Mount Cook (3 724 m n. m.), výstup na nejvyšší horu v Novozélandských Alpách

Poprvé na ledovci v horách Nového Zélandu

Můj obličej byl v jednom ohni. Ani jsem se nezkoušela jej dotknout. Ještě ospalýma očima jsem mrkla na hodinky, které ukazovaly 20 minut před čtvrtou ráno. Čas na rychlou, ale vydatnou snídani, obléci se do výstroje a vyrazit. Po dvoudenním uvěznění v horské chatě o velikosti 3 × 4 metry, bez elektřiny, plynu, topení a tekoucí vody to znělo jako vysvobození.

Tim, náš Kiwi průvodce, už byl na nohách a extrémně efektivně si balil svůj batoh přičemž nezapomněl rozdávat rozkazy, abychom připravili hrnec ovesné kaše se sušeným ovocem, do pěti minut zabalili všechny naše věci, zkontrolovali a připravili výstroj a namotali lano. "Ve 4:30 se vychází", stačil ještě dodat a zmizel s baterkou a cepínem ve dveřích.

S velkou nechutí jsem vylezla z krásně zahřátého spacáku. Hbitě si oblékla vrchní fleecovou vrstvu, čepici a druhé ponožky. Ondrovy hodinky ukazovaly dva stupně nad nulou. Vydala jsem se k našemu vařiči, který Ondra právě zapálil a hrnečkem jsem prorazila tenkou vrstvu ledu, co se přes noc vytvořila v kýblu s pitnou vodou.

Ranní hygiena byla i přes nepříjemnou teplotu blížící se nule nezbytná. Díky mým spáleninám 2. stupně na celém obličeji jsem naštěstí limitovala dotyk mého obličeje s ledovou vodou pouze na rozespalé oči. Rychle jsem nakoukla do pomačkaného horolezeckého zrcátka z leštěné oceli a opatrně si setřela hnisavý výtok, který z některých puchýřů vytékal. Lehce jsem nanesla na poškozenou pokožku ochrannou vrstvu antibiotického krému a poté sluneční krém s ochranným faktorem 60. Svírala mně bolest, ale nemohla jsem se neusmívat nad vzpomínkami z prvních tří dnů v Novozélandských Alpách, zde na Barron Saddle.

Hlavou mi probíhalo vše od dech beroucího přeletu nad Alpami v helikoptéře s úchvatnými pohledy na majestátní Mt. Cook a Mt. Sefton. Náš první přechod Fyffe Pass s nepodařeným výstupem na Mt. Scissors.

I onen osudově strávený den na Mueller Glacier trénováním prusíkových uzlů, sněhových kotev a záchran jeden druhého ze sněhových rozsedlin pod nebem bez mráčku a s rozžhaveným sluncem, které se ještě odráželo od bolestně zářivého sněhu. Vše až po ony dva dny strávené v promrzlé chatě, o které jsme s Ondrou začali referovat jako o "naší", byl nepopsatelný zážitek.

Tim se vrátil za pět minut. Otřepal ze sebe sníh a z blaženým úsměvem oznámil, že bouře, která nám poslední dva dny nedovolila opustit toto chatrné přístřeší je konečně za námi. Fronta nízkého tlaku, soudě podle směru větru konečně postoupila na východ a pichlavý vítr z Antarktidy ustal. Poté zkontroloval naše oblečení, všechnu výstroj a racionalizoval stravu na příští tři dny.

Přestože trasu, která nás čekala, bychom měli zvládnout za jeden den, Tim několikrát zdůraznil, že musíme být připraveni bivakovat v případě, že nám počasí nedovolí jít dál. I když jsme, jak já tak Ondra byli na něco takového připraveni a naopak jsme se na bivakování těšili, oběma se nám v ten moment sevřel žaludek.

Času nebylo nazbyt. Drahocenné minuty ubíhaly. Slunce bylo s každou minutou blíž východu a k našemu ledovcovému přechodu jsme potřebovali sníh co nejvíce zmrzlý. Snídaně nás krásně hřála a zatím co jsem umývala nádobí a Ondřej balil vařič, Tim šel ještě rychle zkontrolovat podmínky venku k ledovcovému přechodu.

Netrvalo dlouho a Tim byl zpět a smutně nám sdělil, že příznivé okno už není bezpečné. V plné postroji a oblečení jsme sebou pleskli na palandy. Tim kontroloval situaci každých 15 minut. Přes radiové vysílání z chaty, zažádal nejaktuálnější předpověď počasí z Department of Conservation v Mount Cook Village. S výrazným varováním zvýšeného rizika lavin a rychlého příchodu další fronty nízkého tlaku jsme konečně o půl šesté vyrazili. Sněhové podmínky nebyly nejlepší.

Při včerejší sněhové bouři spadlo nejméně 40 cm čerstvého sněhu, který ještě nebyl dostatečně zmrzlý. Všichni jsme se od prvního kroku po kolena propadli do hlubokého sněhu. Svůj spálený obličej jsem si bránila od studeného větru se sněhem rouškou a cepínem jsem vyrovnávala balanc.

