Po 4 hodinách jízdy jsme vystoupili z vlaku ve Slavonicích, bylo teplo, skoro až vedro. Prohlédli jsme si ospalé městečko a vyrazili na západ. Cílem našeho vandru bylo se rámcově držet hranice a pořád jít až kam nám vystačí volné dny. Z lesů za městem jsme se dostali do otevřené krajiny s pastvinami. Donkonce jsme uviděli ohrady kde chovají bizony. Nešli jsme místy kde vedou turistické značky, ale drželi jsme se spíše při hranici a zašli do výběžku jižně od Starého Města pod Landštejnem.

Dostali jsme se až na louky kolem bývalého Rajchnéřova. U pěkného rybníku pojmenovaného Walden je ve schránce na hrázi vložena stejnojmená kniha (Walden aneb život v lesích) od amerického spisovatele Thoreaua. O pár kilomerů dál jsme si našli místečko u potůčku. Rovný terén lesa hned prozrazoval, že zde dříve byla pole.

2. den byl poslední teplý na vandru. Bylo teplo tak, že jsme se potili. Vyšli jsme z lesa a po silničce jsme dorazili do Nové Bystřice. Na náměstí jsme měli štěstí na otevřenou hospodu, která dávala jídlo z okna. Dali jsme si paprikový lusk v rajčatové omáčce. Pak sledujíce pohraniční silničky a cesty jsme se ubírali dál podél hranice. Ve výpusti Novomlýnského rybníka jsme se osvěžili a krásnými borovými lesy došli přes Staňkov do Chlumu u Třeboně.

Pro mě to bylo památné místo neboť jsem tu ve 3. třídě byl na škole v přírodě. Spousty míst se mi tu připoměly. V Jednotě měli ještě otevříno, tak jsme si koupili nanuka a šli dál. Už se schylovalo k večeru a slunce tolik nepálilo. Ponořili jsme se do rovinnatých a přece zvlněných, místy podmáčených lesů se spoustou malých rybníků. Došli jsme až k říčce Dračici, kousek proti jejímu proudu jsme si našli místo na spaní. Bylo dusno a nezvyklé vedro. I to málo komárů, co zde bylo, nás ožíralo. Vše nasvědčovalo předpovídané změné počasí. Za tento den jsme ušli největší vzdálenost: 37 km.

3. den. Nad ránem začalo pršet, jako zázrakem nám při balení chvíli nepršelo. Jak jsme vyšli tak začalo znova. Šli jsme do Velenic. K tomu jsme bez odmlouvání použili červenou značku vedoucí poměrně přímo po asfaltových hraničních cestách. Před Novou Vsí jsme šli okolo velké zatopené pískovny, v které se ještě těží písek.

Před Velenicema přestalo pršet. V tomto malém městečku přímo na hranici jsme si zašli do Jednoty. Byli jsme už v jiném okrese a tudíž i nabídka obchodu byla jiná. Měli zde velmi dobré lahůdky z Týna nad Vltavou. Na lavičce před krámem jsme se nestíhali olizovat.

Z Velenic jsme pokračovali dál pořát po červené. Ta po opuštění města sledovala hranici rovnými průseky. Vedla plochou krajinou a v lese okolo ní byly mokřiny. U Vyšného se začal terén zvedat, stoupali jsme se značkou do Tetřevího lesa. Nalezli jsme si místo na spaní pod Holou horou (685) kousek od stezky.

4. den. Dle předpovědi měl přijít další déšť. A opravdu nad ránem, ještě za tmy začalo pršet. Zabalili jsme si za deště, oblíkli si nepromokavé hadry a vyrazili dál. Po asi dvou hodinách jsme došli do Nových Hradů. Koupili jsme si nějaké jídlo v Jednotě. V hospodě na námestí měli svíčkovou, škoda že bylo brzo a neměli jsme hlad.

Stále pršelo a byla zima. Červená značka nás zavedla do údolí Stropnice, které je upraveno jako zámecký lesopark. Po opuštění údolí jsme prošli okole tvrze Cuknštejn a po polních cestách mířili do městečka Horní Stropnice. Městečkem jsme jen prošli a začali stoupat po loukách na Kraví horu (953), jenž se tyčila přímo před námi. Na okraji lesa se ve svahu nalézá poutní kostel Panny Marie. Koukli jsme dovnitř a pokračovali dále ve výstupu. Dostali jsme se do mlžného lesa, působilo to tam mysticky.

