Treking > Treky, turistika > Nový turistický chodník rozšířil síť značek v slovenské Lúčanské Malé Fatře
Nový turistický chodník rozšířil síť značek v slovenské Lúčanské Malé FatřePovídání o jahodách, pečené slanině, medvědech, borůvkách a nové žluté značce25.8.2015 | Lukáš Lenon Gajdoš
Je známo, že slovenská síť turistického značení patří k nejlepším na světě. Díky množství tras tudíž nové moc nevznikají. Proto to bývá vždy tak trochu událost, otevře-li se nějaká ta nová. Když byly v roce 2013 vyznačeny rovnou tři nové cesty, navíc v jednom pohoří, byla to věc zcela nevídaná! Ano, jednalo se o Malou Fatru. Cestu na Malý Kriváň a feratu na Martinské hole už máme popsány, ale tu poslední, žlutě značenou stezku z vísky Durčiná a Úplaz v hlavním hřebeni Lúčanské Fatry, jsme dosud nějak opomněli. Vydal jsem se tedy tuto cestu prozkoumat. Její poloha přímo vybízí k uskutečnění krásného okruhu. Bude mít necelých třicet kilometrů, zabere asi mi devět hodin a bude nakonec naprosto jedinečný. Čtěte také: Přechod Martinských holí, Fatransko-turčanský Karpattrek (1) Začnu v Rajecké Lesné (510 m), na parkovišti, u známého vyřezávaného Betlému, největšího a nejznámějšího na Slovensku. Odtud mne povede modře značený chodník vedoucí do Rajeckolesnianské doliny. Dolinou vede asfaltka a půjdu po ní asi hodinku a půl. Je sedm ráno a vyrážím. Kousek za vesnicí je u božích muk upravený pramen. Cestou míjím pár chalup a přicházím k chatě Žiar. Dolina je za ní užší, silnička lehce zatáčí, nevidím tak na její konec. Jakmile se začne narovnávat a uvidím dále dozadu, asi dvacet metrů přede mnou na ní zahlédnu cosi huňatého asi metr vysokého, jak to skočí do trávy a zmizí v lese. FotogalerieZobrazit fotogaleriiPrvně mě napadlo, že to byla laň, ta ale určitě nemá takové krásně kulaté ouška. Jak tak jdu dál, začíná mi docházet, že jsem vlastně poprvé viděl zblízka medvěda. Ještě o tom chvíli pochybuji, ale jakmile přijdu k rozcestníku Široká poblíž malého lyžařského střediska, mé pochyby vezmou rychle za své. Stojí tady velký přeplněný kontejner na odpad, ze kterého je spoustu odpadků vytaháno ven a rozházeno po okolí. Jsou tu na cestě vidět zbytky cibule, rajčat nebo brambor. Evidentně si sem ten menší, tudíž mladší, medvěd chodí na svačinu. Tak tady bych medvěda i čekal! Je to škoda, protože jestli začne chodit i do vesnice, brzo ho někdo asi nechá zastřelit. Nechápu, proč to někdo neodveze, nebo ještě lépe, proč si z těch pár chat tu trochu odpadků neodvezou… Tady opustím modrou a zamířím přes mostek po žluté do Široké doliny. Ta ve skutečnosti moc široká není. Konečně nešlapu po asfaltu a po necelé půlhodině sejdu i z kamenité cesty a zamířím do lesa. Za rozcestím Solisko překročím malý soutok potoků a podél skoro suchého řečiště jednoho z nich začnu nejprve lehce, poté výrazněji v serpentinách, stoupat. Chodník prochází po malém hřebínku krásným bukovým lesem okořeněným kamennými poli. Krásný úsek se nakonec narovná a pokračuje jako lehké táhlé stoupání. Projdu kolem upraveného pramene, který ale de facto neteče. Letošní sucha se zkrátka někde projevit musí. Pramen je známkou blížícího se sedla. Vríčanské sedlo (950 m) je známým bodem v hřebenu Fatry, začíná tady vlastně