Javorový vrch (1 032 m n. m.) aneb zimní Moravskoslezské Beskydy s vnoučaty

Javorový s vnoučaty a závějemi, pěší turistika v Beskydech

Jsou tři dny před Vánocemi a zase jednou si beru na sobotu vnoučata. A to hned tři. A kam jinam, než na hory, nadýchat se čerstvého vzduchu a prožít případné dobrodružství ve sněhu, kterého je již na horách 30 cm.

Je mrazivý jasný den, určitě budou výhledy. Ale to děti příliš nezajímá. Máme se ženou Marií nenáročný plán, zajet k sauně v Komorní Lhotce a vyjít na Prašivou za vycpaným medvědem a smaženým sýrem a zase se pěkně skulit zpět. Děti se mohou koulovat a radovat ze sněhové nadílky.

Avšak před Hnojníkem se objevuje panorama ropického hřebene Beskyd a pětiletý Radek spatřil vysílač na Javorovém. Sebevědomě praví: "Dědo, já bych chtěl tam!" Ani devítiletá Lucka a šestiletý Vašek neprotestují, což mně příjemně překvapilo, protože Javorový vyhlíží dosti drsně. Rozhoduji se tedy pro nejkratší a nejpohodlnější výstup a to po modré značce z Gutů od rázovité Gutské hospody, kde vládnou manželé Hábovi a u obchodu je parkoviště.

Vyrážíme chatovou osadou a dostáváme se na lesáckou cestu, kde je již asi 10 cm sněhu. Boty mají děti dobré, tak co. Ale jdeme co noha nohu mine, děti se koulují a vypadá to, že těch pět kilometrů s převýšením 500 m bude pěkný oříšek. Je jasno, výhledy do těšínského kraje jsou omezeny nízkou inverzní oblačností, takže nahoře to může vypadat na tatranské výhledy.

Asi po další hodině se již boříme do hlubokého neprošlapaného sněhu a tempo se zpomaluje. Navíc začíná silný vítr, místy téměř vichřice, která protivně šlehá do tváří a Radek začíná kňourat s tím, že se chce vrátit. Lucka s Vaškem jsou statečnější, Vašek má z toho evidentní srandu.

Javorový vrch na turistické mapě

Místy není vidět na krok, sněhu stále přibývá. Nasazujeme kapuce, přes tváře dětem převazujeme šály a s babičkou se střídáme v nesení Radka "na koníka", protože tvrdí, že dál nemůže. Jediný, komu se to nyní líbí, je náš pes Šotek. Asi cítí domov - nedaleký Milíkov pod Kozubovou. Vyhlíží jako liška, je to kříženec špice s bůhvíčím. Radostně proráží závěje, je v hoře jako doma. Na vrchol zbývá ještě asi 1 km, pak nás čeká teplá chata a čaj, je to na další hodinu.

Konečně se dostáváme na rozcestí se zelenou značkou, která vede z Řeky přes Javorový do Oldřichovic a dále do Vendryně u Třince. Tento kraj proslavil letos svérázný Jindra ve "Vyvolených". Ale k 11 000 000 Kč mu nepomohlo ani vojsko, ukryté v hoře Čantoryji na východě Třince. Zde je již naštěstí cesta vyšlapaná a za dalších deset minut již oprašujeme dětem sníh z oblečení a bot na vrcholku Malého Javorového.

Rozhled je za odměnu - Velká Čantoryje, Stožek, Babia hora, Pilsko, Vysoké Tatry, Roháče. Malá Fatra odtud není vidět, stíní ji hora Ostrý (1 044 m).

Kdo chce spatřit Rozsutec, musí jít na západ na vrchol Velkého Javorového (1 032 m). Ten také stíní od jihozápadu vysílač na Malém Javorovém a proto ho není vidět z Lysé hory. Vnikáme do nově upravené chaty Javorový, potěší teplý čaj a smažený sýr s nezdravými hranolkami a ještě nezdravější tatarkou. Nevím, proč to dětem tak chutná. Jako študáci jsme to ale jedli za 4 koruny taky s chutí.

Děti si dávají kulatá razítka s javorovým listem do svých "wanderbuchů", které jim pořídil děda a jsou zjevně spokojené, protože babička Maruška mezitím rezolutně rozhodla, že se zpátky pojede lanovkou. Děti jsou unavené a děda nikdy nemá rozum. Asi si vzpomněla, jak jsem před pár lety na dovolené sólo vylezl na Wildspitzi - druhou nejvyšší horu Rakouska (3 772 m) s lyžařskými tyčkami a ve vypůjčených mačkách.

Tato Bílá hora v Bílém hřebeni je současně nejvyšší horou Tyrolska. To jen pro dokreslení, ne pro vychloubání, není čím. Vysoké Tatry jsou na obzoru vidět přímo z okna chaty od stolu, kde sedíme. Pozoruhodné! Ukazuji dětem Kriváň, ale moc je to nezajímá, spíš vůbec. Ale mám pocit, že to nezajímá ani ostatní lyžaře uvnitř, ti mají svůj adrenalin při hoblování sjezdovek. Ale nic proti lyžařům, někteří se taky umí kochat. Ach jo!

Z Malého Javorového (946 m) jezdí každou hodinu jednosedačka do Oldřichovic, tedy Radek na klín babičky, velká Lucka sama a Vaška svěříme dobrým lidem, je statečný a nebojí se. Udržet Šotka na klíně na lanovce je neřešitelný problém, po zkušenostech z Martinských holí to již nebudu zkoušet a tak vyrážíme hlubokým sněhem přímo dolů pod lanem.

Budeme závodit s lanovkou, máme náskok asi 15 minut, ale stejně jsme prohráli. Děti nám radostně mávaly jako na 1. máje, Šotek vesele štěkal, já jsem se bořil místy po kolena v závějích. Ale lanovka končí v Oldřichovicích a my máme auto v Gutech. Takže babička s již usušenými dětmi bude skotačit v okolí dolní stanice, my s Šotkem vyrazíme severně úbočím zákeřné hory pro auto zn. FABIA a vrátíme se pro své nejmilejší obchvatem asi 10 km. Bohužel přijdu o příjemné posezení v Gutské hospodě, ale Birrel si tam dám alespoň na "stojáka".

Tak se i stalo, již téměř za tmy nalézám spokojenou čtveřici stavět sněhuláka nedaleko restaurace poblíž lanovky. Za další půlhodinu jsme v Petřvaldě a za další v Zábřehu Rozvoz vnoučat proběhl v poklidu. Děti spokojeně podřimovaly. Nevím však, co Radek doma vykládal, protože syn Ivan pravil, že jsem to s horou přehnal a děcka příště nikam nebudou chtít. Jako by dědeček mohl za počasí a vichřici! Za bezvětří by to byla brnkačka.

Pak ale sníh roztál, přišlo jaro, Radek na to nahlédl očima malého horala a naše výlety do hor naštěstí pokračují. A to je dobře a hřeje mně to na duši. Každý děda by měl dětem rozšiřovat obzory tam, kde tomu aspoň částečně rozumí. V mém případě to jsou asi trochu hory.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.