Lúčanská Malá Fatra neboli ta druhá Malá Fatra, putování hřebenem liduprázdných hor

"Rády bychom došly do Vríčanského sedla."

To y ve shodě podmětu s přísudkem je správně. Vyrazily jsme s mojí kamarádkou z dětství Hankou a devítiletou dcerou Šárkou samy. Kluci s námi nešli. Synek si trochu podvrtnul kotník, když na zahradě dostal za úkol ořezat větve vrbičky, a tatínkovi se moc nechtělo, což se nakonec i hodilo, že spolu zůstali doma. A tak nás čekal ryze holčičí letní vandr. Vlakem do Žiliny, busem na Fačkovské sedlo a dál už jenom po svých…

"Jáj, tam je to samý medveď," informoval nás pán a tvářil se jako znalec. Letní slunko ozařovalo vrcholovou plošinu, kde panovala pohoda pozdního odpoledne. Hory vypadaly přívětivě. Potkat na téhle části Malé Fatry turistu je celkem vzácnost, takže člověk rád prohodí slovo opravdu s každým.

"A vy budete spát tady? Co když přijde v noci bouřka?" projevila obavy pro změnu dcera Šárka. "Tak seběhnu dolů, je tu kousek taková útulna." "Víte, vloni jsme potkali medvěda dvakrát, z toho jednou naproti za řekou nad Strečnem, takže tuším, že letos už takové štěstí mít nebudeme." Miluju tyhlety medvědí debaty. Obzvláště za bílého dne a v bezpečné společnosti dalších lidí…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

"Jó, pod Klačianskou Magurou, tam je medvědů nejvíc. Hlavně v těch kukuřičných polích. Letos jich tam přišlo snad dvacet a budou tam, dokud je nevyženou kombajny," pokračoval fotograf.

"Tak vidíte, medvěda tady v lese na hřebeni nepotkáme, když jsou všichni v kukuřici," shodli jsme se závěrem. Pán zůstával na vrcholu, my nahodily batohy na záda a vydaly se dál. Měly jsme před sebou ještě dlouhou cestu, a slunce už se sklánělo k horizontu. Mapa sice ukazovala tři kilometry, ale směrovky trvaly na hodině a půl. A já začala chápat, jaká že ta Lúčanská Malá Fatra vlastně je…

Překvapivě docela náročná…

Když jsme sestupovaly do Vríčanského sedla, slunce už dávno zapadlo a na hory přicházela noc. Les ztichnul a já si snad poprvé v životě přála, abychom v tom sedle nebyly samy. Aby tam už někdo tábořil. Dneska by mi společnost nevadila, myslela jsem si… jenže přání se nevyplnilo. Malá mýtinka zela prázdnotou, lidé byli daleko, zmizel i mobilní signál. Voda v nedaleké studánce však naštěstí nezmizela ani v suchém létě, takže nastal tradiční večerní kolotoč.

Musely jsme jednat, než měla padnout úplná tma. Rychle pro vodu, zažehnout oheň, uvařit večeři a postavit stan. Bylo dobře, když oheň plápolal. Ale přišel čas, kdy bylo nutné nechat jej dohořet a odebrat se spát. "Nedáme aspoň ten salám někam dál od stanu?" vzpomněla si Háňa, že máme v batohu štangli lovečáku.

Naházely jsme všechno jídlo do mého starého batohu, který jsem zanesla pověsit na větev hlouběji do lesa. "Co když nám to někdo ukradne?" strachovala se Šárka. Brzy ale usnula, což se mně ani Háně dlouho nedařilo. V lese to šramotilo, za tmy je každý zvuk stonásobně horší. Tím spíš, že jsme tam byly jen tři holky, z toho jedna devítiletá.

Oheň už jenom slabounce žhnul a na nebi vrcholily Perseidy. Na zítřek hlásí bouřky, tak snad nepřijdou dřív, pomyslela jsem si, když jsem za sebou zavírala zip stanové plachty… (V rámci úspory váhy jsme s sebou vzaly jenom část stanu - plachtu, podlážku a tyčky.)

