Trek od Hrčavy k Soutoku, tip na skvělý dálkový trek v České republice

Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty a Podluží (1)

Už ani nevím, kdy mě poprvé napadlo projít tuto trasu. Od záměru k uskutečnění však vedla poměrně dlouhá cesta; kromě vnějších okolností nejvíc bránila nevalná kondice či spíše nedůvěra ve vlastní fyzické schopnosti.

Nutno říct, že jde z větší části o náročnější horskou túru; přestože nadmořská výška treku málokdy překročí hranici 1 000 m, terén hor vnějšího karpatského oblouku je velmi členitý, rovinek si tu člověk moc neužije. Po jarním pěším výletě z Prahy do Mikulova však moje sebedůvěra trochu stoupla, proto se dva dny před červencovými svátky ocitám v autobuse z Návsí do Hrčavy v "plné polní".

Jablunkovské mezihoří a Beskydy

Autobus si to šine úzkou lesní silničkou, kde vyhýbání s každým protijedoucím vozidlem představuje složitý manévr. Těsně před polednem vystupuji společně s dalšími turisty na konečné v Hrčavě, zapadlé horské vesničce, na jejímž území se nachází česko-polsko-slovenské trojmezí. Protože je čas na oběd, vkročím rovnou do hospody U Sikory. V nabídce mají pouze minutky, kuřecím řízkem, ozdobeným velkým kusem másla, kdyby porce kalorií náhodou nestačila, však nepohrdnu.

Vykročím směrem k trojmezí. Počasí mi velmi přeje; po tropickém závěru června se ochladilo a nyní teploty vystupují maximálně něco málo přes dvacet stupňů, což je pro putování velmi příhodné. To se po celou dobu treku zásadně nezmění. Kromě pár nevýrazných přeháněk po celou dobu ani nezaprší.

Naposledy jsem tu byl před pár lety. Po cestě si nelze nevšimnout nového dálničního mostu na slovenském území. Celé místo styku tří států mi přijde upravenější. Hrčí tu sekačka. Mladíkovi, který ji obsluhuje, energicky udílí příkazy muž středního věku. Směsicí češtiny a slovenštiny mě osloví. Omlouvá za hluk, prý je nutné to tu před cyrilometodějskou slavností trochu upravit. Potom začne vykládat o zajímavostech Hrčavy, jejích staletých dřevěnicích, zmíní návštěvy prezidentů Masaryka i Havla v obci, i to, že se Hrčavě kdysi říkalo Malá Praha.

Od Trojmezí stoupám do kopce na polské straně, následně vstupuji do obce Jaworzynka. Všude se otevírají pozoruhodné výhledy. Náhle ke mně zamíří postarší muž a překotně mi polsky sděluje, že byl kdysi alkoholikem, ale už třicet let abstinuje. Nevím, v čem jede nyní, že je tak sdílný. Raději se rychle rozloučím a vykročím zpět do vlasti. Cesta vede převážně lesem Jablunkovského mezihoří a brzy dorazím na Gírovou, první z celé řady prvorepublikových horských chat, které na česko-slovenském pomezí vybudoval převážně Klub Československých turistů. Usměvavý chatař mi natáčí kofolu. Chvíli posedím, načež mě čeká pozvolný, dlouhý sestup do údolí Olše, či spíš Olzy, jak se jí tu říká.

Nechávám se vést červenou TZ, které se budu držet ještě celý následující den. Moje cesta je turistickým značením dobře pokryta, a tak se držím značek až téměř do konce mého putování. Pouze v závěru trase musím improvizovat, protože jižně od Lanžhotu již žádné TZ nebudou, ale to hodně předbíhám.

Řeku překračuji v Mostech u Jablunkova. Přichází jeden z prvních pořádných výšlapů, kterých mě čeká ještě nesčetně. Celkem mě šokuje zkáza zdejšího lesa. Tam, kde rostly dříve smrky, se nyní rozkládá holoseč, skoro až k chatě Skalka. Jako jediné pozitivum hodnotím daleké výhledy na českou i slovenskou stranu.

Na Skalce jsem mínil spláchnout žízeň pivem, ale smůla. Otevřeno je pouze do 17.00, nyní je zhruba 17.20. V Kamenné chatě o kus dále mám větší štěstí. Přestože jsem v tuto dobu jediným turistou široko daleko, u okénka dostanu nejen pivo, ale i chutný guláš.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po večeři následuje výstup na Velký Polom (1 067 m). I zde smrkový les zcela odumřel. Pahýly stromů, dosud čnící k nebi, působí smutným dojmem. Musím však říct, že nikde dále na své trase jsem se už s kalamitou takového rozsahu nesetkal. Chtěl bych věřit, že to tak i zůstane.

Na Muřinkovém vrchu kus od Velkého Polomu stojí kaplička obklopená travnatým pláckem. Už jsem toho dnes ušel dost, vybaluji tedy stan. V zídce u kapličky nechybí ani kohoutek s vodou, mohu tedy provést základní hygienu. Zatím jsem tu sám, ale pak začne být rušno. Přicházejí další putující, pak dokonce přijíždí auto a nějaká parta rozdělává oheň. To však vnímám už jen z polospánku. Dnes mám za sebou 21,5 km.

Ráno se budím se okolo půl sedmé a brzy vyrážím. Cesta na Bílý Kříž lehce ubíhá. Před ním se otevře nádherný výhled na Lysou horu, která bude mou společnicí ještě celý následující den.

