Busov, hřebenovka neprávem přehlíženého malebného pohoří na východním Slovensku

Neprávem přehlížený Busov, přechod málo známého pohoří Slovenska

Že jste ještě tohle jméno neslyšeli? Není divu, Busov by se v soutěži o nejméně turisticky známé, propagované a navštěvované slovenské pohoří určitě umístil na jednom z čelních míst pomyslného žebříčku. Může zato jistě jeho relativní odlehlost, poměrně špatná dostupnost, nepříliš velká rozloha a nevyniká ani závratnými nadmořskými výškami, které by sem lákaly "lovce vrcholů". To vše o sobě pohoří prozradí, když pohlédneme do mapy.

Jenže, když nedáme na tento první dojem, odmění se nám tyto malé hory nezvykle členitým reliéfem, liduprázdnými strmými hřebeny, neobvyklými výhledy i rozsáhlými listnatými lesy. Malebnou podhorskou krajinu lučnatých dolin oživují malé vesnice, ve kterých pozorný návštěvník dosud objeví vedle novodobých domů i původní dřevěnou architekturu zdejšího kraje. A v neposlední řadě oplývá Busov i bohatstvím cenných minerálních pramenů, které stály i u zrodu světoznámých Bardejovských Kúpelí.

Charakter pohoří

Pohoří Busov se rozprostírá v Prešovském kraji, v regionu zvaném Horní Šariš, kde vyplňuje severozápadní část okresu Bardejov až po státní hranici s Polskem. Po geologické stránce se řadí k flyšovým pohořím Východních Karpat, přesněji Nízkých Beskyd, podobně jako Ondavská vrchovina a Laborecká vrchovina či Beskydské predhorie.

Pohoří oddělují dva různé, přitom stejně pojmenované vodní toky, na západě potok Kamenec, na východě říčka Kamenec. Za severní polskou hranicí navazuje polské pohoří Góry Hańczowskie, patřící pod Beskid Niski. Od sousední Ondavské vrchoviny, do které se ze severu vkliňuje jako obrácená podkova, se Busov odlišuje mnohem členitějším reliéfem hornatiny a vyšší nadmořskou výškou.

Nejvyšším vrcholem pohoří je samostatně stojící a nápadný Busov, který jako jediný překonává hranici tisíce metrů. Tím se těsně zařazuje i toto pohoří do elitní skupiny slovenských hor, které se mohou pochlubit touto výškou. S 1 002 metry je na posledním 40. místě pomyslného seznamu nejvyšších vrcholů slovenských pohoří, hned za Štiavnickými vrchy se Sitnem, které je jen o 7 metrů vyšší.

Dalšími významnými vrcholy Busova jsou v pohraničním hřebeni Lacková (996 m), těsně na polském území Ostrý Wierch (930 m), dále Staviská (806 m), Javorina (881 m) a hlouběji ve vnitrozemí ležící Stebnická Magura (900 m). Uvedené vrcholy mají charakter jednotlivých protáhlých hřbetů, budovaných odolnými flyšovými pískovci, které rozčlenily hluboké doliny a nenajdeme tu tudíž žádný hlavní hřeben. To zvyšuje náročnost přechodu pohoří, neboť pracně získanou výšku vzápětí ztrácíme.

Z vegetačního hlediska náleží Busov již k východokarpatské flóře a většinu území pokrývají typické bukové lesy, při úpatích značně neprůchodné a doplněné o teplomilné dřeviny jako je dub, habr, lípa, v chladnějších vyšších polohách nastupují javory, jasany a jedle. Nejcennější porosty chrání národní přírodní rezervace Stebnícka Magura a Becherovská tisina, kde roste dokonce přes dvě stovky vzácných a chráněných tisů červených.

Zcela jiného charakteru je národní přírodní rezervace Regetovské rašelinisko, chránící přechodné rašeliniště s výskytem vzácných a chráněných vlhkomilných rostlin (vstavač májový, rosnatka okrouhlolistá, suchopýr úzkolistý, vachta trojlistá, ďáblík bahenní, zábělník bahenní atd.). Rezervaci nově zpřístupňuje trasa naučné stezky. Abychom však zdejší přírodu přehnaně neidealizovali, i zde narazíme na rozsáhlé vykácené paseky a průseky, které okamžitě zarůstají neprůchodnou džunglí ostružinových šlahounů, nebo na vysázenou nepůvodní smrčinu.

