Enipeas a Athos, docela vyčerpávající a náročná túra do soutěsek v řeckých horách

Soutěska Enipeas, antika a Svatá hora (3)

Traverz Zonaria nás překvapí stoupající mlhou. Stále mírně stoupáme, po 45 minutách míjíme nám známou odbočku na Mytikas žlabem Louki, brzy poté na Stefani (už jsme hodně unavení, takže tam nejdeme). Pak už jen 20 minut chůze k chatě Kakkalos. Dáváme si rychlý čaj (mezitím se rozfoukává mlha), majitel nám platí rundu panáků rakije, loučíme se a začínáme klesat do kotle Ghouma a poté k refugiu A.

Nekonečná soutěska Enipeas

Do kotle sejdeme v několika velkých zákrutách, přecházíme hranu závrtu a ocitáme se nad soutěskou Enipeas. Nadále dlouze klesáme, aby si po 300 výškových metrech Michal vzpomněl, že na Kakkalosu nejspíš zapomněl jídlo. Všichni nejprve prohrabáváme batohy, načež se Moriss přiznal, že ho pokradl on. Nabízím, jestli nechce vzít jídlo i mně, ale odmítá.

Sestup k chatě Spilios Agapitos je od naší chaty dosti strmý, naštěstí bez technických obtíží. Užíváme si krásných výhledů a poměrně brzy chatu vidíme. Je to však kus cesty, takže to trvá hodinu, než jsme u ní (ve výšce cca 2 000 metrů). Dáváme si pivo, někteří čaj a brzy se zvedáme k další cestě. Potkáváme se i s českou dvojící, kterou jsme míjeli pod Mytikasem.

Čtěte také: Řecké hory a vysokohorská turistika (2), túra na Olymp (Mytikas)

Pod chatou mě šokuje cedulka, kde se v mnoha jazycích včetně mojí mateřštiny upozorňuje na zákaz sednutí, pití a jezení vlastního jídla v okolí chaty. Je to podmíněné pokoutou 1,5 euro. Potom už v mnoha zatáčkách klesáme do soutěsky potoka Siouri.

Sestup od chaty je vysilující, začíná se stmívat, ale přesto potkáváme turisty, kteří se škrábou nahoru (někteří vypadají dosti zmoženě a dost mě překvapuje, že se pro výstup rozhodli až tak pozdě - kupříkladu těsně nad parkovištěm Prionia potkáváme srbskou korpuletnější dvojici, kteří rozhodně nevypadali připraveně k noclehu v lese). Přibližně v půlce trasy je posezení, kde spočíváme, ale voda žádná. Dole pod posezením se nachází soutok potoka Siouri se samotnou řekou Enipeas.

Pokračujeme už v mírnějším klesání po dně rokliny, několikrát křižujeme vyschlé koryto řeky Enipeas. Až teprve těsně nad Prionií přecházíme po můstku přes potok a vidíme lagunu s pěkným dvoumetrovým vodopádkem. Jsme na místě dalšího nocležiště. Samotný sestup od refugia A nám trval přes dvě a půl hodiny.

Jsme ve výšce přibližně 1 100 metrů a ihned navštěvujeme zdejší restauraci. Major má horečku, s noclehem je to taky bída, takže u piva řešíme další postup. S Ondrou vyrážím na výzvědy, ale nic kloudného v okolí není (až na cedulky upozorňující na zákaz stanování). Vracíme se tedy zpět do restaurace a zjišťujeme u personálu varianty noclehu. Možností by bylo i odjet taxíkem, ale připravili bychom se o průchod tou nejkrásnější částí soutěsky. Personál nám překvapivě radí nocleh ve stanu přímo za můstkem, kudy se pokračuje do kaňonu. Jdeme to osondovat a skutečně tam stojí asi čtyři stany.

Bereme tedy zavazadla a míříme rozložit tábor. Najít místo pro 4 stany je trošku problematičtější, ale daří se. Další chuť na pivo nám hatí v hospodě, kde mezitím zavřeli a odmítají prodat i lahváče. Vracíme se tedy k tábořišti, u zbytků slivovice hodnotíme Olymp a máme pouze kladná hodnocení!