výstup na fenomenální Kľak (1 351 m). Tady taky potkávám pár lidí, kteří se naň chystají vystoupat. Já ale mířím směrem opačným. Na Skalky, jeden z nej vrcholů v hřebenu Lúčanské Fatry. Je něco přes tři kilometry daleko, takže asi hodinka chůze. Nutno říct, že pohodové chůze. Při závěrečném stoupání se z prvních mýtin otevřou výhledy na Kľak, ale to nejlepší přijde teprve tehdy, kdy se vyhoupnu na první rozsáhlé louky s roztroušenými stromy. Před dvěma týdny by tu bylo všechno sytě zelené, nyní už začínají traviny zlátnout. Také tu letuje neskutečné množství nejrůznějších motýlů. Začínají také výhledy, které budou jedny z nejhezčích tady. Na začátku vidím kromě obligátního Kľaku Považský Inovec, Žiar, Vtáčnik, Kremnické vrchy a vzadu vykukující Poľanu. Jak postupuji po louce, místy mě doslova obklopuje sladká vůně jahod. A opravdu, v lučním podrostu jich tu jsou úplné koberce. Samozřejmě tomu neodolám a velmi často se skláním abych ochutnal. Jsou výtečné! A jsou všude. Brzy se přede mnou zjeví větší skalky, nechvalné znamení plochého vrcholu. Z něj se už naskýtá výhled na všechny strany. Přesto, že panuje léto, jsou výhledy skvělé. Od Moravskoslezkých Beskyd po Tatry. A vše mezi tím. Tuto parádu si vychutnávám s jedním člověkem, jinak tu nikdo není. Vrchol Skalky (1 191 m) tak opět potvrdil svou nenápadnou velkolepost, mám to tu dost rád a tak tu sedím celkem dlouho. Sestup ze Skalek též nebude žádná nuda. Vlnící se hřeben pokračuje skoro stejnými scenériemi jako doposud, louka střídá les, les střídají skalky a ty zase louky. Motýlů a jahod také dostatek. Posledním místem, které za to stojí je kóta Janková (1 163 m). Z ní budu sestupovat táhlým klesáním lesem až do sedla pod Úplazom (988 m). Tu se kříží turistické stezky a klidně bych mohl dojít zpět k autu. To ale nechci a pokračuji dále po hřebenu, krátkým, leč docela prudkým stoupáním na Úplaz (1 085 m). V mapách bývá zaznačen výhled, ten tu ale moc nečekejte. Jediné místo, kam je vidět, je nechvalně známá Hnilická kýčera (1 218 m). Člověk se hodně zapotí jen samotným pohledem na ni. Dnes mým cílem ale není. Právě zde na Úplazu totiž začíná (či končí, jak chcete) ona stezka, kvůli které jsem zde. Začíná pěkně zprudka, konkrétně pořádným klesáním. Naproti se tyčí jakýsi vrchol, který naštěstí obcházím, byl by to strašný stoupák. Brzo přijdu na první louku s výhledem ke Kľaku a Strážovkám. Louka je zarostlá vysokou trávou, takže není vidět chodník. Intuitivně ji přecházím celou napříč. Dělám dobře, chodník pokračuje tudy. Ocitl jsem se v pralesoidním lese plným balvanů, kamenů, mechů a stromů nejrůznějšího stáří. Krásná podívaná, kterou umocňuje pocit samoty, chodník není evidentně moc používaný. Pěšinka se dostane na úzký hřebínek, po kterém mne povede celý následující úsek až na vrch Kýčera (1 166 m). FotogalerieZobrazit fotogaleriiZ vrcholku bez výhledů prudce klesnu skoro o sto padesát metrů. Chodník se odpojí z hřebenu a vyvede mne z lesa rozlehlé louky pokrývající docela prudký svah. Z nich vidím následují průběh hřebene, a jak se mi za zády otevře výhled, i na onu Kýčeru. A nakonec zase směrem ke Kľaku, ten tady na to prostě pořád dohlíží. A nikdy se neokouká, takže to nevadí. Další moc