Přechod Ondavské vrchoviny a Laborecké vrchoviny, trek na severovýchodě Slovenska

Treking na Slovensku

Napříč přes celé Slovensko se táhne turisticky značená magistrála Cesta hrdinů SNP (Slovenského národního povstání). Začíná u hranic s Polskem na Dukle a vede k Bratislavě, protíná mnoho pohoří. Není proto divu, že se s ní setkal snad každý turista, který na svých výpravách zavítal k našim východním sousedům. Nejinak tomu bylo párkrát i v případě mojí maličkosti. Tentokrát jsem se ale rozhodl dostat na nejvýchodnější bod, který mi stále unikal.

Hervartov

Svoje putování začínám na vrcholu Žobrák (921 m) na okraji pohoří Čergov, které jsem procházel několik dní. Horu opouštím brzy ráno a scházím téměř pět set výškových metrů do obce Hervartov, jež vznikla ve 14. století. V 18. století v ní zbudovali významnou sklárnu.

Nejznámější objekt - zachovala se i stavení lidové architektury - představuje ovšem dřevěný římskokatolický kostel sv. Františka z Assisi. Jedná se o nejstarší dřevěný kostelík na Slovensku postavený v gotickém stylu (okolo roku 1500) a zároveň o národní kulturní památku. Není tedy divu, že k němu v době mého příchodu zavítá v rámci vzdělávání školní výlet.

Čtěte také: Branisko a Bachureň, málo známá pohoří Slovenska

Protože je však kostel momentálně uzavřen a já nemám sílu vyčkávat poblíž uřvaných dítek, jestli učitelé seženou klíč či průvodce, dovnitř nenahlédnu. Scházím raději k blízkým potravinám, kde si dopřávám pořádnou snídani, jelikož mi po předchozím treku nezůstaly žádné zásoby.

Bardejov

Z Hervartova pokračuji po silnici na okraj obce Kľušovská Zábava a poté stoupám na Mihálov; z luk se mi při zpětném pohledu ukazuje v celé kráse pohoří Čergov. Moc pěkné. Nechávám dříve navštívené končiny za zády a za Mihálovem klesám na Bardejov, jenž bývá považován za jedno z nejhezčích měst na Slovensku.

Můj první dojem není nijak mimořádný. Všude se k nebi zvedají paneláky a neschází ani tovární komín, mnohem víc mě zaujme okolí. K východu se táhne zalesněný hřeben, jejž hodlám dle všeho přecházet další den, na kopci severněji marně hledám zříceninu hradu Zborov - ruiny sídla se z tohoto směru neukáží ani později. Za pozornost stojí také hory Stebnícka Magura (900 m) a vzdálený Busov (1 002 m).

Vše se změní, jakmile vstoupím do města, které vzniklo z původní slovanské osady; Bardejov získal městská privilegia v roce 1320 a 1376 ho povýšili na královské svobodné město. V 16. století dokonce běželo o jedno z nejdůležitějších středisek v celých Uhrách, poté nastal úpadek. Sídlo párkrát vyhořelo a vyplenili ho nájezdníci.

Dneska kráčí o okresní město (přes třicet tisíc obyvatel), jehož historické jádro vyhlásili v roce 1950 městskou památkovou rezervací a v roce 2000 ho připsali na seznam světového dědictví UNESCO. Proto mířím obratem k centru, kde se vyskytují největší pamětihodnosti.

Hlavní tahák představuje dlouhé obdélníkové Radniční náměstí obklopené původně gotickými domy, jež v minulosti prošly renesanční a barokní přestavbou. Zhruba ve středu prostranství stojí goticko-renesanční radnice postavená v letech 1505-1511. Na ní zaujmou především štíty, jež jsou bohatě zdobené kamennými plastikami.

Nejdůležitější dominantou je ale v dolním konci se nacházející římskokatolická bazilika minor sv. Egídia, jež vznikla v 15. století. Jedná se o národní kulturní památku, jejíž nejcennější součást představují gotické křídové oltáře. Před stavbou lze zhlédnout i původní zvony. Poblíž náměstí se nachází i další kostely, já se více zaměřím na zbytky zachovaných hradeb, které obtáčely původní jádro. Zdi doplňuji bašty a věže, na člověka rázem dýchne historie. Ať chci nebo ne, Bardejov ode mne získává palec vztyčený nahoru, čili pochvalu.