Bohužel touto nocí končí můj spánek, v každém dalším místě se totiž začaly kumulovat rušivé elementy. Protentokrát to bylo stádo asi osmi mezků se zvonky na krku, kteří se pásli na druhé straně potoka. Cinkali poctivě celou noc. Chtěl jsem najít nůž a jednoho po druhém zabít, bohužel byl někde v batohu…

Po probdělé noci vyrážíme projít soutěsku Enipeas. Je nejmohutnější a nejoblíbenější v pohoří Olymp. Většina návštěvníků však zná pouze její horní část od parkoviště Prionia (kam lze vyjet pohodlně autem) k refugiu A. Spodní a mnohem krásnější část je známa jen hrstce turistů. Mělo by to být klesání 800 výškových metrů, pravdou však je, že v kaňonu budete mnohokrát stoupat a zase klesat. Z tohoto důvodu se zdánlivě jednoduchá a krátká túra několikanásobně protáhne.

Ze začátku klesáme ke krásnému, ale zarostlému vodopádu, kde po lávce přecházíme řeku. Stále klesáme až k místu, kde do soutěsky klesá kamenitá cesta (od Prionie asi 30 minut chůze). Nejprve si myslíme, že jde o klášter Aghios Dhionisios, ten je však mnohem dál. Na tomto místě se údolí poněkud rozšiřuje, jsou zde zarostlá políčka a starý sad. Uprostřed toho je ohniště a luxusní místo pro nocleh.

Pokračujeme opět užším místem k dalšímu podobnému, ale odlehlejšímu plácku. Opět vhodné místo na spaní. Nachází se zde obrysy zdí nějaké budovy, spousta ořešáků a především nádherný vodopád. Je třeba kousek sejít pod louku a první odbočkou seběhnout doprava k řece, poté asi 80 metrů proti proudu. Odměnou je krásný asi šest metrů vysoký dvojvodopád s průzračnou lagunou a kaskádami. Skoro to zve ke koupeli, jen jsme dosti ve stínu a ze skal jde chlad.

Jdeme dál a brzy míjíme jmenovaný klášter. Aktuálně je v rekonstrukci zabarikádovaný lešením. Opět křižujeme řeku a brzy začíná první větší stoupání k jeskyni Agio Spilao, kde se nachází kaple a vydatný pramen. Od parkoviště Prionia to k jeskyni zabere asi 2 až 2 a půl hodiny (pokud se budeme příliš zabývat s focením). Za kaplí jsou dvířka, kterými se dá dostat do krátké jeskyně, ale nic moc zajímavého v ní není.

Od tohoto místa pěšina začíná klesat k řece, aby opět vystoupala vysoko nad ni. Tímto náročným a stále se opakujícím způsobem půjdeme až do Litochora. Po cestě ještě potkáváme krásnou lagunu, neodoláme a skáčeme do ledové vody. Jen upozorním, že koupání v Enipeasu je zakázané.

Přibližně po dvou hodinách střídavých výstupů a sestupů vystoupáme velmi vysoko nad kaňon k výrazné skalní věži a poprvé spatříme Litochoro. Zdá se blízko, ale pořád to je ještě přes hodinu náročné chůze. Jsme pod horou Rachi (nebo také Golna, jedno z mála míst, odkud vidíme Mytikas, moře, kaňon i Litochoro). Panuje příšerné horko, stoupání vysoko nad řeku se nám zdají kolikrát zbytečná, klesání ničí naše kolena.

V totální únavě najednou slyším z lesa kytaru a sympatický zpět. Nejsou to halucinace, ale pankáč sedící v jeskyni a hrající dosti dobré písničky. První znamení, že jsme u konce. Najednou prudce klesáme kolem jakéhosi plotu, abychom se ocitli na betonové cestě, pod kterou zurčí voda do Litochora. Najednou vidíme první domky a jsme v civilizaci. Od Prionie sem to potrvá alespoň 5 hodin namáhavé chůze.

