Maramureš, Suhard a Rodna, Sapinta a Sighet - horská turistika v Karpatech v Rumunsku

Putování po hřebenech rumunských Karpat

K vrcholu vede ze sedla Rotunda téměř po celou dobu pohodlná hlinitá cesta, která občas protne les. Většinou se však ubíráme po travnatých loukách, po nichž se prohání stáda ovcí, koz i krav, na mnoha místech se pasou koně. Sem tam se vyskytne také salaš a v terénu narazíme na betonové "vany". Ty stojí vždy v řadě za sebou, a jak na sebe navazují, přetéká z těch výše položených do níže se nacházejících hadicemi voda. Ve skutečnosti se jedná o napajedla pro dobytek, já však slovo "vana" použil záměrně. Nádrže, jak jsme si ověřili na vlastní kůži, mohou zmořeným poutníkům posloužit coby důležitý očistný prvek.

Nesmím zapomenout ani na pozůstatky zákopů ze světové války, ty se vyskytují i na vrcholu Omul. Z toho se nabízí nádherný výhled na všechny strany. Kromě navštíveného Suhardu se předvádí pohoří Maramureš, Stânisoara, Giumalău, Bistritei, Obcinia Mestecaniş, Căliman, Bârgău a samozřejmě Rodna.

Zpátky se vracíme stejnou cestou, jak se ukáže, přeje nám štěstí. O Suhardu se totiž traduje, že se v něm pohybují jedni z nejdivočejších ovčáckých psů celého Rumunska. My jsme však na žádnou speciální jednotku R.A.F. ani H.A.F. nenarazili, a tak jsme se nemuseli s holemi a kameny v rukou seskupit do vojenské formace "želva" či "zajíc", které používali už staří Římané. Pokud náhodou někdo neví, jak takový armádní útvar vypadá, doporučuji k inspiraci comicsy nebo filmy o galském válečníku Asterixovi.

Čtěte také: Maramureš, Suhard, Rodna a Sapinta, Sighet (1) - trek po hřebenech…

To jsem ale odbočil stranou, vracíme se do sedla Rotunda. V jednom ze dvou stavení nám uvaří polévku a mamaligu, což je tradiční rumunský pokrm z kukuřičné kaše. Přidá se i plechovkové pivo slabší kvality, jež kupodivu pochází od nás z Čech. Když však doplním, že výrobce i prodejce představuje Kaufland, jenž se vyskytuje i v Rumunsku, asi se už nebude nikdo podivovat, že jde o špatný produkt. To i rumunská piva Ursus nebo Timişioara dosahují mnohem lepší chutě a občas, byť to asi zní tvrdě, dokonce šlapou na paty některým našim "rádoby" vyhlášeným značkám.

Dosti ale gurmánských rozborů, na řadu přichází pohoří Rodna (Muntii Rodnei). Jedná se o nejvyšší masiv Východních rumunských Karpat, který sahá do nadmořské výšky 2 303 metry (vrch Pietrosul Rodnei). Za sousedy má pohoří Maramureš, Suhard, Tibleş a Bârgău. Podloží tvoří především krystalické břidlice s lokálními pokryvy sopečných hornin i usazenin. V oblasti se nachází celkem třicet šest horských jezer.

My do pohoří vyrážíme další den ráno a zpočátku se ubíráme po hlinité široké cestě. Míjíme salaš a obtáčíme vrch Nichitas (1 451 m), terén je, pokud vynecháme sedlo Rotunda, travnatý a nezalesněný. U jednoho z napajedel dobíráme vodu. Také se nám postupně otevírají výhledy na vrcholy Ineut (2 222 m) a Rosu (2 113 m), které se klubou z ranních mlh.

Následně se k nim přidá druhá nejvyšší hora pohoří Ineu (2 279 m). Jak se k ní blížíme, mění se ráz cesty. Turistické značení, které je v Rodně velmi kvalitní, nás zavede na kamenitou pěšinu. Ta se klikatí v porostu kleče, brzy se přidají první kvetoucí pěnišníky (rododendrony), podle nichž se Rodna občas nazývá Pěnišníkové hory.

Na řadu přichází asi největší z ples Lacul Lala Mare, my vystoupáme k jezeru Lacul Lala Mică. To se svojí nadmořskou výškou 1 920 metrů se stane naším nejvyšším nocležištěm. Rozhazujeme na břehu stany a můžeme lenošit, zkrátka pohoda. Protože je ale odpoledne ještě mladé, vydává se většina z nás k nejbližším vrcholům. Nejprve šplháme na horu Ineu (2 279 m), jež se nachází přímo nad plesem.

