Branisko a Bachureň, skvělý horský přechod pohoří na východním Slovensku

Málo známá pohoří Slovenska - Branisko a Bachureň

Na východním Slovensku, v Prešovském kraji, se zvedají dvě rozlohou malá, o to však zajímavější pohoří, která jako přirozená hranice oddělovala historická území Spiše a Šariše. Zatímco Branisko se dostalo do povědomí veřejnosti díky výstavbě nového silničního tunelu, severněji ležící Bachureň považují dosud někteří turisté jen za jednu z mnoha slovenských hor. Netuší, že je tak označováno i velmi malebné a členité pohoří.

Při pohledu do mapy by se mohlo zdát, že jsou si obě pohoří blízce příbuzná a Bachureň je jen nižším sousedem Braniska. Jenže se liší zásadně svou geologií i stářím, zatímco Branisko je nejvýchodnější výspou řetězce starších jádrových pohoří Západních Karpat, náležejících do Fatransko - tatranské oblasti, Bachureň již patří k mladším flyšovým horám podobně jako například sousedící Levočské vrchy.

Charakter pohoří

Uvedené geomorfologické rozhraní prochází Lačnovským sedlem, které obě pohoří vzájemně odděluje. Horské pásmo jižněji ležícího Braniska se táhne v délce asi dvaceti kilometrů severojižním směrem, hlavní hřeben ohraničují výrazné zlomové svahy a hlubokým sedlem Branisko je pohoří rozděleno na podcelky Sľubica a Smrekovica.

Kromě již zmiňované Bachurně sousedí pohoří na východě se Šarišskou vrchovinou, na jihu se dotýká Čierné hory, na západě ho ohraničuje Hornádská kotlina a na severu navazují za údolím Slavkovského potoka Levočské vrchy.

Nejvyšší hora, 1 200 metrů vysoká Smrekovica, se nalézá v severní části pohoří. Branisko má velmi pestrý reliéf, členěný krátkými bočními dolinami, a turistický nejpřitažlivější jsou právě ta místa, kde k povrchu vystupuje vápencové a dolomitové podloží. Příroda v těchto částech hor vymodelovala pěkná bradla, skalní věže, nechybí dokonce ani jeskyně. Celý horský masív se směrem k jihu zužuje, je celý zalesněný a není až na pár míst příliš výhledový.

To Bachureň je na rozhledy mnohem bohatší, horské hřebeny jsou na mnoha místech odlesněné a rozprostírají se na nich malebné horské louky a pastviny. Pohoří budují flyšové horniny - pískovce, slepence, jílovce, což se následně odráží v jemném reliéfu hor. Hřebeny jsou táhlé a zaoblené, údolí naopak hluboká a zařízlá.

Z vrcholů v pohoří je nejvyšší stejnojmenná Bachureň (1 081 m n. m.), její překvapivě vápencový vrcholek výrazně převyšuje okolní terén. Z obou stran se pod Bachureň zahloubily doliny potoků Čierny močiar a Malá Svinka a oddělily v pohoří dlouhé boční hřebeny, směřující od západu k východu. Pohoří Bachureň ohraničuje na severu sníženina Spišsko - šarišského medzihoria, na jihovýchodě Šarišská vrchovina, na jihu navazuje Branisko a na západě Levočské vrchy.

Cesta do hor

Branisko a zvláště Bachureň patří k našim oblíbeným horám, už jsme se tu toulali kdysi za studeného a větrného předjaří, kdy jsme byli doslova ohromeni krásnými výhledy, které díky své poloze uprostřed okolních hor obě pohoří umožňují. Provázela nás neuvěřitelná dohlednost, od obzoru k obzoru se táhly řetězce hor i menších pohoří, kterým vévodily na západě bílé štíty Tater a na opačné straně vzdálené zasněžené hřbety polonin. Nyní se sem vracíme za teplého letního počasí, tentokrát v rámci souvislejšího putování horami východního Slovenska.

