Góry Kamienne (Kamenné hory), turistika v Polsku a putování po horách našich sousedů

Toulky u našich severních sousedů

Vystoupí-li turista na vlakové zastávce Adršpach, tak se od něj nejméně z devadesáti procent očekává, a spíš půjde ještě o pár procent navíc, že navštíví zdejší skalní město. V mém případě tomu tentokrát bylo jinak. Můj cíl představovaly Góry Kamienne (Kamenné hory), jež se nachází severně od Javořích hor na polském území.

Běžně dostupné materiály nám o nich sdělují, že se jedná o jedno z hlavních horských pásem tvořících vnitřní část Středních Sudet a skládají se z tmavých melafyrů a červených porfyrů. Tyto horniny jsou vyvřeliny z období permu, což značí, že pocházejí z prvohor.

Při pohledu do mapy se dá dále lehce zjistit (oblast je zahrnuta v mapě č. 26 vydané Klubem českých turistů), že pohoří vytváří jakousi podkovu, a nedá příliš práce ani vyčíst, která hora je nejvyšší. To však zatím neprozradím. Údaj si ponechám na později a nyní vylíčím, jak jsem z Adršpachu do vytyčených míst došel.

První zastávku představoval Křížový vrch. Na jeho vrcholu najdeme nejen vyhlídku, ale i železný kříž, k němuž vedou litinové reliéfy křížové cesty, jež byly v 17. století zasazeny do pískovcových skal (ostatně odtud pochází název hory) a následně zrestaurovány v roce 1985. Dále jsem prošel po asfaltové cestě obec Zdoňov, v níž si šlo dát u tábora zbudovaného těsně před hranicemi (chatky, ohniště apod.) poslední české čepované pivo. Následoval oficiální turistický přechod do Polska a nezajímavá cesta po silnici do městečka Mieroszów (Mirošov), jež je zmíněno již v roce 1285.

Jak si dovolím prozradit, upravené náměstí nevypadá vůbec zle, ba právě naopak, navíc v době mé návštěvy sídlili kousek od centra na komínu čápi. Také se sluší zmínit kostel svatého Michaela archanděla z roku 1601. To už se však konečně dostávám k hlavní náplni mého putování, tj. k samotným horám.

Civilizaci a tím i silnici opouštím na rozhraní Mieroszówa a Kowalowa a vzhůru do kopců stoupám po modré turistické značce, která mi hned na úvod dává jasně znát, že nepůjde o žádnou pochodovou selanku, jak by se při nadmořské výšce pohoří necelých tisíc metrů dalo předpokládat. Hned na úvod si totiž musím zvyknout na skutečnost, že většina lesních pěšin povede do kopců přímo, bez jakýchkoli klikatících se serpentin či obloučků, které by turistovi poskytovaly oddych. Zkrátka rozcvička, jak se sluší a patří.

Přesto mám ale první výšlap brzy za sebou. Po rovnější pasáži poněkud sestoupím, leč vzápětí opět šplhám vzhůru na Garbatku a pak klesám na okraj obce Sokolowsko, do níž by se jinak dalo z Kowalowa dojít pohodlně po silnici. Tím mám první seznámení s pohořím za sebou, a proto zbývá pouze poznamenat, že v této části hor nejsou žádné zajímavé výhledy.

Naštěstí se pěkné vyhlídky vyskytnou zanedlouho. Při prudkém stoupání na Wlostowu se otevírá pěkný výhled na Sokolowsko i okolní kopce, pročež mi kazí radost pouze zhoršující se počasí. Po jasném dopoledni se zatahuje a z dáli je slyšet hřmění, což nevyznívá nijak optimisticky. Podlehnout případným depresím však nehodlám a pokračuji na vrch Suchawa (928 metrů - druhá nejvyšší hora pohoří), kde je dle mapy vyznačena další vyhlídka.

Což o to, vyhlídka by i byla, jelikož se dá vylézt na vyvýšenou dřevěnou plošinu, vzhledem k okolnímu porostu se však nabízí pouze značně omezený pohled k severu. A protože hřmí čím dál víc a já nechci na vrcholu kličkovat mezi blesky, příliš se nezdržuji. Scházím níž a zastavuji až u turistického rozcestníku pod Waligórou, kterou si však nechávám na později.