Pohoří protíná řídká síť turistických značek, které však propojují všechna turisticky významná místa. Za hlavní středisko cestovního ruchu v oblasti je samozřejmě považováno okresní město Bardejov s památkově chráněným středověkým centrem, které je zapsáno i na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a lázně Bardejovské Kúpele. Malým a nepříliš známým rekreačním střediskem je obec Regetovka, kde jsou i jediné lyžařské vleky v těchto horách. Dopravní spojení odlehlých obcí je zajišťováno autobusovými linkami z Bardejova, který je dostupný i po železnici.

Frička

S pohořím Busov jsme se poprvé seznámili, když nás sem zavedla trasa dálkové turistické trasy - Cesty hrdinů SNP (E 8). Jenže tehdy nám bylo líto, že jsme do hor s podivným exotickým jménem zavítali pouze "na skok", a slíbili si, že se sem určitě někdy vrátíme. A protože sliby by se měly plnit a i naše zvědavost a touha poznávat i ty nejodlehlejší kouty Karpat se nezmenšila, jednoho letního odpoledne přijíždíme do Bardejova a odtud pokračujeme autobusem až na konečnou v zapadlé obci Frička.

Obec leží až na konci dlouhého údolí potoka Kamenec a ze všech stran ji obklopují strmé travnaté svahy. Chloubou vesnice je dochovaný dřevěný řeckokatolický kostel sv. Michala Archanjela, stojící uprostřed dřevěné ohrádky na travnatém palouku. Trojdílné roubené stavbě z 19. století vévodí hranolová vstupní věž s kulatou bání, za kterou následuje vlastní loď kostela s věžičkou. Střecha kostela je šindelová a šindelem jsou pobité i stěny kostela. Ve Fričce se dochovaly i původní roubené chalupy, hlavně v horní části obce, kde žijí převážně Romové.

Než opustíme civilizaci, jdeme okouknout místní obchod a koupit si něco na žízeň. Ovšem obchod sám působí dost jednoduše a z jistých důvodů tu funguje pultový prodej. Nechápavá prodavačka nám neustále nabízí něco jiného, než chceme, asi nám ani moc nerozumí. Vedou tu pouze nejlevnější sortiment zboží, takže například z paštik pouze játrovku atd. V obci s obrovskou nezaměstnaností se není čemu divit. Na lavičce před obchodem popíjíme jakousi nechutnou limonádu, neboť pivo došlo a hospodu jsme neobjevili. Skupinky Romů korzují znuděně vesnicí tam a zpátky a přitom nás nespouštějí z očí, působíme tu dost exoticky.

Slunce už zapadlo, takže je načase rychle zmizet a někde se v lesích utábořit. Říká se, že Cikáni jsou pověrčiví a v noci se do lesa neodváží. Přes nesečené louky stoupáme z vesnice vlevo na pohraniční hřeben a v hustém lese poblíž státní hranice stavíme stan, který nás chrání hlavně před dotěrnými komáry. Cikánský řev je slyšet až sem, večerní zábava se zřejmě právě rozjíždí.

Pohraniční kontrola

Ráno kvůli pohraničníkům vstáváme co nejdříve. Přesto už v lese, a to dokonce na slovenské straně hranice, šmejdil nějaký polský houbař, a když si nás konečně všimnul, strašně se lekl a utekl zpátky na svou stranu hranice. Hub tu kolem roste skutečně dost, krásné kozáky jsme měli hned kousek od stanu, ty on ale nevypátral. Polská strana hřebene je naopak spíše odlesněná, a tak vesničané z Polska chodí na houby na Slovensko.

Vítá nás nádherný slunečný den, vzduch je průzračný a obloha modrá a z pečlivě posečených polských luk je nejen pěkný pohled do okolí polské vesnice Tylicz, ale daleko na obzoru jsou dokonce zřetelně vidět Vysoké Tatry. Za Polánkou (726 m) se naopak nabídl výhled na slovenskou stranu, na Fričku, mohutný Busov i strmou Lackovou.

