Kakanui Mountains, Nový Zéland a turistika, západ slunce nad Pacifickým oceánem

Dvoudenní trek na Novém Zélandu

Sníh po kolena a Pacifický oceán přímo pod nohama. I takový je treking na Novém Zélandu. Kdo se na Nový Zéland vydá jen krátce, pravděpodobně se do hor dostane "jen" prostřednictvím takzvaných Great Walks. To jsou nejvyhlášenější a údajně nejkrásnější treky, kterých je na Severním a Jižním ostrově dohromady devět.

Jsou nádherné, některá místa na nich jsou doslova dech beroucí. Co si ale při jejich prozkoumávání neužijete, je samota. Tu jsme si užili dosyta na dvoudenním treku v opuštěných Kakanui Mountains.

Rozloha novozélandských hor je naštěstí ohromná a lidí, aspoň na Jižním ostrově, žije ve srovnání s Českem minimum. A tak většina hor této neskutečně pestré ostrovní země zeje prázdnotou. Za takové obyčejné víkendové putování obyčejně nenarazíte ani na jednoho turistu, zato si pravděpodobně užijete práci s mapou mimo jakékoli cesty, brody řek a hodně silný zážitek z ryzí přírody.

Čtěte také: Richardson Mountains, hory Nového Zélandu

Když k tomu ještě přidáte brodění sněhem po kolena s výhledy na Pacifický oceán, o hluboký zážitek je postaráno! Navíc když vám ještě pod nohami proběhne rodinka divokých prasat a hned za nimi kamzík. To už ale předbíhám. Řeč je aktuálně o dvoudenním přechodu Kakanui Mountains na východním pobřeží Jižního ostrova.

Počasí je náš pán

Mám před sebou dva dny volna, předpověď ovšem opět stojí za pendrek. Jako obvykle, od severozápadu, se žene fronta a přináší sněhové a dešťové srážky - jak typické pro zimní (tedy cca červen - září) počasí Jižního ostrova! Kdybych ale měl při plánování každého výletu do hor čekat na dobré počasí, asi bych se nikdy nedočkal. Vybírám tak alespoň oblast na východním pobřeží, kde by srážek mělo být méně.

S parťákem vyrážíme brzo ráno ještě za hluboké tmy a dvouhodinový přesun autem se protahuje téměř na tříhodinový. Důvod? Východ Slunce nad pláněmi Central Otago nás nutí k početným fotopauzám, až si chvílemi připadáme jako japonští turisti.

Výchozí bod dvoudenního přechodu leží poblíž městečka Naseby, které je proslavené hlavně díky místní curlingové hale. Nepřipadá vám to jako nic zvláštního? Možná že to až zas tak výjimečné není, nicméně v "městě" o sto obyvatelích bych prémiovou curlingovou halu nečekal.

Aloe vera a sníh po kolena

Hned co dojedeme na místo, hážeme batohy na záda a stopujeme na severní stranu hor, což by mělo být asi 20 kilometrů serpentinami po šotolinové cestě. Stopování je trochu komické - půl hodiny nejede auto ani jedním směrem a ani při cestě do výchozího bodu jsme žádná auta nepotkali. Sotva se shodneme, že přechod půjdeme opačným směrem a dostopujeme k autu o den později, zastavuje místní farmář a během asi půlhodinové jízdy nám vypráví o horských hřbetech, do kterých se chystáme.

Centrálnmí Otago leží ve srážkovém stínu a podle toho také vypadá okolní krajina. Suchá a holá. Travnaté stráně jen tu a tam přerušuje pichlavý keř nebo endemitická "Golden speargrass" (Aciphylla aurea), která tak trochu připomíná více známou Aloe vera. Panorama dokonale dokresluje sníh, který zakrývá vyšší partie hřebenů, na které se chystáme.

Přestože o tisíc metrů výše leží slušná vrstva sněhu, prvních třicet minut výstupu litujeme, že s sebou nemáme šortky. Na slunci je odhadem třicet stupňů, čemuž vůbec nedokážeme porozumět. Je totiž začátek června - začátek zimy na jižní polokouli.

Sotva se ale vydrápeme prvních pět set výškových metrů na hřeben (jak jinak než mimo cesty), ihned se ochlazuje a nedaleko před námi již vidíme první sněhová pole. A nejen ta. Na hřebeni se nám totiž otevírá výhled na východní stranu, kde jen několik desítek kilometrů od nás vidíme Pacifický oceán jako na dlani. Taková nádhera!!

Jsou už dvě hodiny odpoledne, tedy tři hodiny před setměním a jsme sotva ve třetině dnešní trasy. Není času nazbyt, hážeme do sebe svačinu a pokračujeme po šotolinové cestě, na kterou jsme se připojili ve výšce asi devět set metrů nad mořem.

Západ slunce nad Pacifickým oceánem

Ačkoli se snažíme postupovat bez pauz, moc se nám to nedaří. Čím postupujeme po hřebeni výše, tím silnější je vrstva sněhu a kromě námahy to přináší i čím dál více kýčovité výhledy, které prostě nejde nefotit. Nakonec se nám tedy nedaří do setmění dojít až na konec Maerewhenua Spur, kde jsme původně plánovali nocleh poblíž bezejmenného vrcholu 1 586 m n. m., který je zároveň nejvyšším bodem celého dvoudenního treku.

