Treking > Treky, turistika > Přechod, trek přes Šluknovský a Frýdlandský výběžek na nejsevernější bod Česka
Přechod, trek přes Šluknovský a Frýdlandský výběžek na nejsevernější bod Česka7denní vandr na nejsevernější bod Česka28.9.2021 | Martin Zapletal
V půlce června 2021 jsme měli 7 dní volna. Chtěli jsme se podívat do míst, kde jsme ještě nebyli, do dvou velkých výběžků na severu republiky, Šluknovského a Frýdlandského. Ve Šluknovském jsme se sice už loni projeli na koních, ale to jsme se pohybovali po loukách v širokých údolích okolo Rumburka do Lobendavy. Do lesů při hranici jsme se nepustili, neboť po kamení a asfaltu jdou koně pomalu. Ve Frýdlandském výběžku jsme nebyli vůbec. |
|||||||||||||||||||||||
Začali jsme na Mezní louce nad Hřenskem v Zadní zemi, kam nás dovezl dostavník. Krajina byla rozpálená vlnou veder, v noci jsme spali napůl odkopaní. Nedalo se dlouho spát, vzbudili jsme se už po páté hodině. První den jsme se rozhodli ujít jen 20 km do severní části pískovcové oblasti u Brtníků. V Zadní zemi sežral kůrovec snad všechny smrky. Uschlé stromy stály, ale stín neposkytovaly. Díky tomu všude panovalo děsné vedro. Smutný to pohled na Zadní zemi. Večer jsme se rádi omyli v Brtnickém potoce a osvěžení šli spát. Myslím, že na první den bylo vhodné zvolit kratší trasu, neboť jsme si potřebovali na toto vedro zvyknout postupně. I tak jsme večer byli hotoví. 2. denVstali jsme zase brzo a na cestu vyrazili po sedmé hodině. Nechali jsme za sebou zmrzačenou Zadní zemi a zamířili přes lesy do Mikulášovic. Zde stromy ještě kůrovec nesežral a poskytovaly stín. V Mikulášovicích jsme si v sámošce na náměstí koupili svačinu. Vypili flašku kofoly a šli dál vsí po hlavní ulici k severu. Po Mikulášovicích následoval Vilémov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Přímo u něj vyvěrá pramen s uzdravující vodou. Přes vilémovské údolí se rozpíná příhradový železniční most. Zaujala nás na něm zvláštní konstrukce, pomocí které probíhala výměna mostních polí za nové. Přes les jsme došli k Horní Poustevně. A pak to přišlo, nejnáročnější část dne. Museli jsme otevřenou krajinou přejít 3 km k hranici u Nové Vísky. Bylo po poledni a slunce nemilosrdně pražilo. A ty tři kilometry většinou do kopce se nám zdály dost dlouhý. V lese u hranice jsme si ve stínu museli chvíli vydechnout než jsme šli dál. Ač se až k Jiříkovu podél hranice táhne prakticky nepřerušený pás lesů, tak pohyb v něm je v porovnání s jižní hranicí obtížnější. Cesty jaksi nejsou propojeny, nikdo nepotřeboval jezdit podél hranice a hlídat zda lidi neutíkají. Turistické značení je jen místy a nesleduje systematicky hranici. Mezi většími lesními celky jsme se pohybovali po zarostlých stezkách a traktorkách. Nadchlo nás krásné lesní údolí potoka Bublava. Brodili jsme ho v místech bývalých rýžovišť. A opravdu po nabrání písku z potoka, který jsem jen tak propral v ruce, se mi v dlani zalesklo pár zlatinek. Zlatonosný potok Bublava. Lesy jsme se probíjeli k nejsevernějšímu bodu ČR. Za Lučním potokem se k nám připojila žlutá značka, která vedla také k tomuto místu. Terén byl místy podmáčený, zarostlý a kamenitý. Stezka tu šla buďto nahoru nebo dolu. Rozhodně to nebylo místo kudy bych chtěl vláčet kolo. A přesto jsme v blátě viděli spoustu stop od cyklistů. Nejsevernější bod ČR se nalézá v mělkém a širokém smrkovém údolí. Je zde umístěn mohutný blok kamene s plaketou a lavička. Němci na své straně postavili přístřešek. Žlutá stezka se ve své druhé části, kdy se od severního bodu vrací do vnitrozemí, drží potůčku a vede vcelku po rovině. Jen je úzká a skáče po nerovném břehu meandrujícího toku. Viděli jsme cyklisty jak se tam hmoždí se svými stroji. Jak vidno do výběžku moc pěších nezavítá. Od hraničního přechodu nad obcí Severní Studánka jsme vystoupali po modré značce sledující hranici pod vrch Hutberg. V sedle pod vrcholem byl na německé straně pěkný přístřešek a les kolem také. Jenže jsme potřebovali vodu, tak jsme šli dál a od hranice sestoupili k potoku. Našli místo a postavili si stan. Z dálky hřměla vzdálená