Postupujeme zvolna po pohraničním hřebeni, který se ještě přiřazuje k Ondavské vrchovině, po dálkové červené značce E3 přes Beskyd na Dzielec a potkáváme poprvé polské pohraničníky. Tentokrát nás na ně neupozornil předem hluk přijíždějící motorky, lenoší si totiž mazaně v úkrytu a docela nás překvapili. Kontrolují naše pasy, vysílačkou si ověřují naše údaje a vyptávají se na všechno možné. Aby toho nebylo dost, opisují si naše jména a někam volají vysílačkou i náš popis včetně oblečení a batohů. Prý proto, aby o nás jejich další kolegové věděli a zbytečně nás znovu nekontrolovali.

Na to jsme si ale na polských hranicích dávno zvykli (dnes, po vstupu do Schengenského prostoru, jsou již naštěstí tyto kontroly minulostí - pozn. red.). Dozvídáme se, že turistů tu moc nechodí, spíš žádní a jen občas se tu objeví houbař z okolních vsí, takže je tu docela nuda. O tom chlapíkovi ráno jsme jim raději ani neřekli. Než jsme se rozloučili, upozornili nás ještě, že ráno zahlédli na Polánce medvěda. Vlastně jen kousek od místa, kde jsme nocovali. Byl to ale "slušný medvěd", a ačkoliv o nás určitě věděl, vyhnul se nám.

Podél polské hranice

Za Dzielcem se připojuje polská turistická značka a pěšina je hned o poznání vyšlapanější. Hranice pokračuje na západ a strmě klesá do sedla Beskyd (637 m), které protíná pouze rozbahněná lesní cesta. Právě jsme překročili hranici pohoří Busov a to o sobě dává vědět hororovým výstupem na Lackovou (998 m).

Její protáhlý vrchol zdobí staré kříže, ohniště a polská cedule, hustý prales však brání výhledu. Jsou tu patrné i zákopy z první světové války. Následuje stejně strmý sestup o více jak 200 výškových metrů do sedla Pulaskiego (na polské straně voda).

A opět prudkým svahem stoupáme na další hřbet busovského pohoří, který hranice a značka přetíná. Jmenuje se Dlhý diel a je jen o necelých 70 metrů nižší než Lacková. Nejvyšší místo Dlhého dielu, Ostrý Wierch (930 m), je kousek za polskou hranicí, dostupný po žluté a opět tu není výhled. Dlhý diel končí po dvou kilometrech na Cigeľce (807 m) a klesá k turistickému přechodu, který propojuje slovenskou obci Cigeľku a polské letovisko Wysowa.

Kousek za přechodem jsme si všimli blátivé pěšiny, která míří na polskou stranu a podle mapy by tam měl stát kostel. Nakonec se z toho vyklubalo hojně navštěvované poutní místo s kostelíkem a studánkou. Hranice pokračuje karpatským pralesem přes Javor a Hrb a poslední síly z nás vysává další příkré stoupání na hřeben Stavisek (806 m), který je jako ostatní hřbety Busova nahoře celkem rovný, ale spadá strmě na obě strany. Polský název Plaziny se nám zdá ale výstižnější.

Nahoře jsou dokonale zachované vojenské zákopy, všelijaké propojky, často vyhloubené až do pískovce. Vojáci odtud mohli ovládat významné horské sedlo Blechnarka (610 m), na tuto stranu totiž hřeben padá skoro jako stěna. Na zákopy narážíme i dole v sedle. Je lučinaté, výhledové a nám se tu tak líbí, že zde i přenocujeme. Nádherný klidný večer střídá jasná teplá noc, kterou prozařuje jen světlo našeho ohně.

Po stopách první světové války

Ráno leží na loukách silná vrstva rosy a slunce začíná nemilosrdně pálit, takže jsme rádi, že strávíme většinu dne v lesích. Pokračujeme po červené značce až k hraničnímu mezníku I/228, kde na polskou stranu uhýbá černá turistická značka a po deseti minutách sestupuje k lesnímu vojenskému hřbitovu z 1. sv. války. Je pěkně udržovaný, vysečený a ohrazený plůtkem.

