Góry Bardzkie a Góry Sowie, horská turistika v polských horách

Trek v neznámých horách u našich polských sousedů (1)

Je sobota ráno (přesně 8 hodin, 18 minut), vystupuji na vlakovém nádraží Wałbrzych Główny. Nečiním tak ale proto, abych navštívil město, v němž stojí za zmínku náměstí se zdobenou radnicí, kostel či muzeum hornictví zřízené v místě původního dolu, mé kročeje směřují jinam. Hodlám navštívit dvě pohoří, která je možno spatřit i od našich hranic. O slovo se hlásí Góry Sowie a Góry Bardzkie.

Bez jakéhokoliv zdržování opouštím Wałbrzych a vydávám se k hradu Grodno, zbývá si pouze vybrat, kudy to vezmu. Značka v mapě mne táhne přes zříceninu Nowy Dwór, kterou jsem už dříve navštívil, a středisko Jedlina-Zdrój; podle internetu to mohu vzít i jinudy. Nakonec volím variantu číslo dvě a stoupám do sedla Przełęcz Szybka. Z něj sejdu do obce Rusinowa a přes lesy přicházím do osady Zagórze Śląskie, tam marně natahuji krk.

Po hradu, jenž se má nacházet na dohled, není vidu ani slechu, kde se schovává? Proč na kopci přede mnou neční k nebi hlásná věž? Nezakrývá ji hustý porost, jelikož středověké sídlo obklopuje chráněná přírodní rezervace Choina? Vypadá to tak.

Ukazatele v centru obce naštěstí hovoří jasně a šipky mě posílají vzhůru, dostávám se k hradu Grodno (německy Kynsburg či Königsberg). Dle pověsti postavil na kopci dřevěnou věž již v roce 800 anglický rytíř - kdo ví, jakým nedopatřením se zatoulal do zdejších končin - první dochovaný zápis pochází z roku 1315. Sídlo zřejmě založil kníže Boleslav I. Surový a sloužilo k ochraně obchodní cesty, která vedla údolím. Posléze opevnění rozšířili, od roku 1392 se jednalo o součást Českého království.

V první polovině 15. století se hradu zmocnili loupeživí rytíři, kteří plenili okolí, v roce 1465 získal objekt rod Czettritzů. V 16. století došlo k výrazné obnově, nová fasáda hradu bohužel vydržela pouze do třicetileté války; poničili ji Švédové. Sídlo přestalo sloužit původním účelům a chátralo; věc dospěla dokonce tak daleko, že ho roku 1823 zakoupili v dražbě místní obyvatelé, kteří ho plánovali rozebrat a použít jako stavební materiál.

Do prodeje se naštěstí vložil profesor Johann Gustav Büsching a zabránil demolici, v obrodě památky pokračovali hrabě Frederyk von Burghaus (léta 1840-1855) a Maxmilian von Zedlitz (léta 1860-1907). Ti sídlo značně opravili a přizpůsobili turistickým účelům; zřídili v objektu mj. hospodu a muzeum.

I proto si můžu v pokladně koupit vstupenku a vydat se na prohlídku. Vchod do první budovy zdobí renesanční portál ze 16. století; v další stavbě narážím na železnou pannu, od níž je pouhý skok do mučírny. Že by majitelé dávali zlobivým návštěvníkům hned po příchodu jasně najevo, co je čeká, když budou konat lotroviny? Pokud ano, radši si dám pozor; přesto se vzpomínek na utrpení hned tak nezbavím. Vzápětí nahlížím skrze mřížoví do hladomorny, kde je ke skalisku přikován kostlivec, u nohou mu leží cizí lebka.

Vysvětlení viděného objasňuje informační cedule. Pověst praví, že sídlu kdysi vládl purkrabí, jenž měl dceru Markétku, po dovršení třináctého roku se ji rozhodl provdat. Rázem se sjel na hrad houf nápadníků a dívka se zhlédla v jednom mladíkovi, jejich lásce však nebylo přáno. Mladík byl chudý jako kostelní myš, což tatík nemínil tolerovat a přislíbil dceru bohatému sedmdesátiletému šlechtici, jemuž po smrti tří předchozích manželek neměl večer kdo zahřívat lože.

