Laborecká vrchovina, přechod hlavního hřebene opomíjeného pohoří na Slovensku

Ondavská vrchovina, Laborecká vrchovina a Šariš (2), přechod hřebene pohoří

Ondavská vrchovina je za námi, pročež nebude od věci uvést pár údajů i o Laborecké vrchovině, na jejíž území se dostanu hned za Svidníkem, kam scházím. Pohoří samozřejmě sousedí s Ondavskou vrchovinou, dále má vedle sebe Bukovské vrchy a severní část se táhne při hranicích s Polskem. Geologická stavba je též příkrovovo-vrásová, nejvyšší vrchol se jmenuje Vysoký grúň (905 m). Nejznámější místo oblasti představím podrobněji později, a tak se jím zatím nebudu zaobírat.

Svidník

Na řadu konečně přichází okresní město Svidník. Ulice, domy, míjím sochu známého generála a posléze i našeho bývalého prezidenta Ludvíka Svobody. O něco dál vykukují na hlavní třídě věžičky pravoslavného chrámu Svaté Trojice vysvěceného v roce 1994. Nakupuji potraviny a zastavuji se na večeři - steak z lososa je vskutku vynikající.

Teprve poté zamířím k nejvýznamnější lokalitě města, což je dle mého vzpomínkové místo na druhou světovou válku - snad mi muzeum ukrajinsko-rusínské kultury se skanzenem lidových staveb severního Šariše a Zemplína prominou, že je umisťuji na stříbrný stupínek.

Čtěte také: Treking na Slovensku: Ondavská vrchovina, Laborecká vrchovina a… (1)

Už při sestupu do města mě z dálky upoutal Památník sovětské armády, a tak ho nemohu vynechat. Jedná se o vysoký pylon vztyčený na počest osmdesáti čtyř tisíc padlých a raněných lidí z karpatsko-dukelské vojenské operace; pochovali u něj devět tisíc vojáků. Vedle se nachází muzeum a v terénu je volně přístupná expozice vojenské techniky - tanky, děla, letadlo, obrněné vozy apod.

První setkání s válečnou historií (zajímavý hrob se nacházel už před městem) mám za sebou, razím kupředu. Opouštím Svidník, jenž získal statut města až v roce 1964, a procházím obcí Nižná Jedlová. Za ní následují pastviny. V nich se hodlám uložit na noc, má to ale háček. Vlivem panujícího sucha je dobytkem zrytá půda ztvrdlá a hrbolatá, a tak musím hledat aspoň trochu rovné prostranství.

Naštěstí platí, že kdo pátrá, ten najde, po jistém bádání se uložím na rovném terénu u malé kapličky. Ve vedlejším stromu sice hnízdí sršni, nijak si ale nevadíme a naopak navážeme přátelský vztah. Hmyz nade mnou celou noc bdí - aspoň doufám, že hlídal, nekontroloval jsem ho - a nedovolí, aby mě kdokoliv rušil ve spánku.

Kapišová a Nižná Písaná

Ráno přecházím do obce Kapišová, u níž se 24.-27.10.1944 odehrála největší tanková bitva karpatsko-dukelské operace, a osada zcela lehla popelem; museli ji po osvobození obnovit. Děsivou událost připomínají přímo v obci dva sovětské tanky, na další obrněnce se dostane vzápětí. Vcházím do Údolí smrti, kde se u potoka Kapišovka uskutečnila největší řež.

V terénu je rozmístěno plno tanků. Přiznám na rovinu, jejich počet mě překvapí. Jeden obrněnec stojí u silnice a další vykukuje z křoví o pár metrů dál, jiný obhlíží terén z lučin; válečných strojů je zkrátka mnoho.

Po úzké silničce pokračuji na obec Nižna Písaná, kterou museli kvůli poničení obnovit nejenom po druhé světové válce, ale i po té první. I v ní se nachází dva tanky. S asfaltkou se posléze loučím u Vyšné Písané a příjemnou krajinou se ubírám k osadě Medvedie. V ní si dočasně "oddychnu" od vojenské techniky, byť mě dřevěný římskokatolický kostelík z roku 1903 dosti zklame. Nedovolí mi, abych si ověřil tvrzení jedné publikace, že v letech 1946-47 došlo k jeho nepříliš zdařilé obnově, radši mě k sobě nepustí. Musím k němu hledět zpoza plotu.

Dukelský průsmyk

Opouštím vesnici, u níž se na návěští stejně jako u předchozích osad objevuje název obce nejenom ve slovenštině, ale i v azbuce. Postupuji na Dukelský průsmyk, jenž má nadmořskou výši pouze 502 metry. I proto u něj coby u "lépe průchodného" místa probíhala za druhé světové války karpatsko-dukelská operace a na slovenské území se tady pokoušela proniknout sovětská armáda včetně československého sboru vedeného Ludvíkem Svobodou. Terén však nebyl zdaleka tak schůdný, jak se předpokládalo, a tak se původně "krátká" akce protáhla na dobu přes dva měsíce (8.9.-27.11.1944) a došlo při ní k velkým ztrátám.

