Treking > Treky, turistika > Výstupy: Walliské Alpy a Benské Alpy turisticky, VHT ve švýcarských Alpách
Výstupy: Walliské Alpy a Benské Alpy turisticky, VHT ve švýcarských AlpáchVysokohorská turistika ve švýcarských Alpách (2)8.10.2021 | Václav Vágenknecht
Východiště čtvrté túry představuje obec Grimentz (1 555 m) v údolí Val D'annivers, kam nás tradičně dováží autobus. Stejně jako předchozí den využíváme k přesunu do výše položených končin lanovku, vysedáme u chaty Bendolla (2 130 m). Od ní vystupujeme do sedla Cos des Besc (2 942 m); osobně přiznám, že tento úsek považuji za nejslabší trasu celého putování. Možná bych změnil názor, kdyby panovaly parádní rozhledy, leč máme poněkud zataženo; vesměs se ubíráme podle rozesetých lyžařských vleků. Obklopují nás ze všech stran a kazí radost z ryzí přírody, proč bych tajil, že toto není můj šálek kafe (ve skutečnosti kávu nepiji). |
|||||||||||||||||||||
Konečně se dostáváme do sedla, za kterým by se za dobrého počasí dalo vyšlápnout na třítisícovku Becs de Bosson (3 149 m), povyražení si odpouštíme. Stejně tak nezastavujeme na chatě stejného jména, sestupujeme do nižších poloh. Klesáme do kotle a poté přelézáme sedlo, za ním se konečně začíná vyjasňovat. Jak se blížíme k cíli, neustále ubývá mraků a obloha hlásí jasnou modř; po nádherných loukách přicházíme do vesnice Saint Martin (1 411 m), v níž nás má vyzvednout autobus. Protože máme čas, zaskakujeme do blízké hospůdky na pivo; jak se ukáže, vytrestáme sami sebe. Obsluha je pomalejší než flákající se hlemýžď a bublinkatý mok je nechutně teplý, zkrátka hrůza a děs. Snad se nám číšník nerozhodl pomstít za to, že jsme si téměř kompletně sundali boty a sušili na venkovní zahrádce mokré ponožky - i dneska jsme se ve velkém brodili sněhem - načež jsme zamořili blízké okolí nepříjemným odérem. Následně si naštěstí spravíme chuť v autobuse - zmiňuji pivo a nikoliv čichání nohou - vracíme se do kempu. S novým dnem se hlásí o slovo několik příjemných změn. Po celý den bude panovat jasná obloha, kterou doprovodí skvělá viditelnost, nebudeme se také konečně brodit sněhem. Lepší souhru okolností si těžko můžeme přát, vypravme se do terénu. Stejně jako v předchozích dvou dnech začínáme lanovkou, tentokrát se ze střediska Blatten (1 327 m) necháváme vyvézt na Belalp (2 094 m). Nebudu tajit, že už v kabinkách předeme spokojeností; v kochání pokračujeme po vystoupení. Otevírají se před námi parádní výhledy na okolí hory a proti modrému nebi se rýsují bílé čepičky hor. Po slušné cestě pokračujeme na Aletschbord (2 130 m), kde upoutá malebný kostelík; neschází ani parádní vyhlídka, z níž shlížíme k ledovci Aletschgletscher (Velký Aletschský ledovec). Jeho délka 24 km a plocha cca 115 km2 - snad od posledního měření příliš neroztál a nezmenšil se - z něj činí největší ledovec v celých Alpách, což nelze brát na lehkou váhu; jak později zjistíme na informačních tabulích, býval kdysi mnohem větší. Jeho zmrzlá masa zakrývala i blízké vrcholy. V současné době se plazí hlubokým údolím mezi ostrými štíty a z dálky připomíná obří dálnici, jejíž počátek se ztrácí kdesi za ohybem. Z Aletschbordu klesáme a zdánlivě se ubíráme k čelu ledovce - až k němu nedojdeme - dostáváme se k průrvě, jíž se divoce valí voda vytékající ze zmrzlé masy. Jestli nás něco potěší, tak skutečnost, že ze skalisek vidíme i jinam než do rokle. Ve značné dálce se v plné parádě ukáže Matterhorn, konečně jsme se dočkali. Posléze sestupujeme k závěsnému mostu Hängebrücke, který se táhne přes hluboký kaňon a dle informací představuje nejdelší lávku tohoto typu v Evropě. Přestože se přechod mírně pohupuje, překonáváme ho stejně zkušeně, jako by to zvládl filmový hrdina Indiana Jones; ve značné výši překonáváme řeku, jež vyvěrá z Velkého Aletschského ledovce. Jelikož od mostu níž slézt nemůžeme - leda bychom spadli do průrvy, po čemž ani trošičku netoužíme - stoupáme kolem jezírka Grünsee (1 614 