Přechod Via Dinarica, 1 300 km dlouhý trek bosenskými horami a lesy na Balkáně

Bosenskými horami po Via Dinarica (2): Více než 1 300 km dlouhá treková trasa

Sestup od Jezerce plyne rychle a pohodlně přes zalesněnou a velmi zelenou plošinu Crno polje, kdysi oblíbeným místem pastevců, aby vyústil na makadamové cestě vedoucí po úbočí až do vsi Borci.

V Borci se setkáváme s ne příliš typickým výjevem, který připomíná temné stránky moderní bosenské historie. Na kraji vesnice je nově připravený hřbitov. Desítky čerstvě vykopaných hrobů v několika řadách jsou další připomínkou občanské války z 90. let, kvůli níž zůstává dodnes tisíce osob nezvěstných. Každým rokem se díky testům DNA podaří identifikovat další a další ostatky, které jsou pak ukládány na již existujících, případně nově vytvořených hřbitovech. V Borci jeden takový právě vznikal.

Čtěte také: První část článku Bosenskými horami po stopách Via Dinarica

Z Borci sestupujeme k jezeru po asfaltové silnici s vidinou krátké přestávky a následného pokračování k údolí Rakitnice. Po marném hledání otevřené restaurace s jídlem a pitím nakonec končíme na lavičce pod stříškou jednoho zavřeného krámku se sladkostmi. Zásoby na přestávku, sestávající se z chipsů a Sarajevska v pet lahvi, nakupujeme v otevřeném obchůdku asi 30 metrů od našeho odpočívadla.

Za necelou hodinu od začátku přestávky se rapidně horší počasí a proudy vody valící se z šedivé oblohy nevěstí žádnou brzkou změnu k lepšímu. Nezbývá nám tak, než dokoupit nové zásoby piva a chipsů a nepřízeň počasí a dlouhé čekání na změnu si alespoň trochu více zpříjemnit. Počasí se toho odpoledne už nezlepšilo, ale po čtyřech dvoulitrových lahví Sarajevska nám to až tak nevadilo. Zavřená recepce do vjedu do areálu kolem jezera posloužila jako dobré nocoviště, avšak ve stavu v jakém jsme se nacházeli, jsme byli schopni přespat prakticky kdekoliv.

Kaňon Rakitnice, oddělující od sebe pohoří Bjelašnica a Visočica, je jedním z nejhlubších a nejstrmějších kaňonů v Evropě a se svými 25 km délky představuje další nádhernou etapu bosenské Via Dinarica. Via Dinarica v tomto úseku opět umožňuje bezpečný průchod značenou cestou po hraně kaňonu prakticky až ke vsi Umoljani ve východní části Bjelašnice. Kdysi populární cesta byla během války zaminována a kvůli minovému nebezpečí byla oblast kolem kaňonu prakticky nepřístupná. To vše Via Dinarica změnila.

Od Boračka jezera stoupáme asfaltovou cestou k pěšímu dřevěnému mostu přes Neretvu a kolem malé vísky Kašići klesneme k soutoku Rakitnice a Neretvy. Odtud začíná strmé stoupání na hřeben mezi Rakitnicí a Neretvou. Jedná se o podobné stoupání jako v Prenji, které je stejně tak komplikováno těžkou průchodností a problémy s hledáním značky.

Po čase se však konečně dostáváme z houštin a před námi se otevírají překrásné výhledy do kaňonu, kterých si budeme užívat i následující den. Pod námi je vidět ves Dubočani, jedna z mála vesnic která v této odlehlé části Bosny přežila všechny zvraty historie i válečné běsnění 90. let a při tom si dokázala udržet některé rysy pasteveckých horských vesnic z konce 19. století.

Dubočani míjíme a směřujeme k dominantnímu vrcholu Vranske stijene, kolem něhož má Via Dinarica vést do zničené vesnice Blace. V tomto úseku však značení ještě není dokončeno, a tak nechť se cestovatel dostane do Blace dle vlastního uvážení. Kus za Dubočani se dalo do deště a nám se v pláštěnkách a po kotníky v bahně zrovna nechce hledat tu správnou cestu po hraně kaňonu. Využíváme tak rady místního pastevce, který nás navádí na zpevněnou cestu vedoucí z Dubočani kolem Blace.

Nalezení cesty si vyžádá nějaké to bloudění, ale nakonec se před námi otevírá nádherný výhled na Blace zalité podvečerním sluncem. Celý výjev doplňuje tklivá melodie píšťaly, na níž ve zničené vesnici hraje bača pasoucí stádo ovcí.

