Trek z Prahy na Pálavu, skvělá trasa přes Vysočinu po nejkrásnějších místech až na jih Moravy

Výlet přes Vysočinu k jihu Moravy

Cestu mezi Prahou a Brnem jsem v životě absolvoval nesčetněkrát, ať už vlakem nebo autem po dálnici. Občas mě napadlo, jaké by to bylo překonat tuto vzdálenost pěšky. Letos na jaře přišlo rozhodnutí to vyzkoušet.

Nebyl jsem zrovna v kondici, měl jsem vcelku značnou nadváhu a na delší, náročnější horskou túru jsem se příliš necítil. Avšak povlovný terén Českomoravské vrchoviny (dále jí budu nazývat zažitým jménem Vysočina) bych zvládnout mohl. Samozřejmě nehodlám kopírovat trasu D1, ani honit kilometry. Mým cílem je především projít pěknými místy Vysočiny a výlet si užít. Myšlenka na pokračování k Pálavě se rodila teprve v průběhu výletu.

Posázavím od Prahy

Je čtvrtek ráno 23. května. Na pražském hlavním nádraží nasedám na osobák do Stránčic a vystupuji na okraji Prahy 10, v Kolovratech. Polními cestami mířím směrem k Říčanům. Pole brzy střídá rozlehlá průmyslová zóna, poté městská zástavba. Šestnáctitisícové město hned za hranicí Prahy je paradoxně druhým největším sídlem, kterým budu svou cestou procházet.

Počasí ani trochu nekoresponduje s předpovědí, slibující jasno a teploty přes dvacet stupňů. Obloha je dokonale zatažená a zanedlouho se z ní začne snášet déšť. Nemám sebou téměř žádné potraviny ani pití. Vzhledem k tomu, jakou krajinou budu procházet, nepředpokládám žádné zásobovací obtíže. Každý gram navíc člověk pocítí. Ve vietnamské večerce na náměstí kupuji pár tyčinek a láhev vody. Déšť houstne, sundávám z batohu trekové hole a navlékám na něj pláštěnku.

V takovém počasí opouštím město. Pěkným lesem stoupám pozvolna vzhůru. Podle některých názorů začíná Vysočina už za Říčany. Musím potvrdit, že se ráz krajiny až po Brno, vyjma téměř horské části Žďárských vrchů, nijak výrazně nemění. Pro oblast kolem Prahy jsou typické nejen lesy, ale hlavně chaty. Chatových osad procházím nepočítaně, což platí až k Sázavě. Už tolik neprší, ale těžké oblaky se stále nerozestupují.

Cesta vede kolem romantických meandrů Zvánovického potoka. Okolo jedné hodiny přicházím k rybníku Propast, kde stojí hostinec. Moc se nerozmýšlím a zamířím dovnitř. Jsem tu jediný host, kromě mě je tu ještě hospodský, jeho žena a kocour George. Dávám si výpečky, pivo a přátelský kocour se ke mně lísá. Posezení je příjemné, ale hned po jídle vyrážím dál.

Mezitím přestalo pršet, dokonce vysvitlo slunce. Přívětivou, lesnatou krajinou se ubírám až k městečku Sázava. Když tam dorazím, na věži staroslavného kláštera právě odbíjí pátá. Teď už na mě trochu padá únava. Ušel jsem 37,5 km. Zamířím do kempu, který je v letní sezóně velmi oblíbený. Dnes jsem tu však jediným návštěvníkem s vlastním stanem. Ještě se tu choulí do svetrů pár mamin s dětmi, ale ty bydlí v chatkách. Společnost mi také dělají kachny, které se popelí po trávníku a nejsou vůbec plaché. Po lehké večeři v místní restauraci jdu spát.

Druhý den mě vítá slunečné počasí; kolem osmé vyrážím směr Uhlířské Janovice. Loučím se s řekou Sázavou, podruhé se s ní setkám až poblíž jejího pramene. Prvních několik kilometrů používám neznačené, málo frekventované silnice. Míjím zbytky hradu Talmberk, vrostlé do stejnojmenné vesničky.

