Hochschwab v Rakousku aneb pohádková zima ve vápencových rakouských Alpách

Zimní turistika v rakouských Alpách

Jsou opět Vánoce. Pro někoho to jsou svátky klidu, na které se těší celý rok, pro nás to je povel vyrazit vstříc horám. Letos jsme se s klukama rozhodli přejít hřeben Hochschwabu (120 km JZ od Vídně). Již jednou jsme zde byli, avšak to je už dlouhých osm roků, navíc bylo léto a my jsme byli parta nezkušených zelenáčů. A dnes? Je zima, mráz, sníh, led a my jsme snad menší zelenáči než před těmi osmi roky.

Původně měl tento výlet proběhnout na skialpech, ale počasí tomu chtělo jinak, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme pěkně po svých. Je nás šest – Jura, Luboš, Martin, Myšák, Tonda a já. Šest statečných, kteří se jedou "porvat" s touto hřebenovkou. Vyrazili jsme v pátek večer a cesta proběhla v poklidném tempu dvou řítících se vozů maximální povolenou rychlostí. Venkovní teplota cestou ukazovala –12 °C a to jsme byli teprve kousek za Vídní.

Do Seebergu (1 253 m n.m) přijíždíme kolem 22 h. Moc se nám nechce vystupovat z vytopeného auta. Myšák dává na mráz svůj teploměr a my s napětím sledujeme rtuť teploměru, jak klesá. Paráda, zastavila se na –2 °C a my žasneme, jak se oteplilo. S hledáním místa na spaní si neděláme starosti a stany stavíme přímo na parkovišti. Ve 23 h už usínáme v teple našich spacáků.

V sobotu ráno je pěkné počasí. Jsou stále –2 °C a my přemýšlíme co s auty. Cesta by nás měla zavést do 40 km vzdáleného Hinterwildalpenu, a tak tam odvezeme jedno auto. Martinovi a Tondovi to trvá asi 2 h, pak čekáme až se sbalí a můžeme vyrazit do výšin (cesta 855). Hned na začátku naší cesty jsme sešli ze značky, takže jsme se museli kousek vrátit – na tomhle výletu to nebylo rozhodně naposled. Zpočátku jdeme lesem, je zde asi 30 cm sněhu a cesta není moc vidět, proto se musíme pořádně rozhlížet po značce.

Začínáme solidně stoupat a podle mapy zdoláváme jednu vrstevnici za druhou – na hřeben to máme asi 600 výškových metrů. Míjíme lyžařský svah a jeden místní lyžař se s námi dává do řeči a upozorňuje nás, že má přijít "schlecht wetter", to však není důvod, abychom se vrátili. Opět se nějak nemůžeme dohodnout se značkou a navíc začíná přibývat sněhu.

Snažíme se střídat v prošlapávání stopy, ale převážně jdu vpředu já. Jsem z kluků nejlehčí, a tak se tolik nebořím. Stoupáme, potíme se a nadáváme si, že jsme si přece jen ty skialpy nevzali. Konečně jsme na hřebeni (cesta 853). Začíná foukat. Už víme proč jsme se rozhodli jít po svých. Na hřebeni není téměř žádný sníh, ale co možná budeme potřebovat, tak jsou mačky – jenže ty nemáme.

Hochschwab je vskutku nádherná hřebenovka, nikde není moc velké převýšení, které by nás honilo nahoru a dolů. Zleva míjíme Hochweichsel 2 006 m s pro Alpy charakteristickým křížem. Ztratil jsem se klukům z dohledu, a proto zastavuji a čekám. Po chvilce přichází Jura s Tondou a pak ostatní.

Díváme se na hodinky a čas nám začíná dělat starosti, sluníčko už začíná pomalinku zapadat za kopečky a my máme před sebou podle mapy ještě kus cesty. Jura se už poněkolikáté ptá, kdy tam budeme a Martin mu už poněkolikáté odpovídá, že to musí být za tím kopcem. Mám pocit, že tahle odpověď ho opravdu neuspokojuje, navíc si z nás začíná dělat srandu, že jsme zde před osmi roky vůbec nebyli, protože takhle si nepamatovat cestu snad ani není možné.

Musíme dál. Máme sice veškeré věci na bivak, ale víme, že pod hlavním vrcholem je chata, kde bude jistě otevřený "winterraum" a taková noc a ranní probuzení ve "winterraumu" je pro horala učiněná pohádka. Dostáváme se do kuloáru Wetter 2 055 m, který je před námi nádherně otevřený, ale bohužel se již ztrácí v šeru.