Po dvaceti minutové úmorné práci naše Baron Saddle hut zůstala pouhou vzpomínkou a my, na dlouhém laně s osmi metrovými rozestupy, sestupovali dolů k Mueller Glacier. Tim jako první, aby testoval terén pro možné čerstvě zaváté rozsedliny. A my s Ondřejem nadšeně metr za metrem za ním. Přestávky byly časté, ale efektivně krátké a více méně pouze na kontrolu azimutu a porovnání terénu s mapou, přísun energie, vody a s přibývající denní teplotou také odkladem některé z přebytečných vrstev oblečení.

Po celou dobu jsme vzpomínali na zážitky z našich horských dobrodružství, z Alp, Pyrenejí, Skotska a Walesu a říkali si, jak novozélandské Alpy jsou neporovnatelné s ničím, co jsme na našich cestách a dobrodružstvích zažili. Z blaženého snění nás jen každých pár metrů probudilo, když některý z nás spadl do ledovcové rozsedliny, která byla mazaně zavátá sněhem.

Nad našimi hlavami visely silné ledovcové převisy, které nám dělaly společnost po celou dobu přechodu ledovce a s přibývajícím sluníčkem naháněly hrůzu všudypřítomným "chroupáním a praskáním" tajícího a sesouvajícího se ledu. Přes nepopsatelně složitý sníh a počasí, jsme byli s pokojeni s tempem i časem.

Kolem oběda jsme dorazili k metr široké kamenné strmé stěně s prudkou částečně zasněženou průrvou. Zkrátili jsem lano mezi rozestupy, slupli hrst sušených švestek a když jsme si nasazovali mačky, jako by se celá země otřásla. Rukama jsem si přikrývala uši proti hluku který se rozléhal celým údolím.

Během pár sekund jsme si všimli, jak hned několik převisů na druhé straně údolí povolilo a tisíce tun ledu, sněhu a kamení se řítilo dolů strhující rychlostí. Srdce se nám všem úzkostí zastavilo. Lavina s sebou každým metrem nabírala nový led a sníh a sílila na rychlosti. Během několika sekund masa sněhu zalila celé Mueller Valley a sním i naše stopy, které jsme tam zanechali jen před chvílí. Hluk konečně utichl. Ve vzduchu poletovaly čerstvé kousky zmrzlé ledové tříště a po té, co se všechen sesutý sníh usadil, jsme měli možnost si uvědomit, jak chatrné je přátelství člověka s horami.

Zírali jsme do sněhu před námi a pomalu si uvědomovali naše štěstí. O chvíli později jsme se s cepíny v obou rukách vydali jeden po druhém na skálu před námi. Polozmrzlý led, smíchaný se sutí a sněhem, byla kombinace zavánějící problémem. Každý krok nahoru byl následován metrovým skluzem dolů, protože v té polozmrzlé suti se ani přední zuby na mačkách neměly za co zachytit.

Asi po půlhodinovém boji, kdy jsme nevylezli ani 30 metrů, se Tim zastavil na bezpečném místě, ukotvil lano a nechal nás dolézt k němu. Odtud jsme už lezli jen v jednotlivých jištěných stoupáních. Stěna mohla být asi jen 200 až 250 m vysoká, asi G 2+, přesto naše sázka z časem při těchto podmínkách nevypadala zrovna růžově. Nebe se začalo opět zatahovat, klesala mlha a my byli ještě nejméně 3 hodiny vzdáleni od našeho bezpečného cíle - Mueller Hut. Najednou představa bivakování nebyla tak vzdálená.

Přestože summit byl pořád v nedohlednu, rychle jsme snědli müsli tyčinku a hrst dýňových a slunečnicových semínek, pro rychlý přísun energie, doplnili tekutiny a dravě jsme opět začali stoupat. Následující čtyři stoupání nám poskytly rychlý výstup přes strmé, obnažené kamenné desky, než jsme narazili na 50° hluboce zasněženou stráň. Odtud byla stoupání krátká a nejištěna a s přibývajícím sněhem se nám zastavilo srdce i nad sebemenšími kuličkami sněhu, které jsme nechtěně spouštěli. Lavina by nebyla nic nečekaného.

Když Slunce klesalo k západu a mraky se opět rozprchly, naskytl se nám nepopsatelný pohled zpět na ledovec posetý našimi stopami. Najednou jsme měli pocit, že nám všichni velikáni, které jsme cestou potkávali smekají jejich sněhové čepice v úctě. Sníh byl i nadále hluboký a my jsme dělali jen malý pokrok, plýtvali časem i potřebnou energií.

Minuty byly dlouhé a každý krok namáhavější. Šli jsme pomalu, namáhavě se prodírali nad kolena hlubokým sněhem, ale jakoby zázrakem jsme dorazili na vrchol, odkud jsme zahlédli poslední úsek cesty přes menší ledovec, svažující se na bělostnou planinu. Tam na jejím konci, ano tam někde, je náš cíl. Najednou jsem zapomněla na všechnu bolest a únavu.

Nadnášela jsem se i s 20 kg batohem jako Legolas. Slunce již bylo schované za nejvyššími vrcholky, mlha ustoupila a nám se naskytl nejbláznivější pohled toho dne - rudá plechová střecha Mueller hut, snad necelý kilometr daleko. S nevyslovitelnou pokorou a úctou jsem vzhlédla k Mount Cooku, v duchu poděkovala majestátným horám a s úsměvem se vydala vstříc konci našeho dobrodružství.

Sponzor článku: Outdoorové vybavení, které se hodí i do mrazivých novozélandských hor můžete pořídit výhodněji se slevovým kuponem Mall.cz.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.