Aragonské Pyreneje, túra na Monte Perdido a Pico de Aneto - nejvyšší pyrenejskou horu

V divokých horách Aragonie

Na počátku bylo slovo - Pirineos. V uších znělo exoticky s představou krajiny divoké a rozeklané pod temně modrým jižním sluncem. Pak jsem se za ním vydal. Cestou dalekou, trochu dobrodružnou, přes sedmero řek, jednou toliko hor, přes pomyslné čáry hranic cestou na jih, ke slunci.

Fantazie se setkala s realitou. Ta ji však ve všem předčila. Pyreneje jsou vskutku nádherným koutem naší planety. Vysoké, monumentální štíty, propastné kaňony, zelená jezera, hřmící bystřiny. Hlavně však - samota. Opuštěná země, liduprázdné vesnice, modré obzory bez živé duše. Jen pár poutníků je možno potkat v divokých horách Aragonie.

Perdido - ztracená hora

Ráno je studené a vlhké. Tábor v hlubokém údolí Pineta je utopen v temném stínu, zatímco ostré kontury okolních štítů zlatě planou v ranním slunci. Vypadá to na prvotřídní počasí. Včera jsme konečně překročili hranice Španělska. Zatímco celou dobu vytrvale cedilo, za tunelem Bielsa se počasí jako zázrakem mění - je slunečné. Údolí Pineta (8 km za tunelem Bielsa) je v podstatě 15 km dlouhý kaňon, který je dobře průjezdný po kvalitní asfaltce.

Na jeho konci je malý kemp (v září již mimo provoz) a velký parador neboli horský hotel s příjemným posezením. Seznamujeme se s Ralfem, horolezcem z Valende. Je zde sám a tak rád přijímá pozvání na výlet. To ještě chudák netuší, že vyráží na cestu s "checo kamikaze".

Náš první cíl - hora La Munia překračuje hranici 3 000 metrů. Hned v úvodu túry se nám podaří slušný kufr a tak strmé úbočí doliny zdoláváme netradičně direttissimou. Ovšem pohledy do údolí jsou přímo úchvatné. Na horských loukách náhorních planin se pasou koně, těžká romantika.

Zjišťuji, že španělským mapám se rozhodně nedá důvěřovat. V reálu je vše jinak. Místo jednoho hřbetu jsou zde ve skutečnosti tři, plánovaný pohodový traverz se mění v houpačkový přechod přes dvě doliny. K vrcholu Munia vede ostrý skalnatý hřeben, bohužel ještě k tomu vysněžený. Parta se dělí na dvě skupiny - trhači a pohodáři. Zatímco první jsou rozhodnuti dobýt vrchol, druzí vychutnávají krásného počasí vysoko v horách.

Kolem defilují nádherně formované štíty centrální části Pyrenejí - kamenný chrám Monte Cylindre (3 325 m), který má opravdu výstižný název, rozložité Marboré (3 248 m), kuželovitý hrot Monte Perdido (3 355 m). Nejkrásnější je však závěr doliny Pineta, především nesmírně zajímavě tvarovaným štítem Felqueral (2 717 m), geologickou vrásou hrající všemi barvami. Na konci boční dolinky Lani láká ke koupeli tůň pod bouřícím vodopádem. Skvělá perličková koupel.

Zde se setkávají naše dvě skupiny. Na Ralfa je žalostný pohled. Motá po desetihodinové štrece nohama a pod nosem mumlá jistě šťavnaté španělské nadávky. Večer je tak tuhý, že nepřijímá ani naše pozvání na pivko (St. Miguel - docela dobrá místní značka). Po příchodu do tábora jde hned spát. Je po dnešku chudák dobitý jako turecký buben.

Předpověď počasí je nadějná a tak následující den vyrážíme "na těžko" na náročný čtyřdenní trek. Stoupání do sedla Collado de Aňiscio je vražedné. Okolo 1 400 metrů převýšení skoro ve vertikále, nic pro chrastítka. Po úmorných čtyřech hodinách konečně sedlo, ze kterého se rozevírá fantastický rozhled. Na severu a východě moře vysokých a zasněžených hor, na jihu monumentální zářez kaňonu Aňiscio.

Desetikilometrová jizva na tváři krajiny. Naprosto úchvatná scenérie. Cesta je velmi chabě značena (spíše je neznačena, jen sem tam se krčí kamenný mužík) a stoupá na výraznou suťovou polici Cuelloňisdo, širokou nějakých deset metrů. Ta je zpestřena důvěru nevzbuzujícími řetězy a ocelovými lany.