Uprostřed se tyčí velký dvouramenný kříž, jednotlivé hroby jsou označené dřevěnými křížky s šindelovými stříškami. Hřbitov je připomínkou těžkých bojů zákopové války, která se tu odehrála před 90 lety! Linie zákopů nás provází krásným karpatským bukovým lesem i na další cestě a vytrvale sleduje současnou hranici.

Následuje hluboké sedlo Regetovská voda (645 m), kde je další turistický hraniční přechod, v blízkosti jsou i prameny vody. Zelená značka odbočuje vpravo do nejmenší bardejovské vesničky Regetovky, která se může pochlubit jediným lyžařským střediskem v Busově, k návštěvě zve i chráněné Regetovské rašelinisko.

Za sedlem začíná prudký výstup na Javorinu (881 m), která je posledním výrazným vrcholem Busova na státní hranici a která je považována za jeden z nejhezčích výhledových kopců Horního Šariše. Je odtud vidět daleko do řídce obydleného polského vnitrozemí, kde se táhnou dlouhé zalesněné hřebeny Nízkého Beskidu, ale i na slovenskou stranu, které vévodí silueta nejvyššího Busova.

Hřeben Javoriny, lemovaný vojenskými zákopy, vybíhá daleko na slovenskou stranu. Nedaleko odtud je i známá rezervace Becherovská tisina, karpatský prales však kromě zmiňovaných tisů oživují i husté porosty kapradin a na jaře kvetoucí koberce česneku medvědího. V některé literatuře se Javorina již řadí k Ondavské vrchovině, ale ta má měkčí reliéf.

Hranice i turistická značka se spouští z Javoriny po úbočí o více jak 200 metrů níže a při pohledu zpět jsme jen rádi, že nejdeme obráceně. Pak již příjemnějším terénem obcházíme údolí Riečky a na Dujavě (677 m) přímo po hranici přicházíme k dalšímu vojenskému hřbitovu z první světové války, kterému vévodí pomník v podobě vysoké zvonice.

Bujný prales se snaží uchvátit volné prostranství, takže ze zelené džungle ostružin a bukového mlází vykukují v pravidelných rozestupech dřevěné kříže se stříškou a v dolní části ozdobná brána. Spodní část zvonice je kamenná a každou stěnu dříve zdobila kovová deska. Bohužel texty rozežírá rez, ale i tak jsme přeluštili německou báseň o nesmyslnosti zbytečně zmařených životů a údaje o počtu padlých vojáků. O tom, jak těžké boje o karpatské průsmyky se tu odehrávaly, svědčí nejen precizní zákopy a počty obětí, ale i skutečnost, že tu přešel v roce 1915 celý 28. pražský pluk z rakouské na ruskou stranu.

Vzhůru na Busov

Na nedalekém silničním hraničním přechodě putování pohraniční částí Busova končí a my autobusem odjíždíme do Bardejova. Po kulturní pauze, spojené s prohlídkou památek a muzea, se následující den přesunujeme do Gaboltova, což je jedna z nejstarších šarišských obcí na jihozápadním úpatí Busova.

Podle dávné legendy se tu při své cestě z Uher do Polska zastavil pražský biskup sv. Vojtěch a napil se ze zdejší studánky. Z Gaboltova se rázem stalo významné poutní místo a dodnes se tu každoročně v červenci konají poutě. My jsme sem ale přijeli za jiným účelem, chceme odtud vystoupit na nejvyšší horu pohoří - Busov (1 002 m).

Zelená značka stoupá přes louky k zalesněnému úpatí hory a pak pokračuje klikatě k vrcholu. Cestu znepříjemňuje džungle ostružin a malin na vykácených průsecích, ale z těch je zase pěkně vidět do kraje. Omezený výhled je i z hlavního vrcholu směrem ke Staviskům a do Polska na obec Wysowa a její hornaté okolí. Busov má ještě dva nižší vrcholy, Vrch Suchej (899 m) a Pivnicu (858 m), takže zdálky připomíná známou siluetu slovenského státního znaku.