Holčina svého otce zapřísahala, ať ustoupí od svého rozhodnutí, leč ten se neobměkčil, nakonec se v zoufalství odhodlala k ráznému činu. Při procházce shodila starce do propasti a ten se zabil. K její smůle táta zahlédl mord z věže, a přestože se jednalo o rodnou krev, nařídil ji přikovat do hladomorny, aby za trest umřela hladem. Dívka ovšem k překvapení všech neskomírala, příčinu její svěžesti odhalili záhy. Původní milenec jí tajně nosil jídlo. Jakmile vyšla pravda najevo, nařídil mu purkrabí srazit hlavu, již hodili Markétce k nohám, a hladomornu zazdili.

Děsivá pověst je za námi a pokračuji v prohlídce, další prostory působí příjemněji. V rytířském sále vystavují brnění a zbraně, v knížecích komnatách neschází obrazy a nábytek; za pozornost stojí maketa hradu, která znázorňuje sídlo v době největšího rozkvětu. Též potěší, že texty na informačních tabulích jsou vyvedeny i v češtině; zamrzí mne jen jedno. Nejde vystoupat na věž, načež přijdu o pohled z ptačí perspektivy.

Náhradou se stává expozice věnovaná ochraně přírody v rezervaci Choina - stejně se nazývá i kopec, na němž hrad stojí. Za pozornost též stojí sedmiminutový film, který promítají na strop a při jehož sledování lze ulehnout na pohodlné matrace.

Prohlídka končí a vycházím z placených prostor, areál ihned neopustím. V objektu se nachází i hospoda (Rytířská krčma), zastavuji v ní na oběd. Pošmáknu si na regionálním jídle Slezské nebe - knedlíky s masem a zelím, k nimž se přidává sušené ovoce - co víc si můžu přát?

Hrad opouštím po modré turistické značce, jež mne má dovést do Walimi; dle mapy půjdu nejprve podle Jeziora Bystrzyckieho a poté přes obec Glinno. Plán je však jedna věc a skutečnost jiná. Do lesa zahýbám už před vodní plochou, a tak ji vůbec nespatřím, po blíže neurčené době dochází k další změně. Aniž bych si všiml jakéhokoliv rozcestníku, zjišťuji, že mašíruji po černé značce. Řešit to nemíním, neboť podle internetu, na nějž jsem se s předstihem podíval doma, po ní také dojdu do cíle, cesta nepůsobí vůbec špatně. Netrvá dlouho a minu pár stavení, nakonec přicházím na travnaté pláně, z nichž se nabízí slušný výhled na okolí. Zdraví mě Góry Sowie, činí tak stylově. Přímo přede mnou se zvedá nejvyšší vrchol pohoří Wielka Sowa.

Moje nejbližší plány zní ovšem jinak, navíc dochází k nové změně. Černou značku střídá bez známky varování zelená. Opětovně usuzuji, že směr mám dobrý, což se zanedlouho potvrdí; po odpočinku v turistickém přístřešku scházím do Walimi. V osadě kromě obytných stavení narazím na kostel, obchod a hospodu, mě zajímá něco jiného.

Ve zdejší oblasti začali Němci v roce 1943 budovat rozsáhlé podzemní prostory pod krycím názvem Riese (v češtině Obr, v polštině Olbrzym). Komplexů vznikalo šest - Rzeczka, Włodarz, Osówka, Sokolec, Jugowice a Soboń - přiřadit k nim lze i zámek s protileteckým krytem v obci Jedlinka, tajné prostory na hradě Książ a město Głuszyca, kde přeměnili dvě továrny na zbrojařský závod a pod nedalekým kopcem vybudovali další protiletecký kryt.

Co je zajímavé, dodnes není jasné, k čemu měly podzemní prostory sloužit. Dle jedné varianty tu zřizovali útočiště pro Hitlera, jiná verze tvrdí, že v utajení připravovali biologické, chemické, či dokonce atomové zbraně (ve Wałbrzychu těžili uran), jimiž by zvrátili průběh války ve svůj prospěch.