Po dalších dvou hodinách scénicky jedinečné cesty odbočujeme k chatě Goriz. Velké kamenné stavení je situováno na konci kaňonu Ordesa na travnaté terase. Dobré možnosti pro postavení stanu. Pozor! Jsme na území národního parku, tábor je možno rozbít až po 19. hodině a v 8 hodin ráno je nutno mít již sbaleno. Na samotné chatě vládne skvělá atmosféra, hlavně díky chutnému rudému vínu, servírovanému ve stylových skleněných karafách.

Naše vrcholová jedenáctka nasadila zdejším borcům laťku hodně vysoko. Venku je tma černočerná a po vínu ztrácíme poněkud orientaci. Chůze v pantoflích do prudkého travnatého svahu se mění v grotesku.

Cílem dalšího dne je zprvu výstup do Rolandova zářezu na hranicích s Francií. Ráno je prvotřídní azúro, obzor je čistý. Cesta tedy začíná. Za asistence potu a praskání kloubů se škrábeme vzhůru. Holými svahy, přes nahrnuté gigantické skalní bloky. Nad námi visí neskutečná kulisa pyrenejských obrů, pocukrovaných prvním sněhem. Výrazný zářez v hlavním hřebeni Brecha de Rolando nese název po francouzském lidovém supermanovi, který zde mocně máchl svým mečem a rozetnul hřeben. Cesta je v závěru zajištěna ocelovými lany a je skutečnou lahůdkou pro všechny milovníky vysokohorské turistiky.

Konečně jsme v sedle. Z francouzské strany šplhají ledovce až po samotný zářez. Divoká rozeklaná, část jihu je v přímém protikladu se severní, francouzskou části hor. Excelentní výhled na skupinu Neouvielle, po pravdě řečeno nijak zajímavou. Po pár krocích na francouzské území se otevírá úchvatný pohled do grandiózního cirku Gavarnie s 420 metrovým vodopádem Grande cascade, který padá do stinných hloubek, zatímco my se smažíme na slunci.

Vydáváme se na parádní přechod po vysněžené terase, těsně pod hranicí 3 000 metrů. Exponovaná stezka podchází významné vrcholy Casco (3 006 m), Pico de la Cascade (3 095 m) a Pico Marboré (3 248 m). Místy docela závratný terén, sněhu tak akorát a kulisa hor, jimž není rovno. V závěru je nutno nacpat těla i s batohy do úzké skalní průrvy (šíře asi 40 cm) a přejít pod zříceným skalním blokem. Před námi vyrůstá překrásná pyramida třetí nejvyšší hory Pyrenejí - Monte Perdido, neboli Ztracená hora.

Jsou tři hodiny po poledni, není co dělat a tak je rozhodnuto. Sem tam řetězy a lana, ale po hodině jsme u malého jezírka Hellado (2 980 m). K vrcholu Perdida vede strmý firnový žlab, úsek častých nehod (údajně 20 smrťáků). Výstup v prudkém již poněkud rozbředlém sněhu je realizován systémem "dva kroky vpřed, jeden krok vzad". Galeje. Přes malý ledovec a konečně vrchol. Jsme ve výši 3 355 m a stojí to za to. U nohou nám leží celé Pyreneje. Celých 360 stupňů hor a prosluněných údolí.

Pyreneje tvoří asi 450 kilometrů dlouhý hřeben. Šířka tohoto pohoří kolísá od 40 do 140 kilometrů. Maurové nazývali tyto hory El-Hadijz - barikáda. Měli pravdu. Pyreneje jsou skutečnou hradbou mezi Španělskem a ostatní Evropou. V jejich hřebeni nalezneme na 140 třítisícovek.

Vrchol Monte Perdido byl poprvé slezen dvěmi horskými vůdci Laurensem a Rodouem 6. srpna 1802. Na vršek vylezli víceméně náhodou, když na příkaz botanika P. P. de Lapeyrouse hledali vhodnou cestu k vrcholu. Protože Ztracená hora je situována takřka přesně uprostřed celého hřebene a máme štěstí na výjimečnou viditelnost, vidíme Pyreneje v jejich mohutnosti takřka celé. Od Atlantiku až po Středozemní moře. Rovněž krásné pohledy k jihu od kaňonů Ordesa a Aňisco až k širokému řečišti řeky Ebro.