Za pozornost by jistě stála i kalvárie a původní židovské stavby, ty však vynechávám. Pokračuji po červené značce a přecházím do další významné lokality zdejšího kraje, jež se už stala součástí Bardejova, jedná se o Bardejovské kúpele. Nejstarší zmínka o středisku pochází z roku 1247, ačkoliv prvá zmínka o léčivých pramenech se datuje až k roku 1505.

O tom, že se už v minulosti jednalo o významnou lokalitu, svědčí seznam známých návštěvníků. Např. v 19. století zavítala do lázní druhá manželka císaře Napoleona, dále ruský car Alexandr I. a manželka císaře Františka Josefa I., čili samí nóbl lidé. Rozmach koupelí později sice na čas přerušila první světová válka, ale dneska se v nich opět uzdravuje.

Léčí se zde poruchy oběhového i trávicího ústrojí a látkových výměn, v lázních vyvěrá deset minerálních pramenů. Nejenom pacienti, ale i další návštěvníci mohou kromě lázeňských domů a kolonády zavítat i do lesoparku, kde zbudovali skanzen lidové architektury.

Hrad Zborov

Já se však, neb nejsem lázeňský host a kvůli batohu na zádech se nemohu považovat ani za lázeňského šviháka, příliš dlouho nezdržím; připadám si v načinčaném středisku trochu nepatřičně. Dočasně opouštím červenou značku SNP, která přechází vrch Stebnícka Magura - ten má však být dle zjištění bez výhledů, a tak ho oželím - postupuji po naučné stezce do obce Dlhá Lúka.

K večeru vystoupám z obce na hrad Zborov, který se prý měl podle legendy původně nacházet jinde, a to na vrcholu Kaštielik. Na ten ale v noci chodili tančit čerti a čarodějnice, a protože jim kameny, které tam lidi tahali na stavbu, překážely ve skotačení, odnášeli je pryč. Stavitelé proto po několika marných pokusech zbudovali sídlo na místě, kam démoni dávali materiál, a na základě sporu pojmenovali hrad Sporov, což se později změnilo na Zborov.

Ve skutečnosti hrad vznikl na králův příkaz na začátku 14. století jako strážní sídlo a zprvu se nazýval Makovica - s tímto názvem se setkávám i při průchodu Dlhou Lúkou. Na hradě se vystřídalo vícero majitelů a prošel mnoha úpravami; pustnul od roku 1684, kdy ho pobořila císařská vojska.

Jak ukazují fotografické snímky, byla zřícenina zarostlá a těžko přístupná ještě v minulém století, v dnešní době probíhají velké opravy. Byl vykácen porost a zpevněny rozpadající se zdi, některá místa i dnes obepíná lešení. Nijak to ale nevadí, protože díky této bohulibé činnosti lze obdivovat hradby s baštami, zbytky paláců a věží; po celém areálu jsou rozmístěny popisky s údaji, kde se co nacházelo.

Kurz Kurimka

Na noc zůstávám na hradě, přestože mě dva cyklisté, kteří sídlo navštívili, varují, že se u blízké stejnojmenné obce nachází cikánská osada; co by ale Romové pohledávali v noci na zřícenině? Jestli mě něco pomyslně ohrozí, tak mravenec či nějaký jiný hmyz, který mě před šestou hodinou ranní hryzne do tváře. Jelikož rána svědí jako čert, více neusnu a vstávám brzy; jak se ukáže, dobře činím. Ještě se pořádně nerozkoukám a k hradu se hrnou dělníci, obnova sídla může pokračovat.

Nechám pracanty makat a opět navazuji na stezku SNP, ubírám se do obce Andrejová. Za ní se nořím do lesů. Kousek za pramenem s pitnou vodou stoupám na Spálený vrch po značce, jež je vedená trochu jinak než v mapě z roku 2002, a tak s tím mám zpočátku potíže. Větší problémy mi ale teprve nastanou. Značka totiž najednou nadobro zmizí. No tohle, kam se vytratila? Chvíli stoupám, leč neuspěji, vracím se k poslednímu záchytnému bodu.

