Túra do nitra Novohradských hor, horská turistika v pohoří na česko-rakouských hranicích

Turistika v Novohradských horách

Novohradské hory. Pro mě naprosto neprobádané pohoří, které jsem dosud znal jen jako pohled z okénka auta při mých častých cestách do rakouského Lince. Když jsem se nedávno pohyboval v jejich podhůří, nápad na jejich návštěvu byl tedy na místě. Nakonec se jeden den urvat podařilo a já se tak jedno jarní ráno ocitl na náměstíčku v Benešově nad Černou, jež je jednou ze vstupních bran do těchto hor.

Než ale vyrazíme, neuškodí si o tomto pohoří něco málo říct. Novohradské hory leží na jihu Čech, vpodstatě ve stínu sousední a mnohem známější Šumavy. S tou mají společnou i stavbu, obé jsou součástí takzvané Šumavské pánve.

Protíná je státní hranice s Rakouskem, kde leží i nejvyšší vrchol Viehberg (1 111 m). Nejvyšší na české straně je Kamenec, vysoký 1 072 metrů. V pohoří je ještě několik dalších vrcholů, jejichž výška přesahuje hranici tisíce metrů. Typickým znakem těchto končin je neporušenost a nízká hustota obydlení, jednoduše proto, že toto hraniční pásmo bylo na začátku toho pokusu jménem socialismus zcela vysídleno.

Čtěte také: Novohradskými horami na kole

A právě ona relativní neporušenost nás zavedla do rozespalého Benešova. Z malého náměstí vyrážíme na jihovýchod, vedeni červenou značkou. Hned za městem, kousek od jednoho rozpadlého domu, kterých je v těchto končinách opravdu hodně, na chvíli ztratíme směr. Přes velkou louku vede vyježděná cesta, jenže chodník ve spodní části zahýbá nenápadně doleva, přes malou bystřinku do lesa. Není tady šipka, ukazující změnu směru. Naštěstí to Alenka zaregistrovala brzy, tak se ani moc nezdržíme.

Zaječí vrch, náš první cíl

V lese je příjemně a úzký chodník nás vede jasně dál. Les je typicky smrkový, se spoustou kamenů a mechu. Přijdeme k jedné tabuli naučného chodníku a od kterého začíná pozvolné stoupání na náš první cíl, Zaječí vrch. Les zhoustl, z kamenů se stávají skalky a přibyly husté porosty borůvčí. Opravdu krásný les, úplně jiný, než naše domovské karpatské bučiny.

Na Zaječím vrchu stojí menší skalka, jenže výhled zaznačený v mapě je pouhou iluzí. Nám to nevadí, je to tady hezké i bez něj. Po pauze scházíme dolů a za několik minut stojíme na rozcestí Věřtele, kde opustíme červenou značku. Půjdeme nyní po zelené, asfaltovou cestou. Asfalt nám bude dělat společnost po většinu dne. Jedná se ve většině případů o staré vojenské cesty, kterými jsou Novohradsky doslova prošpikovány. Není to sice ideální, ale zase se neztratíte, jdete docela rychle a nepotřebujete těžké pohory.

Cesta nás zanedlouho přivede do otevřeného prostoru, na louky, z nichž jsou dnes povětšinou pastviny. Ve skutečnosti to jsou místa, kde stávaly osady a vísky. Tato se jmenovala Velký Jindřichov a zůstal tady jen malý statek. Otevírají se odtud výhledy na oblé linie Novohradských hor. Dojem ovšem kazí mračna much, která se na nás, teda hlavně na mě, nalepí. Téměř mi to znemožňuje fotografování, na většině snímků se nějaká ta moucha objeví. Optimista by si připadal jako se svatozáří, pesimista si připadá jako exkrement.