Rekapitulace dnešního dne: 12 hodin v terénu. Chatař z Gorizu je z nás na mrtvici. Výstup na Perdido je pro většinu celodenní záležitostí a ne jenom "zákusek" po celodenní túře.

Informace

Nejlepším výchozím bodem na Monte Perdido je chata Goriz pod jihozápadními svahy hory. Přístup na chatu je možný buď kaňonem Ordesa (od chaty Cadiera asi 5 hodin, parkoviště 8 - 19 hod., autobusová zastávka, 8 km z Torly na jihu pohoří, komplikovaný přístup), nebo z údolí Pineta (15 km z Bielsy, přes sedlo Aňiscio 7 hod.). Samotný výstup na Perdido 3 - 4 hod., sestup 2 - 3 hod.

Na vrchol je možno vystoupit i z Pinety přes Circo de Pineta, kolem jezera Morboré a pak ledovcem (nutné mačky a cepín, lano; výstup 7 hod.). Popsaný přechod (pouze pro otrlé): chata Goriz (2 200 m) - Brecha de Rolando (2 807 m) 3 hod., police pod hlavním hřebenem (řídce značeno) 3 hod., sedlo El Fraile - Monte Perdido 2 a 1/2 hod., sestup na chatu Goriz 2 a 1/2 hod., celkem 12 hod.

Mapa: Valle de Ordesa 1:40.000, nakl. Editorial Alpina, cena asi 900 PTS, která je v červených deskách i s průvodcem - pochopitelně ve španělštině. V paradoru Monte Perdido (Pineta) je velký výběr krásných obrazových publikací a průvodců. Asi nejlepší je tenčí brožurka Monte Perdido y Ordesa s mapami a spoustou užitečných fotografií. Upozornění - údaje ve španělských mapách jsou, mírně řečeno, značně nepřesné a nejsou ani bůhvíjak přehledné. Pro celou oblast je vhodnější francouzská mapa IGN "Bigorre". Ve Španělsku ji však budete shánět marně.

Ordesa - smaragdový klenot Pyrenejí

Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido byl jedním z prvních národních parků (1918 - královský dekret, rozloha 20,5 km²). Patří mezi nejkrásnější přírodní celky nejen ve Španělsku, nýbrž v celé Evropě. Jeho srdcem je 15 km dlouhý a více jak 800 metrů hluboký vápencový kaňon ledovcového původu široký jeden až tři kilometry. Chcete-li poznat kaňon shora i z jeho dna, jedná se opět o více jak 12 hodinový zápřah. Počasí je však krásné a stabilní a tak není co řešit. Chatař sice po poradě nevěřícně kroutí hlavou nad našim plánem, ale chceme si vychutnat Pyreneje až do morku kostí.

Po přechodu holých svahů Puertos nám dělá značné potíže trefit se na správný sestup do kaňonu. Orientace je velmi složitá, neexistuje ani náznak stezky a tak několikrát končíme ve slepých zářezech. Konečně narážíme na mužíky a po překrásných travnatých stupních pomalu klesáme vstříc hloubkám kaňonu. Z každého dalšího schodu se otevírají fantastické pohledy.

Míříme k významnému vodopádu Cotatuero v závěru stejnojmenného cirku. Čeká nás předčasné vyvrcholení celé túry. Tím je úsek zvaný Clavijas de Cotatuero. V kolmé stěně jsou nabity ocelové kolíky a překonává se tak asi 30 metrový traverz. Vždy jeden kolík pro ruku, druhý pro nohu. Žádné pomocné lano či něco podobného. A protože železo je již poněkud "jeté" stává se z překonání stěny zajímavý vzdušný zážitek. Chybný krok může skončit tragicky. Prostě paráda!

Následuje sestup již po standardním řetězu úzkým komínem a jsme pryč z vyprahlých stěn v překrásném borovicovém lese. Cesta pokračuje po visuté terase zhruba v polovině výšky kaňonu. Tyto police jsou charakteristické pro celou oblast Ordesa. Kaňon je stupňovitý a po terasách jsou vedeny nejatraktivnější stezky.