Branisko i Bachureň propojuje zeleně značená hřebenovka, na kterou se můžeme napojit z obou stran, buď v Sabinově nebo v Krompachách. Nástupovou trasu do pohoří Branisko z Krompachů již ale známe z předešlé návštěvy hor, proto pokračujeme osobním vlakem po košicko-bohumínské dráze podél Hornádu ještě jednu zastávku a vystupujeme v Richnavě. Zde začíná další, tentokrát žlutě značená výstupová trasa do hor. Richnava je dost zanedbaná vesnice a podstatnou část jejich obyvatel tvoří Cikáni. Bídné domky a chatrče rómské kolonie stojí naštěstí, jak je na východním Slovensku zvykem, stranou od vesnice a značka se jim vyhýbá.

Hned za vesnicí začínáme výrazně nabírat výšku, vždyť z údolí Hornádu k vrcholu Sľubice musíme překonat skoro 800 výškových metrů. Sotva zřetelná pěšina nás vede střídavě březovými hájky, borovými lesíky a zarůstajícími loukami pod Gavort (624 m n.m.) a Svibík (638 m n.m.).

Postupně se nám otevírá stále širší pohled přes údolí Hornádu na hřeben Volovských vrchů, za zády nám zůstává masív Čierné hory s Roháčkou a před námi se již rýsuje hřeben Braniska s rozložitou Sľubicou. Trošku lenošíme na krásných pastvinách nad vsí Hrišovce, která se zdá být v horách úplně ztracená. Místní bača tu má uprostřed louky kromě přístřeší dokonce zaražený sloup s tlampačem místního rozhlasu, asi aby mu tu nebylo smutno.

Sľubica

Následuje dlouhý lesní úsek k rozcestí se zeleně značenou hřebenovkou. Jehličnaté lesy jsou plné hub, i pravých hřibů, které se tu tak daleko od vesnice už nikdo nenamáhá sbírat. Zbývá ještě pověstný strmý výstup na protáhlý vrcholový hřbet Sľubice, uklouzaná stezka stoupá kolmo proti prudkému svahu a zdolává naráz asi 200 výškových metrů na půlkilometrové vzdálenosti.

Konečně jsme se vyplazili na horskou louku a přes padlé stromy míříme k hlavnímu vrcholu. Na nejvyšším místě Sľubice (1 129 m n.m.) zve k odpočinku stůl a lavičky, bývá odtud i pěkný výhled na Spiš se Spišským hradem.

Další rozhledy nabízí louky, které se rozkládají na plochém temeni hory. Uprostřed nich stojí v dřevěné ohrádce dvouramenný slovenský kříž ze svařovaných trubek, nechybí ani schránka s vrcholovou knihou. Trhají se mraky a zapadající slunce prokresluje plasticky krajinu pod námi. Na jihu se odkrývá výhled na Čiernou horu a na hřebeny Volovských vrchů, dole v hloubce se kroutí údolí Hornádu, okolní vesnice jsou jako na dlani a Krompachy o sobě dávají vědět vysokými komíny, které vykukují za hřebenem.

Pospícháme po zelené značce do nedalekého sedla, kde máme již od minulé výpravy vyhlédnutou bývalou salaš a ve které plánujeme náš první nocleh v horách. Opuštěný zděný domek je sice prázdný, vyrabovaný a v přízemí je navíc plno odpadků, zato půda je čistá a vystlaná chvojím. Lze se do ní dostat snadno po přistaveném žebříku. Venku před chatkou je i ohniště a lavice, poblíž v lese studánka, takže co si přát víc? O spaní je postaráno, teď se musíme postarat ještě o naše žaludky. Za houstnoucí tmy snášíme z lesa dřevo a dlouho do noci kuchtíme na ohni různé houbové delikatesy.

Přes Rajtopíky na Branisko

Ráno leží v údolích pod horami husté inverzní mlhy, což nás uprostřed léta docela překvapuje. Mlha se však brzy plazí i po hřebenech a začíná mrholit. Přesto balíme a po zelené pokračujeme dál po hřebeni Braniska. Stezka je jen málo chozená, pěšina každou chvíli mizí a máme co dělat, abychom trasu neztratili. Obcházíme Suchý hrb (1 045 m) do sedla Humence a následuje prudké stoupání na rozeklaný vápencový hřeben Rajtopíky (1 036 m), který chrání stejnojmenná rezervace. Kromě četných skalních věží a věžiček překvapí především skalní brána, skrz kterou prochází turistická značka.

