Mulhacén (3 482 m), výstup v pohoří Sierra Nevada

Na střechu Španělska. Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 14

Nejvyšší pohoří kontinentálního Španělska se nachází na jihu Pyrenejského poloostrova. Sierra Nevadě se také říká nebo spíše říkalo "Pohoří věčného sněhu". Ještě nedávno bývaly vrcholy celoročně zasněžené. V posledních letech trpí lidé i příroda nedostatkem vláhy, a to je prý příčinou ubývání zeleně i v některých horských oblastech. Někteří místní obyvatelé tvrdí, že je to pomalý proces, při němž se jejich země mění v poušť, a odcházejí odtud. Sierra Nevada se přes svou výšku, která překonává i pyrenejské velikány, rozprostírá na celkem malé ploše.

Pohoří je složeno z krystalických břidlic a pískovců. Ochrana zdejší přírody prošla v minulosti třemi etapami. Z biosferické rezervace zahrnuté do programu UNESCO vznikl v roce 1989 přírodní park a o deset let později byla celá oblast vyhlášena za Národní park Sierra Nevada.

Nejvyšší partie pohoří nesou stopy ledovcové činnosti. Ještě dnes je zde možno objevit několik lagun a jeden ledovec, dnes však spíše už jen firnové pole pod severní stěnou nejvyššího vrcholu. Centrální hřeben, táhnoucí se od jihozápadu k severovýchodu, je tvořen celkem 16 vrcholy přesahujícími nadmořskou výšku 3 000 m. Mezi nejvyšší a nejnavštěvovanější vrcholy patří Mulhacén (3 482 m), Veleta (3 394 m) a Alcazaba (3 371 m).

Popis treku na nejvyšší horu kontinentálního Španělska

V březnu roku 2006 jsme se rozhodli pro přechod části španělského pohoří Sierra Nevada. Jako výchozí bod jsme zvolili stejnojmenné středisko Sierra Nevada, které se nachází ve výšce od 2 000 do 2 500 m n.m. Toto horské městečko a velké lyžařské středisko překvapí svým vzhledem a rozlohou. Čekali jsme klasickou horskou "alpskou vesničku" a přivítaly nás moderní hotely, penziony, kavárny a restaurace.

Středisko zimních sportů Pradollano, které se zde nachází, je nejjižněji položené lyžařské středisko v Evropě a má reputaci vynikající lyžařské oblasti. V roce 1996 se zde konalo mistrovství světa v alpském lyžování. Na ploše 2 500 ha se nachází 39 upravovaných sjezdovek, o celkové délce 61 km, které obsluhuje celkem 19 vleků.

Sobotní ráno je nádherné, sluníčko už vykukuje za kopcem. V 8.00 vycházíme. Jedna z možných cest je městem po silnici, ale to se nám nezamlouvá. Vydáváme se tedy po kraji sjezdovky, která je v tuto časnou dobu ještě prázdná. Sněhu je zde v březnu ještě dost, ale je pevný a jde se dobře.

Stoupáme stále do kopce a v 11 hodin přicházíme do míst, kde končí kabinové lanovky a začínají desítky vleků na všechny možné strany. Okolo půl druhé odpoledne dosahujeme hranice 3 000 m n.m. a začínáme vyhlížet chatu a závětří. Vítr totiž zesiluje. Naštěstí svítí sluníčko, je jasno a viditelnost je dobrá.

Přioblékáme se, pokračujeme, rozhlížíme se a přemýšlíme, kde asi ta chata je, proč ji stále nevidíme. Shodujeme se, že už by to dnes pomalu stačilo. Osm hodin na nohou s 30 kg batůžky a převýšení 1 120 metrů je celkem tak akorát pro první den. Vlevo neustále pozorujeme druhý největší vrchol Sierra Nevady, který se jmenuje Veleta. Skoro až nahoru vede lyžařský vlek. Kousek pod vrcholem Velety by měla končit asfaltka - nejvýše položená evropská silnice, vlevo je cestička na vrchol, vpravo štěrková cesta do sedla a ke kamenné chatě - bivaku. V létě to asi souhlasí, ale dnes je všude sníh a my nevíme, zda jdeme dobře.

