Vandr přes Novohradské hory, povedený horský trek přes Žofínský prales a Mandlstein (874 m n. m.)

Trek na česko-rakouském pomezí

Ačkoliv v Česku jezdíme spíše do krajin severních, nyní jsme dostali chuť podívat se do Novohradských hor tedy k jižní hranici. Při tom jsme zvolili takovou trasu, abychom poznali i kus krajiny v podhůří. Rozhodli jsme se dojít do Novohradských hor proti proudu řeky Malše. Po přechodu Novohradek pak pokračovat podél hranice přes oblast Třeboňska. Pouť jsme ukončili v Nové Bystřici.

V půlce června 2019 panovala velká vedra. V den našeho odjezdu ale nastala změna. Přišla studená fronta a na pár dní se teploty snížily. Znamenalo to sice déšť, ale v roce kdy je vláha vzácná a panuje sucho, se člověk naučí radovat i z mokrého počasí.

Jedeme rychlíkem do Budějic a pak osobákem dál na jih. Vystupujeme ve Výhni. Při cestě z Budějic se zatáhlo a začalo hustě pršet. Navíc Bobule dostala během cesty do Výhně horečku. Za deště jsem s ní doklopýtal do lesa nad údolím Malše. Našel vhodné místo na spaní, za plného deště postavil stan a pak nacpal Bobuli dovnitř. S tím že zítra se uvidí co dál.

Ráno nás vzbudilo slunce které volalo - je po dešti. Bobule byla slabá, ale horečka ji přešla. Rozhodli jsme se pokračovat dál. Přešli jsme pole a sestoupili k Malši u Cajsova mlejna. Zřeli jsme krásnou řeku v sevřeném údolí. Zjistili jsme také, že podél levého břehu se postupovat nedá, je neschůdný. Sice se pro překonání řeky nabízela chatařská lanovka, ale nevěděli jsme jestli je druhý břeh průchozí. Pokud by nebyl, tak bychom museli vystoupat nad údolí a dostali bychom se moc východně. Proto jsme se od Cajsova mlýna vrátili kus zpátky a cestou necestou se dostali z lesa do Pořešína.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Za Pořešínem jsme se podívali na zříceninu stejnojmeného hradu. Mají to tam hezky opravené a za vstup se platí. Na Kaplici jsme chtěli dále postupovat podél řeky. Na mapě je zakreslená pěšina. Modrá vede nad údolím a sestupuje až mnohem dál.

Důvod nám byl zřejmý až dole u řeky. Pod hradem je chatová kolonie a projít na tu stezku by znamenalo projít těsně kolem asi čtyř chat stojících na úpatí svahu. Je tam obrovská cedule o soukromém pozemku. Jelikož ve dvou chatách byli lidé, tak jsme je radši obešli strání a pak za nimi sešli na pěknou pobřežní stezku. Říkali jsme si - ať jim z toho soukromého pozemku zaskočí.

Na pohodlné pobřežní stezce můžeme konečně obdivovat říčku Malši. Je to čilý tok v úzkém smrkovém údolí proudící přes četné kameny. Lemují ho statné smrky a dost dobře ve mě naplňuje představu ideálu Bobří řeky. Jistě by bylo pěkné si jí i sjet. Jen by muselo být dost vody. Tímto krásným údolím dojdeme do Kaplice. Do města kde žila má babička než je vyhnali němci při zabrání pohraničí. Je to pěkné malé městečko s dobrou vybaveností. Na náměstí je několik hospod. Vybíráme si klasicky vypadající Besedu a nelitujem, najíme se dobrého českého jídla.

Z města pokračujeme dále po modré na jih. Po asi dvou kilometrech sejde značka zpátky do údolí a postupuje podél toku. Za hotelem Zámeček je chatová kolonie kde je další zábor pobřežní stezky. Jsou tu nově postavené ploty, takže musíme po přeznačené modré, která se vyšplhá prudkou strání kolem oplocených chat až k polím odkud zase klesá zpátky k řece. To vše kvůli kousku cesty po pobřeží. Je to tak nové, že na mapě v mobilu to ještě není zakreslené a značky na stromech se skví novotou. By mě zajímalo kolik desetiletí se tu chodilo po břehu než to někomu začalo vadit.