Za Rudníkem (1 025 m) scházíme nepřehledným úsekem s mnoha padlými stromy do hlubokého silničního sedla Branisko (751 m), označovaného nezvykle i "Chvála bohu." Pojmenování snad odráží skutečnost, že v sedle u cesty vždy stával křížek, kde se pocestní a formani mohli pomodlit za zdar své cesty. Zvláště na západní, spišskou stranu spadá pohoří strmým zlomovým svahem a silnice sem ze sedla i v současnosti klesá sérií nebezpečných zákrut. Dnes sice nitro Braniska protíná nově dálniční tunel, silnice však svůj význam neztratila a je důležitou spojnicí Spiše a Šariše.

Diablova diera

Po asfaltce, která ze sedla odbočuje, pokračujeme po zelené značce kolem hájovny k jeskyni, v mapě označené jako Diablova diera. Jeskyně je vlastně krasovým ponorem a souvisí s pozoruhodným a nepříliš častým jevem, zvaným bifurkace. Potok Veľká Svinka, který protéká údolím, se totiž před jeskyní rozdvojuje, část vody teče jako Veľká Svinka údolím dál, ale zbylá část vody odtéká do ponoru v jeskyni a jejím podzemím odtéká do jiného povodí na spišskou stranu hor. Na povrch se dostává systémem vyvěraček jako Diablov potok.

Za sucha se dá do jeskyně volně sestoupit a dostat se asi deset metrů do jejího nitra, teď je však po deštích uvnitř plno vody. Jeskyně je známá již od středověku, tím se nechal asi inspirovat i spisovatel Ján Štiavnický, neboť v jeho historickém románu Januš z Braniska se podaří hlavním hrdinům uprchnout před pronásledovateli podzemní jeskynní chodbou přes hřeben Braniska. Ve skutečnosti je jeskyně těžce přístupná, není zcela prozkoumaná a její délka se odhaduje na 150 metrů.

Přes Smrekovici k pramenům minerálek

Následuje rozcestí u rekreačních chat, kde se rozděluje modrá a zelená turistická značka. Obě trasy stoupají podél horských potoků a opět se spojují v sedle Smrekovica. Modrá značka vede malebným lučinatým údolím Veľké Svinky a míří až pod zalesněný vrchol Smrekovice (1 200 m). K nejvyššímu vrcholu pohoří je ale nutné odbočit ze značky vlevo a lesem vystoupat ještě asi sto výškových metrů, rozhled tu ale není. Výhledy bývala naopak pověstná Patria (1 171 m), na kterou bychom se od Diablovy diery dostali nejdříve po zelené značce až do sedla Rozsochy, a odtud již bez velkého převýšení po žluté.

Krásnou horskou louku však zarůstá smrčina a výhledy jsou již minulostí. Vše ale vynahrazují horské louky na Kravcové (1 036 m), na které dojdeme ze sedla Smrekovica už opět společně po zelené a modré značce. Na nejvyšším místě kopce stojí chatka, usazená jako rozhledna na větrné hůrce. A výhled je odtud skutečně parádní, vidíme hřeben sopečných Slánských vrchů i izolované kupy Šarišského hradu a Stráží poblíž Prešova, sousedící Bachureň a Čergov. V zimě byla dohlednost ještě lepší, přes vzdálený Vihorlat jsme dohlédli daleko za hranice Slovenska.

Za Kravcovou odbočuje modrá značka vpravo do doliny Suchého potoka a kolem rezervace Šindliar, vyhlášené z důvodů ochrany mechových společenstev, lze dojít k soutoku s Kopytovským potokem. Odtud je to už jen kousek do obce Šindliar, kde můžeme ochutnat železitou kyselku Sultán, ale na divoké vývěry minerálek narazíme již při sestupu v údolí Suchého potoka (prozrazují je oranžové usazeniny v okolí pramenů).