Spokojujeme se s příhodným pláckem v nevýrazném sedýlku, který se nám zdá optimální jak pro sledování západu Slunce, který už je v plném proudu, tak i pro sledování jeho východu.

Hned co slunce zapadne, sníh i půda ihned mrznou na kámen a z minuty na minutu přichází dokonalá chvíle k vybalení nejmilejší části mé zimní výbavy: ultralehké péřovky Peak Performance Helium. Ze sáčku velikosti balíčku těstovin se kolem mého těla v mžiku "nafukuje" izolační vrstva a zatímco parťák klepe kosu ve stanu, já při vaření večeře pozoruji mihotající se světýlka hluboko pod námi na východním pobřeží.

Celý den jsme nepotkali živou duši a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by v posledních týdnech někdo naši trasu prošel. Spát jdeme okolo osmé večer, oba řádně "prošití" a spokojení s dalším nádherným dnem stráveným v divočině novozélandských hor.

Východ Slunce už sice není tak impozantní jako západ (slunce nevychází nad mořem), ale i tak se vstává lépe než ráno do práce! Rychle do sebe hážeme snídani a pokračujeme v trase, do setmění potřebujeme překonat ještě asi třiadvacet kilometrů hřebenovky, jejíž nezanedbatelná část vede mimo jakékoli cesty.

Čím jsme blíže nejvyššímu bodu treku, tím více se boříme do sněhu a postup se zpomaluje. Sílu nám ovšem stále dodává oceán přímo pod nohama, skoro mám chvílemi pocit, že slyším příboj.

Když už by se začínalo zdát, že konečně nabíráme slušné tempo, zvedá se vítr, který je chvílemi tak silný, že se i s trekovými holemi v rukách sotva držím na nohách. O to více jsem překvapený, když se z ničeho nic těsně před námi vynořuje z vysoké trávy rodinka divokých prasat. Těžko říct, co je to za druh, naštěstí pro nás i dospělí jedinci jsou legračně malí a tak není čeho se bát.

Bohužel musím poznamenat, že potkat divokou zvěř je na Novém Zélandu spíše výjimečné - místní lovci za posledních několik desetiletí postříleli vše, co se hýbe. Výjimkou je snad jen mořská fauna, ale to je zase jiný příběh! Už i tak máme z rodinky divokých prasat dobrý den, načež naše udivení ještě završuje kamzík, kterého po sedmi měsících vidím ve volné přírodě poprvé.

Zbývajících několik hodin pochodu už se nic překotného neděje. Sněhu pomalu ubývá v prospěch bahna a po dvou dnech, čtyřiceti kilometrech a circa 2 500 nastoupaných metrech v pozdním odpoledni přicházíme k autu. Unavení, ale extrémně spokojení!

Faktory znesnadňující pohyb v horách Nového Zélandu

• Deštivé počasí (bouřky jsou ovšem kupodivu naprosto výjimečné).
• Obtíže při plánování, minimum informací. Pokud najdete dobrý zdroj, je pravděpodobně neaktuální a podmínky pro výstup už se pravděpodobně změnily.
• Dlouhé nástupy, většinou nekonečnými údolími.
• Komplikovaný přístup do vyšších partií hor: nutná navigace mimo cesty, často velmi nepřehledným a obtížným terénem.
• Minimum lidí v horách. Není koho se zeptat na cestu, případně koho následovat pro usnadnění orientace.

Neplatí pro značené treky, kterých je velké množství a řada z nich rozhodně stojí za prozkoumání! Odměnou jsou výstupy v liduprázdných horách s netradiční faunou a florou.

Stále vás láká vyrazit na Nový Zéland?

Nový Zéland je super destinace jak pro cestovatele, horolezce, tak i pro ty, kteří by rádi vyrazili na první velkou cestu. Domluvíte se tu (pochopitelně) anglicky, vše je podobné jako v Evropě (vlastně ještě daleko jednodušší) a kopců a skal je tu na několik životů. Jen je v horách třeba počítat s tím, že pohyb v nich není tak jednoduchý, jako u nás v Alpách nebo Tatrách.

Při plánování výstupů se budete potýkat s nedostatkem informací, chat není pod kopci dostatek a když už pod kopcem nějaká je, má kapacitu jen několik osob (bez chataře). Zato je to více dobrodružné!

Česká republika se účastní Working Holiday Scheme, v rámci kterého ročně může vycestovat 1 200 Čechů do 35 let. Abyste roční pracovní vízum dostali, musíte si o něj zažádat. Podmínky pro účast v programu jsou více méně zmíněný věk a později pro přicestování do země také doložení dostatečného finančního obnosu pro pokrytí životních nákladů do začátku, tedy asi 70 000 Kč. Hlavně ale musíte být rychlí, kvóta se otevírá v předem určený den a hodinu v březnu 2016 a během několika minut bude plná.

Autor se zaměřuje se na kurzy lezení na umělé stěně. Právě cestuje na Novém Zélandu, ze kterého píše blog Koruna Zélandu .

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.