Po projití lesa scházím k rušné silnici, po níž jezdí do Polska kromě osobních aut nesčetně kamionů - samozřejmě se tak děje i v opačném gardu. Nechám je drandit a větší pozornost věnuji dělům rozmístěným v terénu. Následuje přepravní sovětské letadlo a další tank. Současně se na protějším zalesněném hřebeni ukazuje čtyřicet devět metrů vysoká vyhlídková věž, již postavili v místech, kde měl za války pozorovatelnu generál Ludvík Svoboda.

To už ale zastavuji u hlavního památníku, který se nachází kousek před sedlem. Jedná se o dvacet osm metrů vysoký kamenný pylon s obřadní síní, za nímž jsou umístěny hroby 1 265 padlých vojáků.

A je to! Návštěvou pietního místa jsem se dostal na nejznámější bod Laborecké vrchoviny; svým způsobem jsem splnil, co jsem si zamanul. Stačí mi jen popojít pár metrů a ocitám se na hranicích s Polskem, čímž se loučím s turistickou magistrálou Cesty hrdinů SNP, která tady končí - ve skutečnosti zde samozřejmě začíná.

Tranzit na Šariš

Navzdory dosažení cíle své putování ještě neuzavřu. Protože bych ve zdejší oblasti sháněl následující sobotní den těžko vhodný spoj, chytám na zastávce autobus a přes Svidník se přemisťuji do Kapušan. Tato obec se podle mapy nachází ve Spišsko-šarišském mezihoří, dle jiné publikace ovšem leží na okraji Šarišských vrchů.

No tohle, jak rozpor vstřebám? Jednoduše! V krátkosti představím oba celky, čímž nic nezkazím. Jako by jedna oblast opisovala od druhé, v obou vystupují z dolin s erozními brázdami ostré vrcholy. Mezihoří je zalidněno víc než vrchovina, je to dáno jeho lepší polohou. Ze sousedů, protože stále nemám zcela jasno, jakou oblast vlastně navštěvuji, vyjmenuji aspoň nejbližší pohoří, jedná se o Čergov, Slanské vrchy, Bachureň, Branisko a Čiernou horu.

Kapušiansky hrad

Údaje máme za sebou, věnujme se mému putování. Protože Kapušany představovaly jen "přestupní" místo, příliš se v obci nezdržuji. Obratem je opouštím a stoupám do prudkého kopce, chvílemi lezu po andezitových skalkách. Na těch kromě listnatých stromů a keřů roste teplomilná květena, mezi niž patří např. koniklec velkokvětý, klokoč zpeřený nebo kosatec uherský.

Já ale neprovádím botanický průzkum, a tak se zaměřím na objekt, k němuž vedly moje kroky. Zvedají se přede mnou hradby a vnikám do bývalého paláce, navštěvuji Kapušiansky hrad. I on podobně jako dříve navštívený Zborov či Hanigovský a Kamenický hrad v pohoří Čergov prochází opravami, jež jsou placeny z evropských fondů.

Zaujme mě i skutečnost, že turistická stezka prochází zříceninou a vede skrz hlavní palác; nevybavuji si, že bych v minulosti zažil něco podobného. Značky pravidelně končí před středověkými sídly a do objektů odbočují pouze významové ukazatele. Ale co, nevadí, aspoň sídlo pořádně projdu. Beztak potřebuji nalézt vhodné místo na přespání.

Nakonec se uvelebuji poblíž hradby. Zalézám do spacáku a místo pohádky na dobrou noc prozradím něco málo z historie hradu, který v roce 1249 byl známý pod jménem Tobul. V roce 1312, kdy ho po obléhání zničili, se pro změnu nazýval Maglovec. Na jeho bývalých základech postavil v letech 1410-1420 nový hrad Andrej Kapy a jeho rod vlastnil sídlo až do 18. století. Pak došlo ke zkáze. První poničení v roce 1709 ještě majitelé rozdýchali, ránu do vazu jim přineslo až rozhodnutí zemského sněmu v roce 1715, na jehož základě byl hrad nadobro zbourán. Od té doby se jedná o ruinu.

Šarišský hrad

Abych nezapomněl, ze zříceniny jsou pěkné výhledy. Pod hřebenem Kapušianského vrchu (jedná se o přírodní rezervaci) leží ves Kapušany a za ní se zvedají Slanské vrchy, nedaleko se rozprostírá Prešov. Z bližších lokalit upoutá vrch Stráž (740 m) a Šarišský hradný vrch, k němuž další den ráno směřují moje kroky.

Nejprve jdu přes Kapušianský hradný vrch do Fintického sedla, míjím kamenolom. Pokračuji lesem a obcházím kuželovitou Stráž; tam zjišťuji, že pochod nebude žádná selanka, jak jsem se původně domníval. Na řadu přichází polomy. Přes stezku leží spadlé stromy, a tak mi nezbývá, než je zdlouhavě obcházet.

