Bukovské vrchy, přechod přes Pikuj a polské pohoří Bieszczady

Vandr kolem trojmezí Ukrajiny, Polska a Slovenska (1)

Bieszczady, Bukovské vrchy, Poloniny. Kdo o nich nikdy neslyšel? Kdo nikdy nezatoužil se do toho vzdáleného kraje na trojmezí Ukrajiny, Slovenska a Polska podívat? I já to měla v hlavě zasunuté v šuplíku "jednou tam určitě musíme".

Pravda je taková, že pohoří je od nás opravdu vzdálené. Bukovské vrchy se nacházejí v severovýchodním cípu Slovenska, jihovýchodním cípu Polska a velká část leží i na Ukrajině. Na víkend, ani na ten prodloužený, to nemá cenu vůbec zkoušet. Ještě že jsou letní prázdniny. Koncem srpna míváme pravidelně s partnerem vyhrazený čas pro pěší vandry bez dětí.

Bývá to čas, kdy počasí v horách bývá stabilnější, odpolední bouřky ztrácejí pomalu svoji sílu. Na druhou stranu už je pryč svěží zelená barva z počátku léta, horská tráva už je od slunce spálená, a prameny často slabé, nebo už dokonce vyschlé. Ale takto nám to prostě každý rok vychází. Letos se nám nechtělo nikam daleko, cítili jsme se docela vyježdění. Max den cesty. Táhla nás Ukrajina, koukala jsem na mapě po poloninách, kde jsme ještě nebyli. A zahlédla horu Pikuj!

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

"Jedete na Pikuj?" zeptal se nás domorodec v první vesnici, když jsme v červenci, při dovolené na kole Karpatským obloukem přejeli s dětmi ze Zakarpatské do Lvovské oblasti. "S těma naloženýma kolama asi těžko!" ťukala jsem si na hlavu směrem k jeho dotazu. Chlapík se ale nenechal jen tak odbýt. "Nemyslel jsem na kole, ta si necháte někde dole. Nahoru hezky pěkně pěšky!" Svůj nápad doprovodil legrační imitací pochodování. Myslela jsem si své, ale netušila jsem, že neuplyne ani měsíc, a já na vrcholu této hory budu stát.

Pikuj je totiž na Ukrajině pojem!

Pikuj je se svými 1 408 metry totiž nejen nejvyšším bodem celých Bukovských vrchů, je také nejvyšším bodem Lvovské oblasti. A kromě toho, jeho špička je za příznivého počasí dobře vidět po celém Zakarpatí. Leží na pomezí Lvovské a Zakarpatské oblasti, a zároveň i na dávných československých hranicích. Pikuj nám zkrátka nedal pokoj…

"Fajn, Pikujem začneme," začali jsme s Luďkem plánování. Pravda byla taková, že jsem měla z Malé Fatry, ze které jsme se právě vrátili, nepěkně naražené koleno a nechtělo se mi proto nikam do náročnějších skalnatých terénů. Na poloninách je stejně nejlíp! "A potom prozkoumáme Bieszczady!" byl najednou plán na letní vandr hotový!

A tak jsme v druhé půlce srpna, ani ne tři týdny po návratu z kol, mířili už zase na Ukrajinu.

Bieszczady, Bukovské vrchy a Bukovská polonina jsou vlastně jedno pohoří, ale hranice států z nich udělala dva úplně oddělené světy. Bohužel, v současné době není možné uskutečnit souvislý přechod pohoří po celé jeho délce. Poblíž Užockého průsmyku totiž prochází slovensko-ukrajinská hranice. Je to škoda, protože na Užockém perevale koukáte na vrcholky polských polonin, které jsou bohužel z této strany nedostupné. Možná by se daly hranice v horách načerno přejít, a jednou jsme to i riskli v horách mezi Bosnou a Černou Horou.

Tady je to ale jiné, není to jen hranice dvou zemí (které navíc v případě Balkánu nedávno tvořily společný stát), je to hranice "západní" a "východní" Evropy, hranice EU, hranice Schengenu a ta je jako taková opravdu ostře střežená. Víme (a i jsme viděli), že Poláci hranice hlídají bedlivě. Měli jsme vstupní razítko na Ukrajinu, neměli bychom výstupní. Zkrátka, nestálo nám to za možné problémy. A o nějakém turistickém hraničním přechodu si tam v těch místech ještě asi dlouho necháme zdát.

Vandr jsme tak rozdělili na dvě části. Nejprve třídenní přechod ukrajinských hor, poté přesun do Polska. Na celý výlet jsme měli jen deset dní, a když jsme vzali do úvahy vzdálenost a celkovou logistickou náročnost, rozhodli jsme se, k Luďkově nelibosti, vyrazit autem.

To jsme po jednom a půl dne jízdy zaparkovali na Užockém perevale přímo pod stálou kontrolou zdejších pohraničníků (zdarma). Lákalo nás totiž svézt se karpatským semmeringem, na jehož koleje, tunely a zákruty jsme koukali v létě, kdy jsme na kole přejížděli právě Užocké sedlo. Vlaků denně moc nejezdilo, nejnáročnější bylo najít nějaký jejich rozpis. Jeden ze Sijanek směrem na Užhorod vyrážel kolem poledne, což se nám hodilo, ale víme jak to chodí "na východě", takže jsme na nádraží přicházeli s tím, že vláček i možná nepojede. Nakonec jel ve stanoveném čase a ještě jsme si stihli dát startovní, nikoli pivo, ale točený kvas.