Jdeme přes severní svah, který je hodně zmrzlý a my musíme jít s maximální opatrností, protože jedno malé uklouznutí by se změnilo v neřízenou jízdu dolů. Začínáme si nadávat, že nemáme mačky. Tondovi to ujíždí, má v očích paniku, ale naštěstí se zastavuje za malý kameň asi tři metry pod námi. Neví jak zpět nahoru. Lehám si na zem, chytám se za pořádný šutr, a tak Tonda může po mě vyšplhat.

Musíme vážit každý krok a raději jdeme po kamenech, kde není tolik ledu. Rozsvěcujeme světla a chata je stále kdesi před námi. Luboš má nějakou krizi a říká, že se mu točí hlava, takže po chvilkách zastavujeme, aby si mohl odpočinout. Opět jsme ztratili cestu. Vydávám se dopředu, abych případně klukům ukazoval kudy jít a oni si nemuseli zbytečně zacházet. Vylezli jsme asi na Eismauer, kde jsme našli opět značku a navíc si Luboš svým ostřížím zrakem všiml obrysů chaty. Je před námi asi 200 m – Schiestl Hütte 2 153 m.

Konečně jsme zde. Zkoušíme se dostat do zavřeného "winterraumu". Uvnitř slyšíme nějaké hlasy. Otevírají nám dva Rakušáci. Jsme v teple. Venku začíná boží dopuštění, ale to nás pro tuto chvíli přestává zajímat. Vaříme si čaj, polévku a dáváme na stůl, kdo co má. Je pohoda. V jedné místnosti se všichni nevyspíme. Rakušáci okupují postele, na kterých bychom se my Češi vyspali čtyři. Myšák se proto nabízí, že půjde spát do "béčka" – vedlejší místnosti.

Je neděle ráno. Venku je ještě tma, přesto se ti dva rakouští pánové rozhodli vstávat už v 6 hodin a nám neblahým tím přerušili krásnou a poklidnou noc. S klukama zatím poleháváme a nestačíme se divit, že těm Rakušákům trvá balení dvě hodiny. Pak se ale s námi loučí a my vstáváme. Venku je hotová mizérie, mlha jako hrom a vítr dosahuje parádní vichřice, i přesto se vydáváme k vrcholu. Vítr s námi zmítá ze strany na stranu, ale jdeme.

Opět ztrácíme značku. Jsme téměř nahoře, k vrcholu nám chybí přejít takový ostrý hřebínek, avšak Luboš s Tondou to odmítají, že tudy rozhodně nepůjdou. Tak se zdá, že se na vrchol nepodíváme. Co dál? Ta druhá cesta, která vede z této strany je ještě neschůdnější. Vrchol obcházíme z pravé strany po horizontále (cesta 801), kde jsou opět ledová pole, ale i zde jsme to přešli a dostali se pod vrchol z druhé strany. Je zde rozcestník, ze kterého se dovídáme, že k vrcholu to je 10 minut a k Fleischer-Biwaku, který je dál po cestě 20 minut.

Jdeme nahoru. Konečně máme před sebou vrcholový kříž Hochschwabu se svými 2 277 m. Je to báječný pocit, který nám umocňuje vichřice, pomalinku se vkrádající zima, naše namrzlé věci a návrat sem po osmi letech.

Moc dlouho jsme se nahoře nezdrželi. Jsme zpět u rozcestníku a dohadujeme se, kudy může vést další cesta. Nevidíme na další značku, protože je hustá mlha. Potřebujeme cestu 801/805. Vydáváme se směrem, kde jen matně tušíme Fleischer Biwak. Stále se snažíme pátrat po hůlkách, které ukazují cestu, avšak marně.

Už zase hledíme do mapy, ale nemáme se čeho pořádně chytit. Dáváme hlavy dohromady a rozhodujeme se, že musíme zpět k rozcestníku a když nenajdeme cestu ani tam, vrátíme se do Schiestl Hütte. Usmálo se na nás štěstí, na chvilku se roztrhala mlha a my jsme uviděli před sebou další tyč. Původně jsme odbočili moc doprava. Asi za 20 minut jsme u Fleischer Biwak 2 150 m, kde si dáváme pauzu a svačinu.

Tuším, že se nám do našich myslí vkrádá myšlenka, že bychom zde mohli přespat, ale to by byla hloupost, když už víme kudy máme jít. Musíme si jen dávat pozor, abychom opět nesešli z cesty. Nejsou zde nikde prudká místa a sníh je spíše vyfoukaný, takže cesta rychle ubíhá. Začínáme sestupovat do nižších partií, kde se už objevuje kleč a stromy. Přibylo i sněhu a tím i práce s jeho prošlapáváním.