Na samotném vrcholu byla vyhlídková věž a velký přístřešek se shnilou střechou (asi byl postaven z nějaké dotace a dál se o něj nikdo nestaral). Na rozhlednu se nám nechtělo, místo toho jsme si zašli kousek za vrchol ke skalnímu útvaru Napoleonova hlava. Poté jsme se vrátili na červenou a sešli do sedla mezi Kraví a Kuní horou. Tady už zase pršelo a foukalo. Obešli jsme Kuní horu a po dalším klesání se dostali k rozcestí u silnice nad Liščím dolem. Začínala tu modrá značka. Nevím ani kam vedla, ale důležité bylo, že tu bylo široké sedlo a kousek od silnice jsme nalezli plácek s ohništěm. Za vytrvalého deště jsme postavili stan a prochladlí zalezli dovnitř.

5. den. Pršelo celou noc a teplo nám moc nebylo. Přeci jen vše trochu nabralo vlhkost a spacáky hřály méně. Pocitově byly tak +2°C. Vyrážíme po osmé a vracíme se na červenou. Po ní jsme došli až do Benešova nad Černou. Během cesty přestalo konečně pršet. Byla to úleva. Těch 26 hodin nepřetržitého deště už bylo únavných.

Ve městě jsme se najedli teplého jídla. Místní hospoda vydávala z okna v boční uličce obědy, pro které si chodili místní s kastrůlky. Dal jsem si Šumavského pašeráka a Bobule nějakou kuřecí rolku s bramborem. V Jednotě jsme si ještě něco dokoupili a z města jsme vyšli na jih po modré značce směr Podhorská Ves. Na první pohled se může zdát 8km po silnici otravných, ale jednalo se o ouzkou silničku, která se hezky vinula do hor. Dvě auta by se tam sotva vyhnula.

V Podhorské Vsi jsme se nasvačili na schodech před kostelem, svítilo na ně slunce. Vyrazili jsme po červené značce směrem jihozápadním. Značka spočátku stoupala z údolí do lesů, pak už šla střídavě přes louky a lesy. Procházíme opuštěnější částí Novohradských hor. Krom pár samot působí krajina divoce.

Z Novohradských lesů jsme vyšli u Janovy Vsi. Zde se v širokém a mělkém údolí rozkládájí rozlehlé louky s ohradama. Po překonání lučin a nevýrazného hřebínku, který odděluje další široké údolí (potoka Tichá), jsme odbočili z cesty. Našli jsme místo, kde se pořádají tábory. Pěkná bouda ve které by se dalo spát. Jenže tam nikde nebylo ohniště, vypalovat jim tam trávu jsme nechtěli a bez ohně by to za moc nestálo. V lese kousek za táborem jsme si našli rovné místo a postavili stan. Začali jsme rozvěšovat navlhlé věci po stromech, aby to trochu proschlo. Přes noc nemělo pršet.

Po silnici jsme došli ke klášteru Svatý kámen. Koukli jsme do boční kaple s rozpůleným balvanem, kde se měl udát zázrak a pokračovali dál. Prošli jsme kolem Pižmového rybníka a po rozlehlých loukách jsme došli do Dolního Dvořiště. Po deštích na loukách stála místy voda.

V Dvořišti jsme si nakoupili v krámku a posvačili u kostela. V Rybníce jsme se napojili na modrou značku. Ta nás vedla přes pastviny a lesy, po panelové cestě do Horního Dvořiště. Přes další pastviny v této mírně zvlněné náhorní krajině jsme se dostali do údolíčka Větší Vltavice. Přes další louky a kopečky jsme dospěli až k nejjižnějšímu bodu ČR. Nalézá se přímo u potůčku v mělkém a širokém údolí. Je zde postaven kámen s plaketou. Kousek odtud jsme si našli místo na spaní na okraji lesa s pěkným výhledem do kraje. Bylo tu ohniště a v lese spousta suchého dřeva pod smrky s hustou korunou. Spali jsme na nejhezčím místě, jaké jsme za tento vandr našli.