Trošku složitě se promotáváme přes rozpálené ulice, sledujíc směrovky do centra, abychom na náměstí využili služeb restaurace. Nachází se osamocená naproti všem ostatním, ale měla nejvíc plno (indikátor chuti je počet zákazníků). Dáváme si vynikající baklavu, já ochutnám za pouhých pět euro mísu se zapečeným sýrem. Jsou zde skvělé ceny, výborný personál a dobré jídlo. Náhodou zde potkáváme Sachise taxikáře, Michal s Ondrou jedou pro auto a já po městě pobíhám a sháním nějaké pohledy. Kluci jsou tady brzy, nakládáme bagáž a vyrážíme se smočit do moře.

Králičí kemp a krapet antiky

Na Sachisovo doporučení vyrážíme do vesnice Variki , kde se nachází kemp Kalavia Varikou. Ten je bez lidí, ale plný opuštěných karavanů a králíků. Ti jsou všude, stejně jako jejich bobky a lejna psů. Brzy se potkáváme s individuem, které si vezme 30 euro za všechny. Prý je majitel. Doklad nám nedává, prý by to s ním muselo být dražší.

Po zaplacení a zakempování vyrážíme na pláž. Je pěkně daleko, nejprve procházíme brankou, aby neutíkali králíci, potom přes most přes jakousi stoku, co ústí kousek do moře a ještě asi 200 metrů po písečné pláži. Sprchy nefungují, všude je drobný písek, pláž je poměrně špinavá, voda taky, ale od koupele v moři nás to neodrazuje.

Po návratu navštěvuji sociální zařízení v kempu, které je doslova odporné - ve sprše teče pouze studená voda, ucpané toalety čímsi… Vyperu si alespoň nějaké oblečení v umývadle, zatímco kolem mě poskakují králíci. Na večeři si dáváme několik piv a uléháme pod širák, v noci mě pak neskutečně budí dálnice a železnice, takže druhou noc po sobě nespím.

Ráno nikam nespěcháme, ale přesto jsem vzhůru před východem Slunce. Společně s Majorem vyrážím na pláž fotit, což se vyplácí. Slunce totiž vychází skoro přesně za horou Athos, kterou jsme doposud neviděli. Poté se procházíme po pláži, sbíráme mušle a objevujeme zajímavé meandrovité ústí nějaké říčky do moře.

Po sbalení se vydáváme opět do městečka Dion, kde tentokrát navštěvujeme archeologické muzeum pod širým nebem. První zmínky o Dionu pochází z roku 424 před Kristem, ale zlaté období zažíval od roku 200 do 400 našeho letopočtu. Proběhly zde Dionské oslavy, které pořádal Alexandr Veliký před svou expanzí do Indie.

Ve své době šlo o centrum tehdejší Makedonie. V 5. století bylo město zpustošeno zemětřesením a celé opuštěno. Muselo to proběhnout rychle, protože bývalo zvykem s sebou brát sochy a další poklady. V Dionu zůstalo vše. Město bylo znovuobjeveno počátkem 19. století a od té doby zde probíhají archeologické výzkumy.

Celý areál je neobyčejně rozsáhlý, ale procházíme ho celý. Nejzajímavější je část po levé straně s centrem bývalého města, vpravo se sice nachází dvojice amfiteátrů, ale tyto nejsou příliš zajímavé. Jeden je dosti pobořený a skromný a druhý byl s pomocí ocelových laviček a obrovského pódia přestavěn. Je sice využíván i dnes, ale utrpěla tím historická hodnota celku. Moc se nám to nelíbí a poněkud to srazilo naši první návštěvu (pro mnohé z nás úplně první) antické památky. Kromě toho nás zmáhá šílené horko.