bouřka, ale nic nepřišlo. Jen bylo hnusně. V šíleném dusnu žrali komáři jak diví. 3. denVstali jsme do dalšího horkého dne. Vrátili jsme se na hranici a pokračovali po hraniční stezce. Jak nám docházelo z cedulí, byla před lety vytvořena jako přeshraniční projekt a po její délce se nalézala spousta informačních tabulí o přírodě. Zajímavý byl četný výskyt přístřešků. Ne jen tak nějakých laviček se stříškou ale opravdových boudiček. Polovička z nich by byla velice příjemná na přespání. Ač stezka po hranici jistě nebyla cestou nejpřímější, tak byla velice pěkná a doporučil bych ji i ostatním. Z Hranice jsme se odpojili až u Nového Hraběcího a zamířili jsme do pár kilometrů vzdáleného Šluknova. Další město ve kterém jsme ještě nebyli. V obchodě jsme si koupili zmrzlinu a svačinu. Najedení jsme se vrátili k hraničním lesům. Slunce už zase pěkně peklo. Cestou podél hranice jsme minuli odbočku do Fugavské spáry. Tam už jsme zavítali loni s koňma. Pokud jste tam ještě nebyli, tak se tam jistě běžte podívat. Tento asi 2 km dlouhý výběžek o šířce jen pár stovek metrů zabíhá jako klín do Německa. S krásnými a opuštěnými loukami ostře kontrastuje zastavěná krajina za hranicí. Přes naše území tu protéká říčka Spréva. Ano ta Spréva. Z mostu klenoucím se nad jejím tokem můžete poslat poselství, které za čas dopluje až do Berlína. My jsme ale pokračovali dál podél hranice směr Rumburk a došli k Černému rybníku. Neváhali jsme a šli se koupat. Osvěžení bylo povzbuzující, ale na další cestě nám dlouho nevydrželo. Šli jsme lesy, vedro bylo i tam. Postupně jsme se blížili k Rumburku. Rumburk je oproti Šluknovu o dost větší město s výstavnějšími budovami z přelomu století. Dokonce i Jehovistickou svatyni tu mají. V tomto bodě se směr našeho postupu stočil k jihu. O kus dál na východ u Jiříkova už výběžek končí. Na náměstí v Rumburku jsme si zašli do drahé cukrárny. Pěkné dortíky s cenou okolo 50 Kč za kus. Bohužel chuť odpovídala spíše ceně 20 Kč. V Lidlu na předměstí jsme si koupili norimberské klobásy k snídani a šlapali k lesu. Bohužel nejkratší a skoro jediná možná cesta byla po hlavní silnici vedoucí na jih na Českou Lípu. Jinudy to nešlo. Když jsme se dostali k lesu, s úlevou jsme do něj odbočili. Jenže jsme shledali, že je podmáčenej a ve vyšších částech moc strmej. Navíc se všude nesl silný hluk od rozjetých aut. Postupovali jsme dále a až na sklonku dne jsme se dostali k prameni Křinice. Pěkný altánek v lese se zajímavě upravenými prameny. Kdyby nežrali komáři tak si usteleme rovnou uvnitř na podlaze. Takto jsme si museli najít místečko o kus dál v lese. Díky pramenům jsme se mohli po horkém dni dobře omejt. Až do noci bylo hrozné vedro. 4. denRáno jsme složili stan a přesunuli se k altánku. Využili jsme turistické ohniště a s norimberskejma klobáskama jsme udělali norimberský proces. Vyšli jsme z lesů a přes louky postupovali pod svahy Lužických hor, do Jiřetína pod Jedlovou. Byl jsem rád, že tyto nehostinné lesy necháváme za sebou. V Jiřetíně jsme si koupili zmrzlinu s melounem a pak jsme stoupali do hor. Drželi jsme se červené značky, která nás vytáhla k vrcholu Ptačinec (680 m) a po hřebeni dále až pod horu Luž. U chaty Luž jsme hřebenovku opustili a začali klesat k přehradě Naděje. Nádrž měla parádní ledovou vodu pro osvěžující koupel. Od Naděje jsme šli stinným údolím Hammerského potoka, kde bylo chladněji. V lesích pod Zámeckým vrchem jsme si nalezli místo na spaní. Komárů tu bylo zase dost, i když možná nebyli tak zběsilí jako posledně. 