Černé Údolí a Huťský potok

Z přestávky nic nebude, pádíme svižně pryč. Scházíme dolů do údolí, do stínu a klidu lesa. Pauzu si dáváme až tady u rozcestí. Vede tudy silnice do jedné z mála obydlených osad tady. Jmenuje se Černé Údolí a značka míří právě tam. Od rozcestí jeto něco přes kilometr a v osadě značka změní směr a zamíří nahoru pod kopec. My jdeme ale dál po cestě. Narazíme na opravený hotel, takže jde o jedno z míst, kde může poutník složit hlavu a nasytit své útroby.

Za hotelem zahneme na užší silničku. Ta se brzy spojí s naší zelenou a vede nás pod známý Žofínský prales, jedno z nejstarších chráněných území u nás. Je bohužel nepřístupný, což je docela škoda. Pod pralesem, na konci údolí, je ovšem opět otevřený terén a stojí tady další penzion a několik chat. Z jeho terasy je krásný výhled na jeden z hřebenů Novohradek. A protože zrovna otvírají, necháme se zlákat chmelovým mokem. Pohodu umocňuje příjemná obsluha a krásné počasí.

I když by jsme tady mohli sedět donekonečna, musí se vydat dál. Přece jen před sebou máme ještě kus cesty. Klikatící se cesta míří pozvolným stoupáním nahoru, podél Huťského potoka. Ten se o kus dál po proudu jmenuje už Černá. Tvoří tady krásné kaskády a srdce fotografovo jen plesá! Potok se jmenuje podle umělého jezera (tajchu), ke kterému záhy dorazíme.

Toto místo nás opravdu uhranulo, velmi připomíná šumavská jezera, jen tu kromě nás, volavek, pulců a vážek nikdo není. Dříve tady byla malá sklářská osada a na jednom z břehů se nachází i pozůstatek pece. Ta ale není úplně u značky, tak si jí při odchodu nevšimneme.

Bývalá osada Terčí Huť

Čeká nás krátký úsek, kterým přijdeme do další bývalé osady. Po Terčí Huti zde zůstal jen statek. A obrovské louky s dalekými výhledy, výjimečně bez asfaltu. Poprvé odtud vidíme třeba Kleť. Na statku sídlí kozí farma a my se stádem potkáme v jedné zatáčce. Vede je kozel s neuvěřitelně dlouhými rohy. Jde z něho respekt, ale vůbec si nás nevšímá.

Tato osada je jediná, kde jsme narazili na nějaké zbytky budov či zdí. To je rozdíl mezi putováním třeba v Rychlebských horách. Tam se zbytků staveb nachází víc a třeba tam narazíte i na kostel uprostřed louky.

Za farmou je důležité u božích muk zahnout doleva dolů na úzký chodník, který nás svede do údolí, kde zastavujeme na krátký oběd. Ten nám zpestří srnec, co se kousek od nás vynoří z lesa. Údolím prochází silnička a trasa vede po ní. Ovšem nahoru na sever, do malé vísky, aby se pak opět začal stáčet na jih. My ale jdeme na opačnou stranu a asi po kilometru přejdeme přes malý most. Dostaneme se do ošklivého rozpadlého areálu, možná bývalé pily. Ten projdeme a zmizíme do nitra lesa.

Proplétáme se zaječími stezkami, narazíme na menší mokřiny a rašeliniště a celé to završí velká kuna, co se kolem nás prožene. Tato zkratka za to stála! Narazíme na úzký chodník co drží správný západní směr a přivede nás na okraj další velké louky. Tudy už prochází značka, tentokráte červená. Zase nás otravují mračna much, tak míříme opět do lesa.

Tento úsek je jeden z mála, co nevede po asfaltu. Pěkná změna. A také tu poprvé uvidíme stopy těžby dřeva. Jedno z mála míst a i tak je těžba poměrně malého rozsahu. Žádné velké holiny nevidíme. To už stojíme pod velkou loukou ve svahu, který musíme zdolat. Není to ovšem nic hrozného a my tak zanedlouho stojíme na místě bývalé osady Jednoty. Zůstala tu jedna hájenka a malá kaple.