Přestože pátrám v jeho okolí coby čmuchající ohař, neuspěji - snad netrpím slepotou. Další turistické značky nenacházím, tak tohle je rána pod pás! Nadávám a vůbec by mě neudivilo, kdyby se v onen čas značitel zdejší oblasti rozškytal. Možná jsem ale dotyčnému trochu křivdil, protože zkázu značení mohli mít na svědomí i lesáci, kteří v oblasti očividně řádili - ztráta se odehrála u jimi vyjeté cesty.

Ať je tomu ale jakkoliv, naplnila se prorocká slova jednoho dělníka ze Zborova, který se mě dotazoval, jestli mám buzolu, protože stezka nebude zrovna košer. Nakonec přechod hřebene vzdávám a scházím na silnici. Do Kurimky se ubírám namísto přes Spálený vrch po asfaltce přes obec Šarišské Čierne. Do té (prý se v ní téměř polovina obyvatel hlásí k rusínské či ukrajinské národnosti) přicházím o půl dvanácté, načež mě potěší, když se proti mně vynoří v protisměru pán s nákupem.

Ačkoliv nesu v batohu ještě nějaké zásoby, rád si něčeho loknu. Ptám se, jak je k potravinám daleko a jsem ujištěn, že kousek, potíž spočívá v tom, že právě zavřeli. Když prý ale zaklepu - dostává se mi rady - snad mi otevřou, paní vedoucí zatím neodešla. Zkouším štěstí a uspěji, u stolku před podnikem si dokonce dopřeji chlazené lahvové pivo.

Podobnou kliku mám následně i v obci Kurimka, kam přicházím těsně před jednou hodinou odpolední. I tady se dostavuji do potravin pár minut před uzávěrkou, načež se stávám posledním nakupujícím tohoto dne.

Čierna hora

V Kurimce se zároveň znovu napojuji na cestu SNP, již jsem dočasně opustil; trochu se obávám, aby další štreka nebyla značená ještě hůř. Opak je naštěstí pravdou. Jako by zlom představovaly hranice okresu Svidník, do nějž jsem přešel, značka je náhle perfektně vedena a už s ní nemám až k hraničnímu přechodu do Polska sebemenší potíže.

Obcházím vrchol Makovica (655 m), na jehož úbočí se podle šipek nachází altán s pramenem. Údaj ale nepotvrdím, protože k němu nezahnu. Zastávku činím v Makovickém sedle, kde stojí na louce socha sv. Floriána. Jedná se o patrona požárníků, kteří v lese na jeho počest pořádají už pěknou řádku let pravidelná setkání; k případnému veselení jim slouží při nepřízni počasí vybudované zázemí. Jak se rozhlížím, dalo by se pod dřevěnými otevřenými přístřešky za deštivého počasí v suchu přespat, jedná se o prima tip.

Mojí další zastávkou se stává Čierna hora (667 m). Na ní se nachází vysoká dřevěná rozhledna a volně přístupná turistická chata se stolem, širokými lavicemi a krbem, otevřený přístřešek stojí i hned vedle. I tady by se dobře spalo, což se mi, jak to vypadá, možná vyplní. Dočasně se totiž zatahuje, a tak na vrcholu chvíli vyčkávám, jestli se nerozprší. Černý scénář se naštěstí nevyplní. Opět se vyjasňuje, mohu jít dál.

Ostrý vrch

Přecházím na Ostrý vrch (599 m) a scházím do Svidníku, přičemž podruhé v tento den - poprvé se tak stalo za Čiernou horou - potkávám tři trekaře jdoucí v protisměru. Jedná se o čestné výjimky potvrzující pravidlo. Jinak v Ondavské vrchovině, jíž se ubírám, nepotkám jediného turistu.

A ejhle, právě mi došlo, že jsem zatím nepředstavil navštívenou oblast, obratem tak učiním. Ondavská vrchovina spadá do oblasti Nízkých Beskyd a nachází se v severovýchodní části Slovenska. Charakterizují ji kopcovité hřbety, jež se střídají s brázdami a kotlinami. Podloží je flyšové a nejvyšší horu představuje Javorina (881 m). Na východ od Ondavské vrchoviny se táhne Laborecká vrchovina, na jihu Slanské vrchy, na západě Čergov a Busov, sever náleží Polsku.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.