Blace je další smutnou připomínkou krvavého konfliktu 90. let. Původně srbská vesnice byla již na počátku války totálně zničena a její obyvatelé povražděni či vyhnáni. Po válce se do vsi již nikdo nevrátil, a tak jsou zbytky obvodových zdí zničených domů dodnes němým svědectvím o krutosti a nemilosrdnosti, kterých jsou lidé mezi sebou schopni. Jelikož už je poměrně pozdě, nocujeme ve vesnici, ale povaha celého místa nám usínání zrovna neulehčuje.

Další den pokračujeme po hraně kaňonu ve směru na vesnici Lukomir. Cesta sama není až tak lehká, jak by se na první pohled mohlo zdát. Často se prodírá různým trním a křovinami, klesá a stoupá a nejednou se odkloní od zmíněné hrany, což působí problém při orientaci.

Kolem poledne však nakonec dosáhneme Lukomiru, oblíbeného turistického cíle mnoha cestovatelů nabízejícího pohled do tradičního způsobu života bosenských horských vesnic. Po většinu roku prázdná vesnice kypí v letních měsících životem, kdy se sem obyvatelé vrací ze Sarajeva či dalších větších měst, aby mohli pást ovce, nabízet turistům ubytování v původních venkovských domcích či prodávat ručně pletené rukavice, šátky a deky.

Na začátku října je už přeci jenom po hlavní sezóně, takže kromě dvou místních nepotkáváme nikoho. Potěší nás však otevřená hospoda, do níž na pozvání samotné majitelky rádi zavítáme. Útulná a vyhřátá místnost o třech stolech ozdobená na stěnách tradičními dekami je jako dělaná pro odpolední oběd. Pečené vdolky s čerstvým sýrem zvané uštipci doplňují spolu s pivem spotřebovanou energii a pravá bosenská káva povzbudí unavenou mysl.

Do hospody přijdou i dva místní obyvatelé, a tak se spolu s majitelkou dáme nad kávou všichni do řeči o Bosně, životě v Lukomiru, horách a cestování obecně. Příjemná diskuse opět potvrzuje, že cestování by bez setkávání s lidmi nebylo to pravé a že právě místní lidé a zážitky s nimi několikrát násobí hodnotu veškerých dojmů z cest.

Těžko se opouští vyhřátá místnost, ale je potřeba pokračovat a z kaňonu Rakitnice se dostat do dalšího pohoří Visočice. Cesta z Lukomiru je o poznání pohodlnější než do něj. Úzká a obtížně prostupná stezka je nahrazena prochozenou a dobře značenou stezkou na vesnici Umoljani, kterou jsme použili již při naší první návštěvě v Bosně v roce 2012.

Do Umoljani samotného nedocházíme, místo toho scházíme zpět k Rakitnici a s blížícím se podvečerem stoupáme do vsi Bobovica, čímž se tak ocitáme v dalším horském celku centrální Bosny, v pohoří Visočica. V Bobovici se ptáme jednoho z místních, zdali je ve vesnici hospoda, avšak záporná odpověď definitivně rozhodne o postavení stanu a ulehnutí ke spánku.

Příchod zimy a ústup z hor

Via Dinarica prochází Visočici přes jeden z jejích dominantních hřebenů s vrcholy Drstva, Veliko Brdo a Vito. Když se dalšího rána probouzíme, čeká nás nemilé překvapení. Vrcholy nad kaňonem i nejvyšší vrcholky Bjelašnice jsou přikryty sněhem, hřeben Visočice je zahalen hustou mlhou a teplota se oproti předchozímu večeru znatelně propadla.

S naší ultra lehkou výbavou a trailovými běžeckými botami nejsme tak úplně připraveni zdolávat zasněžené hřebeny, a proto se po krátké poradě rozhodujeme pro alternativní trasu. Hřeben tak obcházíme po asfaltové silnici v údolí a na Via Dinaricu se opět napojujeme až ve vesnici Tušila, odkud pokračujeme opět po silnici necelé 3 km.

Visočica jako by nám nebyla souzená. V roce 2012 jsme ji museli vynechat kvůli nedostatku času, letos nám výstup na hřeben zkazilo špatné počasí. Snad to vyjde napotřetí. Z Visočice jsme tak neviděli prakticky nic, neboť Via Dinarica se z asfaltové silnice za Tušilou stáčí na východ a prudce klesá do údolí oddělující Visočici a Treskavici, před válkou jedno z nejoblíbenějších pohoří v Bosně a Hercegovině.