Další pozoruhodná památka mě čeká v sousední vsi. Je to románský jednolodní kostel v Úžicích. Patří mezi nejstarší dochované stavby kraje. Kolem kostela se rozkládá hřbitov, kde mě upoutá hrob komunistické funkcionářky, soudružky Anny Kvašové, která byla v padesátých letech zavražděna třídním nepřítelem. Tato nepříliš známá událost z dějin třetího odboje není dosud zcela zapomenuta, o čemž svědčí velké množství květin na náhrobku.

Do Uhlířských Janovic přicházím kolem poledne. V příjemném městečku na rozhraní Polabí a Vysočiny doplňuji nějaké zásoby. V hostinci U myslivce si pak dávám oběd. Město opouštím po žluté TZ. Po více než hodinové cestě lesem, převážně vzhůru, se ocitám v poutním místě Sudějově. Na návsi stojí výstavný barokní kostel svaté Anny, pod ní kaplička s pramenem léčivé vody. Ta je tak oblíbená, že si od pramene místní odvážejí spousty plných kanystrů. Já plním aspoň PET lahev. Voda je vcelku chutná.

Na návsi mě upoutá budova se státní vlajkou. Volební místnost. Před chvílí odbyla druhá hodina a jsem vybaven voličským průkazem, proto využiji svého občanského práva. Mladík v komisi, který se mi věnuje, je trošku zmatený. Starší paní jej rázně usměrňuje. Všichni jsou spokojeni, že jim turista aspoň trošku zvedne účast.

Jižní Kutnohorsko je malebný kraj. Rozlehlé lesy střídají louky a malé vesničky. Jako třeba Kamenná Lhota, rodiště významného prvorepublikového politika Františka Soukupa. Od ní pokračuji k městečku Zbraslavice, kde krátce odpočívám nad pivem v hospůdce na náměstí. Potom pokračuji lesem dále. K nocování využiji mítinku nedaleko Třebětína. Dnes jsem ušel 38,5 km.

Ráno poměrně časně vyrážím. Ve vsi, kam brzy dojdu, pak chvíli hovořím se místním staříkem. Diví se, že potkává turistu takto po ránu. Zanedlouho překračuji hranice kraje Vysočina. Ještě není ani k polednímu, a už mám za sebou téměř 15 km. To už jsem Leštině u Světlé.

V této obci překračuji vedlejší, ale významnou železniční trať Praha - Brno přes Havlíčkův Brod. Zastavím se v Coopu a kupuji si nanuk. Dal bych si i točené, ale hospoda otevírá až za několik hodin. Dvě dámy se mě ptají, odkud a kam mířím. Neřeknu jim celou pravdu, nejsem zatím úplně přesvědčen, že to opravdu celé dám. Tvrdím, že mířím někam do Žďárských vrchů a pak se uvidí. I tak jsou překvapené. Prý se také věnují turistice, ale tohle by na ně bylo moc.

V jádru Vysočiny

Cesta od Leštiny k Habrům není až tak příjemná. Zpočátku lesem, posléze však hlavně asfalt, pole, řepka. Do toho praží slunce. Dostavuje se první lehká krize.

Před Habry mi cestu trošku zpříjemní návštěva starého židovského hřbitova ukrytého mezi stromy. Město Habry je velmi poklidné. Sobotní ospalost náměstí narušují jen hlučně reprodukované dětské písně od nedaleké školy. Asi se rozhodli oslavit Den dětí týden předem. Moc rád bych si dal pivo, hospoda je však zavřená. Situaci zachraňuje vietnamská večerka, kde kromě pár konzerv kupuji i vychlazenou plechovku. Pěnivý mok s chutí vypiji na lavičce u kostela.

Pokračuji směrem na Leškovice. Za řepkovým polem náhle vystoupí tmavý hřeben Železných hor. Znamení, že už se pomalu blížím k jádru Vysočiny. Trošku zde bloudím, ale nic dramatického. Procházím obcí s poetickým názvem Vepříkov, která obdržela řadu ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny. Rád bych poseděl ve zdejší hospodě, ale otevírá až za hodinu. Pokračuji několik km po silnici, než za Klouzovy odbočím do lesů. Místo pro přespání nacházím na louce kousek před Chotěboří. Dnes mám za sebou 38,5 km, úplně stejně jako včera.

