Maramureš a pohoří Rodna, veselý hřbitov Sapinta aneb na návštěvě v hornatém Rumunsku

Putování po hřebenech rumunských Karpat (1)

Tři roky uplynuly jako voda a opět si posunuji ručičku na časomíře o hodinu kupředu. Po jisté odmlce mě znovu zdraví Rumunsko. Jedná se o velmi rozmanitou zemi, jež dokáže nabídnout nejedno překvapení; proto hned na úvod představím jistou zvláštnost.

Jak si lze všimnout při průjezdu městy, skladují obyvatelé činžovních domů občas na balkónech dřevěná polena na zátop. Jak s nimi naloží a jestli mají v bytech zřízená kamna nebo krby, netuším, podobných kulišáren se však vyskytuje mnohem víc. Proto se před putováním po horách u jedné takové kuriozity ještě zastavíme.

Hřbitov ze seznamu UNESCO

Pokud napíši, že si většina lidí spojuje hřbitov se zármutkem, nebudu zřejmě daleko od pravdy. V rumunské osadě Sapinta (Săpânţa) se však na hřbitově pieta nenosí, člověk se naopak baví. Na modrých dubových křížích jsou vyřezány zábavné obrázky s texty, jež slouží k obveselení.

Čtěte také: Výstup na Farcau, túra v rumunském pohoří Maramureš

Zesnulí jsou znázorněni buď při typické činnosti ze svého života - vaří, hrají na hudební nástroj, sekají trávu, pasou ovce, pracují na tkalcovském stavu, řídí traktor nebo jiné vozidlo, dělají v dolech atd. - občas je ale s vtipnou poznámkou znázorněna příčina jejich smrti. Např. pod obrázkem muže pijícího alkohol stojí, že se uchlastal k smrti, dalšího pána podle všeho srazilo jedoucí auto. Dívku, jež zřejmě stopovala u silnice, asi přejel či zavraždil majitel blížícího se vozidla, představí se i horší mord. Nevím, o co se dva chlápci pohádali (texty jsou v rumunštině, již nerozluštím), jeden z nich ale druhému ufikl hlavu. Jak ji drží ve vzduchu, crčí z ní krev.

Já vím, že uváděné příklady spíš než závratné salvy smíchu vyvolávají hrůzu, v jaké si libují naše televizní stanice a bulvární plátky, přesto se jedná o veselý hřbitov, jenž nemá ve světě obdoby. Dokonce ho kvůli originalitě zapsali na seznam UNESCO a za jeho návštěvu se platí. V době naší návštěvy šlo o 5 RON.

Zrod zvláštní "tradice" zapříčinil řezbář Stan Ion Patras, jenž začal v roce 1935 tvořit pro své "klienty" speciální náhrobky. Ty vznikají dodnes, přestože dotyčný pán v roce 1977 zemřel. V tvorbě pokračují dva řezbáři, uvádí se, že navzdory světovým krizím nemají o práci nouzi. Zájemců o spočinutí na tamním cintorínu je víc než dost, i když pochybuji, že by se nebožtíci chtěli dočkat sloganu, jaký pozůstalí nechali na hrob napsat jistému hamižníkovi: "Přestože jsi měl prachy, stejně jsi skonal!"

Návštěvu hřbitova máme za sebou, se Sapintou se ale neloučíme. Navštěvujeme ještě jeden z mnoha dřevěných kostelů, jimiž je oblast Maramureše, v níž se nacházíme, pověstná. Pravoslavný svatostánek totiž není zcela obyčejný, jak by se na první pohled zdálo, drží jistý primát. Věž se zvedá do výšky sedmdesáti pěti metrů, což z ní činí nejenom rumunského, ale i mezinárodního přeborníka. Stejně vysoké stavby vyrobené pouze ze dřeva se příliš často nevyskytují.

Skanzen lidové architektury

Aby kultury nebylo málo, dopřejeme si před návštěvou hor ještě jeden drobný doušek národopisného vzdělání. V hraničním městě Sighet (Sighetu Marmaţei) - za humny se táhne Ukrajina - procházíme skanzen lidové architektury. Jedná se o typické maramurešské stavby, které pochází z 12. - 19. století, dřevěný kostelík vznikl ve století šestnáctém. Vnitřní vybavení domů si jsou vzájemně podobná jako vejce vejci - postel, kamna, stůl, lavice, džbány a další nádoby; neschází ani ukázky stavů, lisů, sušáren na kukuřici, včelí úly apod.

To už ale směřujeme k horám, které nás beztak obklopují, na řadu přichází pohoří Maramureš.

