Přechod pohoří Schneeberg, opravdu skvělá horská túra v rakouských Východních Alpách

Přechod dvou pohoří v rakouských Východních Alpách (2)

Zastavujeme u chaty Weichtalhaus a po předchozím adrenalinovém sestupu si ihned poroučíme pivo, nakonec se v podniku zdržíme o něco déle, než jsme původně předpokládali. Dáváme se do řeči s jinými Čechy - našinců se v obou pohořích vyskytovalo nepočítaně - a získáváme pár informací. Jako nejdůležitější nám připadá sdělení, že skalnatou soutěskou Weichtalklamm, jíž jsme chtěli stoupat do pohoří Schneeberg, vedou zajištěné úseky (žebříky, řetězy).

Zjištěné nám po předchozí zkušenosti vůbec nevoní, volíme raději k výšlapu zdánlivě "pohodlnou" cestu nad úžlabinou. Do terénu se vypravujeme v půl sedmé večer. Stoupáme po úzké pěšině, jež se klikatí prudce vzhůru ve zdánlivě nekonečných serpentinách, kupodivu nám to nevadí. Hlavně že se neopakuje trasa Rudofsteig, na níž jsme si mákli víc, než bylo záhodno.

• 1. část článku Raxalpe a Schneeberg
• 2. část článku Raxalpe a Schneeberg

Po dvou hodinách chůze nám dle turistického ukazatele schází cca třicet minut k chatě Kienthalerhütte (1 380 m), až k ní nedojdeme. Přestože je teprve půl deváté, hrozivě se šeří a začíná drobně poprchávat, neváháme ani vteřinu. Na jediném vhodném místě stavíme spěšně stan, činíme tak na poslední chvíli. Jakmile vklouzneme dovnitř, nastává venku boží dopuštění. Lije jako z konve, průtrž má dohru v noci. Valící se voda promočí podlážku a vlhnou nám věci; mokro mám i ve spacáku u chodidel. Tak toto si slota mohla odpustit.

Ráno naštěstí neprší, balíme. Doufáme, že navlhlé věci usušíme později, prý se má dle předpovědi vyjasnit. Na rozloučenou s nocležištěm nabíráme v blízkém potoku vodu (o několik metrů výš se nachází studánka), přičemž nám připadá téměř neskutečné, že malinký potůček, jenž nyní působí naprosto klidně, burácel v noci jako vodopád - aspoň víme, proč nám protekl stan.

Stoupáme a cestou zastavujeme v chatě Kienthalerhütte, vedle níž se zvedá skalní zub Turmstein (1 416 m) - vrchol zpřístupňuje ferrata obtížnosti C. My strmý výšlap vypouštíme - beztak nemáme patřičné vybavení - a radši si dáme čaj s rumem. Po občerstvovací zastávce vyrážíme zase na zteč.

Za dvě hodiny se vyškrábeme na Klosterwappen (2 076 m), jenž bývá stejně jako celé pohoří nazýván občas Schneeberg (Sněžná hora, Sněžník). Zdobí ho několik nej. Jedná se o nejvyšší vrchol této horské skupiny, nejvýchodnější dvoutisícovku celých Alp a nejvyšší horu Dolního Rakouska - za dobrého počasí bývá vidět i z České republiky. Jelikož se hora nachází zhruba sedmdesát kilometrů od Vídně, bývá zmiňována coby domovský kopec obyvatel tohoto města; i v této oblasti převládají vápence.

Ačkoliv při výstupu prosvitlo skrze husté mraky párkrát sluníčko, vylézáme na vrchol v totální mlze, navíc šíleně fouká. Jelikož s námi studené poryvy zuřivě lomcují, příliš se na nejvyšším bodě nezdržíme. Pouze činíme foto u vrcholového kříže a pádíme pryč, scházíme k chatě Fischerhütte (2 049 m).