Jisté je, že se nejednalo o žádnou maličkost, neboť podle projektů ze září 1944 spotřebovali na tunely víc betonu než na stavbu protileteckých krytů pro civilní obyvatelstvo; navíc zde Rusové ještě dlouho po válce drželi patnáctitisícovou posádku. Není také známo, kolik při náročné stavbě zemřelo lidí, neboť fašistům nezáleželo na životech a využívali pro otrockou práci vězně z koncentračního tábora Gross-Rossen v Rogonżici a vojenské zajatce; mnozí z nich kvůli špatným hygienickým podmínkám skonali i na tyfus.

Zkrátka a jednoduše se na nás horem i dolem valí jedna záhada za druhou, které asi nerozluštíme, aspoň k místům zavítáme. Jelikož jsem došel do Walimi (původní německý název zněl Wüstewaltesdorf), hlásí se o slovo objekt Rzecka; přicházím k němu po projití obce. Komplex je přístupný a dovnitř se chodí s průvodcem po zaplacení vstupného, což si odpustím. Stačí mi, že se dostanu ke vchodu všech tří štol, které vykutali. Celková délka tunelů má být pět set metrů a betonem vyztužili cca jedenáct procent stavby.

Pokračuji v přechodu a mířím k objektu Osówka, jehož návštěvu bych upřednostnil. Předem ale vím, že nestíhám. Den se nachyluje k večeru a návštěvní doba netrvá tak dlouho. Stoupám na Grzadki a poté klesám hustým lesem, cestou zastavuji u veliké pozemní stavby, jež nese název Kasino. Na rozdíl od Monte Carla tady nikdy neroztáčely rulety - alespoň doufám - stavba sloužila jiným účelům. Dosahuje pořádné délky a kryje ji železobetonový strop, neschází okenní otvory. Mému zraku neuniká ani skutečnost, že uvnitř už asi párkrát kdosi přenocoval, na rovinu však přiznám, že tady bych bivakovat nechtěl - leda při průtrži mračen. Místo na mne nepůsobí přívětivým dojmem, radši se vyspím jinde.

Následně minu další venkovní stavbu a dostávám se ke vstupu do podzemního komplexu Osówka. Kasa je samozřejmě zavřená; těsně vedle stojí přístřešek, pod nímž by se dala pohodlně natáhnout karimatka - otázkou je, co by tomu říkali správci objektu, protože prostor monitorují. Přicházím k zamřížovanému vchodu do štoly. Z tunelu vychází děsivý chlad, jenž působí dojmem, jako by ho exportovali ze Sibiře, rázem se oklepu zimou. Přesto nahlížím dovnitř a v duchu si říkám, jak to vypadá hlouběji. V Osówce prý práce pokročily nejdál a pro návštěvníky zpřístupnili největší délku podzemních chodeb.

Přemisťuji se k hospodě. Ke vchodu se dostavuji těsně před šestou, kdy podle rozpisu zavírají, obsluha to naštěstí neřeší. Mohu si klidně objednat. Je libo gulášovou polívku? Není problém. Je libo pivo ze Sovích hor? Není problém. Jediná potíž spočívá v tom, abych porci snědl. Naložili mi plný "lavor" a množství hovězího masa je takové, že by před ním zahanbeně srazil podpatky nejeden guláš podávaný v našich končinách.

Zanedlouho zjišťuji, proč restauraci nezavřeli, dostavují se návštěvníci z poslední prohlídky komplexu Osówka. Shazují teplé úbory a podle výrazů jsou rádi, že venku panuje teplo; i oni si poroučí něco na zub.

Číšnice začínají uklízet před sedmou, nastává čas vyrazit do terénu. Než ale zvednu kotvy, prozradím, že třetí přístupný komplex představuje Włodarz. V něm mají být některé části areálu zatopené a po vodě se přejíždí v loďkách; i tam se vyskytuje několik venkovních základů.

Vydávám se znovu na cestu. Beru to mimo turistickou značku a míjím druhou vstupní štolu do podzemního objektu Osówka; jelikož mě neklame orientační smysl, dostávám se dle plánu na červenou značku, která vede do obce Sokolec. Postupují po ní a z luk mám slušný rozhled; na jedné straně se rýsují Kamienne Góry a na druhé ční Wielka Sowa. Nocuji v trávě vedle lesa.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.