšená plocha cca 9 × 9 m, snad zbytek tvrze v křoví u potoka. Místu se říká Žižkův stůl. Tož legenda… Jan Žižka tudy zřejmě nikdy netáhl, ale oddíly husitů a bratříků možná ano. Archeologický průzkum zde objevil několik desítek tvz. polozemnicových domů. Vojšické louky jsou louky orchidejové, roste zde několik druhů našich orchidejí - vstavačů. Z Kobyly se nám otvírají výhledy přes zmíněné Vojšické louky - Čertoryje na protější kopec Travičnou s rozhlednou a kopec Šumárník se staroslovanským hradištěm. Za nimi vidíme Dolnomoravský úval a v dáli již hradbu Chřibů. Pokud bychom přešli přes Vojšické louky, dojdeme k rekreační oblasti Lučina, kde je přehrada, restaurace a autobusové spojení do Strážnice. Z Kobyly pokračujeme po červené tur. značce přes Tri kopce směrem na Žalostinou. V posledním sedýlku na loukách máme možnost seběhnout dolů "na moravsků stranu" k jediné zdejší studánce, tzv. Bílej studni. Další cca 1 km dále po hřebeni procházíme lesem a když z něj vyjdeme, kousek od kopaničářské osady Chalupovci vidíme již před námi vrchol Žalostinné s rozhlednou. Na tento vrchol pokračujeme po neznačené cestě, ale orientace je dobrá, většinu cesty vidíme rozhlednu před sebou. Pokud nechceme jít na Žalostinnou k rozhledně, pokračujeme od Chalupovců doprava po červené značce, která vede po moravsko slovenské hranici. Orientujeme se i podle hraničníků. Dojdeme až k plotu obory a podle ní doleva dolů, stále po červené značce. Ovšem pěknější je pokračovat na Žalostinnou odkud je nádherný výhled. Z Žalostinné se buď vrátíme zpět na Chalupovce, na červenou značku a nebo sejdeme přes louky a samoty na jihozápad, kde najdeme modrou značku a po ní půjdeme doprava a dojdeme zpět na hřeben a na červenou značku. Dojdeme k ní v místech, kde značka už vede podle plotu obory Pusté. Plot této obory v těchto místech tvoří i státní hranici a značka jej kopíruje. V místě, kde modrá značka přichází k oboře je přelez a vstup do obory. V oboře je ovšem volný pohyb dosti značně a z hlediska poutníka, nesmyslně, omezen. Obora je po privatizaci soukromý majetek, a její majitel se snaží turistické veřejnosti pohyb v oboře co nejvíce omezit. No je taková doba… Ale přesto si dovolím upozornit, že kousek za přelezem je v lese schovaný zapomenutý pomník radějovskému hajnému Bábíčkovi, kterého zde v třicátých letech zastřelili pytláci. My ovšem pokračujeme podle plotu obory po hranici přes Zrubenec a Machnáč po červené značce, či souběžné lesní asfaltce, až na Koválovské lúky. Když jsme u té hranice, ta je vyznačena hraničními kameny, které sem byly dány jednak v období II. světové války a jednak po rozpadu Československa v devadesátých letech minulého století. Poznáte je od sebe tak, že na těch starých je plastická značka "S" (Slovensko) z jedné strany a z druhé strany je jen vysekaný obdélník a v něm napsáno "C". Původně tam byla plastická značka "D" jako Deutschland, protože jako protektorát jsme byli součást říše německých nacistů. Po válce bylo to ponižující "D" z kamenů vysekáno. Na kamenech z devadesátých let je "S" a "C" , pouze psáno. Lesem dojdeme na Koválovské lúky, odkud je nádherný výhled směrem na východ až po Malé Karpaty. Tady se na konci II. světové války formovaly místní partyzánské oddíly, které pomohly Rudé armádě překonat hřeben Karpat. Vystoupíme na zalesněný vrchol Čupy (574 m), kde je betonový pylon z triangulace z doby první republiky. Na sever pod Čupama je dvacet minut chůze vzdálená Kamenná bůda. Nově obnovená chata s bohatou historii. Chatu momentálně parta dobrovolníků a turistů obnovuje. V chatě se o víkendech poskytuje občerstvení, jsou zde i omezené možnosti ubytování po dohodě. Této chatě se budu věnovat ve zvláštním článku, zaslouží si to. Ale my pokračujeme dále po červené značce přes lesáckou chatu Krížnica, směrem ke koupališti ve Zlatnické dolině, kde je možnost se občerstvit a ubytovat. Odtud můžeme pokračovat přes osadu Salaš do starobylé Skalice, jejíž popis by vydal na samostatný článek. Nebo přejít po modré a zelené značce na moravské Mlýnky, kde se lze občerstvit a okoupat v přehradě. Na zmíněné modré značce si můžeme všimnout hraničníků královského města Skalica ze 17. století, které jsou schované trochu v lese. K výše zmíněným Mlýnkům lze dojít od Kamenné bůdy i po lesní asfaltce, která se křižuje se zmíněnou modrou značkou. Od přehrady Mlýnky pokračujeme dále dolinou Sudoměřického potoka po zelené značce do Sudoměřic. Na opačné straně potoka, tedy na slovenské, jsou zbytky starých kamenolomů, odkud se vozil kámen do Mikulčic, což byl legendární velkomoravský Velehrad. Asi po hodině chůze dojdeme do již zmiňovaných Sudoměřic, které založil zeman Sudomír, jehož sochu s napřaženým mečem můžeme obdivovat v obci. Z místního nádraží je vlakové spojení do Hodonína či Strážnice. Kousek za nádražím, v rozdvojení tratí do Skalice a Rohatce je trochu zapomenutý pomník postavený k výročí desetiletí Československé republiky.Pokud nám vyjde v Sudoměřicích čas, doporučuji navštívit místní vinné sklepy. Nebo zdejší turistickou "raritu" technickou památku "Násypník uhlí na tvz. Batově kanálu", která je necelé dva km od Sudoměřického nádraží. Sem z šachty u Ratiškovic jezdily povozy s uhlím (lignitem). Uhlí se tady přesypávalo na vlečné čluny a po Baťově kanálu se vozilo do Otrokovic a dále do Zlína. Budova nakládky je poměrně vysoká a v sezóně přístupná. Z její ploché střechy je dobrý výhled do okolí. Vrátit se pak lze zpět na vlak a nebo k vinným sklepům v Sudoměřicích či v nedalekém Petrově. Nebo co zajet na Slovensko do starobylé Skalice. Ta je co by "kamenem dohodil". Ale o ní příště. Líbil se vám tento článek? |