Z nejvyššího bodu se nabízí nádherný rozhled. Směrem na západ se táhne travnatý hřeben Rodny, a tak krásně vidíme, kudy se příští den budou ubírat naše kroky, člověk se těší už s předstihem. Na východě se zvedá pohoří Suhard, jemuž dominuje minulý den navštívený Omul, za ním vykukují kopce Stânisoary. Severně se táhne Maramureš a jihu dominuje Căliman.

Potěšeni spatřeným, sestupujeme do sedla Saua Ineutului a šplháme ještě na Ineut (2 222 m), abychom se pokochali novým výhledem po okolí. Teprve poté se vracíme na tábořiště a osvěžujeme se v plesu. Večeři si stejně jako v příštích pár dnech vaříme z vlastních zásob.

Ráno nás zdraví sluníčko, podobně jako včera stoupáme do sedel Saua Ineutului a Saua du Lac (2 140 m). Dneska však nepokračujeme na vrchol Ineu, ale ubíráme se po hřebeni k sedlu Saua Putreda. Lemujeme hluboký kotel, v němž se pasou ovce; jak se ukazuje, naše přítomnost nevoní hlídacím psům. Bez rozpaků vyráží naším směrem. Bereme si do rukou kameny a připravujeme hole, naštěstí zasáhne náš tiskový mluvčí Čičman. Nejedná se však, jak vyplývá z jména, o přezdívku někoho z nás, takto jsme pojmenovali psa, který se k nám přidal v sedle Rotunda a nakonec nás doprovázel po celou cestu.

Čičman vychází hafanům vstříc a vzájemně se začnou očuchávat, nakonec k našemu potěšení projdeme kolem smečky bez zbytečných komplikací. Podobná situace se v příštích dnech párkrát zopakuje. Jak ale musím přiznat, pokaždé tak snadno nevyvázneme. Jinde dojde i na psí souboj a k hození dřeva po drzém hafanovi.

Ubíráme se po úzkém hřebínku a na obě strany padá strmý svah, na dvou skalnatých místech dojde na malou lezeckou vložku. Přes hory Cisa (2 036 m) a Omului (2 134 m) přecházíme na vrchol Gărgalău (2 159 m), odkud mají být nádherné rozhledy. Pomyslnou čáru přes rozpočet nám udělá přihnavší se mlha. Zahalí nás do své náruče a nemíní odtáhnout. Jako by toho nebylo málo, při sestupu z hory se přidá déšť doprovázený hřměním. Pod sedlem Gărgalău, kde lze nabrat vodu, stavíme za asistence kapek stany a v přístřešcích přečkáváme dobře tříhodinový lijavec.

Se šestou hodinou se vyčasuje, opouštíme stany. Vaříme si večeři a poté se jednotlivě nebo po dvojicích rozbíháme po okolí, máme co pozorovat. Kus nad stezkou se nachází pár fotogenických ples (některé svou velikostí připomínají spíše větší kaluže), od kopce Cailor (1 920 m) se nabízí pěkné výhledy.

Na rozdíl od odpoledne se v plné kráse předvádí vrchol Gărgalău a působivě vypadá i nedaleký jehlanovitý Coronigsu (1 987 m). Při pohledu na západ vykukuje nejvyšší vrchol pohoří Pietrosul Rodnei. Směrem na sever se za hlubokým údolím, v němž leží město Baia Borşa, zvedá Maramureš. Z pohoří vyčnívá především Toroiaga, na niž jsme pár dní dozadu zavítali. Dohlédnout lze až na Ukrajinu.

Další den nejprve vystoupáme na travnatý Galatului (2 048 m), následně traverzujeme vrchol Laptelui Mare (2 172 m). Míjíme Puzdrelor (2 189 m) a podcházíme kopec Negoiasa Mare (2 041 m). Naše kroky se dočasně rozdělují za pramenem v sedlu Intre. Zatímco většina, jako by se obávala přílišné námahy, pokračuje lehčím traverzem, vydáváme se ve dvou na vrchol Repede (2 074 m). Výstup je to vskutku výživný a teče z nás pot, výsledek ale stojí za námahu.

Z kopce je dle mého mínění snad nejlepší pohled na pohoří Rodna. Daleko za námi zůstaly Ineu, Gărgalău i Puzdrelor, na opačné straně zaujme hlavně Tapului (2 024 m). Největší zájem však vzbuzují Pietrosul Rodnei a Rebra, jež se nám ukazovaly už dříve. Jejich svahy vábí a důrazně se hlásí o slovo, není divu, že na tyto majestáty hodláme vystoupit příští den.