m) k restauraci Riedefurka (2 065 m). Tam většina lidí obratem vyzývá na souboj zrádnou dehydrataci; přičemž hlavní ofenzivní složku v jejich plánech představuje orosená láhev s pivem. Kupodivu se k mači nepřidávám, moje plány jsou pro začátek odlišné. Chci znovu spatřit Matterhorn, jenž, jak usuzuji, musí být z blízkých končin mnohem lépe viditelný než z údolí. Míjím další ubytovací zařízení a vcházím do jakéhosi oploceného prostoru; aniž bych cokoliv tušil, ocitám se v botanické zahradě a každou chvilku narážím na cedulku s popiskem rostoucí květiny. Sice pěkné, já se ale toužím dostat k nedaleké vrchní stanici vleku, jež se nachází na obočí kopce s vrcholovým křížem. Kudy teď? Území, do nějž jsem omylem vnikl, je kolem dokola oploceno a měl bych se správně vrátit, nakonec nacházím vhodné místo a podlézám elektrické dráty. Vzápětí stoupám na vybrané místo a potvrzuji si, že mě tušení neklamalo. Mezi masivy Dom a Weisshorn zjevuje se Matterhorn. Spokojeně se vracím na Ridefurku, kde zjišťuji, že se odchod o čtvrt hodiny odkládá, pročež stihnu jedno rychlé pivo. Pokračujeme v túře. Nejprve stoupáme na Hohfluh (2 227 m) a po hřebeni přecházíme na Moosfluh (2 333 m), lepší panoramatickou cestu si nemůžeme přát. Nejenom že se znovu v plné parádě ukazuje Matterhorn a s ním i další nádherné vrcholy, hluboko pod námi se táhne i Velký Aletschský ledovec. Jeden se nemůže vynadívat na okolní krásu; zaráží nás pouze skutečnost, že je sráz směrem k ledovci značně rozpukán. Vypadá to, jako by se strmý svah trhal; zvažujeme, jestli ke korozi nedochází kvůli úbytku zmrzlé masy. Nedržel stěny kopce pohromadě led, dokud býval vyšší? Případné řešení problému přenecháme vědcům a okolo jezera Blausse sestupujeme do Bettmeralpu (1 950 m). Z něj sjíždíme lanovkou k autobusu. Vracíme se do kempu a jsme navýsost spokojeni, den se vydařil na jedničku s hvězdičkou. Nastává dělení. Nikoliv matematické či buněčné, ale roztrhává se náš šik. Vedení zájezdu usoudilo, že zkrátí výšlap k zavlažovacím kanálům Niwarch a celá skupina se vrátí do kempu kvůli nákupům už po druhé hodině odpolední, ve trojici ovšem toužíme propotit si trika o něco důkladněji. Nakonec se k nám přidává i "hlavní šéf" a volíme náhradní variantu, pokusíme se vystoupit na horu Wiwannihorn. Ráno společně s ostatními vysedáme v Ausserbergu (1 000 m), načež se oddělujeme, razíme do kopce. Cesta od samotného začátku prudce stoupá a nejprve vede lesem, přesto se najde pár míst, odkud je dobře vidět Auessberg i Visp - vida, tamhle se nachází náš kemp i koupaliště. Pěšina je dobře značená a v podstatě na každém rozcestí je turistická šipka, která nenechá nikoho zabloudit, přesto je mi zcela nepochopitelně doporučováno řídit se mobilem s naladěním portálu mapy.cz. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale nechávám aparát vypnutý, tady se ztratit, považoval bych se za totálního blbce. Cesta se dočasně dělí, volíme přímější variantu. Lezeme po břidličných skalkách a k výšvihu nám pomáhají natažené provazy. Po zdolání náročnějšího úseku se vracíme na pohodlnou cestu a k vlastnímu úžasu míjíme několik zaparkovaných aut, odpočíváme na výhledovém místě. Znovu stoupáme a konečně se dostáváme nad les, obklopují nás holé stráně. Přímo před námi ční hora, k níž směřujeme, na jejím úpatí se krčí chata Wiwannehütte (2 450 m). Ačkoliv mě to nijak nešlechtí, dorážím k ní jako poslední. I proto dávám ostatním volnost a nechávám je, ať zahájí výšlap na Wiwannihorn (3 001 m), soudím, že bych je zbytečně zdržoval. Sám si zatím v klidu odfouknu. Kupuji si pivo a vylézám k blízkému kříži, od nějž se nabízí velmi slušný výhled. Hluboko dole spočívá Visp a za ním se táhne zubatý hřeben hor, strmé štíty se zvedají i vedle masivu, na nějž právě vyrazili společníci. Hledím vzhůru a tipuji, kudy se podrápou ke kříži na vrcholu, moc možností nenacházím. Jak jsem vystoupal kousek nad chatu, otevřel se mi nový výhled