Pohádka na Sněžníku aneb když zrovna vyjde počasí, Králický Sněžník na sněžnicích

Na parkovišti Pod Klepáčem, což je pro výšlap super přístupový bod, zastavuji pro jistotu už po sedmé hodině ranní. V posledním desetiletí se totiž z polozapomenutého plácku a jeho okolí stala frekventovaná plocha, což je spojeno s prudkým rozvojem turistického ruchu v Dolní Moravě. Plánuji vyzkoušet nové sněžnice, ale než vyšplhám lesem na cestu nad parkovištěm, nesou se v batohu. A i poté, protože se dá bez problémů jít po okraji rolbou projeté cesty.

Vzhledem k tomu, že rozhledna na vrcholu Klepáče je už nějakou dobu ve fázi rozpadu, to tentokrát vezmu o něco delší, ale pohodlnější cestou obcházející vrchol, která stejně jako červená značka míří do sedla Puchača. Sluníčko na modré obloze září, vítr skoro nefouká a po pravé straně mám pěkný výhled na masiv hor i atrakce nad Dolní Moravou. Slamník, sjezdovky, stezka v oblacích… a po nějaké době se na obzoru objeví i Králický Sněžník, teď už i s nepřehlédnutelnou dominantou v podobě zatím nedostavěné rozhledny. V této chvíli bílá vyhlídková věž obalená silnou vrstvou jinovatky vypadá romanticky.

V sedle míjím přístřešek a stoupám po zelené polské značce vedoucí po česko-polské hranici. Tuhle trasu mám ráda, nechodí tudy tolik lidí jako po české červené značce. Za chvilku už zastavuji u "svačinového" kamene. To je ten velký šutr se zelenou značkou a vyhlídkou nejenom na protější kopec, kudy se vine cestička od Klepáče do sedla Puchača. Na kameni vždycky svačím a kochám se krajinou. Dnes navíc konečně vytahuji sněžnice. Už bylo načase, u kamene jsem se propadla do sněhu po kolena.

Funguje to, nebořím se. Sněžnice mě nadchly - mohu jít, kudy chci, jen musím držet směr, protože na značky na stromech zmizely pod jinovatkou a hraniční patníky pod sněhem. Kochám se sluníčkem a výhledy do Polska i na Hraniční skály a čekám, až se značení odkloní od hranic, kdy s pohledem na Králický Sněžník, kde se už dá zoomem fotoaparátu rozeznat štrúdl postaviček mířících vzhůru, klesám do sedla. I klesání jde na sněžnicích dobře.

K polské chatě pod Sněžníkem se mi zacházet nechce, tak to u zasněžené polské infotabule beru zkratkou vpravo nejpřímějším směrem na Sněžník. Poslední část stoupání zrovna nemusím, přijde mi vždycky nekonečná. Funím jak sentinel, ale než vyfotím pár záběrů, plíce mě vždycky dojdou… Dnes je ale na co koukat, protože pohádkové zimní krajinky se nemohu nabažit. Na vrcholu je poměrně rušno, ostatně jako vždycky, ať je počasí jakékoliv, naštěstí je ale rozlehlý. Dokonce tu mají sraz nějací otužilci, koukám s pobavením na skupinku omladiny, která se v plavkách a čepicích tváří celkem spokojeně. No proč ne, proti gustu…

Uvelebím se na batohu ke svačině a k výhledům. Viditelnost je dobrá, není opar, takže jde rozeznat i Praděd s charakteristickou vyhlídkovou věží. Sice mrzne, ale na sluníčku je fajn. Pozoruji nedostavěnou oplocenou rozhlednu, ze které každou chvíli s rachotem sjedou další kusy odtávající námrazy - některé plechové pláty jsou už zohýbané. Jakpak dlouho tahle stavba asi vydrží?

Mezi sněhem a jinovatkou obalenou klečí a nízkými smrčky dojdu k základům bývalé Lichtenštejnovy chaty, jejíž ruinu odstranili loni, a nedalekému Slůněti. Momentálně také obalenému námrazou… K prameni Moravy se už vracet nebudu, je pod sněhem, a zamířím se značkou dolů. I tady se sněžnice osvědčily - zástup lidí nahoru, zástup dolů, takže jsem mohla jít sněhem mimo prošlapanou úzkou pěšinku.

Čas pokročil a zimní dny jsou krátké, takže sejdu nejkratší cestou do Dolní Moravy. Tedy po žluté kolem chaty horské služby. Za ní to ale není nic moc - pěšinka je na sněžnice úzká, vedle cesty jít kvůli sklonu svahu nejde a bez sněžnic se bořím. U Sněžné chaty už toho mám dost - co kdybych to vzala rovnou dolů? V zimě je cesta vedená jako oficiální trasa na Sněžník. A podle stop je tam docela rušno.

Tak jo. Klesání není prudké a dole jsem za chvilku. Zimní trasa pokračuje vpravo, aby se na ni později napojila žlutá značka, ale když sejdu lesem kolmo ještě o "patro" níž až na lyžařskou magistrálu do Dolní Moravy, ušetřím čas i metry. Je to sice delší a hlavně prudší sešup než dosud, ale protože vidím stopy sněžnic, očividně tudy už někdo sešel. Půjdu tedy podle něj.

Zpočátku celkem v pohodě, později už méně a ještě méně. Kristepane, co to bylo za magora, který tudy šel? Čím jsem byla níže, tím byl svah prudší, sníh těžší a mokřejší a pod sněžnicemi více klouzal. Čas jsem rozhodně neušetřila, musela jsem postupovat pomalu a opatrně, párkrát jsem žuchla do závěje a zapasovala se i s batohem mezi polámané větve, ale vrátit se zpět? Když jsem se ohlédla na ten krpál - to fakt už ne…

Poslední úsek srázu až na cestu do Dolní Moravy, kudy projíždějí běžkaři, jsem sjela po zadku a modlila se přitom, aby zrovna nikdo nejel. Super, vyšlo to. Žádný lyžař by totiž šílenou bábu, která se před něj najednou zřítí ze zalesněného svahu, nečekal. Natož aby ještě stačil brzdit… U nejbližšího odpočívadla jsem sundala a prohlédla sněžnice. Dostaly pořádný zápřah hned napoprvé, pravda, ale vydržely, já také, takže bych to hodnotila jako úspěch.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.