Poté co zanecháme za sebou poslední domy chatové kolonie se dostáváme do části údolí, kde neni osídlení. Už bylo na čase je večer. Na mapě jsme si vyhlédli pravobřežní přítok Mladoňovský potok. Vstoupíme do tohoto údolí bez cest a po asi 10 minutách postupu nalézáme pěkný plácek u břehu potůčku s ohništěm a jednoduchými lavičkami. Krásné místo na spaní. Uvaříme si večeři a kafe. Když už se pomalu chystáme do stanu, tak začne pršet. Krásně to vyšlo. Pršelo většinu noci.

Vítá nás zamračené vlhké ráno. Velká příroda nám umožnila si v klidu uvařit snídani a zabalit věci. Pak začalo silně pršet. Nasazujeme ponča a jdeme. Vracíme se lesem na modrou, vedoucí po pravém břehu Malše. Po krátké chvíli nalézáme pěkný plácek s ohništěm, pod velkou skálou. Na to že je to přímo na turistické tak tam ani není moc bordel. Místo je to docela hezké. Ta skála tomu hodně dává.

V dešti dojdeme k osadě Všeměřice. Je tu pár domů a kolem chaty. Stezka tu přechází po mostě na levý břeh. Pak cestou necestou lesním podrostem a kopřivami. Vyjde nad údolí a po jeho hraně se dostáváme ke zřícenině hradu Loužek. Je to jen pár zdí na skále nad Malší.

Poté modrá postupně vyklesá po traktorové cestě zpátky do údolí. Projdeme přes pěknou loučku na které je táborové zázemí. Údolí zde již není tak sevřené a říčka je užší. Bohužel modrá jen přejde přes lávku a stoupá na druhou stranu údolí. Takže z této části toku Malše toho moc neuvidíme. Snad se sem někdy podíváme a vezmeme to přímo údolím. Mohla by tu být hezká místa.

Vystoupáme nad údolí, vyjdem z lesa a pomalu přestává pršet. Stezka vede po úzké silničce v lukách přes Všeměřice až do Rychnova nad Malší. Většinou okolí cesty lemují ohrady s highlanderským skotem. V kraji jsou rozptýlené četné lesíky a údolí Malše je po naší levé ruce.

Rychnov nad Malší je pár domů, kostel a to je asi tak všechno. Mají tu hospodu, ale jídlo v ní nemají. Z města vycházíme po silničce směrem JV na osadu Svatý kámen. Jdeme lučinatou a plochou krajinou. Malši jsme opustili, teče širokým obloukem kolem Dolního Dvořiště. Ale my směřujeme přímo k hranici kde se s ní zase potkáme.

Svatý kámen, místo kde se odpočívajícím pastýřům zjevil bůh. Vznikl zde poutní kostel s klášterem a pár domů okolo. Do dnešních dnů se klášter nedochoval, kostel ale jo. Pod kostelem se nachází léčivý pramen s chutnou vodou. Chrám je otevřený a můžeme nahlédnout dovnitř. V boční kapli přistavěné ke kostelu se nacházejí dva obrovské žulové kameny. Vyplňují velkou část vnitřku prostory, to jsou ty kameny kde se pastýřům zjevil bůh.

Úzká asfaltová silnička nás dále vede k hranici. Jde přes nevýrazné kopečky v pastvinách a lesích. Přicházíme do osady Tichá. Stojí tu několik domů a opravené zbytky stejnojmenné tvrze. Dochovala se z ní akorát hlavní věž do jejíhož vstupu v prvním patře vede dubové schodiště. Na shodech svačíme a pokračujeme dál. Dojedeme do Cetvin kde se zase shledáváme s říčkou Malší. Cestviny to je akorát rozpadlá budova pohraniční stráže a opravený kostel Narození Panny Marie, jinak nic.

Dosažením Cetvin jsme se dostali na okraj hvozdů Novohradských hor. Vyrážíme do jejich nitra po zelené značce. Trochu stoupáme do kopce a pak jdeme po úbočí mírného hřebene. Dole po pravé ruce je údolí Malše. Až do oblasti jejího pramene po ní vede státní hranice. Je už večer a tak si hledáme místo na spaní. Kolem úboční cesty nic moc místa nejsou. Zkusíme tedy sestoupit dolů k řece. Z cesty tam není vidět jak to tam vypadá. Nalézáme tam poměrně pěkné místo pod menší skalkou ve stínu haluzí smrku a buku. Opodál se přes kameny valí vody Malše a svým zpěvem zaplňují celé údolí. Zde se hezky usínalo.