Úzký zářez Faja de Flores spojující cirk Cotatuero a Cariata bývá přirovnáván ke známé "bochetce" ve skupině Dolomiti di Brenta, podobně i pohodlná vyhlídková trasa Faja de Pelay. My však volíme mnohem méně chozenou, ale bujnou vegetací oplývající Faja Luengo. Kolem vonících a pichlavých polštářů (lituji, že nejsem botanik), doslova lesem mohutných žlutých divizen a kudrnatými lesy. Krajina je tady mimořádně krásná, hory doslova překypují barvami.

V dalším významném cirku Carriata se rozhodujeme pro sestup na dno kaňonu. Na obloze krouží hejna supů a tak ti vyzáblejší z nás urychleně oblékají košile. Orlosup bradatý patří mezi nejslavnější obyvatele parku a stal se také jeho symbolem. Tento velký dravec s rozpětím křídel až dva a půl metru se v Evropě vyskytuje již jen v Pyrenejích a v několika horských oblastech východního Španělska.

Svému španělskému jménu - quebrantahuesos (doslova "lomihnát") vděčí za zvyk, kdy shazuje kosti mrtvých zvířat z velké výšky, aby se po jejich rozbití o skály snadněji dostal k chutnému morku. Stěny kaňonu ze spodu vypadají ještě impozantněji než z jeho stěn.

Kolem krásné říčky Araza vede na španělské poměry vcelku frekventovaná cesta. Tato frekvence je pro naše oko zvláště lahodná, neboť se v drtivé většině jedná o ztepilé španělské dívky. Rozhodně nepotkáváme žádné "kobylí hlavy", které známe z mnoha alpských zemí, ale opravdu velice hezké slečny. Nikde jinde jsem neviděl v horách takovou koncentraci ženské krásy a půvabu.

Cesta míjí několik špičkových vodopádů - Cuera, Estrecho a další. Všechny jsou perfektně zpřístupněny po upravených stezkách s vyhlídkami. V závěru se kaňon narovnává a přechází v rozlehlou louku. Úplný konec Ordesy tvoří působivý Circo de Soaso s nádherným vodopádem Cola de Caballo neboli Koňský ocas.

Název je to zcela příhodný. Voda stéká po skále v mnoha proudech a vskutku připomíná koňský ohon. Následuje další "clavijas", tedy jištěný úsek, tentokrát o poznání snazší a cesta pohodlně dojde k chatě Goriz, naší základně. Kruh se uzavřel. Špičková, ale značně náročná túra, tradičních 12 hodin, v jednom z nejkrásnějších koutů Pyrenejí.

Přiblížil se poslední den přechodu této části hor. Čeká nás další významný kaňon Aňiscio. Ten nám připravil příjemné překvapení. Je o poznání divočejší a osamělejší. Potkat zde živáčka je spíše zázrak. Více jak pět hodin se probíjíme labyrintem stezek, několikrát překračujeme jiskrnou řeku Vellos. Chvíli dnem soutěsky, vzápětí stoupáme stovky metrů vysoko nad hrozivé skalnaté srázy. Krajina hoří podzimem, je více než skvělá viditelnost.

Kaňon snad nemá konce. Úchvatný závěr - starý kamenný most dobrých 200 metrů nad úzkým skalnatým korytem. Fantazie. Na konci nás čeká náš minibus. Vyšplhal se sem šílenou jednosměrkou. Dále se cesta zbláznila. Vine se v ostrých oblinách do údolí, aby vzápětí prudce vystoupala po strmých horských svazích. Sálavé slunce spaluje vyprahlou krajinu s osamělými a pokroucenými olivami. Všechny vesnice jsou opuštěné s osamělými a pokroucenými olivami. Pravá divočina tahle Aragonie.

Informace

Nástup do kaňonu Ordesa je v hasne obci Torla na jeho jižním koná. Za obcí je jeden kemp, další dva jsou v boční dolině Bujaruelo. Až k chatě Cadiera vede sjízdná cesta, u chaty je veliké parkoviště. Značených chodníků je v kaňonu bezpočet, ale v podstatě se dají rozdělit do tří oblastí: jižní svahy - vyhlídková terasa Faja de Pelay, severní svahy - Faja de Flores, Faja Luenga, La Francata a dnem kaňonu.

Přechody po jištěných úsecích (na mapě >označených "clavijas") nejsou nic pro slabší nátury. Tyto úseky jsou celkem tři - Cotatuero (těžké), Salarous (slabší) a Soaso (nic moc). Přechod celým kaňonem zabere zhruba 5 hod. Mapa: Valíc de Ordesa, 1:40.000, vyd. Ed. Alpina.

