Jarní padesátka, přechod přes Úsovskou vrchovinu v Hanušovické vrchovině

Opustit Šumperk přes Bludovskou Stráň

Odtud jsem vyrážím v 7 hodin ráno a v ulici Jeremenkova se napojuji na modrou turistickou značku. Tempo nabírám rychlé abych se dostal pryč od zplodin silnic, protože výfuky jsou v ranní inverzi docela nehezky cítit.

Kličkami ulicemi, obcházením a přecházením přes silnici jsem se dostávám až k rozcestí Šumperk - Koruna, MHD (317 m). Trasa nyní míří mnohem klidnější částí města, ulicí Bludovská, která mě postupně vytáhla ven z města. Po cestě míjím rozcestí Šumperk - Bludovská (326 m), kde se modrá trasa kříží se žlutou, vedoucí směrem na Háj (631 m), jež jednoznačně dominuje před mým pohledem vpřed.

Pomalu opouštím Šumperk a po asfaltce svižně stoupám na poměrně nenápadný kopec Bludoveček (370 m) ve stínu Chocholíku (548 m), vypínajícím se napravo od něj. Když se ohlížím zpět, nad drobnými mlhami aerosolů se vypíná téměř celý hřeben Jeseníků s velmi výrazným Mravenečníkem (1 343 m) v Desenské hornatině. Nechybí ani Praděd (1 492 m) a hřbet Vysoké hole.

Ve stejnojmenné zástavbě Bludovečku jdu kolem Budoveček - rest. (368 m) a končím až na rozcestí Zámeček (370 m), které bylo pravděpodobně pojmenované po poměrně prudkém zalesněném kopci Na Starém zámku (460 m) se zříceninou hradu Bludov.

Zde vyměňuji modrou za zelenou značenou trasu, která s nádhernými výhledy vede až k Bludovské Svaté trojici (351 m). Kde je nutno přejít velmi nepříjemnou, rušnou silnici mezi Šumperkem a Bludovem. Při ranní špičce opravdu trvá nějakou dobu, než je možné silnici přeběhnout. Nicméně pohled na zasněžené Jeseníky (viz. obrázek 2), veškeré prvky Hanušovické vrchoviny (viz. obrázek 3) a rovinu jižním směrem, skutečně stál za to.

Přes rozcestí Na Příčné (348 m) se pomalu dostávám na tzv. Bludovskou Stráň, která zaujme svým velmi pestrým, většinou habrodubovým lesem. Již zde pozoruji škody po nedávné vichřici, která po úspěšné medializaci dostala název Eberhard (viz. obrázek 4). Vede tudy i naučná stezka, kterou však brzy opustím.

Po dlouhém, leč mírném klesání z nedaleko jedoucích vlaků usuzuji, že se blížím k Bludovskému nádraží, což mi potvrzuje i rozcestník Bludov - žst. (295 m). Cesta nyní vede silnicí, která se později rozdvojuje buď pokračováním do Bludova nebo na Sudkov, kam se blížím.

Po překonání mostu přes řeku Desnou se ocitám na další rozcestí, kde pronásleduji zelenou turistickou značku doprava až k Sudkov - bus (287 m). I Sudkov je vzhledem k ranním hodinám automobilově rušným místem, což na pohodě nepřidává. Naštěstí zelená brzy hlavní dopravní tepnu opouští a táhne se podél silnice směřující na Kolšov.

Ten se ve stínu vrchu Skalka (445) pozvolna na Sudkov napojuje. Trasa záhy úplně opouští silnici a odbočením doleva později kopíruje z jedné strany les. Naskýtají se mi výhledy na první dnešní vrchol - Markovice a Postřelmov na západě. Pod bezejmennou kótou (438 m) u rozcestí Nad Kolšovem (335 m) se lesní cesta opět napojuje na silnici nyní mířící na Brníčko. Po překonání nevýrazného sedla se mi otevřel velmi krásný pohled na zříceninu, která se nad Brníčkem nachází (viz. obrázek 5).

Vzhůru na Markovice

Zelená trasa končí v rozcestí Brníčko - podhradí (300 m), odkud touto malebnou obcí pokračuji dále na Brníčko - obec, bus (300 m) po trase červené a modré. Právě modrá se od červené odděluje mostem přes říčku Loučku a pomalu začíná stoupat směrem k Markovicím. Stoupání chatařskou oblastí je nejdříve mírné, nicméně později s blížícím se vrcholem dá poměrně zabrat. V lese kromě zpívajících opeřenců také nelze přeslechnout motorové pily.