Maramureš, dvoudenní přechod

Pohoří Maramureş neboli Muntii Maramureşului, já však pro své povídání volím počeštěný název Maramureš, se táhne na severu Rumunska a přechází na Ukrajinu, kde se oblast nazývá Rachovské hory nebo Marmaros'kyj masyv.

Z hlediska rumunského členění náleží Maramureš do Východních Karpat. Jižní svahy spadají do Maramurešské kotliny (Depresiunea Maramureşului) za níž se zvedá pohoří Tibleş a Rodna. Další sousedy představují pohoří Guţii a Tibau. Nejvyšší vrchol je Farcău (dosahuje výšky buď 1 956 m nebo 1 962 m - údaje se rozchází), který leží na bočním hřebeni. V lesích žijí medvědi, rysi a vlci.

My svůj dvoudenní přechod - kdyby chtěl člověk přejít celé pohoří, klidně by si mohl na túru rezervovat celý týden - začínáme v městečku Vişeul de Sus, kde se dá před opuštěním civilizace v místních podnicích dobře najíst a napít. Konzumace se však týkala večera, a nyní máme ráno, takže nebudu pokrmy obsáhleji rozebírat.

Se šestou hodinou ranní se hlásíme na vlakovém nádraží, odkud vede do lůna hor úzkorozchodná železnice. Ta lemuje řeku Vaser, jež se klikatí mezi strmými svahy. Přeprava slouží hlavně ke svážení dřeva, vláčky naštěstí vozí i lidi - dřevorubce, školáky či turisty - a tak se stáváme pasažéry.

Ke štěstí nám chybí jen jedno, nepotáhne nás stará parní lokomotiva, ale normální motorový pohon. Nějak to ale překousneme, zaměřme se na vagónek, do nějž jsme se "nalodili". Dveře nejdou dovřít a vzniklou škvírou fouká do vozu studený vítr, dřevěné lavice nás vrací do minulých století. Bizarně působí i kamna, u nichž si nedovedu představit, že v zimě vyhřejí vnitřní prostor.

Lemujeme řeku a posléze, asi abychom si užili i změnu, přesedáme do jiného vláčku. V něm naše batožiny končí na špinavém vagónu, jenž je tažen za námi, můžeme jen doufat, že nám na zavazadlech neulpí pár bobků.

Vyjíždíme a pokračujeme v cestě, jak se zdá, poklid přepravy nenaruší nic neočekávaného. Opak se stává pravdou. Nerad bych se pletl, ale místní občané si asi ještě dlouho budou vyprávět o děsivém Čechovi, který z vlastní iniciativy rozbil hlavou skleněné okno. Vysklil ho coby odhodlaný Terminátor, Rambo či jiný borec stejně "pochybných" kvalit, zkrátka se projevil v roli drsného tvrďáka.

No, teď trochu přeháním, ve skutečnosti proběhla událost jinak. Dotyčný nezaútočil na překážku v podobě býka, jehož rozdráždila červená barva, naopak se stal obětí. Okno nad ním se znenadání vyklopilo a spadlo mu přímo na hlavu, vysklilo se. Děsivý zásah s kupou střepů se naštěstí obešel bez vážnějšího zranění, lebku dotyčného poznamenal pouze malý šrám.

"Zábavnou" zahřívací vložku máme za sebou, vysedáme v dřevařské stanici Faina. Pokud k tomu už nedošlo, nazouváme boty "samochodky" a na záda si nahazujeme batohy, pokračujeme po svých.

Zprvu jdeme několik kilometrů podél kolejí. V jednom místě se na opačné straně řeky vyskytuje dřevěný kříž, jenž připomíná německý hřbitov z roku 1917; my přecházíme tok Vaser za stanicí Miraj - pod pojmem zastávka se většinou skrývá dřevařská chýše, jež bývá doplněna suchým záchodem. Protože se nedá použít bývalý železniční most, který prý ještě před pár roky vedl na druhý břeh, přecházíme řeku o kus dál po hrázi vodní nádrže.

Do hor stoupáme po hliněné cestě. Občas nad námi mezi stromy vykoukne vrchol Toroiaga, jenž představuje hlavní cíl naší dvoudenní cesty. Míjíme opuštěná stavení a bývalé štoly. Pozůstatky těžební činnosti, již ukončili v osmdesátých letech minulého století, nejde přehlédnout, navršené haldy působí v terénu jako pěst na oko. Dojde i na borůvky, na něž si jinak jistě dělají zálusk medvědi; vystupujeme do sedla v nadmořské výši 1 635 metrů. V něm stojí volně přístupná dřevěná turistická chata Refugiu montan, již obratem obsazujeme. Aspoň nebudeme muset na noc stavět stany.