Sestup není zrovna nejrychlejší záležitostí. Značka se často ztrácí ve změti lesních cest, a její hledání zabírá poměrně dost času. Po několika hodinách nakonec dosahujeme vesničky Ljuta ve stejnojmenném údolí. Pokles teplot se na nás dost podepsal, takže zvažujeme možné přenocování v nějakém tom penzionu či něčem podobném.

Z popisů Via Dinarica víme, že v Ljutě by se měla nacházet turistická ubytovna, a proto se ihned dáme do jejího hledání. Trochu krkolomnější hledání je nakonec korunováno úspěchem, kdy nacházíme kruhový prosklený domek v prostorné zahradě, v němž sedí tři muži. Jakmile se objevíme u dveří jsme ihned pozváni dál s ujištěním, že noc můžeme strávit tady.

Naším hostitelem je Eso Vladavić, který zde přes sezónu provozuje turistickou ubytovnu, další dva lidé jsou jeho kamarádi ze Sarajeva. Zbytek odpoledne a celý večer trávíme družnou debatou o cestování, horách a Bosně, kdy rakija, rum a pivo tečou doslova proudem.

S postupujícím večerem nabývá hovor temnějších odstínů, neboť tématem se stala válka v Bosně a Esovy zážitky z bojů během obléhání Sarajeva. Přítomnost války je v Bosně i po více než dvaceti letech cítit nejen v krajině, ale i v myslích lidí. O válce se normálně nemluví, ale jakmile padne první lahev rakije, objeví se příběhy, které by jeden radši neslyšel. Vzpomínky zůstávají stále silné, stejně jako obavy z možného opakování historie a otázka, zdali může být Bosna po prožitém traumatu stabilní a prosperující zemí, zůstává stále otevřená.

Počasí se následující den nezměnilo a ráno je i v údolí poprašek sněhu. Těžké olověné mraky a mlha nad nejvyššími vrcholy dávají tušit chladný a deštivý den. Jelikož nemáme dost času na přechod dalšího pohoří Zelengory, padá rozhodnutí dojít do městečka Kalinovnik, odkud si vezmeme autobus do Sarajeva a výlet ukončíme. Máme tak před sebou poslední den cesty, který strávíme na úbočí pohoří Treskavica.

Treskavica bývala perlou horské turistiky v Bosně a nejnavštěvovanějším pohořím vůbec, ale za války byla celá turistická infrastruktura zničena a pohoří zaminováno. Odminovací práce pokračují bohužel velmi pomalu, a tak je dodnes celé pohoří kvůli minovému nebezpečí až na jednu turistickou trasu zcela nepřístupné. Via Dinarica po šotolinových cestách obchází celé pohoří z jihozápadu a do samotných hor se dostává pouze krátkým výstupem na vrchol Lukavac.

Jelikož je celý vrchol v mlze a rozhledy jsou minimální, výstup na Lukavac zavrhujeme a pokračujeme sestupem po kamenitém hřebeni do údolí. Kvůli prudkému větru a vlezlé zimě přidáváme do kroku, neboť nemáme nejmenší náladu se v takovém počasí zdržovat v horách.

V údolí prší, a proto se snažíme co nejrychleji dostat do Kalinovniku, kde snad bude možnost zahřát se v nějaké teplé hospodě. Klasickou hospodu Kalinovnik nenabízí, ale je zde spousta barů a heren, v nichž se dá sehnat něco k pití a trochu zahřát.

V jednom takovém baru zakotvíme na celé odpoledne a rozebíráme uplynulý výlet. Jídlo a pití se zde bohužel nenabízí, takže nám nezbývá než se s podvečerem přesunout do hotelu Moskva, nejluxusnějšího zařízení celého městečka, které už zažilo nepochybně lepší časy, kde si objednáváme večeři a pokračujeme v hodnocení celého výletu.

Se zavírací hodinou se přemístíme ke spánku na malé skryté prostranství kousek od hotelu, od něhož je to jenom pár desítek metrů k zastávce na ranní autobus do Sarajeva. Cesta na Via Dinarica tak pro nás skončila.

Via Dinaricu nelze dostatečně docenit. Cestovatelům otevírá spoustu míst, které byly až dosud neznámé nebo nepřístupné kvůli minovému nebezpečí. Nabízí přechod prakticky celé Bosny, neboť kromě právě popsané části jsou v ní začleněny i pohoří Vran, Zelengora a národní park Sutjeska. To vše dělá spolu s dobrým značením v terénu a dostupnými mapami na internetu z trasy Via Dinarica ideální základ pro poznání toho nejlepšího z bosenských hor. Nezbývá než doporučit.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.