Zážitek z jízdy byl velký, z okna jsme koukali, jak vláček v několika serpentinách zdolává prudké karpatské stráně až k řece Už. Výhledy byly fantastické a pranic nám nevadilo, že sedíme na prastarých a tvrdých dřevěných lavicích. A aby bylo jasné, že jsme na Ukrajině, došlo i na sto grámov se spolucestujícími.

Vystoupili jsme v Perečině a do startovní Bilasovici jsme se přesunuli stopem přes Svaljavu, bus měl jet až za dvě hodiny a ani maršrutky ten den zrovna nejezdily (až teprve později mi došlo, že bylo 24. srpna, tedy den kdy Ukrajina slaví státní svátek, Den nezávislosti). Zpátky k autu do Užockého sedla to bylo přes hory nějakých 35 kilometrů. Nechtěli jsme se honit, počítali jsme, že pozítří bychom tam mohli dojít. Byl už večer, tak jsme se utábořili na louce za vsí, spasených plácků tam bylo bezpočet.

Výstup na Pikuj jsme zahájili hned ráno po snídani. Podle mapy vede na vrchol žlutá a červená trasa, v reálu jsme neviděli značku ani jednu. Zorientovali jsme se podle map (mapy.cz) v mobilu, cesty jsou tam jakžtakž zakresleny a viditelnost byla skvělá. Mysleli jsme si, jak brzy jsme vyrazili, ale místní děda už pásl krávy vysoko nad vsí. Tohle mě nepřestane fascinovat. U nás se složitě řeší správná treková obuv, výbava ladí k dokonalosti, taháme s sebou do hor i na jeden den všechno možné, a domorodci chodí na celý den s kravami jen v gumákách a svačinou v kapse.

Pikuj stále trčel nad námi a za námi se otevřel výhled na poloninu Boržava a další ukrajinské hory. Stoupali jsme dál k vrcholu, cesta vedla zarostlým lesem, a v závěru borůvčím, ale pěšina zřetelná byla. Koneckonců bylo víc jak jasné, kam jdeme. Pikuj byl opravdu nepřehlédnutelný.

V závětří pod vrcholem odpočívali tři lidé, dva muži a jedna žena. Už podle oblečení bylo jasné, že jde o domorodce. Tipovali jsme je na sběrače borůvek, ale spletli jsme se šeredně. Hádali bychom dlouho a stejně bychom účel jejich návštěvy neuhodli. Bylo totiž 25. srpna, a jak jsem se už zmínila, den předtím slavila Ukrajina den nezávislosti. A oni sem při této příležitosti dovezli sochu Krista v životní velikosti, kterou přímo na vrcholu hory instalovali. Autorem sochy byl jeden z nich a nyní po odvedené práci odpočívali. Ihned nás srdečně zvali na svačinu.

Přisedli jsme si rádi. Servírovalo se pečivo, vařená vajíčka, máslo a zelenina. K tomu káva s mlékem z termosky. Vše zaručeně domácí. Dali jsme do placu aspoň naši slivovici. Na závěr je Luděk pozdravil "Slava Ukrajině!", což je viditelně potěšilo, protože odpověděli "Slava gerojam". Potom sešli z vrcholku kousek níž, kde měli zaparkované terénní auto s ohromnou ukrajinskou vlajkou, a odfrčeli zpátky do údolí. A my konečně stanuli na vrcholu hory Pikuj. Sochu Krista nešlo než obdivovat. Beton na podstavci byl ještě čerstvý. Když jsem se ale podívala na větrem, deštěm a blesky ošlehaný betonový pylon kousek opodál, smutně jsem si povzdechla, jak dlouho zde asi tato socha vydrží.

Směrem k západu se otevřel výhled na celý hřeben Bukovské poloniny. Vypadal pohodově, žádné výrazné převýšení. Pomalu jsme se vydali na sestup. Ač byl teplý a jasný slunečný den, na hřebeni foukal vítr. Nalevo jsme rozpoznali poloninu Runa a Ostrou Horu, a neustále jsme se ohlíželi na vzdalující se Pikuj. Pěkně to odsejpalo.

Hřebenová pěšinka byla sotva znatelná, po pár kilometrech jsme se ale napojili na cestu vyjetou kolejemi aut. Polonina je dodnes hospodářsky využívaná. Cesta se vlnila jenom maličko a názvy kopců, na kterých jsme stanuli, jsem příliš neřešila. Mnoho fantazie v jejich názvech nebylo, byl to samý Veliký vrch, Ostrý vrch, a tak podobně. Hřebenovka byla klasická polonina, úbočí kopců zalesněné, vrcholové partie porostlé travou. Míjeli jsme stáda pasoucích koní nebo krav a shlíželi dolů do údolí na vesničky. Krása nesmírná.

Výraznějším bodem bylo sedlo Ruskij put, kde měl být pramen vody. Stráně tu ale byly strmé, místo na nocleh nevhodné, pokračovali jsme tedy dál. Další voda byla kreslená až na úbočí hory Starostyna, doufali jsme, že tam najdeme i nocleh. Sešli jsme na hranici lesa, louky tam byly použitelné, ale s vodou bída. Prameny už na konci srpna zeslábly, a okolí rozdupáno od dobytka. Použili jsme ji tak jen na vaření a na čaj.