V ceně vstupenky máme i návštěvu archeologického muzea v centru nynějšího Dionu. Vyrážíme tedy autem do města, dokupujeme základní potraviny a také vyrážíme někam na jídlo. Bohužel chceme vyzkoušet i něco jiného, než ve skvělé restauraci na hlavní křižovatce, takže se ocitáme přímo naproti muzea. Tady je asi čtveřice restaurací vedle sebe. Zoufalí majitelé se nás pokouší nalákat, ale dáváme si říct až u nejspodnější z nich.

Aby to měl kuchař jednoduché, objednáváme si všichni stejné jídlo (spěcháme, archeopark se nám dosti protáhl). Obsluha je šíleně pomalá, v prázdné taverně je sice 6 zaměstnanců, ale nejsou nás schopni rozumně obsloužit. Nakonec se dočkáváme mrňavé porce gyrosu v pitě za velké peníze, někteří dokonce i teplé.

Celkově musím konstatovat, že úroveň gastronomických služeb v Řecku a Albánii je často horší než mizerná. Případy, kdy jsme byli všichni skutečně spokojení, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Dosti nám vadily obsáhlé jídelní lístky, aby po našem pečlivém výběru personál několikrát opakoval, že už to nemají (v jedné hospodě měli ze 40 inzerovaných položek pouze jednu!).

Po "najezení" se vydáváme do muzea. Je velice pěkné a bohatě zařízené. Jistě zaujmou překrásné mozaiky, ale hlavně varhany, které jsou nejstarší na světě. V instituci jsme pochopili jednu z příčin řecké krize. V budově, kde v Česku pracují maximálně 4 lidé, jich zde stát zaměstnává snad 15.

Trocha historie Svaté hory

Po překvapivě dlouhém kulturním zážitku skáčeme do auta a přes celou řeckou Makedonii se dostáváme na Chalkidiki do městečka Ouranopolis. Je to vstupní brána do Athónské republiky a nachází se zde kancelář, kde je třeba vyzvednout tzv. diamonitirion. Jde o "vstupenku", která vás kromě samotného vstupu a volného pohybu po poloostrově opravňuje k bezplatnému ubytování a stravě ve všech klášterech (až na vzbouřený Esfigmenou).

Athos je opravdu velmi unikátní území, dalo by se říci "Relikt Byzantské říše". Jde o nejvýchodnější prst poloostrova Chalkidiki. Samotné území republiky je dlouhé přes 50 km, ale široké jen 10. Na nejjižnějším cípu se tyčí 2 033 metrů vysoká stejnojmenná hora, která strmě roste přímo z moře. Athos je považovaný za jedno z nejposvátnějších míst pravoslavné víry.

Jedním z lákadel pro pravoslavné věřící jsou žijící Svatí muži - zvaní "duchonosní starci" (jednou jsme v lese potkali chlapíka našeho věku, který nás výrazně upozorňoval, že se setkal s Otcem Gregorem. Velmi se divil, že ho neznáme, v Řecku ho prý zná každý). Nachází se zde 20 velkých klášterů a 12 dalších menších zvaných velmi zjednodušeně skítí. Některé z nich dosahují obrovských rozměrů a připomínají spíše města. Kromě klášterů a skítí je k vidění nesčetně pousteven, kaplí, kostelíků a dalších sakrálních staveb.

Na Athosu platí stále původní Juliánský kalendář (lišící se o 13 dní od Gregoriánského. Jde o poslední stát na světě, kde je kalendář používán), ale při komunikaci s úřady vás tím blbnout nebudou. Více matoucí je Byzantské měření času, které se zde zachovalo.

Den začíná se západem slunce, kdy ručičky ukazují 12:00. Vzhledem k tomu, že se to v průběhu roku mění, je nutné každou sobotu v okamžiku, kdy poslední paprsek slunce přestane svítit na vrcholek hory Athos, hodiny ručně přenastavit. Většina hodin v klášterech je nastavena na tento systém, ale v přístavech běží klasický čas, takže se nenechte zmást.