Máme v plánu se v ní ohřát a dát oběd, naše přání se nevyplní. Objekt je narvaný k prasknutí, jelikož v něm hledá útočiště plno návštěvníků; radši vyklízíme dobrovolně pole. Klesáme do nižších partií a zanedlouho nevěříme vlastním očím, mlha se zčista jasna rozestupuje. Zatímco za našimi zády neustále vládne černota, ukazuje se před námi v plné kráse vrcholové plato; vévodí mu vrch Waxriegel (1 888 m). Rázujeme k němu a cestou zastavujeme na chatě Damböckhaus, kde k našemu překvapení spatříme u vstupu pivní logo s Kozlem. Šok pokračuje i uvnitř, neboť chmelový mok točí do půllitrů s touto značkou; zvažujeme, jaký produkt vlastně konzumujeme. V jídelníčku název neuváděli.

Po obědě stoupáme na Waxriegel, kde stojí tradičně kříž, kolem dokola ho obklopují ukazatele. Uvádí na nich, jak je kam daleko - kromě Vídně zmiňují mj. i Brno a Bratislavu. Protože Klosterwappen stále zakrývají husté mraky, spokojujeme se s výhledy do nižších partií.

Vrcholek byl zdolán, sestupujeme k vlakové stanici Hochschneeberg (1 800 m). Ačkoli se zastávka nachází v pomyslných oblacích, jezdí do ní v pravidelných intervalech zubačka z turistického centra Puchberg am Schneeberg (577 m), cesta dle údajů trvá čtyřicet minut. Železnici vybudovali v roce 1897 a trasa dosahuje délky 9,85 kilometru.

Na stanoviště vlaků navazuje chata, v níž se dá občerstvit, upřednostňujeme jiné objekty. Nejdřív navštěvujeme kostel Elisabethkirchlein, jenž představuje nejvýš položený svatostánek vídeňské arcidiecéze. Zasvěcen je císařovně Alžbětě - jedná se o populární císařovnu Sisi - již pojal za manželku navzdory nesouhlasu vlastní matky František Josef I. Dámu, kterou v 60. letech 19. století považovali za nejkrásnější panovnici na světě, zavraždil dne 10. 9. 1898 v Ženevě italský anarchista Luigi Lucheni; církevní objekt postavili dle plánů architekta Rudolfa Goebela po její smrti. Vysvěcení proběhlo dne 5. 9. 1901.

Nevynecháme ani uměle vytvořený tunel nazvaný informační kaleidoskop. Promítají v něm na monitorech dobové fotografie i video o zdejší železnici a okolních horách; jak jím procházíme, dostáváme se do umělecké galerie Top Art 1800 s vystavenými obrazy. Jedná se o nejvýš položený objekt tohoto typu v celém Rakousku.

Hojně navštěvované místo jsme si prohlédli, pokračujeme v túře. Jelikož to nahoru nejde (leda bychom se vraceli), sestupujeme do nižších partií. Křižujeme dočasně zubačku, a protože čím dál silněji praží sluníčko, dáváme pauzu. Rozhazujeme a sušíme v trávě mokré věci. Následuje další sešup, zastavujeme na rozcestí. Můžeme se vydat vlevo, vpravo i rovně, poslední varianta je nejnáročnější.

Stoupá prudce do kopce. Přesto ji volíme a šlapeme dobře tři sta výškových metrů vzhůru. Na hřebeni míjíme chatu, kde kupujeme plechovkové pivo; ke konzumaci chmelového moku dojde o pár minut později. Ocitáme se na skalnatém vrcholu Krummbachstein (1 602 m), z nějž se nabízí úchvatné výhledy.

Jelikož se nadobro roztrhaly mraky, máme před sebou jako na dlani hlavní hřeben pohoří Schneeberg, na němž se v celé nádheře předvádí nejvyšší hora Klosterwappen, Waxriegel či kostel Elisabethkirchlein; obdivuhodně působí i železniční trať, jež šplhá po svazích prudce vzhůru. Ukazuje se i pohoří Raxalpe, kde jsme putovali předchozí dva dny. Rozpoznáváme známé partie, směrem k nám vybíhá hřebínek s vrcholem Jakobskogel a chatou Ottohaus.

Usedáme u vrcholového kříže a nemůžeme se vynadívat, krásná je i sestupová cesta. Míjíme vápencová skaliska a kocháme se výhledy na masivy zmiňovaných pohoří, později nás pohlcuje les. Stromy opouštíme u obrovité louky, kde lidé hrají fotbal a hází létající talíře. Dáváme přednost chatě, kde jsou dotyční zřejmě ubytovaní, kvůli dodržování pitného režimu si objednáváme točené pivo.