Na Súlově si dávám pivko a doplňuji vodu z místního pramene; teče slabě, ale přece. Pak pokračuji po hřebenu Zadních hor. Hřeben, který byl od sestupu z Velkého Polomu až dosud spíš jen mírně zvlněný, tu začíná ukazovat svoji drsnou karpatskou tvář. Ostrá stoupání každou chvíli střídá prudký sešup, aby opět následoval namáhavý výstup. Odměnou mi však jsou nádherné výhledy do krajiny, jak na českou, tak i na slovenskou stranu.

Oproti ranním hodinám mi chůze nějak ztěžkla, takže na chvíli usednu v restauraci chaty Kmínek, abych obnovil síly. Nezdržuji se však dlouho. Když se po dalším prudkém výstupu předem mnou vynoří Masarykova chata, pojmu úmysl strávit dnešní noc pod střechou. Personál nejdřív oznamuje, že mají plno, po kontrole rezervačního systému však nacházejí jeden volný pokoj. Sprcha je po dnešku příjemná, stejně tak večerní posezení na terase. Dnes mám za sebou 31 km.

Javorníky

Ráno se po přechodu sedla Bumbálka ocitám v Javorníkách. Hřeben je modelován stejně členitě jako ten předchozí, proto než po několika dalších hodinách dospěji k jejich nejvyššímu vrcholu, Velkému Javorníku, musím opět zdolat pěkných pár ostrých stoupání i klesání. Vyniká zejména výstup k Lemešné a stoupák pod Hričovcom. Studánka Čierná voda zatím teče, byť naplnění PET lahve trvá nejmíň pět minut.

Na vrcholu Velkého Javorníku (1 072 m) si dávám pauzu. Na odlesněném hřebenu všude roste borůvčí, nyní obsypané sběrači. Turistů zde potkávám mnoho, na vrcholu Stratenec s rozhlednou (1 055 m) se kvůli zástupům ani moc nezdržuji. Jak se pak pozvolna blížím po hřebenu k Portáši, lidí ještě přibývá. Prodloužený víkend a hezké počasí do hor vždy přiláká davy.

U hotelu Portáš to bzučí jako v úlu. Zasednu k jednomu právě uvolněných stolků a objednávám si pivo. Sehraný personál kmitá, přes velký nával nikdo dlouho nečeká. Pivko z pivovaru Zašová chutná skvěle, stejně jako zdejší halušky.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po pár dalších kilometrech mě čeká strmý sestup do Papájského sedla (691 m), kde se rozhodnu přenocovat; však už jsem urazil dalších 30 km. Nějaké stany tu už stojí a po krátké chvíli jsem přizván k ohni. Seznamuji se se dvěma sympatickými manželskými páry, dcerkou jednoho z nich a jejich psem. Oheň poklidně praská, mezi námi koluje láhev domácí slivovice, dělíme se nejen o dojmy z našich cest. Večer příjemně ubíhá.

Ráno se navzdory večernímu dýchánku cítím svěže. Loučím se se společníky z předešlého večera a mířím vzhůru na Makytu (923 m). Prudké stoupání zdolávám lehce, ovšem to je jen začátek, další dnešní výstupy už tak hladké nebudou. Cestou potkávám hodně táborníků, někteří se pomalu probouzejí i na zalesněném vrcholu Makyty. Následuje sestup a táhlá cesta silničkou přes louky do Francovy Lhoty, kam přicházím více než hodinu před polednem. Zdejší obchůdky jsou i přes dnešní svátek zatím otevřeny, čehož využiji k doplnění zásob.

Bílé Karpaty

Za hřebenem nad Francovou Lhotou leží Střelná. Tato obec v Lyském průsmyku se nachází přímo na předělu mezi Javorníky a Bílými Karpaty. Parta rozverných výletníků zde čeká, až bude vpuštěna do hospody. Podle údajů na dveřích by se tak již mělo stát, avšak dveře jsou stále beznadějně zavřené.

Mě se čekat nechce, zahájím tedy výstup na Končitou (817 m). Cestu lemuje velké množství svatých obrázků na stromech; jižní Valašsko je zřejmě stále dost pobožný kraj. Výstup je dlouhý a namáhavý. Podle mapy by měl být pod vrcholem pramen, ale nenacházím jej. To není moc milé; slunce dnes nějak víc praží a spotřeba vody se zvyšuje.

Další výstup mě přivádí na Kaňúr (791 m). Z posledních sil zdolávám strmý úsek před vrcholem. Otevírá se tam nádherný výhled do údolí Vláry, vlevo se táhne dlouhý hřeben Bílých Karpat. V trávě leží opracované klády, připravené k sestavení laviček. Pak zpozoruji, že si to po louce směrem ke mně vykračuje strýc, opírající se o hůlku. Slušný výkon, pomyslím si.

Strýc se zastaví před svatým obrázkem, pokřižuje se, a pak se dáme do řeči. "Tak už sa to tady chystá!" Co se tu chystá, ptám se. "Mša! Za toho našeho kněza." Vysvětluje, že onen duchovní chodil po zdejších lesích s flintou, navíc na Kaňúru pravidelně sloužil mši. Loni se však utopil v Chorvatsku. Pokyne k novému pamětnímu kameni, kterého jsem si předtím ani nevšiml.

Dnes mám v plánu dojít ke kapličce na Brezové poblíž Vršateckých bradel. Každý metr, zejména vzhůru, mi připadá horší a horší. Studánka pod Okršliskem je též na suchu, což zvyšuje moje obavy. Když se však přede mnou konečně objeví lesní amfiteátr na Brezové, už z dálky pozoruji proud vody prýštící z roury studánky. I když nejsem nábožensky založený, s úlevou děkuji zdejší Matce Boží. Pak se zde utábořím. Dnes jsem ušel 31,5 km.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.