Ráno procházím městem, které se zvolna probouzí. K mému překvapení je v neděli ráno otevřený Coop nedaleko náměstí. Využiji toho k doplnění zásob. Z města jsem měl v plánu pokračovat údolím Doubravy, přehlédl jsem však odbočku a na svůj omyl přijdu až na konci průmyslové zóny za městem. Nechce se mi už vracet, proto mě čeká několik nudných km po hlavní silnici. Až za vesnicí Bílek se odbočuji na červenou TZ.

Cesta vede převážně podél řeky Doubravy, přes vesnice i lesy. V dálce se již rýsuje silueta Žďárských vrchů. Dnes mě občas bolí záda a na můj vkus je tu moc asfaltu, proto mám opět trošku krizi. Dorazím k rybníku Řeka, kde stojí romantická dřevěná hospůdka. Když vstoupím dovnitř, hospodský poznamená, že jsem nějaký schvácený a hned roztáčí pivo. Nebráním se.

Od Řeky pokračuji lesem a pak po asfaltu přes obec Hlubokou. Vesnička Radostín, do které posléze vstupuji, je neobyčejně malebná. Chalupy se zrcadlí rovnou ve dvou rybnících. Nechávám se zlákat poutačem, upozorňujícím na restauraci U Šimáka. Čekal jsem malou chaloupku, ale vítá mě větší dům, uvnitř s lehce omšelou, prvorepublikovou atmosférou. V prostorném lokálu, kde je i klec s velkým papouškem, si objednávám smažená játra a pivo.

Potom zamířím k rybníku Velké Dářko, jednomu z nejrozlehlejších na Vysočině. Napájí jej Stružný potok, který se pod hrází proměňuje v řeku Sázavu. Okolo roste smrkový, horský les i s rašeliništi, kolem nichž se chodí po dřevěných chodnících. Přicházím k veřejnému tábořišti nedaleko hráze, kde se rozhoduji dnes už zůstat. V nohách mám 28,5 km.

Ráno vstávám, oblepuji si puchýře a vyrážím směrem ke Škrdlovicím. Následně stoupám na vrch Tisůvka. Krajina, především zdejší lesy, tu má lehce horský charakter, výstupy však nejsou moc namáhavé. Někde na úbočí Tisůvky překračuji historickou hranici mezi Čechami a Moravou. Konečně mám dojem, že jsem došel už daleko. Toto vědomí, krásná příroda a čistý vzduch kolem způsobí, že se mi dnes bude šlapat lehce. Na včerejší krizi si už ani nevzpomenu.

Projdu kolem obce zvláštního jména Cikháj a vystupuji na Žákovu horu. Výstup mě trošku překvapí svou prudkostí. Žákova hora je vůbec nejvyšším bodem mé cesty (810 m). Po sestupu se tedy vydávám na pochod hustými lesy k Fryšavě pod Žákovou horou.

Tam se chci zastavit na jedno v místní hospodě, jenže pondělí je zavírací den. Vydávám se tedy po šipce, slibující potraviny 7 dní v týdnu. Dovede mě k malé prodejně s usměvavým Vietnamcem za pultem. Beru jedno řádně vychlazené a vypiji ho na zahrádce před obchodem. Napadá mě, že nebýt Vietnamců, už bych na své pouti nejspíš zašel hladem a žízní.

Následuje cesta kolem rybníku Medlov a výstup na Paseckou skálu. Překvapivé je, že téměř nepotkávám jiné výletníky, ač se pohybuji v atraktivní části Žďárských vrchů. Ani na Pasecké skále není živáčka. Vylezu až nahoru a chvíli se kochám výhledem. Ten je famózní; jako na dlani tu mám Žákovu horu, Devět skal, Dráteničky a další zajímavá místa. Na severovýchodě se rýsuje silueta vzdáleného pohoří, možná Kralického Sněžníku nebo Jeseníků. Všude kolem se nachází spousta odstínů zelené a modré, pouze okolo Fryšavy září žlutá řepková pole. Asi abychom nezapomněli, že už je líp.