na Wiwannihorn, z nějž vyplývá, že trojice musí zdolat kolmou stěnu. Terén vypadá krajně neschůdně. Nepříznivá předpověď se záhy vyplní. Parťáci se brzy vrací, protože se jim do cesty postavila strmá skála, dáváme obědovou pauzu. Posléze - šéf vyběhl napřed - sestupujeme zpátky do Ausserbergu. V obci si dáme na osvěžení jedno pivko, načež scházíme po svých až do Vispu; před večeří navštívíme koupaliště. V noci lilo jako z konve a ráno se nejenom nad Vispem převalují husté mlhy, autobus nás vysazuje ve středisku Saas Grund (1 559 m). Do vyšších poloh se tradičně přesunujeme lanovkou. Přesedáme ve stanici Kreuzboden a malověrní - já mezi ně nepatřím - odmítají přijmout tvrzení, že se z mlžných cárů přeneseme do slunečného dne, šeredně se pletou v úsudku. Kóta Hohhass (3 101 m - stojí zde restaurace ve tvaru průhledného iglú) nás vítá jasnou oblohou. Zatímco se v údolí válí bílé mraky, máme fantastický výhled na široké okolí. Přímo nad námi se zvedají zasněžené vrcholy Lagginhorn (4 010 m) a Weissmies (4 017 m), od nějž se táhne dolů ledovec Triftgagletscher; za údolím vykukují mj. Strahlhorn (4 190 m), Allalinhorn (4 027 m), Rimpfishorn (4 199 m), Alphubel (4 206 m), Täschhorn (4 491 m) či Dom (4 545 m). Vynechat nesmím ani Jegihorn (3 206 m), na nějž se zaměříme zanedlouho. Rázem fotografujeme jako diví a vystupujeme po pěšině kus nad stanoviště lanovky, činíme po blízkém okolí malý okruh. Jednoznačný prim hrají zmiňované výhledy, dokonalost místa podporují i uměle navršené kamenné pyramidy. Každá z nich upozorňuje na některou okolní horu. Na ceduli neschází fotka a název štítu, přidávají se i další informace - výška, kdo na vrchol vylezl jako první atd. S předstihem nás napadá, že si lepší rozlučku s Walliskými Alpami nemůžeme přát, dni ovšem není konec. Scházíme k chatě Weissmieshütte, odkud vede odbočka na Jegihorn, jehož strmý štít nás upoutal s předstihem. Jak jsme pozorovali už z dálky, natáhli z vedlejšího skaliska k jeho úbočí lana, která připomínají most a chodí po nich jištění ferratisté; ani trochu by mě nepřekvapilo, kdyby naše lezecká skupina při tomto pohledu slintala vzrušením a litovala, že kvůli špatné předpovědi počasí zrušila původní program - jak se ukáže, slibovaná bouřka se nedostaví. Přestože z údolí začíná stoupat oblačnost, rozhodujeme se v převážné většině vylézt na Jegihorn. Sráz je od samotného začátku prudký jak ďas a suťovisko dává zabrat, zanedlouho se dostáváme do skalnatých partií. Na řadu přichází umělé pomůcky, před nimiž nás varoval "šéf" a kvůli nimž nemínil nikoho pustit napřed - prý půjdeme v šiku - jak se ukáže, minulo se kladení důrazu na bezpečnost účinkem. Jelikož jsme se záhy roztrhali, ocitám se ve strmém skalnatém žlabu naprosto sám - nejsem jediný, komu se to přihodí - kdyby se cokoliv stalo, nenajdeme podporu. Nakonec kvůli horšící se viditelnosti i času - musíme do určité doby dojít ke stanici Kreuzboden, abychom stihli poslední lanovku - končím výšlap v sedle cca sto metrů pod vrcholem; až později zjistím, že bych vše v pohodě stihnul. Ve dvou otáčíme a vracíme se do nižších partií. Cestou k lanovce mineme pár svišťů, s nimiž jsme se setkávali i v minulých dnech, ze světa zvířat nesmím opomenout ani kamzíky. I na ně jsme průběžně naráželi a u Jegihornu si nás dokonce tázavě přeměřovalo několik mláďat, chudáčci asi nechápali, kam se drápeme. U stanice Kreuzboden jsme včas a dva lidi si navzdory zaplaceným zpátečním lístkům na lanovku kupují za "mrzký" švýcarský frank sjezd na koloběžkách, na autobus čekáme v příjemné hospůdce v Saas Grundu. Přejíždíme do kempu a přebalujeme zavazadla (dojde i na sprchu), před setměním se vracíme do České republiky. Dle všeho odjíždíme v pravý čas, neb se záhy rozprší a hned nepřestane, naštěstí nás to trápit nemusí. Navštívili jsme parádní kouty a navzdory počátečnímu zdráhání se ukázal i Matterhorn, co víc si můžeme přát. Líbil se vám tento článek? |
|