Vypráví se, že na jednom z vrcholů stával kdysi klášter, ale co je na tom pravdy, těžko říci. Jisté ale je, že nedaleký Gaboltov je ve 13. století zmiňován v souvislosti s mnišským řádem Strážců Božího hrobu. Jeho příslušníci, křižáci, vybírali v Gaboltově královské mýto.

Cigeľka

Sestupová trasa vede do Cigeľky a na jejím okraji prochází přímo přes nefalšovanou cikánskou osadu. Ubohé chýše jsou stlučené z prken, primitivní stanové střechy mají většinou volná čela a kryjí je pláty plechů ze starých barelů. Bohatší obyvatelé mají malé zděné domky z nakradených cihel, starší domky jsou ještě roubené. Okna mnohých chalup nejsou zasklená, kryjí je jen igelity a je skrz ně vidět i dovnitř. V některých domácnostech je uklizeno, je vidět čistě prostřený stůl a na zdi kříž, v jiných se vše válí na hliněné podlaze a line se z nich puch.

Potok protékající osadou slouží zároveň jako kanalizace. Vyprané hadry se suší na špagátech nebo jen tak přehozené přes ohrady. Kolem pobíhají polonahé děti, výrostci se shlukují uprostřed osady na jakémsi prostranství a pokuřují cigarety. S bídou osady ostře kontrastuje pečlivě udržovaná kaplička, což opět dokládá silné náboženské založení a pověrčivost zdejších Romů. Škoda, že podobný vztah nemají i k veřejnému majetku, jak je názorně vidět na totálně zdevastované autobusové zastávce.

Do vesnice Cigeľka je to ještě asi čtvrt hodiny cesty. Ochutnáváme místní pramen železité kyselky a jdeme do obchodu. Majitelka se sem provdala z Hodonína a je očividně šťastná, že si může zase jednou popovídat česky o místních problémech. Je tu hrozná nezaměstnanost, místní lázně sice zanikly už po druhé světové válce, ale v 90. letech ukončila činnost i dětská ozdravovna a stáčírna zdejší unikátní minerální vody Cigeľka, která je mimochodem považována za nejslanější na Slovensku (obsahuje totiž 29,5 gramů minerálů na jeden litr!).

Jakousi nadějí je nová stáčírna balené pitné vody z flyšového vrtu, která se prodává nejen na Slovensku, ale vyváží se pod značkou Ludovicus i do zahraničí. Po modře značené odbočce se jdeme podívat k zanesenému rybníku, opuštěným chatám a prázdné ozdravovně. Bývalé lázeňské letovisko dnes připomíná jen pramen slané minerálky.

Stebnícka Magura

Modrá značka pokračuje z Cigeľky přes sedlo mezi Busovem a Hrbem a kolem pěkné lovecké chaty do rusínské obce Vyšného Tvarožce, pak začíná stoupat na zalesněný hřeben Stebnícké Magury. Vodu lze dobrat z vydatného pramene při úpatí. Prudký nástup končí až na rozcestí Holubníky (870 m). Nepatrně chozená stezka mizí pod půlmetr vysokou spletí ostružinových šlahounů a další postup je zkouškou trpělivosti a vytrvalosti.

Džunglí se probíjíme přes Ostriež (894 m) a naší spásou je nakonec asfaltka, která vede až k areálu vysílače na vrcholku Stebnícké Magury (900 m). Vzdáleně nám připomíná startující vesmírnou raketu. Bohužel vrchol nenabízí ani rozhled. Jenže na Maguru se chodí obdivovat především okolní přirozené karpatské bučiny s jedlí a javorem, které porůstají strmé severovýchodní svahy hřebene a zjara je zdobí stráně bílých sněženek. Cenná společenstva chrání stejnojmenná rezervace.

Bardejovské Kúpele

Následuje sestup po červené značce do Bardejovských Kúpelí. Významné lázně mají dlouhou tradici, první zmínka o léčivých pramenech je zaznamenána již v roce 1247. Dnes se jich tu využívá asi sedmnáct. Zdejší minerálku máme možnost ochutnat v pavilónku Ľudového pramene nebo se v ní můžeme dokonce vykoupat ve veřejném termálním koupališti. Nás ale láká místní skanzen, do kterého bylo od roku 1960 přeneseno 28 nejrůznějších staveb lidové architektury z Horního Šariše.