krásný úsek. Za loukou vede stezka hustou mladinou, ze které se dostane na několik různě starých výrubů. Z nich je brzo vidět ony louky po kterých jsem před chvílí šel. Roste tu opět spoustu jahod a taky je tu upravený pramen, který momentálně sice jen kape, ale voda se tu nabrat dá, mám aspoň čas na ty jahody. Cestička pokračuje, obchází vrch Jablonská (1 117 m) a vyvede mne na louky u rozcestníku Žihlavník. Tady se otevřou opravdu parádní scenérie. Trochu to tu připomíná nedalekou Velkou Fatru. Užívám si to o to víc, že jsou to pro mne všechno nové pohledy. A velmi se mi zamlouvají. Vidím odtud perfektně třeba Beskydy. U chodníčku se objeví i lavička. Jak tak na ní sedím, všimnu si kousek pod cestičkou několika lidí. Přicházím k nim a vidím, že se ládují borůvkami.Všichni, i jejich pes. Tak se začnu ládovat také, tomu prostě nejde odolat, první borůvky v sezóně! S fialovou pusou i s prsty popocházím dál, než mě zase zastaví jahody. Už teď mohu říct, že mě tento úsek docela učaroval. Blížím se k jakémusi sedlu pod vrchem Baba (1 061 m), když si všimnu skupinky lidí, psa a koně. Tato skupinka nejsou turisté, ale místní, kteří si sem vyběhli jednoduše na oběd. Na ohni pečou slaninu, brambory, jí borůvky a popíjí slivovičku. Zvou mě k sobě. Odmítám pouze tu kořaličku, přece jenom budu později řídit. Naštěstí, slaninka na ohni v horách je prostě vždycky výtečná! Trávím tady příjemných několik minut povídáním a pojídáním. Horská pohostinnost a pohoda jak má být. Od sedla začne chodník pomalu klesat. Za lesem se opět objeví louky, které začnou ještě prudčeji klesat, známka blížící ho se konce stezky. Do Žilinské kotliny spadají hory prudce. Sestup mi zpříjemňuje výhled k Lysé hoře. Louky skončí, začne les a naštěstí přijdou první serpentiny. Ty mne přivedou do hospodářského lesa, kterým pomalu přijdu nad vesničku Ďurčiná (513 m). Okolí vísky je malebné a podobně působí i ona. Značka tady vlastně končí. Já musím přijít k autu a využiji k tomu úzkou silničku podél hřbitova a přes políčka a pastviny. Z cesty se nakonec vyklube překvapivě pěkná trasa plná výhledů do okolí, ostatně, je značená jako cyklotrasa. Jsou to asi dva kilometry pohodové chůze, kdy se přede mnou objeví stavení Rajecké Lesné, kde na parkovišti najdu auto a ukončím tu tak tuto celodenní túru Lúčanskou Fatrou, která se ukázala jako výtečná varianta okruhu, při kterém jsem narazil na všechno, co dělá tuto část slovenských hor tak krásnou. Doporučuji tento okruh všem a musím zatleskat autorům oné nové trasy, která se moc povedla a je opravdu hodnotným přispěním všem, kteří mají rádi toulky v těchto polozapomenutých horách či horách obecně. Další související články:+ Přechod Martinských holí aneb Fatransko-turčanský Karpattrek (1)+ Malá Fatra, přechod hlavního hřebene pohoří + Jižní částí hřebene Martinských holí na vrcholu babího léta + Malá Fatra, levné ubytování a horské chaty, útulny + Příroda NP Malá Fatra, fauna a flóra + Prhľavou cestou na Kľak + Výstup na Kľak za vůně medvědího česneku, Malá Fatra a turistické trasy + Malá Fatra a Chočské vrchy, turistický průvodce + Výstup na Veterné, Lúčanská Malá Fatra + Malá Fatra, Krivánska část, prodloužený víkend Líbil se vám tento článek? |
|