Takových obav, řeknete si možná opovržlivě… Je tolik žen, které jezdí samy a přespávají v lesích…

Jo, já je taky obdivuju!

Ale když ráno vyšlo Slunce, byly všechny noční můry zažehnány. Po snídani jsme se rychle sbalily a vyrazily dál. Trasa sice měla měřit pouhých 16 kilometrů, nicméně časy na cedulích hovořily jasně. To už jsme dávno pochopily, že Lúčanská Malá Fatra se vážně nezdá. A když nám pod nohami na cestě svítila v podivných intervalech roztroušená zrníčka kukuřice, raději jsme moc nepřemýšlely nad tím, kde se tady vysoko na hřebeni mohly vzít. A že medvědi prý neradi chodí po stejných cestách jako lidé? Kdeže! Výrazné stopy se leskly v blátě přímo na červené turistické. Ještě že už v nich bylo napadané listí, tedy známka toho, že tady méďa prošel před delší dobou.

Ještě nebylo ani poledne a nad Kľakem se zatáhlo a začalo hřmět. O dost dřív, než předpovídali meteorologové. Ale vzhledem k tomu, že jsem silné bouřky zažila pokaždé, kdykoliv jsme se v této oblasti vyskytli, mě to ani nepřekvapilo. Z vyhlídkových vrcholů Skalky a Janková jsme spěchaly do sedla pod Úplazom. Tam vyčkávali další lidé. Jedna skupinka šla hřeben v protisměru, a jeden páreček stejným směrem jako my. To byli jediní lidé, které jsme za celý den potkali. Když se nějaký čas nic nedělo, vyrazili jsme všichni dál, že přeběhneme přes Úplaz do dalšího sedla pod Hnilickou Kýčerou.

Jo, Hnilická Kýčera, celkem takový zdánlivě nevinný, 1 217 m vysoký kopeček. Z větší blízkosti už se tak nevinný nezdál, při sestupu do sedla totiž vyšlo najevo, že pěšinka na vrchol vede přímo po spádnici! 200 metrů převýšení. To si vyžadovalo posílit se obědem, k čemuž je sedlo jako stvořené. Lavičky, ohniště a nedaleko i pramen vody. Krásné tábořiště. Servírovala se brkaše s nakrájeným loveckým salámem.

Hnilická Kýčera, jejíž název si nebyla Šárka schopná zapamatovat, naši fyzičku prověřila slušně. Dolů bych tudy sestupovat nechtěla. A už vůbec ne za mokra. V tomhle jsme měli štěstí, že bylo horké a suché léto.

Rozhled z Kýčery je ovšem nádherný! V dáli už Kľak získal svoji typickou siluetu. Ale pak znovu zahřmělo, tak jsem holkám moc času na oddych nedopřála a popohnala jsem je k sestupu. Vešly jsme mezi stromy a následoval dlouhý, až skoro nekonečný, úsek hustým pralesem. Jak jsme za něj byly rády! Občasný hrom totiž dával tušit, že bouřky ještě dnes neřekly své poslední slovo. Ale měly jsme štěstí, bouřilo všude okolo, na nás nespadla ani kapka.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Neustále jsme stoupaly a klesaly a po nějaké době jsme už jenom stoupaly a to bylo dobře, protože jsme šly až na Hornou Lúku (1 299 m) a už jsme o žádné ztráty výšky nestály. Objevovaly se zase menší výhledy a modraly se borůvky. A pak se před námi otevřel ohromný výhled, který znamenal, že za prvé jsme na Horné Lúce a za druhé, jsme pro dnešek skoro v cíli.

Ještě zbývalo sestoupit pár set metrů dolů… naštěstí ne výškových. Měla jsem tu pro holky nachystané překvapení - dnes jsme totiž měly nocovat v útulně. Útulna zvaná Grandhotel Partyzán je opravdu skvostná stavba. A byly jsme tu skoro samy, ještě tu s námi nocovala ona zmíněná dvojice. Od nedaleké lovecké chaty se ozývalo halekání, ale nikdo další už nepřišel. Na měkkých matracích jsem se krásně vyspaly, medvědi zůstali venku.