V 16.00 konečně chatu objevujeme. Jedná se o kamennou stavbu s plechovou střechou. Chata se jmenuje "Refugio Vivac de la Cariguela" (3 200 m n.m., kapacita 12 – 15 osob, otevřeno zdarma celoročně – pokud není zasněžený vchod) a je částečně obsazená Španěly. Místo je pouze pod střechou, ze které kape a bude kapat celou noc. Střecha sice není děravá, ale na její plechové spodní části je námraza, která, jak se uvnitř chaty dýchá a používají vařiče, postupně rozmrzá.

Je nám jasné, že si sucha moc neužijeme, ale pořád je to lepší, než být venku. Unaveni uleháme do spacáku na horní dřevěné podlaze již chvíli po našem příchodu. Snažíme se najít místo, kde to nejméně kape ze stropu a kde jsou nejmenší louže, ale zázraky se nedějí. Spánek v této nadmořské výšce není ideální.

V neděli vstáváme v 8.30. O hodinu později nasazujeme mačky a odcházíme od chaty. Dnešní den bychom měli jít pořád po asfalto – štěrkové nebo podobné cestě, která je však schována někde dole pod sněhem. Naštěstí jsou zde stopy od sobotních výletníků a tak orientace je dobrá. Těžko říct, jak by situace vypadala ve všední den nebo za sněžení či mlhy. Žádné značení ve sněhu není a chůze podle mapy taky nic moc. V půl druhé míjíme další chatu, obdobného charakteru jako ta, kde jsme spali. Vzhledem k tomu, že by měla ještě jedna chata následovat, pokračujeme.

Po druhé hodině přicházíme k chatě "Refugio Vivac de la Caldera" (3 080 m n.m., kapacita 12 – 15 osob, otevřeno zdarma celoročně). Zde sundáváme mačky, odkládáme batohy, prohlížíme interiér a s radostí konstatujeme, že budeme spát v suchu. Jsou zde sice tři lidé, ale ti se chystají k odchodu a tak to vypadá, že zde budeme sami.

V 15.25 odcházíme od chaty, nejprve po mírnějším svahu ve sněhu, posléze již následuje prudší stoupání po kamenitém podkladu. Naštěstí je celkem sucho a neklouže to. Každým krokem se přibližujeme k cíli. Přesně po hodině stoupání přicházíme na místo opředené bájemi o strašlivé sani mulhacénské. Stojíme na nejvyšším vrcholu kontinentálního Španělska a je zde báječně. Kopeček se jmenuje Mulhacen a vyrostl do výšky 3 482 m n.m. Jsme tu sami a z toho vyplývá, že právě v tuto chvíli nikdo v evropské části Španělska není výše než my.

Rozhlížíme se, počasí nám přeje, je vidět daleko na všechny strany po Španělsku a v dálce se rýsuje Rif v africkém Atlasu. Vidíme 33 km vzdálené Středozemní moře a uvědomujeme si, že od zasněžených horských velikánů je to na prosluněné žhnoucí palmové pláže "pár minut". V 18.00 odcházíme z vrcholu a za 40 minut přicházíme na chatu. V podvečer fotíme a prohlížíme si okolí. Zapadající slunce barví Mulhacen a okolní stěny do žlutočervené barvy.

Slunce zapadlo, zavládlo ticho. K večeru je v horách takový klid, že je ho možno doslova slyšet. Ještě dnešní noc strávíme v horách, které budou střežit náš klidný spánek a my, než usneme, můžeme vstřebávat jejich neopakovatelné kouzlo. V tuto chvíli je zalévají poslední sluneční paprsky a dodávají jim zvláštní zbarvení.

V pondělí ráno je nebe čisté, nikde ani mráček. Hory jsou ale zase úplně jiné než večer. Teprve se probírají k životu z ranního oparu. V 9.00 odcházíme v mačkách od chaty a po chvíli se připojujeme na cestu, která začíná mít zřetelnější obrysy s ubývající nadmořskou výškou. Přibližně po hodině chůze sundáváme mačky, protože je už nebudeme potřebovat. Přibližně v tomto místě opouštíme hranici tří tisíc metrů nad mořem. Celkem jsme tam strávili 45 hodin. Poté pokračujeme dolů do údolí.