7. den. Bylo poměrně pěkné a slunečné počasí. Přes poledne jsme šli dokonce jen v tričku. Od hranice jsme zamířili k severu na Studánky a do Vyšáku. V cukrárně jsme si koupili dorty a nechali si nabít mobil. V krámu jsme zatím nakoupili. Na náměstí spousty vietnamskejch obchůdků, ale hospodu kde by vaříli jsme nenašli.

Po vyzvednutí telefonu jsme kolem kláštera vyšli z města a stoupali podél toku Menší Vltavice. Říčka se zde s hukotem valí přes mohutné balvany a je to tu velmi fotogenické. Vyvrcholením byly Vodopády svatého Wolfganga. Pak nás stezka vyvedla na asfaltku a říčku jsme už moc neviděli. Vystoupali jsme do sedla ve výši 950 m n. m., zde se nám otevřely výhledy na zvlněnou krajinu, louky a lesy. Za bývalou vsí Kapličky začíná klesání. To skončí u silničního přechodu Guglwald. Silnice je přehrazená velkými betonovými bloky. Tady teď opravdu nikdo neprojede. Ještě by jim tam Češi zanesli bacily.

Od přechodu pokračujeme mírným stoupáním po štěrkové cestě zvané Liščí. Pak už po asfaltové silničce, která nás vyvedla do pastvin. Zvlněná krajina s pěknými výhledy. U bývalého Rožnova odbočujeme na signálku a dostáváme se více k lesům u hranice. Je zde skoro bezcestí. Nalezli jsme pěknou čtvercovou louku obklopenou lesem téměř ze čtyř stran. Pod mohutnými okrajovými smrky jsme si postavili spaní. Pro vodu jsme museli dojít asi 10 minut na druhou stranu kopce kde pramenil potok.

8. den. Se vyznačoval zamračeným a chladným počasím s přeháňkami. Když jsme se vymotali z luk a dostali se na silničku u bejvalého Rychnůvku, opřel se do nás vítr. Nebyl moc silný, ale i to málo stačilo k tomu aby bylo nepříjemně. Šli jsme po pěkné silničce vinoucí se střídavě loukami a lesy. Dorazili jsme ke konci Schwarzenberského kanálu U Korandy. Odtud už to bylo kousek přes les do blízkosti Lipenské přehrady. Přešli jsme její výběžek Rakouskou zátoku, přes kterou vede silnice. Červená značka nás vedla podél Lipna až ke Kyselovské zátoce. Terén se tu začínal zvedat, z luk byl výhled na přehradu. Odbočili jsme po cyklostezce blíže k hranici a šli širokým údolím potoka Pestřice.

Znova jsme se setkali se Schwarzenberským kanálem. Vypravili jsme se po cestě vedoucí podél něj. Tato část kanálu byla opravena. Po pravé straně se nám občas otevřel výhled na kotlinu s přehradou. Kanál nás zavedl do lesa, zde už opraven nebyl. Nad Novou Pecí jsme se s kanálem rozloučili a odbočili na cestu klesající do vsi.

V místech kde se svah zmírnil jsme odbočili do lesa s úmyslem najít si místo na spaní. Za námi bylo černé nebe, spěchali jsme. Celý den chodily malé přeháňky, ale tohle vypadalo hůř. Rychle jsme postavili stan, ale nakonec spadlo jen pár kapek. Už tak byla docela dost zima. Večer jsme na sebe oblékli vše z toho mála co jsme měli. Při usínání mě zradila karimatka. Thermarest Uberlite je prej nejlehčí nafukovací karimatka na světě, ale kvalita se výrobci moc nedaří. Při přetáčení na bok prasklo několik příček a v bederní oblasti se vytvořila boule. Vyhrabal jsem v zemi pod stanem díru, aby se hrb zatlačil dolů a mohl jsem na tom spát aspoň trochu rovně.