K vidění tu jsou roubené chalupy s doškovou střechou, sýpky, stodoly, valcha, zvonice či kovárna a celému skanzenu vévodí bývalý pravoslavný dřevěný kostelík z roku 1706, přenesený sem až z obce Zboj poblíž ukrajinských hranic. Další starobylý dřevěný pravoslavný kostel z roku 1730 z blízké obce Mikulášové (okr. Bardejov) stojí poblíž skanzenu a byl do lázní přenesen již v roce 1926.

Zborov

Putování zdejším krajem završíme návštěvou zříceniny hradu Zborova nedaleko Bardejovských Kúpelí, ke které odtud vede naučná stezka, zvaná Zborovská hradná cesta. Zřícenina se tyčí již nad levým břehem Kamence a náleží tudíž geograficky již k Ondavské vrchovině, i když strmý kopec si v ničem nezadá s prudkým pohořím Busovem na opačné straně údolí. Je zde dokonce vyhlášena přírodní rezervace Zborovský hradný vrch, chránící okolní jedlobukové porosty se statnými duby, habry, lípami, jilmy a jasany.

Původně gotický strážní hrad ze 13. století, zvaný též Makovica, byl v 16. století přebudován na rozsáhlou renesanční pevnost a poté, co se stal majetkem mocného rodu Rákoczi, byl opěrným bodem četných protihabsburských povstání. Tragický byl pro Zborov zejména 13. říjen 1684, kdy ho během povstání Imricha Thökölyho dobylo císařské vojsko. Hrad byl těžce poškozen a po potlačení dalšího povstání v roce 1711, které vedl František II. Rákoci, byl definitivně opuštěn. Z rozsáhlé zříceniny se dodnes dochovaly mohutné hradby, zesílené silnými baštami, trosky zdí hradního paláce i věže.

Zapadající slunce posledními paprsky ozařuje romantické hradní ruiny i blízký hřeben Stebnícké Magury a zvolna se snáší dusná letní noc. Táboříme v sedle pod hradem a kvůli blížící se bouřce a útočícím mračnům komárů stavíme stan, ve kterém je horko k zalknutí. Západní obzor sice bliká jako při ohňostroji, ale nakonec se bouře vyzuřila tradičně nad Tatrami, Čergovem a Levočskými vrchy a tady ani nekáplo, ani se neochladilo. Druhý den si můžeme vybrat, buď po naučné stezce pokračovat na autobus do Dlhé Lúky, kde se poblíž autobusové zastávky nacházejí dva opuštěné minerální prameny (Hlavný a Alžběta), nebo sejít po červené značce rovnou do Zborova.

Volíme druhou variantu a než jsme odtud odjeli vstříc dalším slovenským horám, navštívili jsme místní krčmu a dva zdejší vojenské hřbitovy. První z nich se nachází ve svahu přímo proti zřícenině Zborova na protějším svahu údolí Kamence a jsou zde pohřbeni vojáci, kteří padli během těžkých a zdlouhavých bojů mezi ruským a rakousko - uherským vojskem, probíhajícími v okolí v období od podzimu 1915 do jara 1916. Druhý zborovský hřbitov z druhé světové války je na okraji Zborova při silnici do Nižné Polianky a byl upraven teprve nedávno nadací pečující o německé vojenské hřbitovy v zahraničí. Předtím tu byla jen oplocená louka a pouze zasvěcení věděli, že tu jsou pohřbení němečtí vojáci.

Závěr

Návštěvu pohoří doporučuji každému, kdo vyhledává méně známá a poklidná místa a zároveň mu nevadí místy horší značení, nepřehledný a náročnější terén a "karpatská džungle." Na cestu doporučuji přibalit podrobnější turistickou mapu, popisovanou oblast zobrazují například turistické mapy č. 104 Čergov a č. 105 Ondavská vrchovina - Bardejov, 1:50 000, VKÚ Harmanec.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.