Athónská republika je nejstarší nepřetržitě fungující republikou na světě. Její tradice sahají hluboko do minulosti. Podle pověsti se Panna Marie plavila navštívit Svatého Lazara na Kypr. Nepříznivý vítr její loď zavál směrem k Athosu do míst, kde nyní stojí klášter Iviron. Marii se místo zalíbilo a projevila přání, zda by mohl být poloostrov její zahradou. Načež se ozval Boží hlas: "Nechť je toto místo vaše zahrada a ráj a útočiště pro ty, kteří hledají spasení!". Na základě této pověsti je naznačen zákaz vstupu ostatním ženám.

Císař Theodosios Veliký (379 - 395) nechal na Athosu postavit chrám Bohorodice zvaný Vatopedi. Jeho dcera jej chtěla v 5. století navštívit, ale již mezi dveřmi prý slyšela hlas, který říkal: "Stůj, nechoď dál, tady není místo pro dvě císařovny!". Tím byl zákaz vstupu žen dokonán. Samozřejmě i zde existují vyjímky. Například car Uroš IV. Dušan, přivedl na Athos svou manželku Helenu Bulharskou, aby ji ochránil před morem. Po celou dobu pobytu byla nošena na rukou, aby se nedotkla země.

V dějinách je více takových případů, například záchrana několika desítek žen z okolních vesnic během Balkánských válek, kdy prý na Athosu proběhl i porod. Francouzská spisovatelka Maryse Choisy pronikla na Athos roku 1920 v přestrojení za muže a totéž se povedlo o deset let později první řecké Miss! Posledním případem je skupinka moldavských imigrantek, kterou překupníci vysadili na pobřeží poloostrova v roce 2008.

Již před Theodosiovým chrámem stával na poloostrově první kostelíky a usazovali se zde mniši. V pátém století zde pořád stála antická socha Dia Athónského. Skutečnou mnišskou invazi však poloostrov zažil s pádem Egypta a invazí muslimských vojsk v sedmém století. V této době se z Egypta vydaly hledat útočiště spousty mnichů a našly je právě zde (ostatně slovo skítí pochází právě z koptštiny, což je jazyk egyptských křesťanů).

Roku 872 (někdy se uvádí 885) nechal byzantský císař Basileios I. Makedonský vydat listinu, která zakazovala místním obyvatelům vstup do lesů a prakticky nerušení asketického života mnichů, kteří se zde stále houfně usazovali. V roce 908 byl jmenován první Protos (první mnich), ale nejvýznamnějším byl Athanasios Athonitský, který byl Protosem jmenován roku 962 po čtyřletém působení na Svaté hoře. V tomto roce nechal postavit budovu Protaton (sídlo všech Protosů) v Karyes (hlavní město Athónské republiky) a v podstatě zahájil nepřetržité fungování nejstarší republiky na světě.

Císař Nieforos Fokas nechal roku 963 založit první klášter Magistis Lavra, což měl za následek vznik prvního athosského řádu. Brzy následovaly další a od té doby nastává postupná izolace poloostrova, vrcholící v roce 1097 vystěhováním posledních rodin ze Svaté hory. Následovala zlatá éra Athosu, vznik většiny klášterů a růst bohatství.

Po rozpadu byzantské říše končí její ochrana nad tímto územím a Athos se stal cílem několika křížových výprav. Některé kláštery byly katolíky vypáleny, mniši byli vražděni těmi nejodpornějšími způsoby a nastává doba temna.

V 15. století končí řádění římskokatolické církve a Athos se dostává pod nadvládu Osmanské říše. Už od počátku Turci mnichy respektovali a roku 1453 po pádu Konstantinopole to i ratifikovali výslovnou smlouvou. Nastává opět doba prosperity a podaří se i dokončit poslední ze dvaceti klášterů (Stavronikita).

Po bitvě na Kosově poli se na Athos stěhuje mnoho mnichů ze Srbska. Kupodivu je to muslimy nadále tolerováno. Vrcholem je vydání fatwy a "vznešeného dekretu" Hatt-i Sharif sultánem Selim z roku 1517, kde je doslova psáno: "…jde o místo, kde jsou zvěstovány Svaté knihy evangelia. Kdykoliv by bylo spáleno a poškozeno, musí být znovu postaveno…"

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.