Aneto - střecha Pyrenejí

Slunce opět nemilosrdně peče, stín a chládek je pouze v kamenných uličkách městečka Benasque (jakési španělské Chamonix). Obchůdky se sportovními potřebami, vinárny, restaurace a hotely. Celkově útulno a milo, nejlépe v příjemné hospůdce u ledového "Miguela". Na naší 17 denní poutí první odpočinkový den. Zítra je na programu Pico de Aneto, nejvyšší to kopec Pyrenejí.

Pico de Aneto, kdysi zvané Néthou byl posledním dobytým vysokým štítem v Pyrenejích. Dlouho odolával všem pokusům. Ledovec pod Maladetou (soused Aneta) byl obestřen hrůzou. Do jeho trhliny se zřítil v roce 1824 vůdce Barrau a dlouho zápasil se smrtí. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Na vrchol vystoupil jako první 20.7.1842 Albert de Franqueville.

Na konci sjízdné cesty v údolí Benasque je malé parkoviště. Po hodině nenáročného stoupání končí viditelná stezka u chaty Renclusa. Ta prochází rozsáhlou rekonstrukcí a podle toho to tady také vypadá. Najít cestu dále je hotový rébus.

Španělští turisté musí být divní pavouci se zvláštní zálibou stavět kamenné mohyly všude, kde je napadne. Platí, jediné pravidlo - stále vzhůru k ledovému poli pod dominantní horou Maladetta (3 308 m) přímo před nosem. Před ledovcem uhnout k ostrému skalnímu zobáku. Krásný pohled na náš cíl.

Pěšina sestupuje na ledovec Glaciar de Aneto. Zprvu nic moc, pak se ale ledovec poněkud sklání a tak přijdou vhod mačky. Závěr výstupu je již velice strmý. Led končí a přichází na řadu závěrečná třešnička na dortu - úsek zvaný Pase de Mahoma neboli Mohammedův krok.

Úzký skalnatý hřeben, kamenné bloky se zajímavě obcházejí bokem. Jsme na vrcholu Aneto - střeše Pyrenejí. Rozhled z výšky 3 404 m je neskutečný. Království hor, jezer a údolí. Rychle foto u vrcholového kříže a dolů. Dohání nás totiž oblačnost z údolí, která nás doprovázela celou cestu. Situace se obrátila. Zatímco dopoledne jsme tápali v mlze, odpoledne jsou nižší partie zality sluncem.

Nekonečný sestup se mění v dvouhodinové skákání po skalních blocích. Kolena řvou. Parádní pohledy k druhému nejvyššímu pyrenejskému vrcholu Pico Posets (3 375 m). Končíme svůj pobyt v horách Aragonie. Čekají nás sice ještě výstupy v oblasti Aigiies Tortes a kolem jezera Sant Maurici, ale to je již Katalánsko a jiná kapitola.

Informace

Výstup na Pico Aneto začíná v závěru sjízdné silnice v údolí Benasque na Plate de la Renclusa (1 900 m) - chata Renclusa - sedlo Portilon Superior (2 880 m) - ledovec Glaciar de Aneto - Pico de Aneto (3 404 m) - asi 5 hod. Sestup buď stejnou cestou nebo mnohem zajímavější variantou (ale také náročnější) ze sedla Collado de Coronas k chatě Pescadores a údolím Balibierna. Nádherné scenérie - štít Balibierna (3 056 m).

Kempů v údolí Benasque je celá řada, nejlepší je tábořiště Senarta u řeky Esera. Poslední kemp je u lázní Benasque (pouze v létě). Pozor, jsme na území přírodního parku Maladetta - Aneto. Zákaz táboření. Mapa: poměrně precizní mapa Maladetta - Aneto v edici Ed. Alpina, měřítko l :25.000. Ke koupi v Benasque.

Pyreneje mě dostaly. Byla to láska na první pohled. Projel jsem již stovky hor a přes sedm desítek pohoří, ale tyto končiny mi učarovaly svou vznešenou krásou. Aragonie to nejsou jen hory. To jsou především lidé. Milí a příjemní. Málokde jsem se cítil v takové pohodě, jako právě tady. Čas jakoby plynul pomaleji. Už se těším, až se opět vydám do těch klidných končin hrdých pyrenejských hor.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.