Hostýnské vrchy, přechod nevysokého avšak malebného pohoří za jarní rovnodennosti

Po příjemné zastávce míříme po modré turistické značce do obce Chomýž. Značka sice vede po cestě, naštěstí provoz zde není až tak velký. Za výhledů ke Svatému Hostýnu ukrajujeme první kilometry co do dálky, a za Chomýží i první metry co do výšky. Značka se totiž zakusuje do svahu vrchu Barvínek (571 m). Na jeho severovýchodní skalní ostrožně stojí hrad Křídlo, respektive to, co z něj zbylo. Náš první cíl.

Na rozcestí Pod Křídlem (396 m) modrá značka opouští dosavadní zpevněnou cestou a pokračuje podmáčeným terénem do lesa. Pod nohama to hezky čvachtá. No, alespoň se nepráší. Z rozcestí Křídlo, zřícenina (480 m) jdeme s Aljošou omrknout zbytky hradu Křídlo, který zanikl již ve druhé polovině 15. století během česko-uherských válek. Přesto se dodnes dochovaly z hrady zbytky zdiva. A díky hradnímu příkopu a viditelným základům paláců a opevnění si lze udělat hrubou představu o velikosti hradu, jehož jádro mělo dobře přes 50 metrů.

Davida, posledního člena naší "expedice", na hrad nedostaneme. Šetří si nožky… To je znát i v další části cesty, kdy nedojde až na rozcestí Stiborové boudy (538 m), ale "zkracuje" si cestu během sestupu do Rusavy. Sice ten jeho sestup byl o kus delší, zato tam ale byla horší cesta. Takže v Rusavě na něj s Aljošou čekáme. Mezitím zjišťujeme, že zdejší krčmy otevírají až ve tři (resp. ve čtyři), ale v krámu na obecním úřadě již ve dvě. To Dejv akorát dochází.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dokupujeme nějaký proviant. Paní povídá, že obchod zavírá. Úplně. Že se to dnes nevyplatí. A že po zavedení EET zavřelo v širším okolí krám (kam naváží její dodavatel) přes 80 % z asi 70 provozoven. No, nelze si při cestách po českých, moravských a slezských krajích nevšimnout, že obslužnost na menších vesnicích začíná být ne že špatná, ale přímo tragická. A to nám soudružka finanční ministryně stále povídá, jak se ekonomice a živnostníkům, těm "zlodějům", daří. Jenže propaganda se s realitou vždy rozcházela a rozcházet bude…

Z Rusavy (350 m) nás čeká stoupání. Pěkně svižně po žluté turistické značce. Nejprve na vcelku pěknou vyhlídku Grapy (550 m) a pak dále na rozcestí Bukovina (613 m). Z něj nás pak čeká poslední stoupání na Svatý Hostýn (735 m). Po rozježděné a totálně rozblácené lesní cestě. Lesáci se tady opravdu vyřádili.

Pozdně odpolední sluníčko krásně barví nádhernou baziliku Nanebevzetí Panny Marie, která byla dokončena v roce 1748. Dnes díky bazilice minor je Hostýn nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě. Avšak na vrcholu Hostýna bylo živo dávno před rokem 1748. Již v době bronzové se zde usadil lid tzv. lužické kultury. A v pozdní době laténské se zde usídlili Keltové. Vybudovali tady mohutné oppidum o rozloze asi 20 hektarů, které sloužilo k ochraně Jantarové stezky.

Po chvilce lelkování na Hostýně balíme fidlátka a vydáváme se k místu dnešního bivaku. K vrchu Skalný (709 m). Je zde malé posezení, kterého rádi využíváme. Hřebeny Hostýnských vrchů se barví do temně rudých tónů, Slunce zapadá. Je poslední zimní večer. A pěkně chladný večer. Teplé spacáky tak nejsou vůbec od věci. A dnešní noc je zvláštní ještě v jednom. Spát jdeme v zimě, ale probouzíme se na jaře. Ano, před půlnoci začíná jaro. Astronomické, nikoliv to kalendářní.

Ráno je pěkná zima. Teplota klesla tak k -5 °C. Balíme a raději vyrážíme dále. Před odchodem ale ještě omrknu okolní louky a hlavně vrch Skalného se symbolickým horolezeckým hřbitovem a s pěknými slepencovými a pískovcovými skalkami s téměř neznatelnými pozůstatky hradu Skalný. Skutečný účel hradu, který nemohl mít žádné hospodářské zázemí, je dnes neznámý. Navíc zanikl již hodně dávno, někdy v 15. století.

Přestože byl hrad "objeven" až na konci 20. století, neexistuje o něm žádná písemná zmínka, v terénu jsou patrné jen stopy po hradním příkopu a nějaké ty záseky pro dřevěné trámy ve skalách, zmínku si tento hrad zaslouží. Jednalo se totiž o nejvýše položený hrad na Moravě. O pět výškových metrů předčil nedaleký a také mnohem zachovalejší hrad Obřany.

Po zelené značce a naučném chodníku míříme k východu. Z informačních tabulí se např. dozvídáme, že v centrální části Hostýnských vrchů byla v roce 2005 vyhlášena tzv. ptačí oblast o rozloze 5 180 hektarů. Důvodem jejího vyhlášení je ochrana lejska malého (Ficedula parva) a strakapouda bělohřbetého (Dendrocopos leucotos). Vedle strakapouda tady lze spatřit i datla černého (Dryocopus martius), žlunu šedou (Picus canus) a velkou řadu dalších ptačích druhů. Především v nejcennějších částech území - v původních bukových a jedlobukových porostech.

Přes rozcestí Pod Skalným (530 m) a Klapinov (653 m) s parádními výhledy se dostáváme k rozcestím Holý vrch (724 m) a U Tří kamenů (730 m). Na posledně jmenovaném rozcestí obdivujeme historické hraniční kameny, které zde vyznačovaly hranice stýkajících se panství. Lesní cesta nás dále vede k rozcestí Pod Kyčerou (698 m) a na Tesák (690 m). Míjíme Kamennou chatu na Tesáku a spolupoutníci bez zaváhání míří k restauračce na Chatě Tesák. Mají otevřeno a širokou nabídku. Od kančího guláše, přes tesácký řízek až po špenát s bramborovým knedlíkem.

Sedělo by se dobře. A déle. V dřevem obložené hospůdce je totiž příjemně vytopeno, fajn to voní po připravovaných jídlech a i pivo je dobré. Ale musíme pokračovat dále. Čeká nás sestup do Rajnochovic. Po červené turistické značce. Kelčský Javorník, nejvyšší horu Hostýnských vrchů s rozhlednou na žádost Dejva obcházíme. Nic nenamítám, jsem rád, že na tomto zimně-jarním špacíru mám společnost. A navíc jsem na Kelčském Javorníku již byl. Dokonce jsem tam bivakoval.

Kolem chaty Slovan pokračujeme prosluněným lesem do Rajnochovic. Lesní cesta nás přivádí na rozcestí Pod Ožiňákem (647 m) a pak k Přírodní rezervaci Sochová na úbočí stejnojmenné hory. Předmětem ochrany jsou květnaté bučiny a suťové lesy. Dokonce se zde mají nacházet nějaké jeskyně. Patrně puklinové, neboť území je budováno slepenci a hrubozrnnými pískovci.