Dáváme si pozdní oběd a vydáváme se nalehko do terénu. Jelikož si vrchol Toroiagu necháváme coby sladký bonbónek na příští den, ubíráme se na opačnou stranu. Přecházíme přes kopec s nově zřízeným vysílačem a opuštěnou kamennou stavbou, vábí nás k sobě tři vrcholky. Vlastně, abych byl přesný, upřednostňujeme nejvzdálenější z nich Picierul Caprei (1 804 m).

Pěšina příliš prochozená není a chvílemi se prodíráme křovinami, leč nevadí. Odměnou za námahu nám jsou skvostné výhledy. Okolo se rozprostírá pohoří Maramureš, jež na severu v podobě Rachovských hor pokračuje na Ukrajinu. Toroiaga se před našimi zraky sice skrývá za bližším masivem, plnohodnotnou náhradou se nám ale stává pohoří Rodna. Její hřeben se táhne na jihu a jako na dlani se před námi ukazují jednotlivé vrcholky v čele s nejvyšší horou Pietrosul Rodnei (2 303 m).

Nadšeni skvělými výhledy vracíme se na chatu, kde nás, jak naivně předpokládáme, nezaskočí blížící se bouře. Záhy změníme názor. Dovnitř začne po stěnách zatékat voda. Dřív, než se vzpamatujeme, vlhnou nám věci odložené u zdí. Stan usušený přes den je znovu mokrý a lépe si nevede spacák rozložený vedle, tak tohle překvapení si mohla chýše odpustit. Ještě že nejsme žádné primadony a se zhoršenými podmínkami se vyrovnáme.

Další vrásky nám obloha vytvaruje na obličejích ráno. Skrze hustou mlhu vidíme jen na pár kroků. I tak - věříme, že se mraky roztrhají - vydáváme se na Toroiagu (1 930 m). Její holý vrchol prý představuje vynikající výhledový bod, jejž by bylo chybou opominout.

Něco přes hodinu stoupáme vzhůru a opírá se do nás prudký vítr, k naší smůle šedivou clonu nerozežene. Můžeme pouze sledovat, jak se mlha přelévá z jedné strany hřebene na druhou, což není žádné terno. Díky tomu nespatříme nejvyšší ukrajinskou horu Hoverlu ani Pop Ivan. Oblačnost se samozřejmě roztrhá, jakmile se vydáme dolů z hor.

Vracíme se k chatce, balíme a sestupujeme do Baia Borşy. Ubíráme se po nezáživných hliněných cestách, čestnou výjimku představuje strmý kamenitý žlab, jenž se nachází za další opuštěnou důlní stavbou. V něm dojde i na dramatickou vložku. Jak klesáme, rozhodne se nás ve zúženém prostoru předehnat stádo ovcí. S ohledem na štěkající psy jim radši uvolňujeme cestu a zalézáme do okolního porostu, hafanům se totiž naše přítomnost očividně nezamlouvá.

Krátkou návštěvu pohoří Maramureš končíme ve městě Baia Borşa, kde si dopřáváme zasloužené pivko a v obchodním domě dokupujeme potraviny.

Suhard, Rodna

Ocitne-li se člověk v sedle Rotunda (1 271 m n.m.), má po levé ruce pohoří Suhard a po pravé paži pohoří Rodna. Samozřejmě, učiníme-li čelem vzad, ocitne se pohoří Suhard vpravo a Rodna vlevo. Kdyby navíc došlo na pootočení vpravo či vlevo, objevilo by se jedno pohoří před člověkem a druhé za ním, to už ale nebudu rozebírat. Raději se zaměřím na jednotlivé horské masivy.

První přichází na řadu Suhard neboli Muntii Suhardului (Suhardské hory). Pohoří, stejně jako dříve představený Maramureš, se vyskytuje v severním Rumunsku a patří k jádrovým pohořím Vnitřních Východních Karpat. Od Rodny ho odděluje již zmíněné sedlo Rotunda, další horské sousedy představují Giumalău, Căliman, Stânisoara a Bârgău.

Nejvyšším vrcholem je Omul (též Vârful Omu nebo jen Omu), jenž dosahuje výšky 1 932 metrů. Jelikož zní údaj zajímavě, tak si před přechodem Rodny na horu odskočíme; výprava nám zabere většinu dne. Hora je totiž od sedla vzdálena odhadem zhruba deset kilometrů a převýšení činí přibližně osm set metrů.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.