Pokračuji do Studnice, nejvýše položené osady zdejšího kraje. Rozverný stařík v montérkové blůze mi doporučuje, abych si k turistickým holím pořídil lyže. V blízkém Novém městě na Moravě prý vyrábějí také letní variantu s kolečky. Kdybych jej poslechl, bylo by to zřejmě zábavné, nicméně pokračuji na své trase pěšky.

Přicházím k Zuberskému rybníku, potom k Zubří a procházím Olešnou na Moravě. Pokračuji údolím říčky Bobrůvky neboli Loučky, které zůstanu věrný i celý následující den. Rozhlížím se po místě pro přespání, cesta však vede pořád kolem chat, nalevo se rozkládá obrovitý zábavně-rekreační areál Šiklův mlýn.

Schyluje se k dešti, ale pořád žádné vhodné místo. Nacházím jej až před Strážkem, chvíli chůze za rozcestím Okrouhličky. Hezká louka nedaleko silnice, ale poskytující maximální soukromí. Nedaleko stojí nějaká chata, avšak bez známek života. Brzy se spouští se liják a trvá několik hodin. To mi však po dni, kdy jsem ušel 43 km, nijak nevadí.

Údolím Bobrůvky a Svratky

Ráno neprší, je však zataženo a vlhko. Vydávám se pěkným údolím k městečku Strážek. Šlape se mi dobře, musím se však potýkat s jedním, trošku směšným hendikepem. Z nosu se mi stále spouští krev. Tento "dětský" neduh nebolí, nebrání v pohybu, ale nemohu pokračovat v cestě, pokud nechci být celý od krve. Nezbývá než ve směšném předklonu čekat, až to odezní. Situace se dnes ještě několikrát opakuje.

Ve Strážku doplňuji nějaké zásoby a snídám na lavičce u řeky, následně vyrážím směrem na Podmitrov. Pokračuji kaňonem, v němž sice vyrostly chatové osady, avšak stále si zachovává divoké přírodní kouzlo. Vstupuji do Trenckovy rokle. Velitel pandurů a desperát z tereziánských dob se tu údajně ukrýval, když upadl v nemilost. Nevím, zda je to pravda, ale přírodní scenérie jsou tu působivé. Turistická stezka v náročném terénu je jištěna řetězy.

Pokračuji malebným údolím Bobrůvky. V penzionu ve Skryjích se zastavuji na pivo; to už začíná pršet. Déšť mě pak provází téměř celý zbytek cesty, místy docela silný. Proto vynechám i zříceninu hradu Lúčka. Impregnace mých bot neustála četné průchody mokrou trávou a déšť, který se stále snáší, jen umocňuje můj pocit zmoklé slepice.

Konečně se přede mnou objeví charakteristické kopce tvořící panoráma Tišnova. Řeším, jak to udělám s přespáním. Vhodné místo v blízkosti města asi nebude. Podle papírové mapy by tu někde měl být kemp, ale Google o něm nic neví; mapa je asi trošku zastaralá.

V Předklášteří se přes stálý déšť kochám krásami románsko-gotického kláštera; potkávám kupodivu i další návštěvníky. Sílí ve mně myšlenka, že bych chtěl strávit noc pod střechou. V hospodě poblíž kláštera stačí chvilka googlení a pár telefonátů, načež nacházím vhodný penzion v centru Tišnova. Stačí ujít ještě kilometr, a mám dnešní cestu za sebou. Byla dlouhá 32,5 km.