Po občerstvení pokračujeme v našem treku. Za objektem sice chvilku váháme, kudy přesně vede značka - řídíme se mapkou vyjetou z internetu, neboť v pohoří Schneeberg jsme žádný prospekt nesehnali - netrvá dlouho a dostáváme se do skalnaté soutěsky. Obklopují nás strmé stěny a mineme jeskyni, pohlcuje nás místní kras.

Procházíme kaňonem a žasneme, v jakých místech rostou borovice; je div, že se udrží na téměř kolmém podkladu. Překvapí i vybudovaná dřevěná dráha připomínající splavování dřeva, v podobné "skluzavce" sjížděli v pohádce Pyšná princezna král Miroslav a princezna Krasomila.

Vápencový kras je za námi a necháváme za zády i les, při sestupu do města Payerbach nastávají potíže se značením. Ukazatelé postupem času mizí, jako by tvůrci nepředpokládali, že po nich někdo zamíří do centra. Zahýbáme proto k vlakovému nádraží, neboť u železnice se většinou vyskytuje východiště cest; potřebujeme se něčeho chytit.

U stanice bohužel neuspějeme a do středu města scházíme po jakési modré značce, již v mapce vyjeté z internetu vůbec nemáme. Zastavujeme kousek před kostelem, kde najdeme tou dobou už zavřené informační centrum - není divu, odbila osmá hodina večerní - pátráme, kudy vede cesta PA7, po níž hodláme pokračovat.

Protože nenalézáme vhodné směrovky a venkovní tabule s mapami jsou k ničemu, určujeme po jistém váhání správný směr sami. Že se nemýlíme v úsudku, přesvědčíme se za chvilku. Hledaný ukazatel stojí kousek za kostelem. Vůbec nechápeme, že ceduli umístili mimo centrum; ať se na nás nikdo nezlobí, ale co se týká turistického značení, prohlašujeme Rakousko za banánovou republiku. U nás je to, byť člověk občas také tápe, úplně jiné kafe.

Chvíli šlapeme po silnici a poté odbočujeme do lesa; po předchozích zkušenostech nás ani moc nepřekvapí, že na změnu směru neupozorňuje žádná šipka (ukazatel zmiňuje pouze cestu vedoucí rovně). Naštěstí na stromy nakreslili obrovité zelené značky, a tak postupujeme podle nich, stoupáme. Jelikož se šeří, hledáme místo na nocleh, stan stavíme s příchodem tmy na okraji rozsáhlé louky.

Ráno radši vstáváme s předstihem, neboť značení mimo důležité horské cesty působí často dosti nepřehledně a neradi bychom zmeškali vlak v Semmeringu - máme zakoupené včasné jízdenky na předem vybraný spoj, což vyjde levněji. Jak se ukazuje, činíme dobře. Následná trasa - coby "staré struktury" nepoužíváme GPS ani jiné technické vymoženosti - je značena víc než pochybně, nejednou tápeme.

Párkrát stojíme na křižovatce a dumáme, kudy vyrazit, nakonec díky štěstí, zkušenostem a dobré orientaci (snad si příliš moc nefandíme) vítězíme. Zvládáme "divokou potyčku" s neznámým terénem, v němž dobře vyvedli až závěrečný modře značený úsek, přicházíme na okraj Semmeringu.

Protože máme slušný čas, využíváme toho a zaskakujeme na dřevěnou rozhlednu Doppelreiterware. Hluboko pod námi se táhnou skaliska provrtaná železničními tunely, jimiž projíždí vlaky z Vídně do Gratzu a v opačném gardu, dílo působí naprosto úchvatně. Jeden až žasne, že něco takového v minulosti postavili, musela to být makačka. Coby bonus se přidává pohoří Raxalpe, jež se táhne na obzoru, lepší rozlučku s navštívenou oblastí si nemůžeme přát.

Od rozhledny přecházíme na nádraží v Semmeringu - zaskočíme krátce i do centra - odjíždíme. Navzdory částečně nepřejícímu počasí máme za sebou parádní trek, při němž jsme ušli téměř osmdesát kilometrů při celkovém převýšení přes šest tisíc metrů, a to jak nahoru, tak i dolů; loučíme se s úžasnou krajinou.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.