Branisko je jako zlomové pohoří na minerálky poměrně bohaté, nejznámějším pramenem, který se i průmyslově stáčí a prodává po celém Slovensku, je Salvátor. Stáčírna a vývěr této minerálky se nachází při silnici ze Šindliaru do sousedních Lipovců. V jeho okolí pramení i další, méně známé kyselky.

Lačnovský kaňon a rezervace Kamenná Baba

My však ze sedla Pod Kravcovou pokračujeme tentokrát po zelené značce přes Boldigáň (939 m) do hlubokého sedla Na zákrutě. Nenápadně jsme přešli opět na vápencové podloží a na okolní krajině je to hned znát. Při strmém sestupu po suťové stezce narážíme na slabý pramen a doplňujeme vodu. Dole v sedle stojí osamocená lovecká chata, jinak je tu hustý smíšený les.

Úplně jinak to vypadá v následujícím Lačnovském sedle, které je široké, mělké a lučinaté. Kdysi ho zdobily i malé dřevěné seníky, které však už z krajiny zmizely a zůstaly jen poslední dva. Jsou skryté při okraji lesa a někdo si je opravil na rekreační sruby, takže jsou zamčené na masivní petlice.

Za pěkného počasí je z Lačnovského sedla vidět přes celou Spiš až k Tatrám. Zelená značka odtud pokračuje do sousedního pohoří Bachureň, my si ale nenecháme ujít nejhezčí dolinu celého Braniska - Lačnovský kaňon, proto odbočujeme po červené značce vpravo přes pastviny do Lačnova. Je to nádherná zapadlá horská víska, které vévodí bíle omítnutý kostelík. Mnohé domy jsou dosud starobylé dřevěnice a slouží většinou jen k rekreaci.

Pod vsí červená značka uhýbá do pěkné skalní soutěsky, kterou začíná Lačnovský kaňon a také přírodní rezervace Kamenná Baba. Dno vápencové rokliny je místy suché, jinde se objevuje voda Lačnovského potoka. Po lávkách a žebřících scházíme okolo několika menších vodopádků a malé jeskyňky až k Lačnovskému vodopádu, který je největší, měří asi pět metrů, ale není příliš bohatý na vodu. Lačnovský potok se totiž nad vodopádem propadá do štěrků v řečišti a voda přes vodopád teče hlavně za zvýšeného vodního stavu.

Nad vodopádem je rozcestí Kamenná Baba se žlutou značkou, která vede na vápencový hřeben Červené skaly a dál do sousední Kopytovské doliny. Jelikož se tu skrývají pozoruhodné skalní útvary, uděláme si sem odbočku. Po strmém výstupu na skalní hřbet se dostaneme vlevo k vápencové skále, provrtané naskrz skalní branou mohutných rozměrů. Pro svůj vzhled si vysloužila název Vrátnica. Pokud se ze sedélka vydáme po neznačené pěšince vpravo směrem k vrcholku Červené skaly (875 m), dovede nás nejdříve k prostorné výklenkové jeskyni a pak i k vrcholku vápencového bradla, označovaného v mapách jako Komín. Je odtud skvělý výhled na Kravcovou i Smrekovici, jen do Lačnovského kaňonu ne.

S náručí dřeva se vracíme do jeskyně, kterou si zdejší vandráci upravili ke spaní. Podlaha prostorné skalní dutiny je vyrovnána a zpevněna dřevěnou obrubou, u ohniště jsou lavičky, jeskynní portál zdobí kravská lebka a praporek, nechybí ani staré nádobí. V zadní části jeskyně se prostorná chodba postupně snižuje, zužuje a je zde i živá sintrová výzdoba. K večeři pečeme v horkém popelu brambory a libujeme si, že jsme na noc pěkně v suchu a teple, venku se totiž spustil déšť.

Naštěstí ráno je opět krásně. Sestupujeme zpět do Lačnovského kaňonu a pokračujeme v jeho prohlídce. Skalní rokle se postupně rozevírá a při pohledu zpět se nám vpravo naskytne pohled na úzkou skalní věž - Mojžíšův sloup, proti které se na opačné straně údolí zvedá vápencové skalisko, zvané Kamenná baba. Představivost místních obyvatel v něm viděla zkamenělou dívku s dítětem v náruči. Podle lidové pověsti prý zkameněla žalem, když se dozvěděla, že ji zradil a opustil princ z Lipoveckého hradu.