Ráno mohu s uspokojením konstatovat, že moje výstroj kompletně uschla. Snídani řeším v supermarketu naproti nádraží, pak vyrážím okolo řeky Svratky. Ta je poněkud rozvodněná, místy zcela zaplavuje cestu. Tato místa je nutné krkolomně přelézat po skalnatém svahu. Navzdory tomu postupuji rychle, před polednem procházím Veverskou Bítýškou a pokračuji k hradu Veveří. Probíhají zde rozsáhlé stavební práce, ale brána je otevřená. Je mi tedy umožněno projít skrz rozsáhlým hradem, který patří k nejkrásnějším na Moravě. Po přechodu lávky pak pokračuji po levé straně Brněnské přehrady.

V Přístavišti, jinak velmi živém místě, se nyní kvůli chladnějšímu počasí prohání vítr. Téměř všechny zdejší podniky jsou zavřené. Nakonec přece jen jednu hospůdku v provozu nacházím. Skutečnost, že jsem právě dorazil do moravské metropole, oslavím třemi půllitry dobrého piva.

Ve příjemném rozpoložení následně procházím Bystrcí a pokračuji dál kolem Svratky. Přestože mířím čím dál hlouběji do města, dlouhou dobu procházím jen chatovými osadami, kde vládne poklidná jarní atmosféra a ruch města sem doléhá pouze tlumeně z dálky. Ubytování mám zajištěno poblíž Vídeňské ulice. Po dnešním pochodu se cítím výborně, i proto se ještě večer nalehko vydám do centra města. I bez této procházky jsem dnes ušel 33 km.

Z Brna na Pálavu

Ráno po snídani pomalu opouštím moravskou metropoli. Po chvíli bloudění v průmyslových zónách v nepříliš pěkné části Brna, které dominuje "mrakodrap" AZ Tower přicházím opět ke Svratce. Této řeky se dnes opět budu víceméně držet. Podejdu dálnici D1, kolem obchodní zóny pokračuji k soutoku Svratky se Svitavou.

Ráz krajiny se po průchodu moravskou metropolí úplně změnil; přesto mě cesta nenudí. Čekal jsem vesměs fádní, rovné zpevněné cesty, ale to byl omyl. Respektive tomu tak je pouze po Modřice, první obec za Brnem. Červená TZ, které se držím, pak už vede převážně po protipovodňových hrázích, často bujně porostlých vegetací, kde si člověk připadá jako v divoké přírodě.

Okolo jedenácté hodiny přicházím k Rajhradskému klášteru, barokní perle jižní Moravy. Prohlížím si honosné exteriéry a v klášterní restauraci si dávám kofolu. Dnes je téměř jasno, oproti včerejšku se udělá docela vedro. To však dobře koresponduje s krajem slunce, vína a pohody, do kterého vstupuji.

Za Holasicemi cesta vede kolem hospody, stojící téměř o samotě. Sedí u ní několik mužů. Dáme se do řeči, ptají se mě, odkud přicházím a ani je příliš nepřekvapí, že z Prahy. Jak jsem pochopil, prochází tu hodně lidí, kteří chodí dálkové trasy. Možná proto, že tato trasa je součástí celoevropské sítě svatojakubských cest.

Míjím tůni Ludmila a po průchodu Vojkovicemi přicházím do Židlochovic, městečka, nad kterým se zvedají malebné kopce s vinicemi. Odtud pokračuji po cestě dlážděné kočičími hlavami až ke vsi s pozoruhodným jménem Nosislav. Poprvé zahlédnu obrys Pálavy. Odtud divočinou staré protipovodňové hráze do Velkých Němčic, kde si v hospodě dávám malinovku. V Uherčicích v pěkné starobylé hospodě zase s chutí vypiji bezovku. Zde opouštím Svratku a vydávám se vzhůru po silničce, odkud se otevírají výhledy do kraje.

Před Popovicemi opouští červená TZ asfaltku a vede mě dolů k obci skrz rozlehlé sady a vinohrady. Za Popovicemi opět překonám kopec, z kterého se otevírají působivé výhledy na Pálavu i vodní nádrž Nové Mlýny, a přicházím do Strachotína, vinařské obce na jejím břehu.