Nakonec musím sestoupit až k louce, z níž se dle všeho nabízí pohled na obce Zahradné a Tulčík, za nimi se táhne Ondavská vrchovina. Protože jsem si zašel, stoupám obloukem zpátky po jakési lesní stezce, k mé potěše posléze nalézám ztracenou značku. Příliš dlouho si ji ale neužiji. U rozcestí na mýtině mi opět není jasné, kudy se mám ubírat dál.

Nakonec se rozhodnu neupínat na značku a orientuji se podle vrcholů Stráž a Lysá stráž, na něž se mi z volného prostranství dočasně otevřel výhled. Volím přímý směr na obec Kanaš, v čemž mě podpoří vyježděná "dálnice", jež vznikla zásahem těžké dřevařské techniky. Logika mi totiž říká, že stroje musely odněkud vyjet, a proto se budu ubírat po vyklizené cestě. Klesám, jak se ukáže, vybral jsem dobře. Po sestupu narážím na červenou značku, na níž jsem se měl správně dostat v sedle Stráže, pročež jsem si v druhé fázi bloudění ušetřil pár kroků.

Ve vesnici Kanaš se nezdržuji, větší pauzu činím před městem Velký Šariš. Protože nastalo poledne, vtahuje pohostinský podnik nabízející se u silnice, z jehož terasy mám vynikající výhled nejenom na město, ale i na Šarišský hradný vrch. Já však zastavuji hlavně na jídlo, dávám si oběd.

Posilněn chutnou stravou míjím místní pivovar, jenž patří k největším na Slovensku. Produkují v něm pivo značky Šariš, byť na praporech před podnikem jsou i emblémy dalších značek - Topvar, Smädný mnich, Kozel, Gambrinus a Pilsner Urquel alias Plzeň (Birell se mi příčí uvádět) - není zkrátka nad vzájemnou spolupráci.

To už ale procházím městem, jež tento statut obdrželo sice už v dávném středověku, leč následně ho ztratilo a znovu se jím začalo pyšnit až v roce 1989. Za pozornost stojí římskokatolický kostel sv. Jakuba Staršího z 13. století (přiznám na rovinu, že dotyčného pána vůbec neznám a ani nic netuším o případném sv. Jakubu mladším), znovu se nořím do lesa.

Stoupám a vystupuji na Šarišský hrad, jenž snad každého návštěvníka překvapí svou rozsáhlostí. Aby ne, patří svojí rozlohou - 4,5 ha - mezi největší slovenské hrady. Obvodové hradby s baštami a věžemi obklopují rozsáhlé prostranství se zbytky paláců, ve středu sídla nalezneme tzv. horní hrad. Ten byl v minulosti obehnán vlastní obrannou zdí a zachovala se z něho mohutná hranolová věž (donžon).

Za pozornost stojí i v podloží zbudované cisterny. Na vyvýšeném kopci totiž neexistovala studna a musela se sbírat dešťová voda, již filtrovali. Z různých míst se také nabízí výhledy do kraje, a tak lze spatřit pohoří Čergov, Slánské vrchy i Šarišskou vrchovinu, opodál se zvedají vrcholy Stráž i Lysá stráž a vykukuje také Kapušiansky hrad.

Jelikož mi chvíli trvá, než celý areál projdu, prozradím zatím něco z historie. Sídlo postavili v 13. století na ochranu obchodní stezky, vlastnil ho král. V roce 1436 ho získali Perényiovci, jimž ho dočasně (1441-1460) zabral Jan Jiskra z Brandýsa. V roce 1660 hrad silně poškodila exploze střelného prachu a sídlo se z výbuchu už nevzpamatovalo. Roku 1687 ho nadobro pobořili, vypálili a zničili. Dnes na něm, podobně jako u dříve uvedených zřícenin, probíhá obnova.

Pověst

Spokojen s viděným, scházím do obce Šarišské Michaľany, kde uzavírám svoji další návštěvu Slovenska. Abych se ale neloučil příliš fádně, uvedu na závěr pověst, jež se vztahuje k právě navštívenému Šarišskému hradu a jeho okolí. Bylo nebylo, jednou se mladý hradní pán při lovu ztratil v lese. Bloudil a spasilo ho světýlko zářící do tmy, jež ho na rozdíl od Jeníčka a Mařenky nedovedlo k perníkové chaloupce, ale k sousednímu hradu. Nalezl tam útočiště a přečkal na něm noc.

Když se ráno vypravil rozloučit se svým hostitelem, potkal jeho krásnou dceru Sabinu, již tatík držel pod zámkem. Ti dva se do sebe ihned zamilovali a začali se tajně scházet, jejich láska kvetla každým dnem. Protože by jim však dívčin otec nepožehnal, poručil nakonec šarišský pán svým sluhům Bodovi a Gregorovi, aby jeho vyvolenou unesli. Ti ho poslechli a krasavici mu dovezli. V místě, kde mu Sabinu předali, nařídil pán postavit město Sabinov a pomocníkům daroval osady, jedná se o dnešní Gregorovce a Bodovce. Tím se pověst uzavírá, načež i mému povídání zazvonil zvonec a máme tu konec.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.