Ráno se ovšem počasí trochu pokazilo a my vyrážely do mlhy. Vystoupaly jsme na Veterné (1 442 m) a moc toho teda vidět nebylo. Fučel vichr (aby taky ne, když jsme byliy na Veterným), tak jsme doufaly, že se to rozfouká. A opravdu - po chvíli už vykoukly z mlhy siluety Martinských holí. Později odpoledne jsme se od sběračů borůvek dozvěděly, že se pod Veterným někde v krmelišti pro divočáky usídlila pětičlenná rodinka medvědů. Což jsme teď ještě netušily, tak nám bylo hej.

Trošku nás potrápily obří louže v kosodřevině, ale brzy jsme stanuly na Velké Lúce, 1 476 metrů vysokém nejvyšším bodě Lúčanské Malé Fatry. Najednou se tady začali vyskytovat turisté, no, aspoň jsme měli koho požádat o vrcholové foto. Selfie tyč fakt nevlastníme. Jakmile jsme popošly dál, už jsme šly zase skoro samy.

Pod Krížavou jsme si na cestě uvařily oběd (menu stejné jako den předtím) a po výhledovém hřebeni pokračovaly dál. Před námi vykoukla Kriváňská Malá Fatra na druhém břehu řeky Váh.

Při sestupu do sedla Prašivé nás předjel cyklista. Nutno dodat, že při výstupu na Minčol jsme jej předehnaly zase my. Přes cestu leželo několik padlých statných smrků, na cyklistiku to tady terén fakt nebyl.

"Co je na té druhé Fatře hezkého? Já vidím jenom les. Dvacet kilometrů lesa, hodně hustého lesa, takže nic pro nás," odpověděl mi jeden kamarád na whatsappový pozdrav z 1 364 metrů vysokého vyhlídkového vrcholu Minčol, když už se konečně celkem spolehlivě dal chytit mobilní signál z měst pod námi. Koukla jsem se dopředu na Kriváňskou Fatru, doprava na Chočské vrchy, doleva na Beskydy, a až úplně vzadu na mě mrknul se svou nezaměnitelnou siluetou Kľak. Zdál se neskutečně daleko, ale vidět byl odevšad. Kašli na to, říkal. Jen ať mají lidi tyhle předsudky. My tady o davy nestojíme.

Věděla jsem své. Věřit satelitním snímkům na google mapách nebo osobní zkušenosti?

Ano, objektivně je asi ta Kriváňská část hezčí, jenže jak chcete hodnotit krásu hor? Někomu se tají dech při pohledu na strmé žulové štíty, jiného dojímají procházky po travnatých poloninách. A když se k přísným hodnotícím kritériím přidá možnost volného táboření, dostupnost vody v hřebenových partiích a v podstatě nulová návštěvnost, v porovnání se zákazy Národního parku, s nahnáním turistů na nocování k chatám plným hlučných opilců… Nevím nevím, která Fatra z tohoto srovnání nakonec vyjde vítězněji…?

Na Minčolu by se dalo i tábořit, ale všechno hrálo proti tomu. Bylo teprve odpoledne, neměly jsme vodu a celé odpoledne bychom se flákaly a na zítřek by toho zbývalo zbytečně hodně.

A tak jsme se začaly sestupovat. Cesta vedla nejprve k dělu v sedle Okopy a pod námi se krčily Vrútky. A za nimi se pyšně vypínaly Malá a Velká Fatra a vedle Šíp a Choč. Výhledy fakt neměly chybu. Silné slunce už dávno rozpustilo ranní mlhy.

Ještě bylo nutno vystoupat na nějakou bezejmennou kótu, odkud jsme naposled zamávaly Kľaku, který na nás stále koukal, a cpaly se u toho borůvkami. Pak se cesta zlomila a začala docela zprudka klesat. Na mobilních mapách jsem sledovala naši pozici, až jsme stály přesně nad stavbou dálničního tunelu skrz horský hřeben. Šárka se divila, že není nic slyšet.