Ujímám se vedoucí pozice a před sebou máme už vidinu Häsealmu, který snad bude otevřený. Začíná se smrákat, obloha se trochu pročistila a je dobře vidět. Konečně Häsealm 1 526 m. Je otevřeno a místní jsou celkem překvapeni, protože v tuhle pozdní dobu už nikoho nečekali. Dáváme si pivo a kluky napadá, že zde přespí (nocleh 10 euro), což se mě moc nechce, proto si jdu postavit stan asi 40 m pod chatu. Jsme domluveni na 8 hodin ráno.

Ráno jsem na místě určení včas. Kluci se pomalinku trousí, objednávám si čaj a dávám se do řeči s majitelem. Moc dlouho se nezdržujeme, protože když to půjde, tak bychom rádi dneska dorazili k autu. Luboš nasazuje sněžnice, ale my ostatní mu celkem stačíme. Paráda, zase jsme ztratili značku. Tedy po značce sice jdeme, ale po jiné než jsme chtěli.

Nízké kolíky, které označují cestu 801/805 prostě nebyly v tom sněhu vidět, takže jsme šli po značce, která vidět byla (838). Není to až takový problém, protože i tahle cesta vede k Sonnschien H, ale problém je, že klesá o takových 300 výškových metrů a my budeme muset zpátky nahoru. Jsme v nejnižším místě našeho omylu a napojujeme se na cestu, která nás přivede k Sonnschien H. (cesta 837). Sněhu je po stehna a i Luboš se sněžnicemi má problémy, navíc je zde prudký svah, na kterém je mnohem lepší jít bez nich.

Konečně jsme opět na naší pochodové hladině a zbývá nám přejít přes otevřenou pláň, kde již tušíme Sonnschien Hütte 1 523 m. Správcová je z nás vedle, bez skialpů, z Čech a v tuhle dobu? Dáváme si pivo a dokonce se můžeme najíst z vlastních zásob. Když se s námi paní loučila, ptala se, kam až máme namířeno. Projevila starost, zda-li máme světla, protože cesta je ještě dlouhá.

Musíme jít po cestě (829), která vede do Wildalpenu. Myšák jde chvilku vpředu, ale potom jej opět přecházím a šlapu já. Luboš to pádí na sněžnicích, ale my ostatní jdeme skoro stejně rychle. Martin mi začíná říkat "sněhoborec Tomin" – nebrblá, přespí venku, ráno je na místě včas, občas se nají, napije.

Kluci přemýšlí nad tím, že mě začnou pronajímat jiným výpravám za určitý poplatek. Jde se nám skvěle, snad ten mokrý sníh by nemusel padat a občas nějaký ten výhled by se nám mohl ukázat, ale jinak pohoda. Jsme u jakési hrany – Kreuzpfäder 1 194 m. Cesta dál vede úbočím svahu, je zde sněhu po stehna a cesta není vůbec vidět.

Místy přecházíme přes celkem exponovaná místa, tady kdyby to člověku ujelo, anebo se s ním utrhl sníh, byl by průšvih. Martin, který jde po celou dobu výletu zodpovědně vzadu, mi dává dopředu avízo, že Myšák má krizi a na chvilku se chce zastavit. Dáváme si pauzu a snažíme se do sebe dostat všichni něco teplého. Od toho mokrého sněhu jsme celkem provlhlí a když na chvilku stojíme, je cítit, jak se k nám prodírá zima. Začíná se stmívat, ale to už jsme na silnici do Wildalpenu 607 m, kam to je již kousek.

Jsme zde. Je kolem 19 h. Tonda chce jít pro auto, které je zaparkované v Hinterwildalpenu, což je po silnici asi 5 km. Půjdu s ním, kluci nám vezmou batohy a počkají v nějaké vyhřáté hospůdce. Máme s Tondou štěstí, stopujeme hned první auto, které nás veze až k našemu. Kluky jsme zastihli ještě před hospodou, a tak si věci dáváme do auta a vzhůru do hospody. Noc jsme potom strávili naprosto noblesně v sušárně na neopreny ve zdejším kempu, který se přes zimu nevyužívá – slouží výhradně v letním období pro vodáky, kteří sjíždí zdejší Salzu.

Je úterý ráno a my se pomalinku loučíme se zdejším ovzduším, které nám tak náramně svědčí. Tonda veze mě, Juru a Martina k našemu autu. Cesta je celkem nesjízdná, což jsme málem poznali na vlastní kůži, když jsme dostali smyk a nebýt nahrnutého sněhu na kraji silnice, tak jsme skončili opřeni o nějaký strom. Domů jsme ale nakonec dorazili všichni celí a zdraví.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.