5. denPřesně dle předpovědi přišlo deštivé počasí. Tím se přerušila vláda ukrutného vedra. Pršet začalo akorát když jsme ráno vyráželi na další cestu. Pršelo asi dvě hodiny a pak pozvolna přestalo. Pokračovali jsme na východ Lužickými horami přes Petrovice na Popovu skálu. Od Popovky jsme sešli na louky v širokém údolí u Hrádku nad Nisou a zamířili k městu. Tím jsme opustili hřeben Lužických hor. Ve městě jsme našli hospodu, která vařila. Dal jsem si svíčkovou. Byla moc dobrá. Venku mezitím přešla menší přeháňka a po staré silnici jsme vyrazili směr hrad Grabštejn. Ten jsme však viděli jen z dálky. Nešli jsme k němu. Pokračovali jsme po zelené do vsi Václavice. Ta se rozkládá v úzkém dlouhém údolí, kterým prochází silnice, podél ní jsou naskládány malé domky, různě proložené zelení. Pak nás značka vyvedla na hraniční hřeben. V dálce na obzoru bylo vidět rameno rypadla, tam už bylo Polsko a jeho uhelné doly. Na tomto holém hřebeni, který je vlastně takové malé pokračování Jizerských hor, bylo několik skupin větrných elektráren. Když jsme tu šli, převalovaly se přes hřeben mraky. Zvláštní místo, dál na sever už žádné velké kopce nejsou a tak se mraky přicházející od moře o tyto kopečky zaráží. Za osadou Vítkov jsme po ouzké silničce vystoupali až pod Lysý vrch. Zde se hranice láme a ubíhá k severu. Tím začíná Frýdlandský výběžek. Opouštíme hřeben, který jen o kousek dál mohutní v Jizerské hory a klesáme zalesněným svahem k severu. Místo na spaní nalézáme u dolního okraje lesa, kde už terén není tak strmý. Otevírá se nám pohled na mlžné louky. 6. denV noci pršelo a ráno bylo mlhavé. Poměrně brzy se však vyčasilo a začal slunečný den. Panovalo sice dusno, ale ne vedro. Modrá značka nás dovedla do osady Heřmanice. V Jednotě jsme si koupili čerstvé housky a pokračovali k severu. Značka nás opustila, odbočila k východu. Stejně jako ve výběžku Šluknovském tak i zde podél hranice žádná jednotná stezka nevede. Musíte si svoji cestu určit sami. Za Heřmanicema jsme přešli les a ocitli se ve vesnici Kunratice. Odtud jsme pokračovali delší dobu po asfaltu. Silnice nás zavedla k říčce Smědé a přes roztahané vesnice podél řeky jako byla Víska, Minkovice a Višňová, jsme došli k Filipovce. Z údolí Smědé u Filipovky jsme vystoupali úzkou silničkou na kopce nad údolím. Krajina zde za Jizerskými horami je mírně zvlněná, bez dominant. Dle pokroucených a ne příliš vitálních ovocných stromů podél silnice bych usuzoval, že v zimě tu bude dost nepříjemné počasí. Došli jsme do vsi Andělka. Tímto jsme dosáhli SZ rohu Frýdlandského výběžku. Asi jedinou zajímavostí v těchto místech je pomníkem označený průsečík 51. rovnoběžky a 15. poledníku u místního JZD. Z Andělky jsme náš pochod stočili na východ. Lesní cesta nás svedla zpátky do údolí Smědé, do osady Ves. Říčka tu teče po hranici s Polskem, než definitivně opustí naše území. Kolem nádraží Černousy jsme se ubírali do stejnojmenné vsi, která leží na kopci. Pak jsme vešli do lesů. Při severní hranici výběžku je lesů poměrně dost. Jen tu bylo dost komárů. Přes okrajové části vsi Pertoltice jsme došli ke Kočičímu potoku. Tvoří zde hranici a i na mapě toto místo vypadá lákavě. Podél potoka se dají najít slušná místa. To nejlepší, které jsme si našli na přenocování mělo jen jednu malou chybku, nalézalo se pár metrů v Polsku. Říkali jsme si, snad nás nikdo nenačapá, že jsme v zahraničí a nemáme "covidpas". 7. denV noci přišel prudký déšť, který do rána přešel. Vítalo nás svěží jitro u Kočičího potoka. Jelikož jsme déšť čekali, nastrkali jsme si suché dříví pod stan, abychom ráno neměli práci s dlouhým rozděláváním ohně. Vyrazili jsme do posledního dne našeho vandru. Vystoupali jsme z údolí potoka a dostali se na louky. Naskytl se nám nezvyklý pohled, v celé krajině se válela mlha. Bylo bezvětří a vypadalo to, že se to jen tak nerozpustí. Přemýšlel jsem zda to nemůže být tím, jak od severu přicházející nízká oblačnost zůstane zastavená o hory. Na loukách jsme se napojili na zelenou značku, jenž nás střídavě vedla přes lesy a pastviny do Jindřichovic pod Smrkem. Z cedule na náměstí jsme se dočetli, že se dříve Jindřichovicům říkalo Malá Vídeň. Mlha se už začala rozpouštět. Vlakem jsme mohli jet už odsuď, ale bylo ještě brzy. Tak jsme pokračovali dál a překonali zalesněný hřeben do Nového Města pod Smrkem. Na náměstí byly spousty vietnamských krámků, ale nějaké místo kde by měli hotovky jsme nenašli. Koupili jsme si pár rohlíků, došli na nádraží a jeli domů. Za sedm dní jsme ušli 180 km. Poznali jsme rozmanité počasí a různé krajiny. Odkaz na všechny fotky: zde. Líbil se vám tento článek? |
|