Zalesněný vrchol Markovice (475 m) má omezené výhledy směrem k Postřelmovu, které však neurazí. Jedná se vlastně o nejzápadnější vrchol Úsovské vrchoviny, malým geomorfologickým podcelkem, který je tématem dnešní túry. Příliš se nezdržuji a strmým klesáním se vydávám k rozcestí Pod Dlouhou (280 m), kde opět následuji zelenou značenou trasu.

Asi po kilometru se trasa opět odpojuje od silnice, která vede podél lesa. Doslova před očima roste vrchol Trlina se Zmrzlými skalami. V duchu už si představuji, jaké stoupání mě to tam vlastně čeká. Zelená pokračuje přímo až do Lesnice - bus (275 m). Zde je ještě potřeba být ve střehu při přecházení přes silnici vedoucí z Brníčka na Zábřeh, která je v Lesnici docela nepřehledná.

Upocená Trlina

Cesta vybočuje doleva nad domky, kde potkávám pár starších lidí, kteří mi radí, kudy dál. Trochu to totiž vypadá, jako bych vcházel na soukromý pozemek. Pomalu se však ocitám v lese, kde najednou cesta začne prudce stoupat. Překvapivě stoupat. Po pár minutách jsem zadýchaný a mé brýle způsobují, že vidím jako v mlze.

Na vrcholu Trliny (524 m) jsem si musel dát první dnešní pauzu a doplnit nějaké ty tekutiny do těla. Atmosféra po odpočinku je velmi příjemná. Téměř dokonale listnatý (nyní pochopitelně stále bezlistnatý) les a pěkný hřeben, po kterém cesta vede. Naneštěstí sestupuji několik metrů dolů, abych si je zase poctivě nabral při zdolávání Zmrzlých skal (531 m).

Od nich až na druhý nejvyšší kopec Úsovské vrchoviny Bílý kámen (589 m) už je řádění vichřice mnohem znatelnější. Sem tam přeskakuji kmen, sem tam se brodím větvemi smrků. Na vrcholu stojí turistický přístřešek s vrcholovou knihou, na kterém se však nezdržuji, protože mě tlačí čas.

Sestupuji níže přes hluboké lesy svatého Josefa (435 m) a pomalu se dostávám z lesů ven na planiny a pole vedoucí k rozcestí U Janoslavic (342 m). Po silnici pokračuji na silnici vedoucí do Rohle, kde se nedaleko Rohle - bus (340 m) zastavuji v místní pekárně, abych dohnal deficit z rána. Přede mnou se vypínají lesy Bradla, ke kterým se už od Janoslavic rychle přibližuji.

Napadá mě, že bych se mohl stavit alespoň na nějaké to doplnění tekutin v podobě točené kofoly, avšak nejsem schopný najít jednu jedinou hospodu. Nakonec vcházím do místní jednoty, kde hmátnu alespoň po oříškové tyčince, která dodá nějakou energii a nadále spoléhám na svou vodu v batohu.

Moravský Blaník a Tři kameny

Rohli opouštím a okolo polí pochoduji směrem do Kamenné (395 m). Tato obec mě "uchvátila" svými paneláky, ačkoli má jen něco málo přes 500 obyvatel. Duch socialismu je znát i v Rohli, trochu mi to připomíná vesnice pod Oravskými Beskydami, kde lze podobné budovy v malých sídlech nalézt.

V Kamenné odhazuji mikinu a připravuji se na stoupání na dnešní nejvyšší bod celé trasy. Po Trlině jsem už připraven na cokoli, nicméně ukazuje se, že tentokrát stoupání nebude nijak zvlášť náročné. Je dlouhé asi 2 kilometry, ale stoupání se nedá srovnat ani s Trlinou, ani s Markovicemi.

Cestu však znesnadňují spadené stromy, které jsou přímými svědky síly nedávné vichřice. Čím výše se dostávám, tím je mé zděšení větší. Na samém vrcholu Bradla, kde ještě v srpnu jsem jásal nad místním lesem, je nyní spoušť.

Vrchol Bradla je i dnes však naprosto úchvatný. Je tradován s mnoha pověrami, možná proto se mu také říká Moravský Blaník. Vrcholový ukazatel Bradlo - vrchol (600 m) signalizuje, že se blíží má druhá přestávka, kterou si tentokrát prodlužuji. Na skálu vedou kovové schody a její vrcholek je srovnaný do jedné roviny tak, že si mohu na krásném jarním slunci na chvíli dáchnout. Předtím si však užívám nádherných výhledů, které mi umožňují vidět jesenický hřeben, Hanušovickou vrchovinu včetně Jeřábu (1 003 m), Zábřežskou vrchovinu, Olomoucko a Nízký Jeseník.