Naším cílem je Trevélez, nejvýše položená obec ve Španělsku, rozkládající se na jižních svazích pohoří Sierra Nevada ve výšce 1 550 m n.m. V létě se tam dá dojít z vrcholu asi za 3 hodiny, nám to však ve sněhu trvalo skoro 8 hodin. Trévelez je jedna z těch ukázkových andalusských horských osad. Vápnem nabílené domky se tisknou k sobě a nechávají prostor jen uzounkým uličkám. Podobně vypadají i další vesnice jako např. Pampaneira, Bubión, Capileira, které se nacházejí na jižním svahu Sierra Nevady a protíná je celkem dobře schůdná a občas dokonce i značená evropská turistická cesta GR-7. My jsme po ní také kousek šli a posléze pokračovali autobusem na jih k moři.

Doprava z ČR do Andalusie (město Malaga):

1. letecky (tuto možnost jsme zvolili my): Prahy (Ruzyně) – Malaga (s přestupem v Miláně nebo Zurichu) – cena od 8.000,- Kč
2. autem: v případě cesty autem je potřeba počítat s najetím při jedné cestě okolo 3 000 km
3. přímé autobusové spojení neexistuje, lze využít sezónní autobusové dopravy do Barcelony nebo Madridu a odtud pokračovat některým z mnoha dálkových spojů
4. cesta železnicí je časově i finančně patrně ještě náročnější

Doprava z letiště Malaga do Sierra Nevady

Z letiště u města Málaga jezdí každých půlhodiny autobus č.19 na autobusové nádraží v centru města (cena za jednu osobu je 1,00 Euro). Z toho samého místa lze pokračovat autobus č. 24 do Granady (cena za jednu osobu je 8,87 Euro). Z autobusového nádraží ve městě Granada jede autobus č. 25 do Sierra Nevady (cena za jednu osobu je 4,20 Euro).

Přes internet je možno sehnat některé originální mapy např. nakladatelství Editoral Penibética a Editorial Alpina v měřítku 1:25.000 a 1:50.000. Vhodnou českou turistickou mapu pro danou oblast jsem neobjevil žádnou. Na níže uvedených internetových stránkách je možno volně stáhnout několik map v různých měřítkách. Jejich praktická použitelnost je však diskutabilní. Jedná se většinou o topografické mapy bez zakreslených cest či turistických tras. Ale lepší něco, než nic.

Ceny

Jižní Španělsko je ve srovnání s ostatní západní Evropou přijatelným místem k životu. Ceny se zde v "normálních" restauracích a obchodech blíží našim zvyklostem. Při výše uvedeném přechodu pohoří však za tři dny není možno nikde sehnat vodu ani jídlo! Vše je potřeba mít s sebou.

Ubytování

Takřka všude lze za dodržení určitých podmínek přespat ve volné přírodě. Ve Španělsku je dostatečně hustá síť kempů, ubytoven, hostalů a horských chat. Při našem přechodu pohoří jsme navštívili 3 kamenné boudy, které jsou volně přístupné. Ve dvou jsme přespali a byli jsme spokojeni. Jedinou placenou možností a v případě špatného počasí také jistotou v blízkosti nejvyššího vrcholu je turistická chata "Refugio del Poqueira" (nepřetržitý provoz, 2 500 m n.m., kapacita 87 míst, nocleh cca 10 Euro).

Vhodná doba pro výstup

Místní říkají, že nejkrásnějším obdobím pro návštěvu Sierry Nevady jsou měsíce květen a červen. Kdo si chce však užít mačky, teleskopy a k tomu sluníčko, měl by volit měsíc březen.

Internetové stránky

• penibetica.com
• granaweb.com
• www.mma.es

Závěrem bych chtěl návštěvu pohoří Sierra Nevada všem vřele doporučil. Jedná se o zajímavou záležitost. Vždyť kde jinde tak blízko od Česka může člověk během jediného dne zhlížet na zasněžené dálky z výšek přes 3 000 metrů nad mořem a následně se večer opláchnout v mořských vlnách?