Jelikož přestává hřmět, stáčím se zpět k Sokolowsku a navštěvuji první ze dvou zřícenin, které se v navštívené oblasti nacházejí. Hrad se jmenuje Radosno a pravděpodobně ho postavil Bolek I. Dle dohody z roku 1353 přešel pod Českou korunu a roku 1427 a 1434 ho obléhali husité. Jeho zánik se datuje k roku 1497. Dnes zde najdeme nepatrné zbytky základů, jimž vévodí kruhovitá kamenná věž.

Od zříceniny se kousek cesty vracím a přicházím do Przelecze Trzech Dolin (Průsmyk tří dolin - 605 metrů). Sedlo se nachází v samotném srdci Gór Kamiennych a leží mezi třemi hřebeny na úpatí již dříve zmiňované Waligóry. Na svazích se vyskytují lyžařské vleky, a jak jsem vyčetl, nachází se zde start i cíl běhu horníků. Mě však zajímají hlavně zdejší stavby. Pokud vynechám kůlny a lyžařské budky, jedná se o tři budovy, z nichž j e nejpopulárnější chata Andrzejówka.

Na rozdíl od zbylých dvou objektů totiž nabízí občerstvení i ubytování, pročež do ní zavítám. Dobírám si do láhví vodu a k tomu si za české koruny dopřeji i pivo, neboť, jak praví číšník: "Peníze jako peníze, hlavně že platí."

I když nastala teprve šestá hodina večerní a do setmění zbývá relativně dost času, opouštím chatu za značného šera. Nad pohoří se totiž přižene další mrak, který na rozdíl od svých předchozích bratříčků k mému rozmrzení zakrátko vyrukuje i s deštěm. Vyvstává mi tudíž dilema, co si počít dál. Mám se vrátit do hospody a koupit si další pivo? Nápad zní sice zajímavě, já však soustředím pozornost na poslední ze tří zde stojících budov. Cihlový objekt vypadá naprosto opuštěně, a tak k němu obratem vyrážím, abych se přesvědčil, jestli se nedá využít coby skrýš před deštěm nebo i jako nocležiště.

Jak se ukáže, odhadl jsem stav věcí na výbornou. Dům je zcela opuštěn, a protože lijavec přechází v bouřku, v níž se čerti žení, nakonec v budově nadobro zůstávám. Mám jídlo, pití i střechu nad hlavou, co víc si lze přát? Asi nic.

Noc proběhne jako voda a já se budím do slunečného rána, přestože ke mně z dálky neustále doléhá hřmění. I proto směřuji k blízké Waligóře, z níž bych to měl v případě zhoršení počasí blíž domů ke státním hranicím. Pěšina na kopec vede tradičně kolmo vzhůru a nedá mi vydechnout, přesto ale pokořuji nejvyšší vrch pohoří, jenž dosahuje výšky 936 metrů. Čili paráda, i když s jistým zklamáním, s nímž jsem se setkal i předchozí den.

Vyhlídka vyznačená na mapě vzhledem k hustému porostu schází. Naštěstí se při sestupu po mírnějším svahu protější strany hory dá po pohodlné cestě odbočit nad lesní výseky, které nabízejí výhledy k jihu. Těm vévodí Ruprechtický Špičák zvedající se na hranicích.

A protože hřmění nadobro ustalo a dokonale se vyjasnilo, vracím se po modré značce do Przelecze Trzech Dolin. Průsmyk vzápětí opět opouštím, a stoupaje na Klin, zahajuji po pohoří další kolečko, jehož cíl tentokrát představuje zřícenina Regowiecz. Než se ale na hrad dostanu, čeká mě ještě pár zastavení. Otvírají se mi zpětné výhledy na Przelecz Trzech Dolin, Waligóru i Ruprechtický Špičák, následně střetnu v lese i divočáka velkého vysloveně jako prase, přičemž, a to se pochválím, sedí přirovnání nejenom obrazně, ale i doopravdy. V hlíně si ryjící kňour nebo bachyně, blíž jsem pohlaví nezkoumal, mi sahá hřbetem kamsi k prsům, a protože jsem ho spatřil jako první, zprvu na moji přítomnost nereaguje. Zvažuji tedy, zda ho smím rušit v činnosti, aby se nepohoršil.