Co je ale nejdůležitější, jsou výhledy, nejlepší na této trase. Směrem na západ vidíme podstatnou část Novohradských hor a k lepší orientaci je tu umístěna i rozhledová mapa. Když se otočíme, na druhé straně je vidět část hřebene Šumavy. Podle mapy je lze za ní za dobré viditelnosti spatřit i rakouské Alpy. Ještě dodám, že toto místo je zároveň křižovatkou, odděluje se tady značka vedoucí do vesnice Malonty.

Bývalá osada Horní Přidání

My se ovšem držíme červené značky a za kaplí vstoupíme opět do lesa. Jdeme asi kilometr, než opět narazíme na asfaltovou cestu. Jsme v místě bývalé osady Horní Přidání, s nejhezčím výhledem k Šumavě.

Kousek níž se nachází velká sníženina, takový dolík, kde stávala osada Dolní Přidání. Krásné místo s rybníkem, a výhledem na hraniční hřeben. Jsme totiž necelý kilometr od státní hranice. Stojí tady dvě chaty a u jedné je klasická studna. Nevidíme ale lano s kbelíkem, tak netušíme, dá-li se zde nabrat voda. Potěší nás tady blízké pozorování srny s kolouchem a krátký oddych.

Odtud se dá jít ještě blíže k hranici, zelená značka míří k toku Malše do bývalé osady Cetviny. Byla by to asi hezká trasa, jenže z Cetvin neexistuje možnost odjet hromadnou dopravou. Tato skutečnost je při plánování túr docela zásadní, zde v pohraničí je to s dopravou často na štíru.

Pokračujeme tedy po červené a po nějakém kilometru a půl přijde k rozcestí pod Tokaništěm a vlastně tady končí Novohradské hory. Vcházíme do takzvané Kaplické brázdy, oddělující Šumavu od Novohradek. Míříme do osady Tichá, odkud jede za den několik autobusů.

Statek Janova ves

Před sebou vidíme statek Janova ves a k našemu velkému překvapení na nás vykukuje červený deštník s nápisem Budvar. Na statku je malá hospoda, a my samozřejmě neváháme! Usedáme a hned se k nám přidává velký belgický ovčák majitele. S ním ještě jezevčík a kočka. Kromě běžných hospodářských zvířat tady mají i páva a divoké husy. Určitě se tady zastavte a zvlášť dětem by se tu mohlo líbit. Nám se nejvíc líbí zbrusu nový traktor Lamborgini a představujeme si, jaké reakce by tento "vůz" způsobil třeba v Pařížské ulici.

Po jednom pivu odcházíme. Posledních pět kilometrů jdeme jemně zvlněnou krajinou mezi pastvinami. Nad osadou Tichá je opět několik rybníků. U toho největšího stojí věž bývalé tvrze. Jediná zajímavá věc tady. Jinak je Tichá místo, jež se dá jednoduše popsat slovy - naprostá díra. Není tu nic a hospoda zakreslená v mapě natočila poslední pivo asi tak před deseti lety. Trochu nás to zklamalo, tak poslední hodinu před odjezdem autobusu posedáváme vedle jejího torza na trávníku.

Jsme na konci naší cesty Přestože jsme ušli třicet kilometrů, jednalo se poměrně nenáročnou túru. Putování v Novohradských horách je opravdu pohodové. Mě nejvíc učarovala neporušenost lesů a i zvěř jsme potkávali poměrně často. Není asi tolik zvyklá na lidi, tak se k ní dá přiblížit na poměrně krátkou vzdálenost. Značení je dobré, i když síť je poměrně řídká. Tras tady prostě moc není.

Pohoří je ovšem protkáno spoustou lesních cest a tak variant se zde dá vymyslet opravdu spoustu. Navíc se dá chodit i podle cyklotras, kterých je zde mnohem víc. I naše trasa se dá použít jako cyklistická, jen bych Zaječí vrch objel. Na ten by si měli troufnout pouze cyklisté, kteří mají zkušenost s těžkým terénem a nevadí jim kolo občas nést na rameni.

Co dodat na závěr? Nevím, přijeďte se do Novohradek podívat a posuďte sami, jestli vás toto pohoří okouzlí a zaujme. Je na co se dívat.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.