Bachureňské jeskyně

Je neděle a obyvatelé nedalekých Lipovců spěchají do kostela, staré ženy mají dokonce oblečený sváteční kroj. Od místního hřbitova stoupáme po modré do sedla Nad Sošňom a odtud po červené vlevo do sedla Pastierska (845 m). Už se sice pohybujeme ve flyšovém pohoří Bachureň, ale čekají nás překvapivě další jeskyně. Pokusíme se je najít v málo známých, divokých roklinách Horný a Dolný Parkaň, které se skrývají v severním zalesněném svahu travnaté Mindžové (920 m).

Speleologové zde objevili celkem pět pseudokrasových jeskyní a pojmenovali je Pivnica, Priechodná, Dymniaca diera, Vianočná priepasť a Ľadová priepasť. Poslední z nich je vyjímečná tím, že je trvale zaledněná. Všechny jeskyně jsou samozřejmně nepřístupné, délka největší z nich dosahuje 120 metrů, změřená hloubka činí 27 metrů, ale většinou se jedná o těžce průlezné prostory.

Přesto pohoří Bachureň skrývá i jednu opravdovou krasovou jeskyni, která vznikla v malé izolované vápencové kře, geologicky související s vápencovým reliéfem sousedního Braniska. Jmenuje se Zlá diera a turisty zaujme hlavně tím, že je zpřístupněná pro veřejnost. Dá se k ní dostat jednoduše po silnici z Lipovců do Lačnova a zhruba v polovině cesty odbočit podle ukazatele vpravo na značenou pěšinu, která přivede zájemce až ke vstupu do jeskyně. My jsme k jeskyni sestoupili z opačné strany ze sedla Búče (870 m), přes které vede ze sedla Pastierska červená značka.

V dřevěné chatce speleologů u vstupu do jeskyně jsme si domluvili a zaplatili prohlídku, na cestu dostali přilby a karbidky a mohli sestoupit s průvodkyní do nitra jeskyně. Po schodišti se schází prudce klesající chodbou původně zříceného závrtu do prostorného sálu, zvaného Prvá priestora. Dno pokrývají sutiny, ale najde se i chudší krápníková výzdoba a sintrové jezírko. Z hlavního sálu odbočují krátké a úzké postranní chodby - plazivky. Průvodkyně nám nabízí jejich prohlídku, především sestup do Dračí sluje a Labyrintu či průlez úzkou chodbou zpět do horního patra jeskyně.

Délka všech chodeb a odboček měří v současnosti 240 metrů, když se k tomu připočítá i hlavní sál, prodlouží se jeskyně na 343 metrů. Maximální změřená hloubka činí 34 metrů. Jeskyně Zlá diera je sice turisticky zpřístupněna teprve od roku 1999, ale lidé ji navštěvovali už od středověku. Své pojmenování získala údajně podle toho, že do jejího vstupního otvoru občas spadl dobytek, pasoucí se v blízkém okolí, když tu ještě bývaly pastviny. Více informací o jeskyni, která je otevřena zpravidla o víkendech od 1. dubna do 30. října a přes léto denně, je možné získat na internetu: www.zladiera.sk.

Za výhledy na Bachureň

Nadšeni z netradiční prohlídky se zase vracíme do sedla a po červené hřebenovce pokračujeme okolo sjezdovek k vrcholu Búče (1 006 m). Je tu krásná krajina, louky jsou poseté roztroušenými smrky a modříny, zajímavé jsou i výhledy na Čergov, Slánské vrchy a přibližující se nejvyšší horu tohoto pohoří - Bachureň (1 081 m). Potkáváme houbaře, který tu sbírá mezi břízkami křemenáče a kozáky. Má na to zvláštní metodu, houby vyhlíží dalekohledem. Dává se s námi do podivného rozhovoru, omezí se vždy na jakousi holou větu či spíše zvolání: "Turistika, hej?!" nebo "Dovolenka, hej?!", a to je všechno, takže si nejsme jistí, jestli nám vůbec rozumí.