Než se ale rozhoupu, zpozoruje mne. Zachrochtá a maže do křoví, jak vzápětí zjišťuji, následují ho i dva parťáci, kteří prve unikli mojí pozornosti. Pokračuji tedy po cestě, která míjí jejich skrýši, a jak jdu, dolehne ke mně hlasité zafunění. No tohle? Nejde náhodou o varování, abych se více nepřibližoval? Možná tomu tak bude, naštěstí se naše cesty rozdělují a v míru se rozcházíme.

Nepříliš prošlapanou stezkou vyjdu na Jelenec (opět je v mapě vyznačena na vrcholu hory nevyskytující se vyhlídka) a poté sestoupím ke Skalní braně (dvě skaliska, mezi nimiž prochází stezka). Od ní už zbývá jen kousíček ke zřícenině hradu Regowiecz, který měl podobný osud jako Radosno. Také ho založil Bolek I. a následně hrad přešel pod Českou korunu, pouze zanikl o trochu dřív, padl už za husitských válek. Do dnešních časů se zachovaly pouze obvodové zdi, ačkoliv mapa KČT z roku 1996 (nevím, zda v dalším vydání údaj neopravili) mylně zmiňuje i kruhovou věž. A tak zbývá už jenom dodat, že hrad Regowiecz na rozdíl od Radosna nabízí pěkně výhledy, a to především k východu.

Zpět do Przelecze Trzech Dolin k chatě Andrzejóvka se vracím po žluté značce, abych nemusel zpátky stejnou cestou po modré, přičemž si dovolím poznamenat, že setkání s divočáky při mém rozhodování nehrálo žádnou roli. Přece nebudu chodit stejnou pěšinou! Od chaty postupuji po jakési oranžovočervené značce a obtáčím Waligóru. Následně zjišťuji, že mě značka dovede až k hranicím, kam směřuji. No výborně, a co dál? Po zelené se vydávám podél hraničních patníků a pod Ruprechtickým Špičákem míjím další z oficiálních turistických přechodů. Já však do domácích luhů a hájů zatím nezahnu, jelikož mi zbývá navléct poslední korálek na náhrdelník poznání.

Zdolávám Ruprechtický Špičák (880 metrů - nejvyšší kóta Javořích vrchů), na jehož vrcholu lze vystoupat na volně přístupnou rozhlednu. Vylézám na ni a naposledy se kochám výhledem na Góry Kamienne, přičemž, přece se nezaměřím pouze na Polsko, prohlížím i naše luhy a háje. Vévodí jim Broumovské stěny a Adršpašsko-teplické skalní město, při dobrém počasí lze vidět i Krkonoše, Orlické hory či Hrubý Jeseník.

Na závěr mi zbývá pouze sestoupit do Ruprechtic, odjet vlakem domů a ukončit své povídání. Než tak ale učiním, ještě malá zmínka. Pokud chceme kompletně prochodit Góry Kamienne, zavítáme i na severozápad do pásma Lesnaté na Lesistu Wielku (Velká Lesnatá - 851 metrů) nebo severně od hradu Regowiecz do oblasti Walbeřických hor na Borowu (854 metrů), z níž má prý být pěkná vyhlídka. Jestli tomu ale skutečně tak je, netuším, při mém putování jsem pár v mapě vyznačených vyhlídek nenašel.

A protože se mi, aspoň se domnívám, podařilo dokonale pokořit srdce pro většinu z nás málo známého pohoří, které se rozkládá jenom kousíček za hranicemi s Polskem, mohu své povídání ukončit s tím, že i toto putování mě znovu utvrdilo v tom, že je možné stále objevovat nová a zajímavá místa.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.