V noci zase spadlo pár kapek. Vstáváme do vlhkého horského rána prosyceného zemitou vůní lesa. Řeka nám zpívá svou ranní píseň a jen neradi opouštíme toto krásné místo. Vrátíme se na úboční cestu a pochodujeme dál do nitra lesů. Cesta do Pohoří nás vede lesem a lesními cestami. Terén se většinou mírně svažuje doprava směrem k Malši. Před osadou se terén narovná a vycházíme z lesa do rozsáhlých luk na jejichž konci leží Pohoří.

Tato osada se nalézá na konci jižního výběžku našeho území. Je tu jen pár domů a částečně opravená ruina kostela. Byl jsem tu před 10 lety a i tady čas přinesl změny. Některé domy jsou opravené do podoby honosných venkovských sídel a možná i nějaké objekty přibyly. Pohoří si můžete představit jako domy s velkými mezerami střídavě po obou stranách cesty v počtu kolem deseti kusů. Projdeme vsí a záhy vcházíme do lesa který je z této strany jen kousek za posledními domy. Pak zase sledujeme směr státní hranice. Ta už ale změnila směr a míří k SSV.

Zakrátko se shledáváme s říčkou Lužnicí. Vedle strmé cesty pádí divoký potok přes kameny. Dost nezvyklý pohled na řeku, kterou člověk zná jako líný tok v luhách. Zde, kousek od svého pramene pod Eichelbergem, ukazuje svoji méně známou tvář. Sejdeme do lučinatého údolí u bývalé Stříbrné hutě, zde Lužnice vstupuje do Rakouska a na čas opouští naše území. My stoupáme podél potoka Popelnice, stále sledujíce státní hranici, k Žofínskému pralesu. Jedná se o oplocený kus lesa který se pyšní tím, že to je údajně nejstarší rezervace v Evropě.

V oblasti Tisového potoka nalézáme les vhodný ke spaní. Máme tu i vodu v podobě malého rašelinného potůčku. Během dne ustaly poslední přeháňky a k večeru se začalo vyjasňovat. Toho využily muchničky, které zde ve velkém počtu létaly. Uvařili jsme si na ohni večeři a zelezli jsme do stanu. Odteď nám stan začal sloužit jako ochrana proti hmyzu. V horní části moskytiéry utvořily muchničky černý povlak, tolik jich bylo.

Vstáváme do jasného rána slibujícího pěkné počasí. Poslední část cesty přes Novohradské hory se rozhodneme jít po rakouské straně. Přejdeme říčku Černou, která k nám přitéká zpoza hranice a po cestě vejdeme do Rakouska. Překonáme kopec, skončí les a vcházíme do vsi Hirschenweis. Pokračujem po silnici a kocháme se pěknou rakouskou krajinou.

Jsme v širokém údolí s rozptýlenou venkovskou zástavbou. Projdeme Lauterbach a následuje Harbach. Odtamtud začínáme stoupat. Blížíme se k lesům u státní hranice. Během poledne se udělalo docela teplé počasí, po dnech dešťů se začíná měnit. Vystoupáme na kopec Mandlstein (874 m n. m.) který je kousek od hranice. Z vyhlídkové plošiny jsou pěkné pohledy na naše území.

Pak už sestupujem. Jdeme po stezce z povzdálí sledující hranici. Tu přejdeme u samoty Würgelhös. Dostaneme se na asfaltovou cestu a klesáme až k Veverským rybníkům. Z hor jsme v nížině. Po asfaltové silničce v zarostlém údolíčku míříme do Nových Hradů. Jsou už 4 hodiny a my si potřebujem nakoupit. V místní jednotě na náměstí mají docela dobrý výběr. Stíháme i cukrárnu s točenou zmrzlinou. Pak už vyrážíme z města dál.

Je po páté a musíme dojít zpátky k hranici kde je les. Míříme přímo po silnici k hraničnímu přechodu. Před celnicí uhýbáme vlevo po červené značce a dostáváme se do míst zvaných Tetřeví les. Nad signálkovou cestou si nalézáme poměrně pěkné místo na spaní. Nelétá tu skoro žádný hmyz, nemusíme používat moskytiéru.

Nový den už od začátku sliboval teplé počasí. Pokud včera bylo ještě tak akorát, tak dnes už mělo být opravdu vedro. Vracíme se na cestu a pokračujeme dále po červené. Nejdeme po ní ale moc dlouho, záhy se odpojujeme a scházíme do obce Vyšné. Z ní jdeme po silnici a pak lesní cestou do Nové vsi. Zde se znovu setkáváme s Lužnicí, už vypadá tak jak jí známe: líně tekoucí řeka v zákrutách. Za vesnicí odbočíme na polní cestu a dojdeme k hranici.