Kousek za Sedlem pod Magurou, kde se opět připojuje zelená značka z Lačnovského sedla, stojí salaš a nechybí ani pramen a napajedla pro dobytek. Následuje pěkné Sedlo pod Bachurňou, kde nás opouští červená a zbývá jen vlastní výstup po odbočce zelené značky na vrchol Bachurně. Za jasných dnů skýtá velkolepý výhled nejen na blízké Levočské vrchy či sousedící mohutnou Smrekovici v Branisku, ale přes Spiš i na vzdálené Vysoké či Nízké Tatry s Kráľovou hoľou. Představu o tom, jak často je tento jedinečný vrchol navštěvován, si můžeme udělat z vrcholové knihy, určitě by si zasloužil více pozornosti.

Ztracená krása Čierného močiaru

Naše oči ale nejvíce přitajují pohledy do malebné doliny Čierného močiaru, která se táhne k Nižnému Slavkovu. Její svahy, i okolní louky a pastviny byly v minulosti doslova poseté více jak stovkou typických roubených seníků s šindelovou střechou a Čierný močiar se tím stal proslulý mezi krajináři a fotografy. Jenže po kolektivizaci vesnice ztratily tyto stavby svůj význam, louky se přestaly ručně kosit a seno se sváželo rovnou do vsi.

Obyvatelé začali nevyužité seníky postupně rozebírat na topení, a ty, které zůstaly stát, přemohla zase časem hniloba. Jeden seník mizel za druhým a s nimi mizela i zdejší svérázná a starobylá krajina. Nakonec se jich podařilo zachránit asi jen posledních pět, dolina ale na kráse neztratila, pouze teď více vynikly její přírodní půvaby.

Noční bouřka

Za Bachurní se hřeben stáčí okolo závěru údolí Malé Svinky k východu a zelená nás vede přes jedlové, smrkové i bukové lesy, které se střídají s horskými loukami. Hřeben nadmořskou výškou přesahuje 800 metrů a je pod Marduňou a Kohútem přerušen hlubšími turistickými sedly. Je večer a zlověstné dunění i černá hradba mraků nad severozápadním obzorem ohlašují blížící se noční bouřku.

Ohlížíme se po nějakém přístřeší, i tentokrát nám přeje štěstí a v sedle pod Kohútom nám přišly vhod dvě opuštěné lovecké chaty a poblíž studánka. Ke spaní se ukládáme na verandu jedné z chat. Bouřka na sebe skutečně nenechala dlouho čekat a rázem černou tmu problikávají oslepující blesky a silný vichr ohýbá okolní stromy, strhává listí a láme větve. Ruku v ruce se s bouřkou přihnala i silná průtrž a těžké kapky a dokonce i kroupy bubnují do plechové střechy.

Na spaní v tomto běsnění živlů samozřejmě není ani pomyšlení, chráníme se před lijákem, jak se dá a tiskneme se co nejblíže ke stěně chaty, neboť dešťová voda cáká i na verandu. Z bezmocného čekání nás několikrát vytrhly ohlušující rány hromů, to když uhodilo v mracích přímo nad námi nebo někde poblíž. Přesto se nám to nejhorší vyhnulo, bezkonkurenčně nejhůř řádí bouře v sousedních Levočských vrších a nad severněji ležícím hřebenem Hromovce ve Spišsko - šarišském mezihoří, který teď dělá čest svému jménu. Teprve dlouho po půlnoci ustalo hřmění, vítr i déšť se zmírnily, takže můžeme konečně dospat poslední neklidnou noc ve zdejších horách.

Ráno z promáčených lesů stoupají oblaka páry a slunce se jen nesměle snaží prorazit mlžný opar. Zbývá nám dojít po zelené značce do Sabinova, poslední rozsáhlejší výhled nám poskytl Kohút (711 m), pak již hřeben jen zvolna klesá listnatými lesy až do údolí Torysy. Náš vandr po Bachurni tu končí, zelená značka pokračuje přes Sabinov do pohoří Čergov, ale to už je jiná a další kapitola našeho putování.

Info

• Obě pohoří zachycuje turistická mapa VKÚ Harmanec č. 115, Šarišská vrchovina - Branisko.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.