V nohách mám dnes už 42 km, trochu mě bolí chodidla a pomalu se schyluje k večeru, proto mířím do zdejšího kempu, kde se ubytovávám. Kromě mě je tu jen pár převážně zahraničních návštěvníků, ani občerstvení není v provozu. Večeři proto řeším v nedaleké restauraci, kde jsem jediným hostem. Číšník si stěžuje na nepřízeň počasí; loni touto dobou už prý byla turistická sezóna v plném proudu. Mě však absence většího počtu turistů v ničem nevadí, spíš ji vítám.

Ráno dalšího dne nastává poslední etapa mého výletu. Po hrázi přecházím novomlýnskou nádrž do Dolních Věstonic. Vládne tu úplný klid, sezóna tu opravdu ještě nezačala. Mám před sebou výstup na Děvín (550 m), nejvyšší vrchol Pálavy neboli Pavlovských vrchů. Ten samozřejmě nedosahuje výšky Žákovy hory, nejvyššího bodu mé trasy. Převýšení od Dolních Věstonic je však značné, tudíž jde o nejnáročnější výstup, který v jejím průběhu absolvuji. Vzdor tomu se mi šlape snadno, vlastně to není až tak dramatické.

Brzy mohu obdivovat zříceninu Dívčího hradu se zajímavými výhledy do okolí. Dlouho se však nezdržuji a pokračuji k vysílači na vrcholu. Výhled odtud je opravdu fantastický. Novomlýnskou nádrž mám jako na dlani a mohu pozorovat i obrovský kus malebné jižní Moravy a okolních pohoří. Co mě překvapí, v kraji pode mnou je nějak málo žluté. Pár úzkých pruhů řepky se táhne pouze okolo vinic nedaleko Popic. Chce se mi věřit, že ji tu nepěstují, aby byla spálena v motorech, ale bude z ní opravdu jen ten olej.

Z vrcholu scházím k obci Klentnice. Lidí potkávám překvapivě málo. V malebné vinařské vesnici se zastavuji ve známé kavárně Fara. V klidu si sedím na terase, slunce svítí, poslouchám jižanskou hudbu a popíjím výborné víno. Mám pocit, že jsem došel do Itálie nebo Španělska. Této pohody si užívám přes půl hodiny, pak vyrážím na konečnou fázi své cesty.

Nad Klentnicí se na vápencové skále tyčí bílá silueta Sirotčího hrádku. Kromě mě se tam nachází ještě skupina turistů mluvících cizí řečí. Věhlas Pálavy se čím dál víc šíří i za našimi hranicemi. Pokračuji pak přes stolovou horu k Turoldu. Všude se otvírají úžasná panoramata. Zanedlouho už scházím k Mikulovu. Tento historický klenot pod svahy Pálavy a jedno z hlavních středisek našeho vinařství je poslední mojí destinací. Oslavím to pár sklenicemi vína a pak už se pomalu odebírám k železniční stanici. Poprvé po devíti dnech nastupuji do dopravního prostředku, který mě dopraví domů.

Poslední den jsem ušel 17 km, celkem 310,5 km. Terén nebyl příliš náročný a počasí mi vcelku přálo. Mám dobrý pocit z drobného utužení fyzické kondice i ztráty několika kilogramů tělesné hmotnosti. Důležité je nebát se dálkových pochodů, které ani nemusí vést po známých trasách. Cíl není podstatný, neboť cílem je především cesta samotná. I když je to otřepané klišé, skutečnost vystihuje velmi přesně.

• 1. den - Praha-Kolovraty - Sázava - 37,5 km
• 2. den - Sázava - Třebětín - 38,5 km
• 3. den - Třebětín - Chotěboř - 38,5 km
• 4. den - Chotěboř - Škrdlovice (Velké Dářko) - 28,5 km
• 5. den - Strážek - Mirošov (Okrouhličky) - 43 km
• 6. den - Mirošov - Tišnov - 32,5 km
• 7. den - Tišnov - Brno-střed - 33 km
• 8. den - Brno-střed - Strachotín - 42 km
• 9. den - Strachotín - Mikulov - 17 km

Celkem 310,5 km.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.