Je ukrutné vedro a na rakouské straně je v mapě vyznačena pískovna se značkou koupaliště. Jdem se tam podívat. Překonáme hraniční bezcestí a projdeme přes pískovny v nichž ještě probíhá těžba. Poté se dostaneme ke koupací pískovně. Je hezky zrekultivovaná a mimo hlavní pláž jí lemují vzrostlé borovice. Osvěžující koupelí a odpočinkem strávíme hodinu času.

Po koupání přemýšlíme kudy dále, rozhodujeme se pro cestu po rakouské straně. Hned za pískovnou vede úzkorozchodá železnice, sledujeme její trasu a procházíme několik vesnic. Zároveň se dostáváme do oblasti bohaté na komáry. Repelent na ně moc neúčinkuje. Po asi dvou hodinách odbočíme ze silnice, ponoříme se do lesa a začneme se přibližovat zpátky ke státní hranici. Pohltí nás hraniční hvozdy, které jsou oproti Novohradkám skoro ploché.

Přejdeme hranici a začneme se poohlížet po místě na spaní. Komáři tu jsou stejně hladoví jako v Rakousku. Vybíráme si místo v mladším smrkovém lese v širokém podmáčeném údolí. Ve svém středu má odvodňovací strouhu a v ní líně teče voda. Je poměrně čistá a hluboká, koupeme se. Po horkém dni je to osvěžující, jenom ti komáři žerou. Při usínání si připadáme jako v zoologické. Jsme ve stanu jako v kleci a přes mříže se na nás chodí dívat komáři.

Nový den a teplota je zase o pár stupňů vyšší. Teplo je už ráno. Od místa našeho spaní se napojíme na nedalekou signální asfaltku a lesy míříme na sever. Přecházíme říčku Dračici, na jejíž březích jsou hezká místa. Komáři jsou ovšem i tady. Za vzrůstajícího vedra před polednem dojdeme do blízkosti Staňkovských rybníků. Rozhodujeme se jít po západním okraji. Tam vede i státní hranice, takže musíme jít kousek přes Rakousko neboť je to nejlepší cesta.

Břeh rybníka byl pro mě překvapením, jsem zvyklí že většinou rybník má břehy bažinaté. Zde však byl pěkný borový les, který nízkým stupněm přecházel v hladinu. Na břehu krásné plácky s malými ohništi a skoro nikdo tu nebyl. Svlíkáme oblečení a jdeme do vody. Za dnešního úmorného vedra je to pravá úleva, dlouho se ve vodě chladíme, než si jdeme odpočinout na břeh. Nakonec tu strávíme dvě hodiny spokojeného odpočinku. Bylo by to tu i pěkné na spaní, ale těžko říct jestli tu nechodí vybírat ochránci.

Po vykoupání a odpočinutí se ve čtyři hodiny vydáváme dál na cestu. Čeká nás ještě pár kilometrů a vedro už trochu polevilo. Od břehu rybníka vejdeme zpátky na rakouské území a po lesních cestách si to míříme k nejsevernějšímu bodu Rakouska. Přebrodíme Červený potok, jež tam tvoří státní hranici a dále postupujeme již po české straně sledujíce zelenou značku.

Už je večer a teplo začíná být snesitelné. Po zelené nejdeme dlouho. Po asi kilometru cesta překonává nepatrný potůček, který teče k hranici. Zde z cesty odbočíme a vydáme se proti jeho proudu do lesa. Objevujeme zde krásný smrkový les se střídavě mechovým či jehličnatým kobercem. V mrňavých zákrutách se tu vine potůček. Nádherné místo, jen ti komáři.

Poslední ráno naší pouti vstáváme brzo. Chceme dojít do Nové Bystřice, která je asi 6 km vzdálená před desátou hodinou. Zprvu jdeme lesem, pak vejdeme do luk a na závěr šlapeme po silnici. V Bystřici si koupíme svačinu v jednotě a přesunem se na místní autobusák z něhož nám po desáté jede dostavník do Jindřicháče.

V Jindřichově Hradci se podíváme do zámku a projdeme si město. Velkou práci nám dalo najít hospodu kde by měli normální české jídlo s knedlíky, na nějaké kebaby nebo čínu jsme chuť neměli. Po těch dnech v lese jsme měli chuť na pořádné jídlo. Na závěr jsme došli na nádraží a v nepřestávajícím vedru jsme vyrazili domů.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.