Stále však musím mít na paměti, že času není příliš, a tak po malé jablečné svačince vyrážím svou cestou dál. Skrze bradelské lesy se dostávám nejprve na rozcestí Pod Bradlem (548 m), kde pokračuji po modré a na Studánku Běžínka (528 m).

Netrvá dlouho a narážím na další popadané kmeny, které je nutno přelézt nebo naopak podlézt. Les se však začíná pomalu otevírat a z ničeho nic měnit v louku, což je taky záležitost posledních let. Všude krčmy a v dálce se už rýsují Tři kameny (543 m), které stejně jako Bradlo slouží jako naučné lezecké stěny. Jedná se o tři velké skály - Vlčí hrad, Šéfova věž a Vlčí věž.

Cesta neustále ubírá výškové metry a v momentě, kdy se opět dostávám z lesa, je už klesání docela prudké. Podcházím kamenným průchodem přes železnici a dostávám se na silnici, po které se vydávám až k Libina - žst. (355 m).

Kopec U Cikánského buku a Šebená

Libina se mění v malou vesnici Obědné, kde doufám, že při pátečním odpoledne narazím na nějakou tu hospodu, kde bych se občerstvil - marně. Pouze míjím Obědné - bus (365 m) a když cesta opouští silnici, okamžitě začíná znovu stoupat. Stoupání je docela dlouhé a vzhledem k absenci stromového krovu i úmorné.

Jakmile se ocitám znovu na silnici vedoucí na Benkov, oddechuji si, nicméně ne na dlouho. Cesta mě opět zavádí do lesů, kde opět stoupá. Krátce po tom, co překračuji pětistou výškovou vrstevnici, se na chvíli zastavuji U Cikánského buku - rozcestí (498 m).

Tentokrát po červené se vydávám na 2,3 km vzdálené rozcestí Šebená (432 m). Občas klesám, občas stoupám, někdy zmizím v lese, někdy se zase objevím na louce. Na to, že se pohybuji v poměrně nízkých výškách, jsou výhledy celkem slušné. Můj pohled také dominuje samotná Šebená (476 m) a za ní již zdolané Markovice. Cesta proto utíká docela rychle a u rozcestí se napojuji na dnes již starou známou modrou značku, která mě už doprovázela od Brníčka.

Začínám vcelku rychle klesat a brzy dosáhnu Dlouhomilova. Někde ve svém podvědomí opět doufám v hospodu, kde bych zhasil žízeň, protože mé zásoby vody již téměř došly. Stejný problém jsem zde řešil i v srpnu, když jsem tu byl naposled, nicméně ani dnes jsem svou vysněnou hospodu nenalezl, ačkoli jsem věděl, že tu někde je. No, snad už se do třetice lépe připravím.

Malínským okolím až do finále

Za Dlouhomilovem - bus (312 m) pokračuji po modré na mé dnešní již poslední stoupání, které by mělo být i to nejsnazší. Tuto část mám skutečně rád. Při pohledu napravo ode mě pozoruji výrazný Kamenný vrch (955 m), a ještě výraznější Břidličnou horu (1358 m). Brzy se však ocitám v lesích, které na rozdíl od těch bradelních, vypadají vcelku netknutě.

V Polesí Drážník (435 m) si dávám i poslední pauzu, abych se na svých posledních 7 kilometrů připravil. Vzal jsem si sebou vysokoprocentní čokoládu, která mě doslova nabila a já vyrazil vpřed, stále po modré. Les již temněl, protože odpoledne se pomalu stávalo večerem.

Cestou Nad Olešnou (413 m) a následně až do Třemešku (313 m) obcházím Malínský vrch (491 m) v podstatě skoro kolem dokola. Les se zdá být trochu nekonečný, ale je to rozhodně lepší varianta než ta, která mě teprve čeká v Šumperské kotlině.

Z Třemešku - zámek (315 m) jdu cestou kolem Třemešských rybníků a konečně mohu pozdravit značku města Šumperk. Kolem Benátek přes Lidickou a Jesenickou ulici dosahuji dnešního cíle Šumperk - žst. (317 m), odkud už těch pár kroků domů není třeba počítat.

Závěrem…

Svou jarní "sezónu" jsem zahájil dle mého výběrem velice pěkné trasy, kterou rozhodně doporučuji. Ač se sice nedostaneme do nějakých dvoutisícových výšek, přesto nastoupáme přes 1 200 metrů a stejný počet naklesáme. Což v kombinaci asi s padesáti třemi kilometry dělá docela náročný počin. Mně osobně zabrala asi deset a půl hodin.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.