Zatím ale sedíme na Repede. Kromě okolních hor pozorujeme i naši skupinu, jež se ubírá na stezce hluboko pod námi; v rozporu s původním plánem si pobyt na vrcholu o něco prodloužíme. Po hřebeni, po kterém vede naše cesta, táhne stádo ovcí. Ačkoli si nepřipadáme jako srabi, nemíníme riskovat, že se utkáme s hlídacími psy. Tady by nám proti štěkající přesile vojenské formace "želva" či "zajíc" nepomohly, stejně tak nám trn z paty nevytrhne Čičman, jenž následoval větší grupu. Nakonec, jak pozorujeme na dálku, i on má potíže. Ovčáčtí psi ho pořádně proženou.

Stádo konečně klesá do údolí, pokračujeme v chůzi. Přes hory Cormania (2 033 m) a Obârsia-Rebri (2 052 m) přecházíme k jezeru Rebra, kde se zatím utábořil předvoj. U plesa se také nachází salaš, kde zakupujeme ovčí sýry.

K našemu úžasu se nedlouho po nás přižene k jezeru německá grupa skautů (v duchu tradic si oblékli stejnobarevné košile s krátkými rukávy i trenky a nesou vlajku se znakem), jejich přítomnost v nás vyvolá vzpomínku na Jaroslava Foglara a Rychlé šípy.

Tito hoši však tak čestní jako naši comicsoví hrdinové asi nebudou, protože jinak by nás při míjení našeho tábořiště zdvořile pozdravili - snad, doufáme, nejde o mladé členy SS jugend! Nechtěně nám ale aspoň nabídnou večerní program; společně pozorujeme, jak si na opačné straně jezera staví veliký stan.

Také nás o něco později mine stádo ovcí, koz, koňů a krav vracející se k salaši; co je zajímavé, tentokrát na nás hlídací hafani neútočí. Někteří naopak mají zájem se lísat. Jak si ale dokážeme spočítat na prstech jedné ruky, jejich vstřícnost je pouze dočasná. Jakmile bychom je další den potkali při robotě někde v terénu, zase by neznali bratra a zle by na nás cenili zuby.

Se setměním se rozprší, ráno zas jednou panuje mlha. Navzdory nepřízni počasí se ale vydáváme k nejvyšší hoře Rodny. Podobně jako u Toroiagy to bude hop nebo trop, buď se mraky vytratí a nabídnou se nám z vrcholu skvělé výhledy, v opačném případě dopadneme špatně.

Dereme se vzhůru a za pořádného větru traverzujeme kopec Rebra. Dostáváme se na Pietrosul Rodnei (2 303 m), jenž představuje nejvyšší bod našeho putování. Mlha se bohužel nerozestupuje, rumunští bohové nám očividně nejsou nakloněni. Že by měl u nich někdo z nás vroubek? Těžko soudit, ale vypadá to tak, já jen odpřísáhnu, že s nimi v rozepři nejsem.

Vracíme se k plesu a balíme fidlátka, odcházíme. Po úbočí vrcholu Grapilaru (2 063 m) se ubíráme na západ. Cestou se nám zprvu ukazuje hlavně Tapului, který se zvedá za údolím, nechybí ani Repede. Pozvolna klesáme. Z luk u vrchu Bărtrâna (1 704 m) naposledy spatříme Pietrosul Rodnei, jenž, jako by nás škádlil, odhodil čepičku z mraků.

Následuje strmý sestup lesem po nepříjemné kamenité cestě, poté obtáčíme vrch Muncelul Râios (1 703 m). Pár metrů za ním rozkládáme tábor a večer rozděláváme oheň, vládne pohoda. Spát jdeme po setmění.

Poslední den cesty scházíme k silnici do sedla Pasul Setref, kde se dá v bufetu najíst a padne nějaké to pivo; jak se ukáže, závěrečný sestup je velmi příjemný. Značný úsek vede po rozkvetlých loukách, jež hýří barvami, přímo před námi se zvedá pohoří Tibleş, které se nám ukázalo už při výstupu na Repede. Přátelštější rozloučení s Rodnou si nemůžeme přát.

Bârsana

Přestože za sebou túry po horách zavřely vrátka a odebraly se do hajan, napíši ještě pár řádků. Na rozloučenou zmíním ještě jedno velmi zajímavé místo, kde zastavujeme před návratem do vlasti. Jedná se o klášterní komplex Bârsana.

V areálu, jejž zdobí plno okrasných květin, stojí nově vybudované pravoslavné chrámy, které názorně ukazují na rozmanitost maramurešských staveb. Máme se zkrátka na co koukat, a jestli tomu někdo nevěří, nechť tam běží - pokud ale pojede, udělá určitě lépe. Přeci jen je to pořádný kus cesty. Jak si to ale dotyčný pochybovatel zařídí, nebudu řešit a uzavírám svoje povídání o zajímavých koutech Rumunska, jež zaručeně stojí za návštěvu.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.