9. den bylo hodně proměnlivé počasí. Hnaly se černé mraky, z kterých padala voda a občas i vločky. Když mrak přešel svídilo slunce. V Nové Peci jsme si nakoupili v Jednotě. Měli tam dobré koláče. Vzhledem k tomu že zrovna pršelo, tak jsme si to šli sníst na nádraží. Pak jsme vyrazili ke kopcům. Ponořili jsme se do Šumavských lesů. Vystoupali na úboční Cestu geometrů a po ní došli do Jelení, kde je plavební tunel Schwarzenberského kanálu. Ten tu podchází sedlo 389 m dlouhou chodbou. Pro další pokračování naší cesty nám přišla za vhod žlutá stezka, scházející pozvolna do údolí Studené Vltavy k žst. Černý Kříž. Cestou navštěvujeme památník zastřelení posledního medvěda. Na nádraží se nasvačíme. Na kryté nástupiště nefouká a vyhřívá ho slunce. Takže se můžeme najíst aniž by nám byla hned zima.

Z nádraží jsme sledovali modrou značku, jež nás po lávce převedla přes Studenou Vltavu a po zamokřené louce na cestu vedoucí po okraji lesa do Dobré. Šli jsme po okraji širokého údolí Teplé Vltavy. Je to až neuvěřitelné, ale všude byl klid, žádný cyklista ani turista. Z Dobré jsme odbočili na stezku, která nás vedla do Soumaráku. Po zamokřené stezce jsme se dostali k Vltavě, která měla docela nadstav. Hezky tekla, tiše a tajemně se hnala korytem. V Soumaráku nás chytla další přeháňka. Tahle byla dost silná a chvíli sněžilo. Po 20 minutách svítilo slunce.

Do Lenory se muselo kus po hlavní silnici. Nebyla moc široká a svištěly po ní kamiony. Za každým se zvedal oblak vodní tříště. Před Lenorou jsme odbočili vpravo do lesa a na kopci si našli místo na spaní. Ve vymoklém lese dalo práci rozdělat oheň. Večer bylo pocitově jen pár stupňů nad nulou. Bobuli byla zima i ve spacáku.

10.den. Ráno jsem navrhnul Bobuli, která byla viditelně zmrzlá, že ji pošlu vlakem domů a druhý den za mnou může dorazit někam k Čenkově pile (tam asi tak dojdu). Doma si vezme teplejší spacák a mě přiveze jinou karimatku. Zatím mi tu nechá svojí ať mám na čem spát. Poměrně ráda ten nápad přijala.

Šli jsme na nádraží do Lenory. Tam jsme zjistili, že na vlak do Vimperka je ještě přes hodinu času. Rozhodli jsme se tedy jít na zastávku Horní Vltavice. Rozloučili jsme se a já šlapal dál. Dnešní den byl chladný a slunce nesvítilo. Ruce mrzly a při zastavení se do mě rychle dávala zima. Dostal jsem se do nadmořských výšek kolem 1 000 metrů a bylo to znát. V Kubově Huti jsem se napojil na červenou a po pěkné hřebenovce ve smrkových lesích došel až k rozcestí nad osadou Šidlov. Dál k severu jsem pokračoval kousek neznačenou lesní cestou a znova se na červenou napojil. Po ní jsem šel už jen kousek. Začal jsem klesat k osadě Zdíkov. Chtěl jsem spát v nižší nadmořské víšce a další den se ubírat na Kašperské Hory.

Jenže v té chvíli mě zradila noha. V pravém chodidle mě půlku vandru pobolívalo. Teď se najednou objevila taková bolest, že jsem na to sotva šlápnul. Postupně se to trochu rozešlo, než jsem došel do Zdíkova. Bylo to dostatečně silné varování, abych to dál nepokoušel a hleděl se dostat na vlak. Rozhodl jsem se. Ze Zdíkova jsem změnil směr postupu na JV. Vystoupal jsem na zalesněný kopec mezi Zdíkovem a Vimperkem a našel si místo na spaní. Večer jsem Bobuli zavolal ať za mnou nejezdí, že pojedu domů.

Byla to docela škoda. Měli jsme ještě pár dní dovolené. A já odhadoval, že se při našem denním postupu 25-30 km dostaneme až někam k Domažlicím. Někdy příště se vrátíme a budem pokračovat dál. Na vandru nás dost překvapilo počasí, na konec května byla pěkná zima. Vandr byl tudíž místy trochu drsnější. Odměnou nám však byla liduprázdná krajina, potěšení z chvilek pěkného počasí a krásné vzpomínky, které přetrvají. Za těch deset dní jsme ušli 250 km.

Odkaz na všechny fotky zde.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.